Nábřeží

Z posázavských hřebenů

plazí se příkrov

jako ledovec

jeho čelo se telí na Pankráci

a padá do údolí

žvance mlhy

hltají oblouky mostů

skleněnými pohledy

prázdných oken

mžourají parníky

zapřeny sochory

O deset metrů výš

rej tunových dlát

co po vláknech moci

přitesávají ďáblovo dílo

Dřív bych možná

zatoužil nasednout

jak romantický zákon káže

kam ale dneska plout

snad k pramenům

do lesů starosvětsky jít

do toho, co z nich zbylo

přestat se ptát

zda je v racčích hrudích

taky takhle bílo