|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
O tom, co je a jak vypadá skutečnost, se vedou spory. Wikipedie je toho názoru že: „Skutečnost je paradoxní pojem.“Nejjednodušší způsob, jak se dobírat poznání, je rozdělit předmět zájmu na dvě možnosti. Pro účel této úvahy a snadnou orientaci se bude komplexní skutečnost rozdělovat na reality. Tedy komplexní skutečnost je složena z realit.
Takto můžeme rozdělit komplexní skutečnost na realitu “žitou“ a “fantastickou“. Kecy a skutečnost. Tyto kategorie nejsou od sebe odděleny ostrou linií, jak bychom si přáli a jak si někteří myslí, ale zásadně se prolínají. Jsou místa, kde je nemožné oddělit kecy od skutečnosti, jako je nemožné oddělit pravdu od lži. Nechci tím říct, že fantastická realita jsou kecy. Těmi se stává, když se plete do života. Fantastická realita na správném místě slouží k poznání komplexní skutečnosti, tedy její hodnotou jsou poznatky, které z ní padají do skutečnosti a na správné místo.
Například žitá realita tvrdí, že žijeme ve hmotném prostoru. To je vždy ověřitelný fakt, je to neprolomitelná skutečnost. Naopak fantastická realita stvořila nápad, že tomu tak není. Díky schopnosti rozumu, pohybovat v této části reality, člověk opravdu našel opodstatnění tohoto nápadu a našel doposud skrytou část skutečnosti. To, že tato část skutečnosti byla tak dlouho skryta, znamená, že platí v takových oblastech skutečnosti, kam člověk normálně nepřijde. Pokud se tuto nově objevenou skutečnost pokusím nacpat, kam nepatří, stávají se z ní kecy.
Tím se dostávám k tomu, že i skutečnost je tak širokým teritoriem, že je prakticky množinou realit tvořících jednu superrealitu (komplexní skutečnost). Na ploše této skutečnosti tak existují reality, u nichž je zřejmé ohnisko a jejichž okraje lze jen tušit i reality ohraničené, schopné samostatně fungovat.
Příkladem ohniskových realit je profesionální a osobní život, přičemž osobní život se dál může rozpadat na domácí a zájmové reality. Ovšem i tyto dílčí, dalo by se říci základní reality, jsou na komunikační úrovni množinou realit. Každou osobu, s níž vstupuji do interakce lze vnímat jako kopii základní reality obohacenou o osobní soubor zákonů. Přechodem mezi těmito realitami člověk pozvolna přechází z role do role. To znamená, že i člověk v jednu chvíli je jednou rolí. Tedy je sám množinou realit. Je možné, že vnímat vlastní komplexitu nelze.
Sociální skupiny jsou, jak ohniskovými, tak ohraničenými realitami. Pohybovat se mezi nimi lze na některých úrovních nepozorovaně a na některý to ani není možné.
Ohraničené reality lze rozdělit na reality ohraničené silou a dohodou (ať společenskou, tak osobní). V realitách ohraničených silou platí exekutivní zákony pro existenci v jejím prostoru. Tyto reality jsou přirozené, jako třeba koupaliště, v jehož prostoru musím respektovat jeho zákony, abych vůbec přežil, nebo umělé, jako je armáda, nebo kriminál, stát…
Reality ohraničené dohodou, jsou simulacemi realit. Do nich lze vstupovat podle libovůle s vědomím, že jediným následkem přestoupení hranice, je vystoupení z reality. Tyto reality jsou typické omezeným počtem srozumitelných zákonů, které lze opět rozdělit do dvou kategorií, na konstrukční a výplňové. Konstrukční zákony vymezují prostor reality a slouží pouze ke vstupu a výstupu. Výplňové zákony tvoří logický a tedy funkční vnitřní prostor dané reality.
Všechny typy realit odehrávajících se na platformě skutečnosti jsou konstruovány jejími zákony. To samozřejmě platí i pro reality ohraničené dohodou. I tyto reality se dělí na přirozené a umělé. Příkladem přirozených realit, jsou reality tvůrčí. Každý tvůrce potvrdí, že dílo lze budovat jen v určitém prostoru, kdežto posuzovat ho lze odkudkoli, ale porozumět mu je logicky možné opět jen z určitého prostoru. Za umělé reality je tu etiketa, hry, virtuální realita...
Virtuální realita je nová, z toho nutně vyplývá, že dnešní člověk s ní zachází jinak, než člověk budoucí. Když člověk objeví nový nástroj, vyzkouší ho ve všech možných situacích, čímž ho dokáže plnohodnotně využívat, tím, že pozná jeho potenciál i nedostatky. Virtuální realita ve své plnosti, se snaží zrcadlit skutečnost v celém rozsahu, to znamená, že i ona se rozkládá na skupinu dílčích realit, a že zde platí stejné zákony, jako ve skutečnosti, s vědomím toho, že se jedná o zcela bezpečný prostor, protože jde o realitu ohraničenou dohodou. Ovšem, padla kosa na kámen.
Virtuální realita nám umožňuje projevit se způsobem a měrou jakými ve skutečnosti nelze bez odpovídajících následků. Bohužel někteří podléhají mylnému dojmu, že co se stane v Las Vegas, zůstane v Las Vegas. Ne. Ta kapavka odjede s námi. Paradoxně, čím jednodušší virtuální prostředí, tím větší přetékání následků do skutečnosti. Každý si pamatuje, že kus správného klacku, je ta nejlepší pistole a ten nejkrásnější poník. Chybějící realitu doplňujeme sobě přirozeným způsobem, tudíž nám nejlépe vyhovuje, kdežto komplexní realitu zpracováváme tak, jak je.
Takže v realistické virtuální hře si i v plném soustředění uvědomujeme, že jsme mimo skutečnost. Její realita je ostře oddělena od skutečnosti. Protože podstatou takové hry jsou vizuální a akustické vjemy, i naše působení ve hře vnímáme, jako efekty. Hlubšímu průsaku následků zamezuje bariéra: “Je to jen hra.“ Účelem hry je zábava, součástí zábavy jsou žerty. Pokud se toho účastním v zemi, kde se nemůže nic stát, kam každý vstupuje dobrovolně a srozuměn s těmito pravidly, otevírají se mi nevídané možnosti ke skopičinám. Pod záštitou hry se můžeme zachovat, čas od času jako dobytek, s vysvětlením, že to byla jen sranda. K takovému jednání nás vedou stejné pohnutky jako ve skutečnosti. Rozdíl je v tom, jaký význam přikládáme faktu, že se pohybujeme ve virtuální realitě.
Každá virtuální realita byla stvořena s konkrétním zaměřením, přičemž jsou reality osobní a komunitní. Komunitními realitami jsou již zmíněné hry, které jsou simulacemi celých světů, do nichž vstupujeme prostřednictvím do detailu vycharakterovaných avatarů, ale také jednoduché, tematicky úzce zaměřené reality s minimem zákonů, jejichž účelem je sdílení společného zájmu skrze, většinou písemnou komunikaci, v nichž se identifikujeme mnohdy jen přezdívkou, nebo do nich vstupujeme anonymně.
Takže ve virtuální hře nám k existenci bohatě stačí vytvořené prostředí, do nějž se pomyslně teleportujeme, tedy, ostře oddělujeme tady a tam. Ovšem v tak omezených realitách, jako jsou internetové diskuse lze existovat jedině propojením obou realit, tedy té, ve které jsme, s tou do které vstupujeme. A protože realita, ke které se připojujeme, je opravdu omezena jen na základní prvky, dojde propojením pouze k rozšíření té reality, ze které se připojujeme, tedy skutečnosti. To znamená, že i následky našeho působení se odehrávají ve skutečnosti.
„ A co je to teda ta skutečnost?“ leckdo posměšně utrousí. „Zdroj všech tvých problémů,“ dalo by se odpovědět. Ovšem problémem není skutečnost sama, ale její výklad a tímto výkladem ovlivněné reakce. Netvrdím, že vždy je skutečnost v úsecích (jinak ji vnímat nelze) chápána špatně, ale tam, kde se člověk vlivem skutečnosti cítí spatně, lze předpokládat, že je výklad skutečnosti nedostatečný, nebo chybný.
Platnost tohoto tvrzení lze ověřit právě na příkladu diskusních internetových realit. Pokud si tuto realitu vykládám popsaným způsobem, tedy- nacházím se ve skutečnosti, nepatně rozšířené virtuální realitou. Pak se chovám, jako ve skutečnosti. To znamená, že komunikuji v mezích, jako by to bylo tváří v tvář, přičemž využívám nabízených rozšíření.
Co se tedy děje? Jsem v reálném prostoru, natolik pohodlném, abych se mohl věnovat internetové diskusi. Ať do diskuse vstupuji s nějakou identifikací, nebo anonymně, jsem tam sám za sebe, takže v tomto místě skutečnost splývá s virtuální realitou. Tedy co se děje, je skutečné a tím, že reaguji „jako ve skutečnosti,“ se vlastně pohybuji ve známém a tedy bezpečném prostředí. Nemůže se mi stát, že bych si pod vlivem virtuální reality způsobil nějaké tlaky ve skutečnosti. Naopak využitím virtuálního rozšíření dokážu skutečnost vylepšit. Třeba tím, že si mohu komunikaci lépe rozmyslet, mohu si ověřovat sporná místa, ale také tím, že se nemusím zatěžovat společensky přijatelnou vizáží.
Jsem-li přirozený (a má přirozenost je sociálně v mezích) a to platí v mnohých situacích, jsem na správném místě, a aniž bych znal zákony reality, nedostávám se s nimi do konfliktu.
Předpokladem k chybnému výkladu reality, je zaměření se na její část. Pak tato část vystupuje do popředí, a zastiňuje, nebo rovnou zneviditelňuje jiné části reality. V tomto případě můžeme realitu přirovnat k bludišti na papíru (ten druh zašmodrchané cestičky, která má začátek i konec, bez slepých uliček). Podíváme se na něj, a ejhle bludiště. Na první pohled nedokážeme vidět cestu skrze něj, ale stačí zapíchnout zrak kamkoli a víme, že dokážeme projít k jednomu z konců. Protože je to “bludiště realita“, s jistotou víme, že každé bludiště má řešení. Tedy možnost, že by řešení nemělo nám ani nepřijde na mysl. Ovšem tím, že z celého bludiště se zaměříme jen na jeho část, kterou si zakroužkujeme tužkou, protože se nám líbí, nebo ji považujeme za důležitou, dostáváme výseč s mnoha konci, tedy několik nespojitých úseků. Na první pohled nevidíme, že to nemá řešení. To teprve až se tím pokusíme projít. Ve skutečnosti však nejde o rozbití reality. Problém je v tom, že se snažíme udržet ve vyznačeném okruhu, takže při pokusu projít vyznačený úsek narážíme na námi (tužkou) vytýčenou hranici. Čili náš předpoklad, že tady někde by to přece mělo zatočit a napojit se támhle, je chybný. Zaměřením se na část reality, vybraný úsek vyplní celý zorný úhel, takže každý z konců vybraného úseku vězí v absurditě. Samozřejmě si neuvědomujeme ten zoom. Vidíme realitu, a ta má řešení. Když ho nenacházíme, přistoupíme ještě blíž, než abychom poodstoupili.
Chybný výklad reality v internetové diskusi může vypadat takto.
Jsem doma v bezpečí, vstupuji do zájmového prostoru, do kterého mohu vstupovat v libovolném počtu identit, nebo anonymně. Jsem neviditelný. Já mohu tam, ale nikdo nemůže sem. Můžu napsat cokoli. Nejhorší následek je smazání příspěvku, nebo bann. Ano, to vše je pravda, ale v nespojitých fragmentech. Každá, ze jmenovaných kvalit je zde “vyzobána“ z funkční reality, čímž došlo k porušení vazeb příčin a následků. Opět příklad: Když budeme pozorovat jednotlivé třešně na stromě, budeme schopni (do jisté míry) pochopit, proč ta která třešeň zrovna na tomto místě má takové kvality. Její pozice v realitě stromu je nezpochybnitelná. Když třešně natrháme, nebudeme schopni vrátit je na původní místo.
A jaké mohou být následky v tomto případě?
To, že daný typ reality vnímám jako určitý, vymezený prostor, do kterého vstupuji ze skutečnosti, je záležitost potřeby. To je jasné. Potřebuji kulturní zážitek - jdu za kulturou, potřebuji pokec – jdu do internetové diskuse. V tomto případě nepovažuji za nejdůležitější tematické zaměření prostoru, ale to, že se zde mohu projevovat jinak, než ve skutečnosti. To znamená, že své potřeby projevu nejsem schopen uspokojit ve skutečnosti, kde se střetávám se společenskými, nebo osobními hranicemi. Tedy, že mé svobodné projevy by vedli ke společenskému vyloučení (byl bych neustále bit), v prvním případě, nebo bych musel čelit vlastním obavám v případě druhém.
Tady střet domnělého se skutečným bude úměrný tomu, jak odlišné bude moje chování ve virtuálním prostoru od chování ve skutečnosti. To, že mám potřebu realizovat se ve virtuálním prostoru jinak, než ve skutečnosti ještě neznamená, že jsem zvrácený úchyl. Je-li má potřeba jinakosti malá, vystupuji v této realitě pod svým jménem, nebo nickem. Jsem členem této reality. Ale jakmile mé nutkání chovat se jinak překročí, mnou uznanou mez, vstupuji, i do té reality, jejíž jsem členem anonymně. (To samozřejmě není jediný důvod k anonymnímu vystupování.)
Budu se zabývat případem, kdy se mé chování v zájmové diskusní realitě výrazně liší od chování ve skutečnosti. Tedy, jsem anonym, čili, uvědomuji si, že mé chování je mimo rámec. Avšak i zde na mě působí tlak konvencí, leč praxí si ověřím, že jsem nepostižitelný. Žádný z následků ze skutečnosti se mě nedotkne, tak nakonec dosáhnu úplného osvobození na poli psaného projevu. Jsem pánem tohoto prostoru, vítězem každé bitvy, protože jsem to já, kdo dokáže plně využít kvality této reality. Není možné mě zasáhnout, protože jsem v první řadě neviditelný a ve druhé mám zautomatizované mechanismy, které mě odpojí, většinou ještě dřív, než si na vědomé úrovni připustím nebezpečí.
Přesto nejsem schopen dosáhnout uspokojení. Má vítězství nemají kýžený efekt a kulkám se mi taky nedaří uhýbat tak, jak bych chtěl. Nicméně, vyvozuji z toho, že vše je jen záležitostí tréninku. Jsem pokročilý a cíl je už na dohled …už dlouho.
Ve skutečnosti se nedokážu oddělit od skutečnosti. A skutečnost je taková, že ji tímto typem virtuální reality pouze aditivuji. Jsem to já, kdo tam vystupuje, jenže tam, je vlastně tady. Takže už můj předpoklad, že jdu tam, je chybný. To je přeci očividné. Jsem tady, doma. To, co dělám, je otevření primitivního portálu, kterým to pouštím k sobě. Z toho hlediska anonymita nemá význam, protože, co ke mně z portálu míří, ke mně neomylně dojde, lhostejno zda mám na hlavě krabici, nebo se schovám za skříň.
Koneckonců, ta přesnost zásahu je také důvod, proč vysílám portálem já. Jenže, to, co z portálu přijímám, na mě působí zde, u mě doma a nutí mě to k reakci, zkrátka cítím to na vlastní kůži. Avšak to, co portálem posílám, končí, jako text na obrazovce. Nemám odpovídající zpětnou vazbu, která by mě uspokojila. Mohu se opírat pouze o vlastní zkušenost a představy, protože reakce na mé chování nejsou autentické. Těžko se na svůj útok dočkám reakce: „Teď jsi mě pěkně ponížil. Stydím se a nevím kudy kam.“ To, co bych v přímé konfrontaci vyčetl z tváře, tady není. Abych tedy dosáhl uspokojení, musím číst mezi řádky. Jinak řečeno, musím si vymýšlet, abych doplnil skutečnost. Ostatně, takhle mozek pracuje. Skutečnost vnímá jako vyplněný rámec. Tam, kde něco chybí, si to domyslí.
Takže když se v diskusní realitě chovám nekonfliktně a tak, jak jsem zvyklý, dostávám převážně autentické zpětné reakce, díky čemuž jsem schopen doplnit mezery ve skutečnosti funkčními díly. Takto vytvořená zkušenost plnohodnotně doplňuje fond mých zkušeností, platných v “žité realitě.“
V opačném případě vytvářím situace, které jsou v “žité realitě nemožné.“ Pochopitelně. Skutečnost má některé hranice, které jsou hypoteticky snadno překročitelné. Když si představím, že bych mohl skopnout k zemi paní ve frontě přede mnou, jde sice o snadno vykonatelný akt s nulovou fyzickou bariérou, ale sociální hranice je ostrá a vysoká. Samozřejmě, využívám-li diskusní realitu k tomu, abych překonával sociální hranice, ocitám se v prostoru, který je limitovaný, jen mými schopnostmi. A protože to dělám, abych se uspokojil, přičemž se uspokojit nelze, pohybuji se na samé hranici svých schopností. V takovém případě, nemám k dokreslení skutečnosti žádné reálné zkušenosti, ani upřímnou zpětnou vazbu. Tedy obraz skutečnosti skládám z nevhodných a vymyšlených dílů. Takový konstrukt ale funguje jen v mé hlavě, i když bezpochyby perfektně.
Čím déle se zde pohybuji, tím větší je můj “stroj“ a tedy i iluze, a tím větší je přetékání takto nabyté zkušenosti do skutečnosti, kde mi kvůli své neživotnosti působí komplikace. Vybudoval jsem si vlastní iluzorní realitu. Čím bezpečněji se v ní cítím, tím viditelnější jsem pro okolí. A tak paradoxně jediné, čeho jsem dosáhl, vedle postavení vzdušného zámku, je naprosté odhalení ve své nejostudnější podobě. Samozřejmě, že si myslím opak, protože součástí vzdušného zámku jsou vysoké hradby, kterými se bráním před průnikem nepříjemných aspektů skutečnosti, ale nejsem schopen si uvědomit, že ty hradby vidím, jen já.
Skutečnost je tedy taková, že jsem odhalil vše, co jsem chtěl ukrýt. To je teď ve známosti a už to jen čeká, kdy to nasedne na mou tvář.
|
|
|
