Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 29.3.
Taťána
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
spolykaná slova
Autor: Morgaine.le.Fay (Občasný) - vloženo 14.2.2020
"You are the silence between what I thought and what I said."

A zábrana se protrhla a slova ze mě valila jako nezkrotné vlny, které nezadrží žádná hráz, emoce začaly probublávat a já si vzpomněla na sen, ve kterém jsem se tam bála jít. Bála jsem se jít na místo, kde vlny až příliš převyšují skálu, na kterou se nemilosrdně sápou a spláchnou vše, co se odváží na té skále octnout. Ze snu si to místo pamatuju jako krásné a nebezpečné. Místo, na kterém jsem již byla v jiných snech, jak jsem si vybavovala i v tu chvíli. Místo, které mě přitahuje a na které nezapomenu, vždycky mě bude vábit, vždycky mě bude lákat. To místo mě nikdy nepustí, jen já ho v sobě skrývám. Já v sobě skrývám tu poezii, ty pocity, tu touhu, to kouzlo. To, že nepíšu, nezpůsobuje klid v mém životě. Část z toho klidu je zdánlivá, část z toho bezpečí neskutečná, neuchopitelná. Rozplývá se mi mezi prsty, mizí jako prchavé mžitky před očima, slyším jen jeho prázdné ozvěny. Bezpečí není nikdy jisté, uchopitelné ani neměnné.

A jak jsem mluvila, neklid se ve mně svíjel, začal ke mně promlouvat jako zpěv sirén, který předznamenává nebezpečí. Neklid, který mě tak přitahuje, který mi chybí, za kterým bych se chtěla rozběhnout a běžet, dokud mi nedojde dech, pochytat ho do sítě jako motýli, než mi vyklouzne. A byla tam najednou hluboká tíha, smutek a stesk po tom místě, byla tam touha, kterou bych nejraději vygumovala. Myšlenky, jejichž jazyk byl zlý, a já ho nemohla poslechnout. Bylo ve mně cosi, co mohlo každou chvíli explodovat, ale to bych si neodpustila. A slova, která bych nikdy neřekla, se mi hnala do úst jako ty vlny a já je polykala a polykala a málem se začala dusit, bolela mě v žaludku. Ale nemohla jsem je pustit ven. Nebyla by pochopena. A já se cítila, jako by mě mělo cosi zevnitř roztrhnout. Jako by mě něco mělo spálit. A jako by bylo tak nefér, že toho, co jsem měla před sebou, jsem se nemohla dotknout. A těch slov bylo tolik, které jsem musela v sobě udusit. Ale nechtěla bych mnoho. Cítila jsem se jako po týdnu hladovění, kdy si nemůžu vzít kousek ovoce, které leží přímo přede mnou. A ta slova, které jsem neřekla, byla o tom, co jsem v tu chvíli potřebovala. Byla o objetí. O tom, co bych cítila, kdybych tě objala. O tom, co by se ve mně změnilo, kdybys mě v tom objetí pár minut držel. O tom, co bych cítila schoulená v náručí, zranitelná, křehká, všechny slupky a obaly by popraskaly, odpadly a ležely jako bezvýznamný prach na zemi. Na chvíli bych nemusela být ničím. Nemusela bych být tou silou, nemusela bych být ohněm, nemusela bych být skálou, která všechny udrží. Cítila bych se trochu jako svázaná nebo spíše jako ovládaná někým jiným. Ty chvíle už neznám, ale vím, jak moc jsem byla naživu. Jediné, co by ve mně zůstalo, by byl klid a ticho. Vlny by se rozpouštěly a stahovaly, neklid a klid by byly jen druhou stranou stejné mince. Představovala jsem si, že to už nikdy nezažiju. A ta představa byla tak těžká, jako bych táhla za sebou několik propastí, do kterých se zhroutily skály.

Emoční mysl. Chvíli jsem se do ní potopila, abych pak vyplavala s vodou v plicích. Už mě ale nestáhne dolů, neroztříští mě. Nerozbije moji pevnost a celistvost. Ochutnat ji je jako cukr i sůl i nejpálivější koření dohromady. Kéž by mě kdokoliv objal tak pevně, jak potřebuju. Na pár sekund by zmizel svět, myšlenky a všechny jejich chutě. Možná bych si to ani nevyčítala, jen bych načerpala sílu. Sílu, být dál skálou, ohněm, silou. Sílu mluvit a vyplivnout všechna slova, vyzvracet, pokud to jinak nejde. Strčit si konečně prst do krku, přemoct se. Říct všechno, co ti říct nedokážu. Šeptat či křičet, na tom by nezáleželo. Možná by jedno objetí zalepilo ránu, vytrhlo touhu i s kořeny. Možná alespoň na pár minut, hodin či dní by mě zachránilo.


Poznámky k tomuto příspěvku
F.N. (Občasný) - 11.3.2020 > :-)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 9.11.2020 >

.. .


Doporučil 
<reagovat 
Čtenář - 10.11.2020 >

Již vynález telefonu, …, td., ale ještě /více
rozhlasu a televize /přivedl lidi mnohé /k názoru, že
nemusej už před ..Nejvyšším naším :) státi / „v


pozoru“ (neboť „zázraky“ /nemaj
nutně původ svůj /tam
..vysoko někde „nad mraky“ :) ).


A přitom omyl vžitý tu je,
že vliv „člověka“ a „nebes“ :) se
vzájemně // vylučuje :)

(( ...)).

<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter