/Jsi skutečná, nebo jsi sama stínem?/

Proskočíš zrcadlem stínů,

vypustíš žilou všechny křeče města.

Jsi Fuka Eri, nebojácná,

Máš oči dna, ale za nehty světlo.

Slyšíš je potichu, nebo nahlas.

Tvůj zrak je zlomený

mezi sebe samou, svým stínem

a světem, na který se díváš ze stropu.

Ale přesto nejsi z bolesti.

Jsi zasněná, nebo se svět narodil z tvého snu?

Eri, máš svůj stín zapouzdřený, nebo ti vyklouzl?

Kde se toulá, když nedosáhneš?

Nakrmíš dítě z nové kukly,

smažeš ty hlasy, které nás půlí?

Žiju jinde, ale co když

i tady jsou kukly ze vzduchu

a můžeme si uplést další svět?

Vytáhnu tě z bludiště měsíců a slov,

půjdeme na naše místo,

pěšinou do lesa

ztratit se.

Lehneme si na dno oceánu,

ohmatáme kořeny nebe.

A vlasy se změní v kůru borovic.

A sny stínů dorostou až ke korunám.

***

Místo nitě provléknu jehlou nové ráno,

naberu do dlaní tekutou bolest, už způhledněla,

stejně jako druhý měsíc

rozpustím tvůj strach

do tmy.