Začnu tím, že vám představím čtyři hrdiny příběhu, který má následovat. Byli čtyři, mohlo jich být klidně víc, ale to byste začali ztrácet rychle přehled, také jich mohlo být míň, ale, no vem to čert, prostě byli čtyři a konec diskuze. Byl středeční podvečer, konec června, šeřilo se a do stínítka lampy začaly bubnovat první můry. Bylo teplo, nebo spíš vlaho, zkrátka počasí jako stvořené k posezení na zahrádce hospody vyhřezlé do pěší zóny, upíjení orosené desítky a hodnocení kolemjdoucích dívek v mini. A to bylo právě to, čemu se naši čtyři noví kamarádi oddávali. Pohoda, řeč plyne pomalu, jak med kane ze lžíce do hrnku čaje. To je ovšem zimní představa a jal jsem už nadnesl, bylo léto.

    Ale, abych využil toho, že nám tak krásně, klidně sedí, představím vám ho jednoho po druhém. Nebudu jim dávat žádná jména, neboť mi připadne stupidní dávat jim jména jako Honza, nebo Frenk, nebo třeba Prcek a ještě daleko stupidnější dávat jim jména jako třeba Ondřej Mazánek, nebo tak něco. Oni samozřejmě jména měli, ale neoslovali se jimi, tak jako se jmény neoslovují staří přátelé, těm stačí kývnutí, nebo zachrchlání a podle intonace hnedle je jasné, koho má řečník na mysli. Takže kolem stolu říkáte, po směru hodinovejch ručiček, príma. Takže hnedka u plůtku seděl ten, kterej byl o něco starší, než ostatní, mohlo mu bejt tak zhruba, no ještě né třicet, po jeho levačce seděl ten, kterej měl děvče, který se jmenovalo Miluška, naproti němu ten, kterej byl jeho brácha a po jeho levačce ten, kterej měl na bradě strniště a vlasy svázaný do culíku.

     Takže teď víte, who is who, jakl se říká. Měli před sebou volno, některý tejden dovolený a některý prázdniny. V pátek razili na tejden na vandr, ne tam, co jezdili skoro vždycky, o vejkendech a tak, ale daleko, do jinýho kraje, na Vysočinu. Kam pojedou měli rozhodnuto už od jara, ten co byl brácha od toho co chodil s Miluškou dělal cesťáka s léčivama pro dobytek a tenhle kraj projel na cestách za zákazníkama. Co kdo vezme bylo scestný řešit, vždyť spolu jezdili už pěknej čásek. Tak jen seděli a těšili se. No a v tom ten brácha toho od Milušky prohlásil, že má príma nápad, jeden jeho známej prodává kůzlata a že by si jako jedno koupili, vedli by si ho sebou na provázku a pak ho na nějakym pěknym místě zabili a snědli. Že si s kozletem užijou různý srandy a nakonec si ještě pěkně pošmáknou, mohli by ho vízt ve vlaku na lístek pro psa.

     Ten s vousama a culíkem se ho otázal, kdo, že jim ho jako zabije, stáhne a rozbourá a taky, kdo že ho uvaří. Ten, co byl o něco starší, než ostatní, řekl, že on ho klidně zabije a stáhnout, že ho můžou po zálesáckym způsobu, podle návodu co je v Setonově Knize lesní moudrosti a upíct na rožni, jak to dělaj indiáni. Pak se k tomuto úkolu nabídli ještě oba bratři, potom se rozvinula dlouhá a vášnivá diskuze o stahování, indiánech, bizonech, koltech, eskymácích, typech nožů, country a takovejch věcech. Můry se dál nerušeně tloukly o stínítko lampy a byl letní večer.

     V pátek přitáhl na nádrží ten, co byl bratr toho co chodil s Miluškou bílý kůzle na děsivý červený mašli. Jeho bratr byl  dost skleslej, Miluška ho nechala. Když viděl kůzle, lehce pookřál a navrhl, aby bylo zvíře pojmenováno Miluška za trest proradnému děvčeti, že ta měla taky pěkný kozy. Ten, co kůzle přivedl ho upozornil na fakt, že se jedná o kozlíka a tudíž by byl přípustný leda tak Milouš. Milouš byl po krátké diskuzi schválen.

První situace hodná zmínky nastala, když bylo dobytče konfrontováno s průvodčí. Vadilo jí, že zvíře nemá náhubek. "Ale pánové ještě někoho pokouše." Jeden z bratrů se snažil nenápadně botou smést kozí bobky pod sedačku. Průvodčí vadilo dost věcí, že ten s culíkem mlátí do kytary a že ten starší k tomu zpívá slova dost oplzlé odrhovačky o couře který porodila kripla a ten kripl po ní zdědil tripla. Taky jí vadilo, že oni mají volno a ona přez vejkend šichtu, že je venku hezky, že oni jsou plní elánu a jí táhne na padesátku, že oni pijou lahvový desítky, že jsou bujaří a bezstarostní, že si jí její manžel nevšímá, že je ten svět takovej blbej.

"Ale pani, vždyť je takovej roztomilej." Řekl ten starší a opravdu, Milouš se podíval inteligentním kozím pohledem na průvodčí, dal lišácky hlavu na stranu a meknul. Průvodčí zaváhala. "Ne, já to tady za to zodpovědnost, dejte tomu zvířeti aspoň něco přez tlamu, dyť by mě mohli vyhodit, mějte rozum." Ten vlasatej udělal provizorní náhubek z obalu na feldflašku a tkaničky z boty. Další cesta proběhla bez obtíží.

Jeli rychlíkem, pak zase rychlíkem, potom osobákem a pak lokálkou. Venkovská stanice, cedule s názvem a betonový nástupiště. Prašná cesta do vesnice, která se utápěla v šikmých podvečerních paprscích. Za vesnicí les, ve vesnici hospoda, taková ta, kde stojí pivo deset korun, u stolu sedí směska místňáků, biliár pamatuje císaře pána. V mezi mezi cestou a brambořištěm cvrkal cvrček. Okna hospody pohostině lákala, ale co s kozou. Dovnitř nemůže a venku nám jí někdo vezme. Nštěstí byla před hospodou zahrádka, dřevěný hrubý stůl s lavicema, opršelej slunečník Pepsi-cola, rozložitej kaštan. Vrchní se jmenoval Toník, pivo místního pivovaru jako křen, vzduch chutnal po prachu a po pryskyřici a po senu. Milouš přivázanej k lavici pokojně spásal trávu u obrubníku.

Posléze došlo i na kytaru. Nebe tmavlo a hvězdy se líhnuly na obloze. Prach ve vzduchu vlhnul rosou a tisíckrát hraný brnkání se proplejtalo mezi polohlasnym zpěvem. Pohoda. A spočinutí, každýmu se v hlavě táhly vzpomínky. Na táboráky který zhasly, na holky, který se už vdaly a na kamarády, který už nemaj čas.

Klid narušil jeden podnapilej domorodec. Neurčitýho věku, v montérkách a umaštěný kšiltovce. Začal je přátelsky plácat po zádech a dožadovat se tý o těch zelenejch hájich. Ten s culíkem mu jí zahrál. Místňák objednal rundu a oni ji otočili. Když se, již za vlahý letní noci zvedali k odchodu, vypadali jak Křižáci navrátivší se z boje, kde čáka vítěze byla přinejmenšim námět k diskuzi.