Děsivé výročí: zapomenutá genocida Arménů


Před sto lety začal první pokus o vyhlazení celého národa v moderních dějinách. Turci postupně povraždili asi 1,5 milionu lidí.

Pokud nejste katolíci, vyjádření papeže asi moc nesledujete. Ale měli byste. Na rozdíl od prezidentů, králů, premiérů, velvyslanců a dalších světových “hlavounů” totiž papež nemusí být vázán politickými ohledy. Nemusí se bát zhoršení vztahů s cizími státy a může pojmenovat pravými jmény.

V neděli papež třeba nahlas řekl to, o čem sice každý každý vzdělaný člověk ví, ale tváříme se, jako kdyby se to nikdy nestalo. Mluvil o tom, že lidstvo bylo svědkem tří obrovských a bezpříkladných tragédií. „Ta první, která je i považována za vůbec první genocidu 20. století, postihla arménský lid,“ prohlásil. Turecká ambasáda proti tomu okamžitě ostře protestovala.


Hrůzy východu

Vyvěšujete každý rok v březnu vlajku pro Tibet? Dobře děláte – počet obětí čínské okupace tam od října 1950 dosáhl asi 1,2 milionu. Pokud se na to ale budeme dívat čistě matematicky, 24. dubna byste měli stejně vyvěšovat i vlajku Arménie.


Na přelomu 19. a 20. století se postupně zmenšovala a rozpadala osmanská říše, Arméni v ní byli významnou národnostní menšinou. Ve východní Anatolii byly oblasti a města, kde Arméni dokonce tvořili většinu. Turci je ale začali postupně podezřívat z kolaborace s Rusy, se kterými osmanští sultáni svedli několik neúspěšných válek.
24. dubna 1915 turecké úřady pozatýkaly několik stovek arménských politických vůdců, spisovatelů, duchovních, novinářů, hudebníků a spisovatelů. Buď byli hned popraveni, nebo zavřeni do vyhlazovacích táborů. Následně začala systematická likvidace arménského obyvatelstva v celé tehdejší osmanské říši, která probíhala až do roku 1923. Její obrovské rozměry i děsivé detaily sice částečně překryla první světová válka, ale rozhodně se nedá říct, že by se o tom v „civilizované“ Evropě nevědělo. V Česku už v roce 1924 vyšla kniha cestovatele Karla Hansy Hrůzy východu. Na to, co viděl, vzpomínal:
„Děti ležely v největším stupni smrtelné horečky bez pomoci na holé zemi v kalu, blátě, vodě. Co živ budu, nezapomenu těch maličkých tvorů, těch trpitelů za viny nespáchané… Během šesti hodin bylo povražděno ve městě Angora více než 1 500 mužů. Byli svázáni a odvedeni za město, kdež na odlehlém místě řezníky byli poráženi jako dobytek…
„Tak mučeni strašlivým bitím pomocí prutů na bosá chodidla, až týraná oběť bolestí omdlela, ale často i zemřela. Způsob tohoto mučení, zvaného bastonáda (oběť svázána a tlučena na bosá chodidla pruty), nejoblíbenější to prostředek k trápení, bylo prodělati i biskupům, kterým i vousy vytrhávány aneb třísky dřeva za nehty zatlučeny.
V městě Sivas tímto způsobem mučen tamější biskup, kterému bastonádou chodidla tak roztříštěna, že z nich visely jen cáry zkrváceného masa a na rozkaz valiho přibity nešťastníku po provedeném mučení, za jehož průběhu třikráte omdlel, ale vždy politím studenou vodou opětně byl zkříšen, na paty žhavé koňské podkovy. A vali (v turečtině guvernér, pozn. red.), jsa tázán, proč tak dal učiniti, cynicky se směje, odpověděl, že není přec možno biskupa, osobu tak vlivnou a váženou, deportovati bosého.
Sta a sta kněží, profesorů a učitelů pověšeno na ulicích měst a mrtvoly ponechány na odiv luzy ulice po celé týdny dlouho viseti. Hořce pláče, ukazoval mi ta místa hrůzy v Bejrutu profesor-kněz, správce sirotčí školy...“




Pochody smrti

Další očití svědci popisují hromadná upalování stovek žen a dětí, topení lodí plných Arménů v Černém moři a davové „pochody smrti“ pouští bez vody a jídla. Karel Hansa cituje německého zaměstnance dráhy, který varoval tureckého kolegu, že polovina deportovaných Arménů nepřežije mnohadenní cestu vlakem. Ten mu prý s údivem nad takovou nedovtipností odpověděl: „Ale to je přece účelem deportací…“
Během tří let dokázali Turci pozabíjet asi 1,2 až 1,5 milionu Arménů. „Za našich dnů byl téměř beze zbytku vyhlazen, vyvražděn, vyhuben jeden z nejstarších národů světa, a to nikoli ve válce s nepřítelem, nýbrž vlastními krajany. Na Arménech, prvním národě světa, který přijal křesťanství jako státní náboženství, se mladoturecký nacionalismus provinil jedním z nejšílenějších a nejhrůznějších zločinů lidských dějin,“ řekl spisovatel Franz Werfel. Ten mimochodem napsal skvělý román Čtyřicet dnů, jehož tématem je právě masakrování Arménů. Přečtěte si ho, několikrát vyšel česky.


Jenže to je historický nesmysl. Stačí se jen seznámit s příběhem arménské dívky jménem Arshaluys (Aurory) Mardiganian. V roce 1915 se jako čtrnáctiletá musela dívat, jak Turci vyvraždili celou její rodinu. Pak byla prodána do harému, odkud se jí podařilo utéct a dostat se přes Rusko do USA. Napsala tam knihu Znásilnění Arménie, podle které byl v roce 1919 natočen hraný dokument Aukce duší. Podívejte se na něj.




Aurora později přiznala, že v zájmu mravopočestnosti byl film historicky nepřesný. Hlavně scéna, kde je šestnáct mladých arménských dívek Turky ukřižováno. „Ve skutečnosti je nepřibíjeli na kříže, ale narazili je na kůly,“ řekla. „Svlékli je, znásilnili a pak je vagínami nasadili na špičatá dřeva a zvedli do výše. Ano, přesně tak je Turci zabili…“

Zdroj: https://g.cz/desive-vyroci-zapomenuta-genocida-armenu/