Básnická medovina

Včera přišli dva noví kolegové, grafik a grafička. Trochu divné asi bylo, když koordinátorka řekla „a to druhý na chodbě je co“ a paní to asi slyšela; ale potřásla nám rukama, představila se a usmívala, tak jí to asi nevadilo. Trochu se tu zas mění sociální prostředí, ale to je často – protože tady pořád někdo přichází a odchází. Mrakomor (vymyslel jsem šéfovi přezdívku, protože do práce chodí mokrý v takovém klobouku) teď nenosí pentagram, aby mu noví kolegové neutekli.

Řešíme novou kolegyni, ona dnes přijde až v devět. Když tu někdo není, vždycky se o něm musí mluvit.

„Paní má ráda zvířata, to je dobře...“ zamyslela se koordinátorka (bavily se včera o kočičkách a pejscích).

„To si s náma bude rozumět,“ odpověděl jsem neutrálně.

Jsem spíš samotář, nedrbu, myslím si tu svoje, na obědy chodím sám, nemluvím, a když mluvím, tak moc, v pracovní době poslouchám sluchátka. Čtu staré knihy, raději jsem s mrtvými než s živými. Jsem sociálně debilní. Je dobré znát své silné i slabé stránky. Když jsem to řek na pohovoru („řekněte své tři dobré a špatné vlastnosti“), šéf ocenil, že jsem upřímnej a že se znám – už podle toho, že jsem na pohovoru vůbec tohle řekl. Všude chtějí přijímat týmové hráče, proaktivní usměvavé perspektivní mladé muže a slečny, kteří chodí společně běhat a o přestávkách hrají stolní fotbálek (firemní bonus). Šéf nepřijal jednoho člověka, protože měl růžovou košili a byl „machýrek“. Tady stolní fotbálek nemáme. Jsme tu zatrpklí, pro slova nechodíme daleko. Řekneme si, co potřebujeme. Je to tu takové správně buranské. Prej „asociál nevadí“ a že na pracovišti jsou „grafici“. Vlastně já mezi jinými lidmi pracovat vůbec nemůžu. Nekecám, jsem tu rád, trochu mezi svými. Jsou tu relativně normální lidi, co nemají hysterickou snahu se životem prousmívat.

„Dáš si? To je všechno, co jsem rozbalila a nebyli v tom brouci,“ řekla moje sekretářka Ida. Podivuju se, že po opravdu dlouhý době mi tady někdo něco nabídnul. Proč?

„Ne, díky, už jsem jedl, ale to jsi hodná,“ snažím se odpovídat nějak příjemně. Brouci v jídle, je to asi známka punku.

Kolegové se inspirovali severskou mytologií. Vyprávěl jsem jim nějaké příběhy (tohle je příběh o básnické medovině), a na počest usmíření jsme naplivali grafikovi do kafe. Jako když se usmiřovali Vanové a Ásové. To usmíření spočívá hodně v tom, že s nima budu po několika letech chodit na oběd, abysme zaspamovali jídelnu a nevešli se tam Rumuni. Je to takové manželství z rozumu. Jak řekl kdysi jeden indický mystik, manželství je prostituce. Došel mi zelený pu-erh, hlavně, že tu mám yixing konvičku.

„To je ta prezentace, co se nedá upravovat, je to tak?“

„Jo.“

„A nešlo by to nějak upravit?“

Došly nám Werther´s Original (celé oddělení).

„Jak se máš?“

„Mám se rád.“

www.aaen.sweb.cz