Prvotní příznaky se u mě projevovaly již dlouho před dnem D. Pocení, třesavka a bezesné noci byly hlavní menu na jídelníčku. Dnem D měl být festival spisovatelů, konaný každoročně v Praze, letos věnován památce Wiliama S. Burroughse. Každoročně se na něj sjíždí mnoho zahraničních autorů diskutovat o literatuře, politice a svých knihách. Měl přijet také Irvine Welsh, idol generace ztracené mládeže, můj osobní favorit a také důvod mých zažívacích problémů: ,,To je přece ten hrozně známej spisovatel, co napsal Trainspotting “ vykládala jsem každému.  Zdálo se mi velmi důležité, aby každý věděl, že ,,On“ přijede a ,,Já“ budu u toho. Na festival jsem se dostavila vyzbrojená fotoaparátem značky Praktika a s diktafonem v ruce. Společně s kamarádem ze školy jsem dorazila na první tiskovou konferenci. Už když jsem uviděla místonst , kde se konala tisková konference, mírně jsem znervóznila a obrátila se na Vaška:,,Nebudeme moc blízko?“ Představa, že budu tomuto avantgardnímu autoru téměř u nosu mě přinejmenším vyváděla z míry. Když usedl naproti mě, mé podezření se potvrdilo - autor legendárního románů byl tak blízko, že jsem si na něj mohla téměř sáhnout. Celou tiskovku jsem v třesoucí se ruce držela diktafon a ujišťovala se, že se mi to nezdá.

Po tiskovce jsem musel rychle odejít. Co se dalo dělat - bylo potřeba ještě nakrmit kočku, zaplatit telefon, jít na přednášku a udělat spoustu jiných věcí. Mezi všemi těmi činnostmi jsem neustále přemýšlela nad tím, co asi tak autor, kterému se chystají k zfilmování nové romány a kterého stále živí sláva Trainspottingu dělá, když se neúčastní programu? Nejspíš tráví čas při vzrušených diskusích s jinými spisovateli, setkává se s filmaři, producenty, nakladateli a dělá všechny ty ,,cool“ věci, které normálním smrtelníkům, stejně jako studentům Fakulty sociálních věd, jsou vzdálené asi tak jako cizí planeta.

Vrcholem festivalu se stala diskuse o Burroughsově odkazu. Irvine Welsh se ještě před tím objevil v předsálí v proužkovaném tričku a kolem něj se okamžitě srotil dav holek s knihami, žadonících o jeho podpis. To ještě utvrdilo mou neurózu a vzmohla jsem se jenom na to stát opodál, v ruce křečovitě svírajíc fotoaparát. Po diskusi, které se zúčastnili mimo Welshe také překladatelé I. Jařab J. Rauvolf a M. March, program skončil. Smutně jsem odcházela a myslela na to, jak ten hvězdný, velký svět literatury stejně jako rychle začal, také skončil. V dalších dnech jsem nemyslela na nic jiného, než na to, až si přečtu Welshův sloupek o Praze, který v rozhovoru pro Hospodářské noviny slíbil napsat do britských novin.

   Osudný den jsem nadšeně na Internetu navštívila stránky britského Daily Telegraphu a hořela nadšením přečíst si zážitky, které si odnesl z festivalu. Nemohla jsem se dočkat, až se dozvím všechno o tom báječném světě, které jsem sledovala jen sedící na schodišti pod podiem Po přečtení sloupku jsem však přistála na tvrdé zemi -Welsh si svůj program pořádně užil, ale úplně jinak, než jsem si já představovala. Volný čas věnoval tom, že se svou kamarádkou Inkou vymetl irský bar, diskotékový klubu a stihl si dát také pár panáků v paláci Akropolis. Jeho myšlenky se tak vesměs upínaly na čistě pozemské starosti a ne na hlubokomyslné spirituální obsahy, jak jsem si já naivně myslela.

  Šílenství jménem Welsh mě zasáhlo přímo a nemilosrdně. Naštěstí je to už pryč. Irvine Welshe je zpátky v Chicagu, učí v kurzech tvůrčího psaní, píše sloupky o psích výkalech v Chicagu a zkrátka užívá si života po svém. Ten můj vysněný Welsh asi nikdy do Prahy nepřijede. Je to možná dobře. Třeba bych se z toho dočista pomátla.