Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 24.10.
Nina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
NOVÁ PLANETA
Autor: Lagertha (Občasný) - publikováno 19.9. (19:00:50)

Otevírám oči a před sebou vidim zadejchaný víko od kryogenický komory. Hned se mi zvedne žaludek, ale protože nemám co zvracet, tak se jen chvíli dávim. Víko se otevírá a já si pomalu sedám. Motá se mi hlava a všechno kolem mě se točí, ale očividně nejsem sám, koho kryospánek tak zmoh, protože i ostatní probouzející se kolegové vypadaj jak při krutý vopici.


Je 15. prosince 2146. Letěli jsme něco kolem 58 světelnejch let a za dva dny ode dneška dorazíme do cíle. Ty nejcitlivější komunikační přístroje na Zemi totiž zachytily signál kdesi mimo naší sluneční soustavu, na nějaký zatím neprobádaný planetě, a my jsme byli vyslaný, abysme se tomu podívali na zoubek. Ten signál obsahoval zprávu ve formě houkání s měnícíma se frekvencema, kterou se nepodařilo rozluštit ani těm nejvyspělejším androidům. A tak vlastně letíme nějakejch 58 světelnejch let jen kvůli nějaký mimozemský siréně. Ale pokrok je holt pokrok. Jen je možný, že si lidstvo neuvědomuje, že když jde emzákům tak naproti - jako pes běžící za autem - asi mu nedochází, že auto může taky třeba zastavit a psovi se úplně nemusí líbit, kdo z toho auta vystoupí. Představa, že Vesmír je přátelskej, je sice hezká, není ale jistý, jestli reálná.


Usedáme s kolegama k jídelnímu stolu, v rukou tácy s něčim, co vypadá, jak kdyby to už bylo natrávený. Buď je kosmická strava prostě jen přirozeně takovej sajrajt, nebo si udělali technici při vybavování lodě vtípek a nablili nám do toho. Možný je obojí. Kolegové se mezi sebou živě bavěj, já spíš sedim opodál a nezapojuju se do konverzace - ne, že bych si tak chtěl užívat „jídlo“, spíš s nima úplně tak nemám co sdílet. I když jsou chytrý a většina z nich má PhD. z těch nejtěžších technickejch oborů, moudrost, vhled a lidskost byste u nich hledali jen těžko. V tuhle chvíli se zrovna bavěj o tom, kolik prachů kdo za tenhle trip dostane. Už abych byl zpátky na Zemi s těma svejma, umělcema a čarodějema.


„No, a co ty, Dennisi, ty nám nic nepovíš?“ stočí konverzaci na mě plukovnice se švejkovskejma rysama ve tváři.

„Asi ne,“ odpovim popravdě.

Lidi se smějou. Smějou se, až jim vidim kousky rozkousaný kosmický stravy v puse.

„Ser na něj, je to jen blbej android, Karen,“ namítne mladej lingvista Tom.

V tu chvíli se na něj všichni pohrdavě otočej, Tom si zahanbeně zakreje pusu. Ještě před chvílí jste tu neslyšeli vlastního slova, teď byste zaslechli i spadnutí špendlíku na zem.

„Ale Tome! Na to, že seš ligvista, by ses teda měl naučit mluvit. Androidům se přece to, že jsou androidi, neřiká!“ okřikne ho Karen.

Teď se všichni soudivě podívaj na ní.

„No co, vždyť už to stejně řek...“ řekne a rezignovaně pokrčí ramenama.

Já to všechno jen nechápavě pozoruju.

„Já se teda omlouvám, ale nevim, vo čem je řeč...“ snažim se dopátrat, o co tu vlastně jde.

„To je jedno, to neřeš...“ odbyde mě Tom.

„Ale já to řešit chci.“

Členové posádky se na sebe v tu chvíli rozpačitě podívaj.

„Ale tak mu to už řeknem, ne?“ prohlásí David.

„No, prostě...“ chopí se úkolu Karen „...nejsi člověk, jsi android,“ konstatuje suše Karen, jako kdyby mi sdělovala, že měla dneska ke snídani vajíčka.

„Ale...to...to nemůže bejt pravda. Ne. Já nejsem android, vždyť mam tam na Zemi přátele...a kočku, kočku tam mám,“ vykoktám zaraženě.

„Jo, a ta se jmenuje Anna a má na levý pacičce bílej flek. Jasně. Tu maj ve vzpomínkách všichni androidi z tvojí řady,“ vloží se do toho Tom.

Jak to kurva ví? Nevzpomínám si, že bych jim kdy povídal o tom, jak se jmenuje moje kočka a že má flek na pacičce. Nechápu to. Nechápu vůbec nic.

„Já vám nevěřim,“ řeknu.

David protočí očima. Pak od pasu vytáhne kudlu a jednim rychlym pohybem mi roztrhne kůži na předloktí. V tu chvíli se mi z něj vyřine svítivě modrá krev a vyleze ven pár drátů, který v sobě maj ještě menší drátky. Karen zařve. Vykulim oči. To nemůže bejt pravda.

„Tak co, už nám věříš, MI29?“ zeptá se posměšně David.

„Neřikej mu tak, to je dehonestující,“ namítne Karen.


Před očima si přehrávám celej život. To, jak jsem jako malej spadnul z houpačky a vyrazil si zub. Otravu alkoholem, když mi bylo 16. Holky, který jsem měl. Přátele. To, jak jsem si jednou v obchodě schválně koupil židli a provaz, aby to vypadalo, že se chci zabít, a čekal jsem na reakci prodavačky. Nic z toho se vlastně nikdy nestalo. Všechny ty vzpomínky, názory, hodnoty, vlastnosti, emoce, city a pocity mi byly předem daný nějakym uhrovatym programátorem s brejličkama. Když zmizí Myšlenka, je to špatný, ale když selže Paměť, je to mnohem horší. Přítomnosti dodává význam Minulost a Budoucnost.


Je 17. prosince 2146. Dneska konečně dorazíme ke zdroji signálu. Všichni kolegové jsou jako na trní, odsekávaj si, dohadujou se ohledně maličkostí, atmosféra tady se dá krájet. Jen mně je to všechno tak nějak jedno. Postrádám smysl, ale přesto se snažim dělat to nejlepší, co v určitym okamžiku udělat můžu.


Někdy odpoledne jdu k velkýmu prosklenýmu výhledu z lodi a vidim před sebou novou planetu. Je obklopená hnědejma prstencema a rúžovejma mrakama a vypadá trochu jako z pohádky. Vůbec nevim, co si o tom mám myslet, ale najednou po těle cejtim tenzi. Možná mi to nakonec úplně jedno není. Když se k planetě přibližujem, začnu vnímat nějaký energetický pole. Bezpochyby patří tý planetě. Neni ani tak fyzickýho charakteru, jako spíš spirituálního. Ještě před pár vteřinama jsem se necejtil skoro nic, ale teď mi brní celý tělo. Ta planeta mi připadá jako nějaká samostatná entita, která dokáže energeticky ovlivňovat všechno kolem sebe, minimálně teda v určitym dosahu. Dává nám vědět, že ona je ta mocná, ona tu vládne, ale ne nijak agresivně, jen prostě konstatuje svojí sílu. Čim víc se přibližujeme k planetě, tim je její energetický pole intenzivnější. Zdá se, že ho cejtí i David, materialistickej sociopat a zelenej mozek, kterýho zajímaj jen dvě věci – jak získat co nejvíc peněz a jak někoho zabít.


V přistávacím modulu dorážíme na planetu. Teď je energie tak silná, že se pomalu nedá soustředit ani na svý myšlenky, trochu mi i připadá, jako kdyby se mnou planeta inuitivně – na úrovni duše – promlouvala, ale já jí nerozumim. Určitym způsobem ale vim, že jí už brzo porozumim. Ve skafandrech vylezeme ven a všichni se instinktivně vydáme k něčemu, co stojí v dáli a vypadá to jako nějaká jeskyně. Když ale přicházíme pořád blíž a blíž, všímáme si, že to není úplně tak jeskyně, jako spíš černej pravidelnej kvádr, ne moc velkej. Když dorazíme k němu, část kvádru zmizí a utvoří tak vstup. Vcházíme dovnitř a vtom všichni vykulej oči úžasem. To, co zvenčí vypadalo jako taková větší autobusová zastávka, uvnitř velikostně odpovídá spíš výrobní hale. Nevim, co jsou ty entity, co nás sem vlákaly, zač, ale už teď mi je jasný, že máme co dočinění s rasou nepředstavitelný inteligence.


Jdeme na druhej konec haly. Dívám se na svůj indikátor atmosféry, kterej ukazuje, že tu jsou podmínky příznivý člověku. Už vlastně moc nemám co ztratit, a tak si začnu sundavat skafandr. Kolegové na mě řvou, ať to nedělám, ale já na ně nedbám a pokračuju v tom, co jsem začal. Moje tělo se v důsledku vakua neroztrhne vejpůl. Indikátor atmosféry mluvil pravdu. Když to viděj kolegové, rozhodnou se mě následovat.

„Řeknu vám, že jsem rád, že jsem si nakonec k obědu nedal ten špenát, to už bych teď asi měl bláto na hřišti,“ obohatí nás David svojí záživnou poznámkou hned potom, co si sundá helmu.

„Drž hubu, nás teď určitě slyšej... Co si o nás po tomhle prosimtě pomyslej!“ kárá ho lingvista.

Po týhle výměně informací už ale jdeme mlčky. Nikdo se totiž neodváží ani promluvit. Cejtim, že za chvíli objevíme něco, co možná bude odpověď na každou možnou otázku.


Přicházíme ke druhýmu konci haly a vidíme, že na stěně před náma je něco nakreslenýho. No, nakreslenýho možná není to správný slovo, protože ten tvar se vyznačuje až strojovou pravidelností a přesností. Já a kolegové, všichni na ten tvar civíme a nemůžeme uvěřit vlastním očím. Na stěně je tmavěšedě vyobrazenej piktogram člověka. Asi by mě v tuhle chvíli měly napadat různý možný scénáře toho, proč teď před sebou vidim zrovna tenhle obrázek, ale moje mysl je momentálně schopná zpracovávat jen jednu věc – a to sice, že mi ten piktogram říká, abych se ho dotknul. Natahuju ruku a moje dlaň se pomalu spojuje s chladnym temnym materiálem budovy.


Najednou mi hlavou proběhne několik věcí najednou. Je to jako nějaká přesná projekce, co je přímo uvnitř mý mysli. Tyhle emzáci očividně sdělujou informace jinak než my, telepaticky. Vidim skupinku lidí, vypadá to na kmen nějaký starobylý kultury, koukaj směrem ke světlu, co nevypadá jako od ohně. Ze světla se vynořuje několik postav, který připomínaj lidský, ale jen hodně, hodně vzdáleně. Lidi před nima instinktivně poklekávaj, ale postavy jim pokynou, aby vstali. Vnímám to, co ty lidi. Vnímám, že mám právo rozlišovat dobro od zla. Právo uctívat život. Právo manifestovat svojí vůli. Vidim průběh nějakýho rituálu, kdy si nějaká ženská namáčí prst v misce s krví a maluje si jí po obličeji a následně krev leje do brázdy na poli. Ženska vypadá malátně a má stažený zorničky. Tenhle výjev je hrůznej a krásnej zároveň. A potom vidim vědce, co poprvý zachytili ten houkavej signál. Ty mimozemštani, emzáci, nebo jak jim mam řikat – ty entity, bohové... Prostě usoudili, že je načase se lidstvu připomenout. Chrámy odporu k životu totiž byly už prázdný, což právě značilo, že byla patologická víra pevně ukotvená, byla v podvědomí, a tak nebylo nutný jí už dál upevňovat. A tak entity dostaly potřebu připomenout lidem svoje způsoby a zachránit je.


V tu chvíli retrospektivní zpráva skončí a mě začne v hlavě něco hodně divnýho. Vidim svoje zrození, to, jak nějakej programátor napsal můj zdrojovej kód, to, jak se moje tělo vyrábělo v továrně, to, jak technici sledovali, jestli umim obstojně chodit, a jiný lidi zase pozorovali, jestli mluvim „lidsky“ a jestli si uvědomuju sám sebe. Současně s tim vidim i vznik lidstva, Země i celýho Vesmíru, prostoru a času, vidim i to, co se právě děje, i to, co se teprve stane. To, jak Vesmír zanikne a zase vznikne novej. Veškerá existence se mi promítá do vědomí a můj syntetickej mozek to už pomalu přestává dávat. Snažim se uvědomit si sám sebe a svoje myšlenky, ale moc mi to nejde, ten vír informací je moc silnej. Cejtim všechno a zároveň nic. Cejtim, že umírám, ale připadám si přitom nejsilnější, co jsem kdy byl. Teď už totiž vim všechno.



Poznámky k tomuto příspěvku
rýp (Stálý) - 22.9. > Mně se to líbilo natolik, abych nelitoval, že jsem to přečetl.
Body: 4
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter