|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
- Je nějaký rozdíl v tom, jak se u tebe básně rodily kdysi a jak se rodí v poslední době?
Kdysi jsem býval maxiplodným a neexistovala antikoncepce, která by mi zabránila přivést na svět třeba malou sbírku básní přes noc. Dnes už tvořím pouze, když mě znásilní múza. Což bylo za tento rok pouze jednou nebo dvakrát. S věkem se projevuje nejen na těle, ale i na duchu spousta změn. Zřejmě už nejsem pro múzy tak sexy. Nebo naopak usoudily, že dobrého pomálu.
- Ve své poezii kladeš důraz na všednost, tvoje motivy vycházejí z obyčejnosti lidského bytí a konání. Co je pro tebe to všední a co sváteční v životě?
Takhle jsem to nikdy neviděl, ale díky za pohled ze strany čtenáře. Vždycky mě mile překvapí, když někdo čte anebo recituje moje básně a způsobem svého vnímání či podání v nich pro mě objeví něco navíc, než jsem do nich sám ukryl. Kladu důraz na lásku a pokud ji považuješ za obyčejnost lidského bytí, chci být tím nejobyčejnějším na světě a zvolat: VIVA LAS(ka)…VEGAS J
Všichni Dioři mohou
zůstat na chodbě
Nejkrásněji voním
Vždycky jenom po tobě
A co je pro mě všední? Každý všední den… (ta věta má pokračování)… o kterém budu vědět až zítra, že byl nevšedním. Rád bych uměl uchopit a prožít každý okamžik coby neopakovatelný, ale zřejmě to „ještě“ neumím. Vážím si okamžiků až v momentě, kdy se stanou minulostí. Kdysi jsem se trápil tím, co bylo a bál se toho, co bude. Dnes už minulost nechávám být minulostí. Pravda, z budoucna mám stále hrůzu a děs, i když vím, že nic než „PRÁVĚ TEĎ“ neexistuje. Pohybuju se stále někde v mezičase mezi bylo a bude.
- Tvoje básnická sbírka „Život je boy“ zahrnuje básně dvaceti let tvého života, mezi tvou dvacítkou a čtyřicítkou. Přesto v ní pozorný čtenář najde nemálo „společných jmenovatelů“, jako jsou hledání a nenacházení, nalézání a ztrácení, touhu po blízkosti druhého člověka… Jak se s odstupem let na tyto „společné jmenovatele“ díváš jako autor i jako člověk?
Když svou sbírku otevřu, je to, jako bych držel v rukách album s fotografiemi. Najednou se mi vrací vzpomínky na člověka, kterým jsem kdysi býval. Je v ní zachycený stav mého vnímání v letech, která již dávno pominula. Pokud jde o realitu zachycených příběhů, nic podstatného se od té doby nezměnilo, jen jsem lety trochu ztrouchnivěl a už nevyrážím tolik nových výhonků. Ta sbírka se připravovala k vydání v listopadu roku 2010 a měla končit úvahou:
Co mě ještě čeká do konce života?
Hloupá otázka!
Tak dlouho tu stejně nebudu
Jenže, těsně než šla do tisku, anektovala mé srdce láska, kterou jsem ani v nejmenším neočekával. Narychlo jsem do ní proto připsal tři krátké básničky a nově ji ukončil veršem:
Mé srdce opět bije
Život sám je poezie
Ta láska, bohužel, dlouho nevydržela. Byl to můj poslední vztah a já od té doby jinou nepotkal.
Nechceš-li zapálit
Vzplanout
Ani hřát
Nedýchej do jisker
Chlad
Ale proč o tom mluvím? Ptal ses, jak se s odstupem let na ty „společné jmenovatele“ dívám jako autor i jako člověk. Když nemiluju, píši jen rýmy a verše, když miluju - skládám básně. V tom je asi ten podstatný rozdíl. Láska a všechny její podoby, mezi které samozřejmě patří, jak rád říkám - rozervané city, je pro mě coby pro autora i coby člověka tou největší inspirací a vlastně i jediným smysluplným opodstatněním mé existence na této planetě.
- Řadím tě do řady básníků-realistů; těch, co stojí spíše nohama na zemi, než že by měli hlavu v oblacích. Jak bys popsal sám sebe jako člověka v průletu těch třiceti let, během nichž se věnuješ poezii, fejetonům a poslední dobou psaní písňových textů?
Když si vezmu, že tu úplně první básničku jsem napsal v sedmi letech, je to spíš nějakých čtyřiačtyřicet let veršotepeckého samostudia. Už jako malý kluk jsem chtěl psát písňové texty a taky jsem jich, coby teenager, napsal desítky. Samozřejmě šlo o naprosté bláboly (Lásko stůj – jsem jen tvůj J ) stejně jako v případě stohů sešitů popsaných nekonečnými básněmi plných patosu a klišé. Avšak jen trénink dělá (bojím se napsat to slovo, ale říká se to tak) „mistra“.
Říkáš, že stojím nohama na zemi. Možná tě v tom utvrdil verš z mé básničky nazvané Škola života
Učíme se celý život
Nebýt jak to malý pivo
Natož pátou obručí
Neporoučet se
Když druzí poručí
Nehledat přespolní zázraky
„Nestrkat hlavu nad mraky“
…
A já ti to hned vyvrátím verši v jiné z mých básniček, nazvané Ad Meer
Vylétl z popela - bylo to těsný
Praštil se do čela - o křídlo Cesny
Země se zachvěla – dopadl na zobák
Suplovat anděla – nemůže ani pták
…
Tady jasně vidíš, že nohama na zemi může stát jen ten, kdo už se do oblak vznesl. Navíc jsem narozen ve hvězdném znamení Berana, což je ohnivý a se zemí i Zemí spjatý živel. Mimochodem ascendent Panny mi v tom „přízemnictví a přímočarosti“ dělá dost hokej. Tak určitěééé J
- Vím o tobě, že v tvém životě hrají nemalou roli ženy. Ty jako gay toužíš přirozeně po mužích. Jak bys podle sebe charakterizoval mužskost a ženskost? Dají se mezi těmito póly najít nějaké styčné body?
Promiň, budu asi trochu nemístný, ale vybavil se mi jeden kreslený vtip, kde se miluje muž v misionářské pozici s partnerkou a pod ním je napsáno: V každé ženě najdete kus muže.
A tak nějak to vlastně je, když necháme ten vtip stranou. Na Zemi jsem přišel z matčina těla, byl jsem tudíž devět měsíců součástí ženy, vnímal tep jejího srdce, její obavy, strachy i radosti, její pohled na svět a na život. Takové věci tě nemohou neovlivnit. To je ten průsečík, na který se ptáš.
- Tvoje básně mají až hmatatelnou atmosféru. Já při jejich čtení mívám často pocit, jako kdybych přihlížel nějaké události. Jsou to tvé vlastní vzpomínky, nebo momentální stav duše, který pak vtěluješ do veršů?
Myslím, že každý básník nechává nahlédnout do svého nejintimnějšího nitra tím, že své verše zveřejní. Nejsem v tom výjimkou, ale i tak stále platí:
Když mám mokro v duši
Nikdo poznat nedokáže
Jestli do duše mi prší
Nebo jestli duše pláče
Většina mých básní, básniček a metafor vychází z reálných zážitků a pocitů, které jsou s nimi spjaty. Kus sebe a toho, co utvářelo můj život, se snažím vkládat i do písňových textů a velmi mě těší, když to moji přátelé sami poznají jako např. v textu k písni Není taková, který nazpívala Hanka Zagorová a nebo v textech Překročil jsi práh a Spálená z repertoáru Jany Chádkové (mmch, všechny jsou na You tube).
- V jednom písňovém textu, který jsi zařadil po bok básní ve sbírce „Život je boy“ píšeš, že dáváš prostor a čas do zástavy. Jak významné tyto dvě veličiny hrají ve tvém životě a co znamenají pro tebe jako pro básníka?
Vidíš a už je to tady, to, o čem jsem mluvil na začátku tohoto rozhovoru. Strašně mě baví, když si někdo z mých veršů, slov a rýmů odnese svůj vlastní pocit, který jsem do nich vědomě neuložil. Ten text je ve skutečnosti trošku o něčem jiném:
Do zámku zápalku
Do oken štěrk
Škrtni tou zápalkou prostor a čas
K zástavě odnáším rodinný šperk
Poslední cennost
Co zdobila nás
…
Ptal ses mě, ale na to, co pro mě prostor a čas v životě znamenají. Jsem fatalista a věřím tomu, že vše se děje tak, jak má, protože pokud by to mělo být jinak, bylo by to tak. Několikrát v životě jsem se ocitl na stejném místě, aniž bych o to usiloval či dokonce stál. Dvakrát se mi dokonce stalo, že jsem cítil uvnitř své hlavy napětí podobné tomu, kdy se dvě ozubená kola chtějí mermomocí otáčet silou proti sobě a zkouší, které - kterému vyláme dřív zuby. V tu chvíli, jakoby mi někdo shůry dával najevo: Tvá další cesta životem se bude odvíjet od tohoto okamžiku podle toho, jak se nyní rozhodneš. Přijdu si jako věčný pozorovatel. Škoda, že pocity a zkušenosti nelze sdílet. Každý si na ty své „pravdy“ musí zkrátka přijít sám. Prostor je pro mě vesmír, jehož jsem součástí, ač přikován gravitací k Zemi a v současnosti lock-downem v lokaci naší republiky. A čas? Úsek, který trávím na této planetě. Popravdě jsem strašně zvědavý na ten okamžik, kdy můj zdejší pobyt skončí… co se bude dít dál.
- S prostorem a časem se může úzce vázat samota…
Jak s oblibou říkám: Já nejsem nikdy sám. Vždycky je nás minimálně pět. Já, samota, nostalgie, deprese a lahev rumu. Někdy se přidá i skepse a osamělost. Párkrát se vtírala i sebevražda, ale neměl jsem už přezůvky, tak jsem ji nechal za dveřmi. No a občas to roztočíme s roztočema J Miluju ten jeden – dva večery v roce, kdy se ovíním, poslouchám desky, jsem sám se sebou a je mi dobře. Samota je ve své podstatě má dobrá přítelkyně, ale znáš to… ani na přátele nemá člověk chuť, čas a náladu vždycky.
- Když po letech čteš svoji poezii, říkáš si, že třeba některá z tvých kratičkých básniček po letech životních zkušeností by dnes mohla obsáhnout více slok a dokázala by vyjádřit víc? Měl jsi někdy nutkání je přepsat, aktualizovat, dát do nich víc?
Spíš naopak. Krátil bych. Mám raději menší formy, které obsáhnou v několika slovech celý pocit, než sáhodlouhé útvary, např.:
V mé třinácté komnatě
Nehledej nic vzácné
Jen dveře do čtrnácté
Mám k tomu i jednu vtipnou historku. Má sbírka obsahuje „báseň“, která se jmenuje Času dost a je věnována, stejně jako celá má básnická prvotina, mé nádherné přítelkyni, Paní textařce Jiřině Fikejzové, která letos opustila tento svět. Když jsem knihu dával před vydáním číst svým literárně již činným přátelům napsali mi, že je právě tato „báseň“ velmi pobavila. Jenže ta báseň ještě nebyla napsána. Pod jejím názvem Času dost, stálo jen: Báseň doplním později. Inu, kouzlo nechtěného.
- Znám tě jako přímého člověka a otevřeného gaye, který má někdy nutkání se vyjadřovat psaným slovem. Jsou ale v tvém životě věci, které jsi nedokázal formulovat napřímo a musel sis pomoct psanou formou?
Vyrůstal jsem v dobách, kdy se přiznání k jinakosti rovnalo, v lepším případě, opovržení okolní společnosti. Vypsat se ze svých obav, smutků a trápení, ale i tajných snů, lásek a toužení do vět, slov a veršů, bylo jediným řešením. Ale ty se spíš ptáš na současnost. Někdy je lepší sednout si, napsat dopis, než ze sebe chrlit slova (zvláště s postižením ohnivého znamením Berana) rychlejší než myšlenky. Naposledy jsem se takhle pokusil své mamince vyjádřit svou lásku a vysvětlit, že to, že jsem gay (navíc už deset let nepraktikující) ze mě nedělá horšího člověka ani syna. Bohužel, bezúspěšně L
Nicméně pomáhat psaným slovem nemusí člověk jen sám sobě. Hodně mě zasáhly dva příběhy, o které bych se rád podělil. Kdysi mi na FB napsal kluk ze Slovenska. Omlouval se, že se neznáme, ale má potřebu se mi svěřit. Nevěděl už, co se životem, ale pak se mu dostala do rukou má knížka a neskutečné ho nakopla. Velmi mě to potěšilo a snad ještě víc příběh teenagera, který si prošel doma coming outem a jak i dnes, bohužel, bývá zvykem, nesetkal se s pochopením. Pod vánočním stromečkem ale pak našel mou knihu, přes kterou si k němu našla jeho maminka cestu zpět. Byl to ten nejkrásnější „honorář“, který jsem kdy mohl obdržet.
- V poslední době se více věnuješ písňovým textům. Co tě na fenoménu popové písničky přitahuje?
Na popík píšu jen proto, že se ke mně dostal zatím jen jeden šanson a je to ten o kterém jsme se bavili o pár otázek výše. Nicméně, jak jsem říkal, vše je tak, jak má být… Až to přijde, tak to přijde. Jinak psaní textů je pro mě neskutečný zážitek - být limitován melodií, frázováním, formou… Pokud psaní básní byla základní škola, psaní textů beru jako střední a dá-li múza, tak jednou zmáknu i vysokou J
- Tvůj útlum v psaní poezie má nějaký reálný základ? Co jako člověk a básník v současné době kolem sebe vidíš?
Necítím to jako útlum. Neberu svou tvorbu jako sériovou výrobu, nýbrž (mimochodem velmi zajímavé české slovíčko) jako limitovanou edici. Je to, jako když se na ulici shodou náhod potkáš s někým, koho jsi dlouho neviděl a přestože máte oba naspěch a spoustu jiných „neodkladných“ plánů, hodíte všechno za hlavu a zaplujete do první hospůdky (kéž už by je zase otevřeli) na kafe. Z kávy je pivko a z piva podroušený návrat ve dvě ráno s rozesmátou duší. Přesně tak vznikají básně. Nikoli tak, že si sedneš a řekneš si: Tak a teď napíšu báseň o konci našeho rozhovoru. J
- Jak vidíš sám sebe?
Pokud mohu, tak za sebe nechám ještě jednou promluvit verše:
Jsme jenom klávesy
Mezi zemí a nebesy
Načas uzamknuti
V melodii života a smrti
-----------------------------------------------------
LÁSKA
Toužil jsi po mně
Já toužila po tobě
Dnes tu tedy jsem
Z kostí
Masa a kůže
Znám spoustu proměn
Nepřišla jsem v podobě
Žádné z krásných žen
Jsem skryta
V těle muže
ZMATENÝ
Skrývám poplašené city
Před krásou vaší duše
Má paní
Hlídám znehybnělé oči
Před láskou a zkázou
Před zklamáním po vyznání
Mé panické srdce nadarmo tluče
Pulsem žáruvzdání
Je ráno
Já zapomněl
Vlasy připocené k matnému sklu
Půlnočního autobusu
Ztratil jsem pojem sebezrcadlení
Sám ďábel našeptával mému vkusu
Váš anděl blízko stál
Jediný
Kdo měl v té chvíli strach
Dítě
Blázen
Všeho snění král
Má paní
To o vás jsem se bál
V srdci svém se nevyznám
Mám rád
Snad i miluji
Nablýskaná forbínová ústa
Skvostné drahokamy očí
Zasazené v jadranové pleti
Váš holubičí stisk bělodětských dlaní
Tu panenku z pařížského hračkářství
Tu manekýnu ze žurnálu
Tu auru
Bohyně mých tajností
---
Bylo mi ctí
Váš zmatený
GLOSA
Zpocený chodník
Pokryla rosa
Blizard v mé poušti
Rozhoupal stonky
Opilá víla
Tančila bosá
V manéži z víček
Od mattonky
Ztracený slovník
Pohřbila glosa
Pavoučku spřádej
Plány a sítě
V hedvábné pasti
Uvízla vosa
Na vlastních vláknech
Oběsí tě!
|
|
|
