Dead Man´s Switch (Tlačítko mrtvého muže)

Na obědě bylo na jednom jídle napsáno „Truhlář“. Kolega řek, že taky dělal truhláře, a to jídlo člověku, co se jmenuje jako profese, sněd. Myslel jsem si, že mě tady už nic nepřekvapí.

„Co je to dead man´s switch?“ otázala se kolegyně.

„To je takový tlačítko, to neřeš, prostě to nech v tabulce, fakt to tak je,“ pousmál se manažersky produktový specialista. A já nemůžu mluvit. Ztratil jsem hlas, co by mě k tomu všechno napadlo za srandy, něco o smrti, něco o jednom filmu s hudbou Neila Younga, no a nakonec, že „switch“ by mohla být holka, která kombinuje nahoře a dole. Ale nemůžu říct nic. Snažím se na sebe neupozorňovat, protože by ostatní viděli, že jsem nastydlej, a poslali by mě na neschopenku. Ale mně je dost dobře. Jen nemůžu vůbec mluvit. Zjistil jsem, jaké samohlásky mi zní a jaké vypadly, takže vybírám fungující slova, aby to znělo pouze jako těžký chrapot a vždycky se dvakrát odmlčím, aby to vypadalo jako momentální hlasová indispozice. Větu dohromady nedám, pozdrav sotva. Snažím se lidem vyhýbat, abych je nezdravil, nebo na ně mávám a pokyvuji hlavou. Už je to třetí den a nemůžu ani zvednout telefon. Dělám mrtvýho brouka a vše řeším mailem a neverbálními úsměvy, ty stačí; prý mám na chlapa roztomilá ústa, už mi to říkalo několik kolegyň i tady.

No a ani nemůžem s kolegou říkat naší už asi měsíc oblíbenou hlášku „běž s tím někam – tak já jdu na účtárnu“. Ochraptěl jsem a nemůžu mluvit. Kolegové vypadají nějak spokojeněji.

Člověk nakonec doceňuje i tu ztrátu hlasu, a to nejsem typ, že bych říkal, že na všem zlém si hledat něco dobrého. Je to taková výzva, hra, gamesa „aby to ostatní nepoznali“. A vidím, jak jsem tu sociálně potřeba, jaké kolo u vozu to vlastně jsem, když na mě nikdo nepromluvil sám od sebe tři dny, a to ani s tím, že by něco pracovně potřeboval. Na druhou stranu si tu můžu číst práce o pohanství, Junga a nově Knihu o čaji od Kakuza Okakury. Člověk doceňuje, co vše díky mluvenému slovu může dosahovat, vyjadřovat a odkomunikovat – slušně někam někoho s něčím poslat. Pamatuju si, jak přišel produkťák s novým katalogem, že mu tam něco nesedí, a já mu manažersky neironicky řek „kam já bych vás tak poslal“? On to asi pochopil, ale zachoval dekórum, nicméně lidi v kanceláři se mu začali smát, protože jim bylo jasné, že komunikační funkce téhle hlášky nebyla moc stejná jako její obsah. Ztratit hlas, nemoct používat řeč, která je po jedné další věci mojí nejsilnější chloubou a zbraní, má i svoji hloubku a mohu se trochu ponořit do tišiny svého bytí, víc myslet, víc přemýšlet, nereagovat tak automaticky a vtipně, ztišit se v tiché kontemplaci. Koučové mindfulness a osobního rozvoje by z téhle přemotivace měli radost. Možná o tom napíšu ezopíčáckej článek a přidám k tomu nějaký laciný derivát japonské estetiky a východního ducha, to je teď moderní. Vím, někdy kecám zbytečně moc a někdy zbytečně málo píšu. Čaj miluju, udělám si čaj. Čaj a svíčka – oheň a voda. Šéf mi (jak mám na stole konvičky) s takovým doporučujícím úsměvem říkal: „já čajuju doma“. Moc se mu to nelíbilo, neagresivně naznačoval, že tohle není čínský bazar ani čajovna, já mu na to asertivně řek, že doma je to fajn. No a zvyknul si. Všichni si zvykli. Ono předstírat, že je člověk normální, to už jsem ve čtrnácti pracích předtím dělal. Tady ze sebe magora nedělám, já magor jsem a prostě to tu žiju přirozeně, se svojí podstatou, bez neurotických zakrývajících projevů. Prostě jsem sám sebou. Paradoxně to vypadá normálněji. No a oni to kolegové berou jako nějaký můj osobní kolorit a vlastně je to tak automatické, že to už ani nevidí.

Kolegyně si včera povídala o vztazích s automatem na sušenky. VZTAHY. Slyšel jsem jí za rohem a je to zajímavé, zamilovaná do Karla, chodí s Mírou a je do ní blázen Michal, Martin, Petr a Monika. A šéf tady teď zas něco řeší s grafičkou. To bude na dýl. Ještě než jsem si vzal celouzavřená sluchátka, slyším ještě „já ho nechtěla nasrat, já ho jen informovala, že je čůrák“. Ženy jsou někdy schopny logických mistrovství, pokud jim o něco jde. Jinak jsou to spíš emocionální bytosti. Myslím ty inteligentnější ženy. Těch tu máme na fakturaci spoustu. Grafik říkal, že na záchodech jsou velký hovna, protože holky na fakturaci mají velkou prdel, že nechoděj na velkou ale na obrovskou a že budem šetřit toaleťák a budem chodit jenom v práci.

Hlavně, že nemám ten hroznej kašel, ono to vypadalo blbě se tady dusit. Personalistka mi řekla u záchodů, že jí je zima. Ona nikdy neříká věci jen tak. Tak nevím, jestli jí napsat, že jestli nepotřebuje zahřát, nebo jestli je to výčitka, že člověk chodí do práce, když trochu kašle. Jsem tu v pohodě, jedu sem deset minut, jsem v teple, kvalitní pitný režim, kuchyňka a můžu si tady občas i něco zajímavého číst. Dveře na chodbu dvacetkrát denně zavírám. A jsou tu lidi, je to taková malá iluze společenství, jsou spíš taková kulisa, je to něco jiného než s přáteli na putování, v čajovně... Páté kolo u vozu, pátá kolona. Za chvíli půjdu na oběd. To je takový přechodový rituál, každý den, do druhé části dne. A doma člověka taky nic moc nečeká. Ale člověk, i když je sám, může prázdné stěny obydlet vlastním prožíváním, vlastními myšlenkami, a je to někdy lepší než být někde se spoustou lidí (tady). Ale aspoň je další inspirace, další podněty, někdy se dá i popovídat. Tak tu tak sedím, a i velkou teambuildingovou žranici jsem odmítl se slovy, že musím jít domů dívat se na Vetřelce 4 – Ripleyovou naklonovali – tenhle vkus ocení jen jeden z tisíce. A když tady chtěli přijmout nového člověka, můj přístup zůstal stejný; většina lidí chtěla dalšího specialistu certifikace, někdo traffic managera, já prosazoval bábu na mytí nádobí. Věřím, v co chci, a chci, v co věřím.

www.aaen.sweb.cz