|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
DO POEZIE SI UKLÁDÁM VLASTNÍ MYŠLENKY, VZPOMÍNKY A EMOCE
Autor: Franta Baďura (Občasný) - publikováno 17.5.2021 (13:38:46)
|
|  |
-- Tvoje rodné Slezsko vnímám, já Středočech, jako poměrně rázovitý kraj. Jaké bylo tvoje dětství a dospívání na Ostravsku?
Přestože k tomu otázka malinko vybízí, mohu s klidem říct, že se ze mne nestal zabedněný východňárský buran pohrdající veškerým vnějším světem. Myslím si, že jsem vyrostl s určitým rozhledem, za což vděčím zejména svému otci, který mě od dětství bral do světa a ukázal, že se dá žít i jinde a jinak. K averzi k Praze a inklinaci k Polsku jsem byl ovšem přesto vedený (což beru spíš jako jistý evoluční obranný mechanismus).
-- Orlová, kde ses narodil, je městem, které bylo až násilně přestavěné a lidi "nahnaní" z rodných domů a původních bytů do "funglnových" krabic, které se rozrostly do obřího sídliště. Ty jako osmnáctiletý, který čte a píše poezii, jak vnímáš v Orlové tu vykořeněnost lidí a diskontinuitu vývoje?
Většina lidí se tu začala s rozšířením těžby uhlí a těžkého průmyslu stěhovat odevšad v republice; ať už na umístěnky nebo za příležitostí, a o historii svého města se toho nemohla ani pořádně moc dozvědět. Těch pár lidí, kteří bydleli v bývalé vsi v rodinných domech ještě před jejich vybouráním, se snažili a dodnes snaží svým svědectvím přiblížit dnešním obyvatelům zvláštní historii jejich města.
-- Vidíš v tom panelákovém městě nějakou specifickou krásu a poezii?
Trvalo mi to určitý čas, ale určitě. Dlouhou dobu jsem tohle město bytostně nenáviděl a nedokázal vlastně ani pořádně pochopit, proč by tady nějací lidé žili. Poslední dobou ve mně ale pobyt mezi těmi budovami, spojený se znalostí toho, jak to tu vypadalo před nějakými šedesáti lety, probouzí jistý klid, a musím to říct, obdiv.
-- Ovlivnila Orlová tvoji poezii?
Co se týče lidí v ní žijících, nepochybně. Všeobecně pořádně ten vliv asi ani nedokáži určit. Napsal jsem ve čtrnácti sonet o své cestě k jednomu konkrétnímu domu a pak pár dalších dílek do soutěže na podporu boje s drogami ve městě.
-- Co bylo tím prvotním impulsem, že jsi sedl a napsal první báseň?
To jsme byli na pobytu někde se školou a mně mohlo být tak jedenáct let. Byl jsem v té době okouzlený poezií v písních Jaromíra Nohavici (album Tak mě tu máš jsem poslouchal pětkrát denně) a z tohoto okouzlení jsem pocítil touhu něco podobně pěkného stvořit. Nerovzpomenu se už, o co šlo, ale vím, že jsem byl tehdy na své dílko velmi hrdý a náležitě jej všem předčítal.
-- Tvůj básnický výraz je často velmi úsporný. Sdělení pak neutají jistou fragmentárnost...
Za tímhle asi stojí můj nevyvinutý cit pro poezii. Sám nějak totiž dlouhé symbolické básně vlastně nechápu a mám docela problém je číst.
Primárně píši pro sebe - báseň je pro mě uchování myšlenky, postoje minulosti, a útržkovitým myšlenkám náleží krátké epigramy spíše, než eposy symbolismu.
-- Vím o tobě, že na vznik básně čekáš delší dobu, v posledním čase třeba i půl roku. Tvoje nové básně, které dělí od sebe několik měsíců, zdobí zvláštní obrazotvornost, ale hutnosti výrazu zůstáváš věrný. Měl by v nich jejich čtenář poznat jiného Tadeáše Bednarze, než toho Tada skoupého na slovo a šetřícího každou řádkou?
Když člověk dlouho pro určitou tvůrčí krizi nepíše a po této úmorné době na něj konečně dolehne vytoužená múza, přijde mu škoda šetřit každou řádkou a okrádat krásnou vzpomínku na ten francouzský večer, během něhož se toho událo tolik důležitého i nedůležitého, o nějaký ten poetický detail. S počtem řádků je potřeba splnit plán, ať už formou kraťoučkých sextin, nebo volnou, ale stále výmluvnou, baladou.
-- Snažíš se hodně cestovat, rád fotíš... V jakém bodě tyto tvoje vášně spojují v básnění?
Jak jsem již řekl, básničky píšu zejména pro sebe za účelem uložení mých již minulých vzpomínek a emocí. Cestování mnohdy přinese obojí a občas stojí za to si to poznamenat, i když to možná není tak časté.
-- Někdy mi přijde, že z tvých veršů na mě civí takový villonský ironický až sarkastický škleb... Máš svoje básnické vzory?
Bez mučení přiznám, že v začátcích jsem byl velkým příznivcem bohatého shakespearovského sonetu, na kterém jsem si trénoval desetislabičné jamby a nepochopitelné metafory. No a ironické a sarkastické škleby budou nepochybný vliv K. H. Krchovského, tomu jsem onehdá v patnácti propadl a přišel velký obrat ze čtrnáctislabičných jambů na doktrínu, že více než čtyři řádky básně jsou zločin. V poslední době jsem si zamiloval Apollinaira, tak to možná je na mně zas z nedávných dílek poznat.
-- Je tam také jistá pobavenost... Čemu se rád směješ? Kdy je tvůj smích hořký a kdy zase od srdce?
Tahle vlastnost asi bude souviset s první otázkou a výchovou dle tvých slov v rázovitém kraji, ten smích bude hořký téměř vždy.
-- Kam až osmnáctiletý Tadeáš vidí dopředu, a co tam vidí?
Někoho, kdo je možná s trochou štěstí ještě pořád živ a ideálně pokračuje v práci, již dříve započal.
-- A když se ohlédne...
Kluka, který myslí, že poznal svět se všemi jeho nástrahami a že ho už nic nepřekvapí... Divil by se.
-- A přítomnost...
Tadek, který má v něčem docela štěstí a v něčem celkem smůlu, ale furt ho to ještě pořád nějak baví.
-------------------
až jednou náhodou zabloudíš
pár hodin po půlnoci
mezi bílými domy
uprostřed pandemie
a skončíš na schodech Place de la Bourse
na tom místě kde měl stát patnáctý Ludvík
a kde dnes stojí jiné trojsoší kalvárie
na jeho levém kraji dva milenci
opřeni nerušeně o blikající pouliční lampu
kličkují v podivném tanci mezi plnými
a prázdnými beaujolais
pravou sochou tohoto zvláštního sousoší
je opilý trumpetista hrající pro ty dva
falešný šanson kterými budí lidi v tramvajích
snažící se naposledy přivřít oči
před ranní šichtou
a v samotném středu kalvárie na místě nejvyšším
sedíš ty na schodech a je ti trochu trapně
že křeníš těm dvěma co se opřeli o jedinou funkční lampu
ale zároveň se nemůžeš odtrhnout od poslechu
jamu toho falešného trumpetisty
pod slabým světlem blikající lampy mhouříš oči
nad Apollinairem kterého sis vzal na cesty
a vlastně jej až tady pořádně pochopil
až jednou náhodou zabloudíš mezi bílými domy
poznáš
že tohle je život
(osamělá noc v Bordeaux z 8. na 9. října 2020)
--------------
Mám celkem divné nutkání,
a to mne strašně mučí,
chci schovat sirky do dlaní a zapálit ten krásný dům,
v němž v noci oddáváš se snům.
Chci aby hořel, je to tak!
Pojď, vylétni z něj jako pták
mně přímo do náručí.
-------------
Tvá kůže je jak černý čaj,
i ona chutná nějak hořce
a podobá se tmavé bouřce.
Ty nosíš ji jak hranostaj.
Ty nosíš ji jak hranostaj,
až myslím, že tě zastřelím,
obleču si ten hermelín
a pozvu tě v něm na tokaj.
A pozvu tě v něm na tokaj.
Kdo káže nám tu, co se sluší?
Ať zatančí si spolu muži,
leč ohradíš se: Já jsem pán!
Leč ohradíš se: Já jsem pán!
a já strnu svým zděšením,
pomalu sundám hermelín.
Hle, hapruje nám dávný plán
---------------------------
---------------------
|
|
|
