Přišel ke mně ze směru, ve kterém zapadalo Slunce a zeptal se: “Kudy dojdu na konec?”

“Jakýpak konec, konec světa?”

“Přesně ten.”

Přišlo mi to celé k smíchu, a tak jsem ukázal směrem, kterým jsem se předtím nikdy ani nepodíval. Doufal jsem, že se tak zbavím nechtěné společnosti. Muž odešel a já se dále díval na západ Slunce.

Když v tom jsem ho v dálce uviděl znovu.

Přišel ke mně ze směru, ve kterém zapadalo Slunce a zeptal se: “Obávám se, že konec nemohu najít. Byl byste tak laskav a doprovodil mě?”

Podíval jsem se na hodinky.

“Nemohu, nemám čas. Zkuste to ještě jednou, musel jste někde špatně odbočit.”

“Snad máte pravdu, děkuji.”

Odešel stejným směrem jako poprvé. Krk mi začal pocukávat a hlava se začala otáčet. Zvědavost sílila, až jsem se za bloudícím mužem ohlédl. Zajímavý směr, zajímavá krajina, ale žádný západ Slunce.

Zahleděl jsem se do krajiny, kde nikdy nezapadá Slunce.

Když v tom jsem ho v dálce uviděl znovu.

Přišel ke mně z opačného směru, než zapadalo Slunce, rukou si stínil oči a zeptal se: “Šel jsem tam a zase zpátky a stále nic. Bojím se, že se bez vaší asistence neobejdu. Byl byste tak laskav a šel se mnou?”

Podíval jsem se na něj a pak na hodinky. Co o to, čas bych měl, ale stojí za to jít zády k zapadajícímu Slunci? Znejistěl jsem.

“V tom případě musíme mít každý na mysli jiný konec světa. Jsem si jistý, že ten, o kterém vím já, je tímhle směrem.”

“To je dost možné,” přisvědčil. “Stejně děkuji za pomoc, zkusím tedy štěstí a vydám se třeba tudy. Jste dobrý člověk, dám vám vědět, jak jsem dopadl.”

Hned jak to dořekl, vydal se směrem, který pro mě nikdy neexistoval. Zvědavost mi opět nedala, pokusil jsem se za ním ohlédnout, ale nešlo to. Můj krk nebyl na něco takového uzpůsoben. Opět jsem se tedy zadíval na zapadající Slunce. Už ale nebylo tak ladné ve svém sestupu jako jindy. Něco mu najednou chybělo, ale já nevěděl co. Byl jsem zaneprázdněn sněním o konci světa a jak k němu dojít. A tak jsem seděl oslepen Sluncem a ponořen do svých myšlenek.

Přišel ke mně nepozorován a poklepal mi na rameno, zrovna když jsem začínal být smutný, že už ho nikdy neuvidím a nevydám se novými směry. Zeptal se: “Našel jsem konec a znám cestu. Mohu vás tam dovést. Dovolíte?”

Usmál jsem se na něj a pak se podíval na hodinky.

Bylo mi jedno, kolik je hodin.

“Proč ne, času mám dost.”