Když jsem podal ruku kolegyni při přání k jejím nespecifikovaným narozeninám (má na sobě dnes víc make-upu), dostal jsem zase ránu. Její kolegyně se smála, že to mezi námi přeskočilo, já skoro odlítnul, ona nic necítila a koukala na mě, co dělám. Ajťáci prej, že jim tu zničím počítače, šéf, že jim zničím databázi.

„Máš negativní náboj vole, buď pozitivní, seš negativně nabitej. Nemáš poslouchat metal, ale pořádnej klasickej rock, nechoď furt v tom černym!“ nechal se slyšet kolega bigbíťák.

„Honzo, něco s tím musíš udělat,“ řekl guruovsky šéf a na hrudi se mu zaleskl pentagram. Dřív byl satanista, dnes konvertoval k ezopíčám, tak si pentagram přehodil na závěsu o jednu pětinu. Místo černý teď chodí v bílý a připomíná mi Šri Chinmoye a tyhle typy. Do práce nosí haré kršna buben a o pauze bubnuje a výská haré ráma.

„Není to v zákoníku práce, není to ve firemních pravidlech, že nesmím mít negativní náboj, nebylo to řečeno ani u pohovoru, co s tím mám asi udělat,“ odpovídám mu a gestikuluju rukama.

Začal jsem chodit do lesa a uzemňovat se novo-druidickými cvičeními. Stoupnu si na pařez a dělám strom. Kořeny pařezu jsou na chvíli mými kořeny. Dotýkám se Matky Země. Třeba ten statický náboj nějak uzemním. Koupil jsem si knihu „10 jednoduchých tipů, jak se vypořádat se statickou elektřinou“. Každý den jsem zkoušel jeden, nepomáhá ani jeden.

Smiřuju se se situací a volím psychoterapeutickou techniku ACT – teorii přijetí a závazku. Smířím se se situací, ale zároveň v rámci ní budu dělat to, co považuju pro sebe za cíl; co považuju za důležité. Dát si závazek a ten závazek (tj. nastavený životní cíl) si plnit i přes omezující podmínky, které jsem tak nějak přijal – a osm hodin vydržet v práci i s těmi neustálými blesky od všech předmětů. Einstein říkal, že není otázka, jestli vesmír myslí, ale jak to s námi myslí. 

Asi jsem duchovní člověk, asi mám hodně energie, aspoň té statické, když už ne fyzické a psychické.  

Napadá mě, že by možná pomohlo změnit si jméno. Třeba na Ščigol Pigol. Prostě tahle slova mám tak nějak už delší dobu v hlavě a nejde je dát ven. Často na ně myslím, Třeba to není náhoda...  

V práci teď holky řešily, proč tu jsou dámské záchody špinavější než pánské, a to nejen u nás v kolbence. Třeba i po barech. Tak jsem jim řek, že holek je víc a že maj větší prdele a pak větší hovna (zvláště holky na fakturaci), tak se to pak celý víc zasírá, a že nevím, jakou to má souvislost se statickou elektřinou.  

„Hlavně to nesčítej, nebo to neuneseš,“ čtu moudro v jednom lifestylovém časopise. To je pravda. Nebudu myslet, kolik ran dostanu za den, ale budu prožívat vždy jen tu jednu danou ránu tady a teď. A pak si to nebudu usouvztažňovat s dalšími statickými výboji a přijde mi, že vždycky dostávám jen jednu ránu denně (v daný okamžik rány) a při odchodu z práce mi to pak přijde, že jsem dostal nula ran, protože žádnou aktuálně nedostávám a budu se soustředit jen na své kroky. To zní logicky, je to takové zenové. Vlastně je jen tady a teď, tak mě nic nebolí. Určitě. Tak to tak udělám.

P. S.

Přelom roku je doba k bilancování, zamyšlení se a zastavení se. Nalaďme se sami na sebe. Důležité je naladit se na své srdce a zjistit, kam chceme směřovat. Nejlépe k předmětům a lidem nenabitým nepatřičným pozitivním iontovým nábojem. Jako správná parní mašina jedu dál – vstříc novým zítřkům. Páru nepodceňovat. Putuju, za horizont, píšťala píská. Parostroj má nízkou energetickou účinnost, je náročný na manuální práci a údržbu, kotle se roztápí ve výtopně několik hodin dopředu a velmi pomalu to akceleruje... ale je třeba nezapomínat, že parní lokomotiva odtáhne i nádraží.

www.aaen.sweb.cz