|
| |
 |
Podivuhodný zážitek majitele pohřebního ústavu
Autor: davli (Občasný) - publikováno 27.1.2021 (00:17:00), v časopise 27.1.2021
|
|  |
Podivuhodný zážitek majitele pohřebního ústavu
Pan Jantl byl skutečně rozkošný stařeček. Měl krásné bílé vousy přes celý obličej a vždy byl vzorně upraven. V krásném černém obleku byl skutečně ozdobou města, a když si nasadil buřinku tmavou jako noc a na svém krásném černém blyštivém kočáře s bílým dvojspřežím se rozjel městem, každý za ním ohromeně zíral.
Bohužel, nebylo to dáno jeho fyzickými přednostmi. Pan Jantl byl majitel pohřebního ústavu, a proto se každý obával, kdo další že se to stal jeho klientem. Ani jeho jinak zcela výstavní dům v ulici vedle náměstí kvůli tomu nebyl příliš oblíben, protože se nikdo nechtěl dívat na smuteční čerň ve výloze a omšelou tabuli s nápisem VÁCLAV JANTL, RAKVE A POHŘBY. Pod tím už byla akorát téměř neviditelná cedule CENY MÍRNÉ, KOMFORT ZARUČEN. Tu tam vyvěsil jeho studující synovec, když u něj byl před dvěma lety poprvé a naposledy na prázdniny.
Sám pan Jantl totiž ženu ani děti neměl. Do společnosti nechodil a jen jednou za týden, když přijelo nové zboží, zašel nakoupit do koloniálu. Jinak trávil čas jen ve svém potemnělém obchůdku a dílně, obklopen zaprášenými rakvemi všech velikostí, smutečními věnci, černým saténem a neskutečným, téměř posvátným tichem. Jen občas toto ticho narušil zvonek nade dveřmi a do dveří vstoupil smutečně oděný človíček, kterému umřel někdo blízký. Pokud to byla žena, tak štkajíc, jestliže muž, tak pouze pomalu a smutně, objednal ten člověk rakev a domluvil den ceremoniálu, aby zase odešel a víckrát se do tohoto domu smutku nevrátil.
Právě proto bylo pro pana Jantla velikým překvapením, když jednoho úterního večera rázným pohybem rozrazil dveře asi čtyřicetiletý muž, který ani v nejmenším nesmutnil.
Jelikož v krámě nikdo nebyl, prošel rychlým sportovním krokem až ke dveřím do dílny v zadní části obchodu, kde se málem srazil s právě přicházejícím panem Jantlem.
„Pán si bude přát?“
„Rakev! Chci rakev a rychle!“ vychrlil ze sebe ten muž. Byl mohutné postavy a vypadal, že není vhodné plést se mu do cesty. Přesto však si u něj pan Jantl svým pomalým rozvážným chováním vybudoval respekt. Ustoupil stranou a otřel se kalhotami o zaprášenou rakev. Spěšně se oprášil a přešel k pultu, kam právě za stálého ticha došel pan Jantl.
„Tak dostanu tu rakev, nebo ne?!“ osopil se na nebohého starce.
„Pro muže, nebo pro ženu?“ pomalu sípavým hlasem pronesl Jantl.
Muž na něj zpoza husté tmavé obočí jen nechápavě zíral.
„Kvůli rozměrům,“ dodal smířlivě Jantl. „Ráčila pánovi zemřít družka či snad pan otec se odebral na onen svět?“ Mluvil pomalu a důstojně, jak měl ve zvyku.
„Prosím jednu mužskou rakev!“ uráčil se po dlouhé pauze promluvit neznámý. „Mohu si ji ihned vzít?“
„Ne,“ zaprotestoval něžně pan Jantl. „Musíme domluvit ceremoniál. Patřil váš pan otec do naší farnosti? V takovém případě bych dovedl celou záležitost zařídit s panem farářem.“
„Nepatřil sem!“ zabručel muž. „Dáte mi tu rakev?“
„Klid, dobrý muži. Nejprve potřebuji znát rozměry oné rakve a podívám se, zda mám již nějakou takovou hotovou. V případě, že tomu tak nebude, se bez prodlení pustím do její výroby a ve čtvrtek by mohla být hotova.“
Tajemnému muži už však zjevně došla trpělivost. Zaštrachal v kapse a vytáhl odznak.
„Já jsem od policie a potřebuji nezbytně dostat rakev, je vám to jasné?!“ uchýlil se málem ke křiku.
„Prosím ticho, nenarušujte mou svatyni ticha a úcty k našim zemřelým!“ pronesl potichu a zasněně, ale přesto velmi důrazně. V ten okamžik odbyly na blízké kostelní věži hodiny. Šest úderů se ozvalo. Byl říjen a venku se proto již setmělo. Pomalounko začínalo krápat a z vedlejšího salonu se počala ozývat uspávající něžná melodie.
„Bude hrát ještě pět minut,“ vysvětlil pan Jantl. „Já totiž miluji hudbu, leč mé povolání jiné než té pohřební příliš nepřeje, a té si užiji dost. Proto jsem si pořídil tyto hodiny se stroječkem, které hrají každou hodinu tu překrásnou melodii…“ zasnil se a zavřel oči.
„Dáte mi tu rakev?! Jsem ochoten zaplatit, kolik chcete, pokud mi nyní vydáte rakev!“
„Nač ten spěch, pane? Můžete si být jist, že vašemu otci se dostane toho nejkrásnějšího rozloučení, jaké si kdy mohl přát. Znáte jeho míry, nebo mám zajet s vámi do jeho domu a sám vše zařídit? Buďte ujištěn, že já chápu vaši nervozitu, která může být způsobena právě oním silným otřesem, když váš otec zemřel, a proto se, jestliže ovšem chcete, rád ujmu veškerých starostí spojených s posledním rozloučením vašeho drahého pana otce.“
„Jenže mně žádný otec nezemřel!“ neudržel se zákazník a zařval. Po jeho čele mu začaly pomalu stékat krůpěje potu a dopadat na pečlivě nalakovaný pult.
„Pro koho si tedy přejete tu rakev?“ zachmuřil se pan Jantl. „Já se domníval, že váš otec zemřel a bude proto nutno pro něj zařídit pohřeb, ale…“
„Můj otec zemřel před pěti lety. Jsem z kriminálního oddělení policie a potřebuji rakev!! Chápete?!“
„Ale jistě,“ usmál se do široka pan Jantl. „Dostanete takovou rakev, jakou si budete přát. Kdo vám tedy prosím ráčil zemřít?“
Návštěvník vytáhl kapesník a otřel si čelo. On to ale zvládne, to se nebál.
„To nyní není podstatné. Já potřebuji ihned rakev, kterou mohu sám odvést. Venku stojí vůz. Nic není problém. Jen mi prosím dejte tu rakev,“ vyslovoval zřetelně a pomalu.
„Já vám zajisté vyhovím, jen mi prosím řekněte, kdo zemřel a jaké měl míry. Toť vše.“
„To je úplně nedůležité! Já potřebuji tu rakev ke zvláštním účelům, jež vám ovšem nesmím prozradit. Okamžitě mi dejte rakev!!“
„Jistě, co se tedy týče smutečního obřadu…“
„Ten nebude potřeba!“ zbělel vztekem ten muž.
„Pokud byl však zemřelý věřícím a já jistě věřím, že jím byl, pak by vám jistě neodpustil, pokud by neměl možnost důstojného posledního rozloučení. Jestliže není onen mrtvý ze zdejší farnosti, mohu za příplatek zařídit i pohřeb jinde. Kterou ze služeb si přejete využít?“
Ten medový hlas pana Jantla, ta příšerná hudba, která se jako mor šířila celým prostorem, to nesnesitelné horko, ten déšť bouchající o parapet, ta ignorace…! Muž se napřímil a zařval:
„Já chci rakev! Chci rakev! Jsem od policie a chci rakev pro zvláštní účely!“ počal pochodovat rázně po místnosti a rozlil černou barvu z plechovky v rohu. „Potřebujeme naštelovat fingované úmrtí a vy mi dejte rakev, ignorante!!! To nejste schopen něco takového pochopit?! Rakev! Chci rakev!! Okamžitě, pro zvláštní účely! Žádné ceremonie, žádné kočáry! Nic! Prostou obyčejnou rakev, tupče!“
Najednou jím projela strašlivá palčivá bolest a zamžilo se mu před očima. Infarkt. Jak jinak, když na světě existuje i někdo tak nechápavý jako pan Jantl a detektiv Kadlec byl cholerik. I jinak měl problémy se srdcem, a proto se následkům divit nelze.
Zakopl o otevřenou rakev uprostřed místnosti (zrovna tu nejhezčí a nejzdobnější) a spadl do ní. Když k němu pan Jantl přistoupil, už se mu nedal nahmatat žádný puls.
„Však já věděl, že my se domluvíme. A vybral jste si rakev přímo na míru. Účet zašlu na pražské komisařství,“ usmál se stařeček od ucha k uchu a jal se zatlouct víko rakve.
A z vedlejší místnosti se linula krásná žalostná melodie flašinetářské odrhovačky. Pan Kadlec měl skutečně krásné poslední chvíle, napadlo panu Jantlovi…
|
|
|
