Písně kosmické

Odulá lebka měsíce

pozpátku koulí se hřbitovem noci

vytřeštěnými důlky civí dolů

na rozpálené podloubí země

na tratoliště černé žluči

až nakonec oknem zapadne

do márnice

do níž se chodí modlit ďas

Stříbrná opona spadne

za ní černé jeviště:

v nadýmajícím se střevě prostoru

hvězda vysává hvězdu

v přeslenu přitažlivosti

rodí se nová

křičíc při zážehu

termojaderné fúze

Ve zrádně známé nicotě

trhliny a výmoly

po jejichž okrajích

klopýtají i paprsky

parsek za parsekem

A tak letíme

vzduchoprázdným tichem

a naše útroby prosvicují

šílené majáky z dob

kdy byl vesmír mladý

dokud nás v agónii

nespolyká vlastní Slunce