Detektiv Mojžíš Kecka se pohodlně usadil na židli a zapálil si cigaretu. Činil tak již dlouhou dobu, poněvadž zločiny se patrně odebraly k zimnímu spánku, což je v létě opravdu pozoruhodné.
"Plong, plong!"ozvalo se odkudsi znenadání. Detektiv se vylekaně napřímil. "Plong, plong!"- znovu. Mojžíš Kecka v šoku spolkl cigaretu. "Plong, plong!" vyděšené soukromé očko konečně zvedlo telefonní sluchátko. "Zde Mojžíš Kecka, detektiv," ohlásilo se očko mužně. Vkládalo však do onoho ohlášení mnoho nadějí. Zbytečně mnoho- byl to jen jeho družka.
"Tam Oleg! Přijdeš dnes včas domů?" otázal se družka. "Och jistě, jen co najdu cigaretu a dokouřím ji,"
ujistilo Olega očko. "Nuž dobrá, ale pospěš si, sic ti všechno sním!" vilně ho lákal Oleg. "Hned, hned, jen co se odebéřu ke dveřím," zavěsilo očko.
Dvéře se však strachy zaklepaly a vzápětí se odebraly Keckovi v ústrety. Mojžíš se opět velice poděsil. Vtom zpoza dvéří vyloudil se jakýs zvuk, tiché, ale přec dobře rozeznatelné "Neruším?" v provedení dámského hlasu.
A již vsunula se do detektivovy kanceláře něžná noha a neméně něžný podpatek. Vzápětí se připojila i druhá noha a svorně vnesly do místnosti osobu zřetelně ženského pohlaví. To však měla zaobaleno v sytě červené látce, umně upravené na způsob minisukně. Přes halenku bylo vidět, kterak oné ženě, neb ženou ji lze zcela jistě nazvati, na hrudníku levituje, zahaleno v podprsenku, enormně malé poprsí.
"Jmenuji se Památka Zesnulých," uvedla něžným hlasem své jméno. "A z jakého důvodu jste vyhledala právě mne?" položil Mojžíš onu osudovou otázku. "Teď jsme to zapomněla! A jenom kvůli vám!" zvolala hněvivě Památka a její hlas nabyl hrozivých rozměrů, "to mě musíte takhle přerušovat?!"
" Ach, promiňte, netušil jsem, že nesmím..." snažil se Mojžíš o omluvu. Nebylo mu jí však dopřáno. "Huš! Mlčte už, člověče!" utišila ho velice žensky Památka. "Již jsem zticha," oznámil Mojžíš.
"Nuže, ráda bych vám vyprávěla svůj dlouhý a dojemný příběh plný romantiky, lásky, ale bohužel také násilí," povzdechla si ona dáma. "Léta jsem to trpěla, ale nyní již nemohu. Nemohu!!!" prudký vzlyk ji odhodil o několik metrů stranou. Vstala, upravila si paruku, která jí svůdně maskovala pleš, snědla pudřenku a znovu se posadila na zem, neb křesla u očka v kanceláři nebylo. "Potáhněte si sukni, prosím, " cudně se odvrátil Mojžíš. "Vaše kalhotky nejsou natolik čisté, abyste je mohla kdekoliv ukazovat."
"I vy prasáku!!" rozčílila se dáma."Dnes jsem si kalhotky vůbec nevzala."

Vše se vyjasnilo a Památka mohla ve svém příběhu pokračovat. "Jest to již drahně let, co jsem se seznámila se svými rodiči. Stalo se to těsně po mém narození, avšak nebyla jsem jimi nikterak nadšena a, kdybych měla tu možnost, zcela jistě bych je vyměnila za lepší a bohatější. Nuž, nemohouce nic činit, spokojila jsem se s málem. Jednoho druhého krásného dne jsem zjistila, že můj otec se chová podivně. Začalo to tím, když jsem ho spatřila s bílou maskou přes obličej. Snažil se mě sice uklidnit tím, že to jest pouze pěna na holení, ale já se jeho vykrucováním nedala zmást. I když, jen tak mezi námi, vykrucoval se velice hezky, chvílemi to dokonce připomínalo tanec...." -"Blop, blop," přerušil vypravěčku jakýs dutý zvuk. Zněl trochu jako klepání na dveře a to bylo velmi, velmi podezřelé. Aspoň do chvíle, než se otevřely dveře, a jimi vstoupil do místnosti ..... kdo jiný, než Oleg. Nyní byla s podezřením řada na něm. Podezíravě si prohlédl Památku s její nedovřenou sukní, Mojžíše cosi hledajícího po místnosti a bylo mu vše jasné. My víme, že byl Mojžíš vzrušen oním vyslechnutým dobrodružným příběhem. Oleg si ovšem o důvodu rudé barvy Mojžíšova obličeje myslel své. Přikvačil k Mojžíšovi a jal se mu sápat po ústech. Mojžíš nevěděl, kterak se má zachovat, tak poslušně otevřel své rozkošné rty. Oleg vzrušeně zašeptal :"mám ji," a vytáhl Keckovi zpoza jazyka doutnající doutník...totiž- cigaretu.
Mojžíš nevěděl, co má konati. Velice se styděl a tak, nevěda, co činí, vpustil do svého zažívacího traktu malou, lehce okoralou skývu chleba, kterou před chvílí nalezl kdes pod svou židlí. Koupil tu židli před pár dny kdesi v antikvariátě, stála jen pár grošů, tedy se neostýchal a odnesl si onen skvost k sobě do kanceláře, poněvadž vlastnil již dlouho touhu usednout jinam, nežli na zem. Pravda, židle nezaujímala právě stabilní polohu, snad to bylo dáno tím, že měla pouze 3 nohy, ale Mojžíš měl onu vratkost ve velké oblibě, neb nemusel vynakládat pražádné úsilí k tomu, aby ze svého sedadla učinil houpačku, kterou si již léta přál, a přestože o ni každý advent písemně žádal jistého pana Ježíška, vždy se mu zjevili pod prostým vánočním stromkem pouze čisté, avšak zřetelně obnošené ponožky. Oleg vždy říkávál:"Dávám ti tímto darem kousek sebe, nuže si ho važ."

Památka byla zděšena prudkým vpádem cizího muže do jejího dojemného a dramatického vyprávění a bylo tedy pochopitelné, že pobrala všechny síly a z jejího něžného hrdélka se vydral hlasitý ryk, za který by se nemusel stydět ani umírající bizon.
"Již od rána mne bolí slabiny a ty nemůžeš přijít domů, přestože jsem tě o to již několikrát požádal," pokřikoval mezitím Oleg. " Jídlo ti nevystydlo, protože jsem ho všechno pozřel a nestydím se za to, bůh je mi svědkem, že se za to pranic nestydím, když tě vidím, kterak se tady pelešíš!" pokračoval Oleg."Když já tě poníženě žádám, abychom alespoň pět minut smilnili, odmítneš mne, ale zde tuto ženu jsi, jak vidím, přivítal s otevřenou náručí," ukázal Oleg neslušně prstem (!!!) na ubohou, vyděšenou a nevinnou děvu.
Památka vstala ze země a otázala se Mojžíše:"Kdo jest tento švarný junák, který nevěda, co činí, uráží všechno člověčenstvo kolkolem?" "Mojžíš odvětil:"To jest můj družka. On jest velice žárliv, odpusťte mu, poníženě vás žádám. Já mu vše o vás vyjevím, jen co mu přiložím pijavici na krk, aby ke zklidnění došel."
"Přijal bych sklenici mléka. Ono jest velice uklidňující, bylo by mi pomohlo," obrátil se Oleg s prosbou k Mojžíšovi. "Žel bohu, nevyskytuje se zde ani onen nápoj ani ona sklenice. Než posečkej chvíli, seženu drožku a dopravím tě domů, kde si můžeš pár litrů kravského produktu prolít hrdlem."
Památka, zděšena jejich nevšímavostí, takticky omdlela. Mladí muži, kterými zcela jistě oba byli, neb neměli ještě na hřbetě ani 4 křížky, jí téměř v okamžení přispěchali na pomoc. Olegovi se dojetím třásla pijavice, když viděl, kterak Mojžíš galantně políčkuje onu krasavicis. Oleg mu pomáhal, seč mohl, a proto raději nezasahoval a držel se v ústraní. Památka přišla k sobě a rozpomenula se k velké radosti všech zúčastněných na své předešlé vyprávění a rozhodla se v něm pokračovat.
Oleg se nenápadně vzdálil a za hodnou chvíli se vrátil, třímaje pod paždím velký hrnec ovesné kaše. Po druhým paždím pak přinášel dudy. Oblečen v kilt navrhl všem nad talířem ovesné kaše společnou veselici.
Dlužno podotknouti, že jeho návrh nebyl přijat.

Oleg byl donucen opustit místnost a Památka rozložila své křivky na rohu stolu, aby pokračovala v onom vyprávění:"Se svými rodiči jsem bydlela až do své svatby. Můj muž byl bohatý průmyslník. To, že byl o několik málo let starší než já, neubralo jeho majetku na přitažlivosti. Stala jsem se tedy jeho milující manželkou. Zcela jistě bych mu přivedla na svět vytouženého potomka, kdyby na naší svatební cestě nedošlo k oné neočekávané a tragické události - můj drahý Ruben při krátké zastávce v poušti nešťastně zesnul. A tak jsem zde. Chci po vás, abyste ten mord objasnil a viníka odvedl rovnou do arestu. Zaplatím vám, kolik jen chcete. Ruben musí být spravedlivě pomstěn!"
"Mohla byste mi nyní objasnit několik událostí, které zapříčinily jeho skon?" se zájmem se otázal Mojžíš.
"Och, jistě, jen se ptejte..." pousmála se Památka.
"Tedy, já myslel, že vy sama mě o nich zpravíte bez ptaní, ale co už. Nuže- měl váš muž nějaké nepřátele?"
"Jistěže ne. Ruben byl čestný, milý a dluhy neměl. Nebo snad jen několik málo tisíc... Dolarů... Amerických...- Ledaže... ledaže by nějaká žena. Kolem Rubena se jich vždycky točilo hodně, i při své šedesátce zůstával svůdný a galantní. Na našich líbánkách okouzlil každou dívku, kterou potkal. Stačil jen jediný pohled....na jeho naditý váček s bankovkami a ženy umdlévaly. Choval se k nim zdvořile, ale občas dokázal být i hrubý. Jednou mě shodil z dromedára, takže se kvůli němu zpozdila celá karavana.
Ovšem já ho i přesto milovala a každou chvíli jsem mu poskytla vše, oč si jen zažádal.
Dokonce jsem se pečlivě starala i o jeho Ptáka Jarabáka- než nám ho někdo ukradl...."
"A jak jste vůbec přišla zrovna na mne? To mi tak věříte?" otázal se znenadání Mojžíš.
"Poradili mi vás moji bratři, Lešek a Zorro. Prý s vámi chodili do třídy, než jste propadl."
"Och jistě, pamatuji si ty dva raubíře," nostalgicky zavzpomínal Mojžíš na svá mladá léta. .
"Nuž a jak přesně se odehrála smrt vašeho manžela? Co konstatoval lékař?"otázal se Mojžíš přesněji.
"Lékař konstatoval, že smrt nastala utonutím, což je ale na poušti velice, velice podivné. Domorodci vyprávěli, že na místě onoho hrůzného činu spatřili velké neznámé zvíře, ale já bych jim příliš nevěřila. Jistě se společensky unavili a pak si vymysleli onu zkazku, aby nějak omluvili to, že se o mého Rubena špatně starali."
"A kde jste v onu chvíli byla vy?" vzneslo očko další všetečný dotaz.
"Já jsem se oddávala koupeli v nedaleké oáze. Pečovali o mne švarní a mladí eunuši, tak jsem na Rubena pozapomněla...ach, kdybych jen věděla!!" setřela Památka slzu, která jí maně vstoupila do oka zadními vrátky. "Kdybych jen věděla, o jaké povyražení přicházím..totiž- o jaké hrůzné představení přicházím. Třeba bych tomu mohla zabránit, třeba bych mohla Rubena chránit s nasazením vlastního, tak mladého a nevinného života...Já nebohá...!!" a tu se Památce vyřinuly po tváři prameny slzí, až to ani hezké nebylo.
Po chvilce jí Mojžíš podal hadr, aby vytřela již notně navlhlou podlahu. Památka zahanbeně vytřela.
"Tedy budeme muset odjet v ono místo sami, abychom se dopátrali pravdy. Jak se vůbec k případu vyjádřila místní policie?"
"Myslíte ty dva necudné hochy, keří přijeli na velbloudech, konstatovali, že šlo o nešťastnou náhodu a návdavkem se mne pokusili obnažit a zneuctít?"
"Jistě, poušť je přece místem pro muže drsných mravů a pevných nervů," zasnil se Mojžíš. "Kdysi jsem chtěl být beduínem, putovat po poušti na dromedáru, oddávat se slunečním paprskům a pak se moci pyšnit tím, že jsem cestu přežil, že jsem byl v místech, kam by se jistě bál i můj vzor, Mirek Dušín."
"Já jsem tam byla a říkám vám, že není oč stát. Voda je každých sto kilometrů, přitom je šílené horko, i opravdová dáma jako já se tam musí zpotit jako prase a pak se nemá ani kde umýt," zkazila Mojžíšovi snění Památka.
"Promiňte, ale jak přesně vypadá zpocené prase? Ještě jsem neměl tu příležitost..." vnesl Mojžíš do rozhovoru nové téma.
"To bylo jen přirovnání, vy nejapný.... raději pomlčím," opustila znepokojivě rychle toto nové téma Památka.
"Takže hned po Rubenově smrti jste se, jak předpokládám, odebrala zpět," vrátil se Mojžíš k otázkám ohledně mordu.
"Och ne, bylo nutno v cestě pokračovat. Když jsme se konečně vrátili do Evropy, nevypadalo Rubenovo tělo již nijak vábně. Vlastně to byl šílený šok, zvláště pro citlivou ženu, jako jsem já. Člověk by řekl, že když jsem v průběhu jeho rozkladu dlela právě s ním, tak jsem si mohla postupně zvyknout, ale já jsem si Rubena raději moc neprohlížela. Abych pravdu řekla, k jeho mrtvému tělu jsem už nechovala žádné zvláštní city. Dokonce se mi někdy i hnusil onen zápach, který z něj vycházel. I polibek na dobrou noc jsem mu vždy vtiskla na rty se zavřenýma očima a velkým sebezapřením. Lidé v letadle byli dokonce tak netaktní, že chtěli, aby se Ruben přepravoval v zavazadlovém prostoru, ale to jsem nemohla dopustit! Vždyť by odtud neměl pražádný výhled na moře, které tak miloval.Po dobu letu tedy seděl po mém boku a já ho starostlivě držela za ruku, protože se vždycky v letadle trošku bál."
"To dokazuje, že jste ho velice milovala...."odtušilo očko romanticky.
"Tedy poženem," ozval se najednou ode dvéří Olegův značně podroušený hlas. V ten moment se Mojžíš coby třesoucí se sulc jal vyjadřovat své obavy o Olegovo duševní zdraví. "Pokazil se nám tkalcovský stav, tedy jsem zašel pro opraváře, ale nebyl k sehnání. Až v hostinci U Březí jalovice jsem ho nalezl. Skočil jsem mu na vějičku- tvrdil mi- hyk!- že pouze jedno pivko vypijeme a hned půjdeme. Ale podvedl mne, neb nechal si další a další pivka ke stolu nositi, a já, ve snaze získat si jeho přízeň, jsem mu vydatně pomáhal ve vyprazdňování pohárů. Odešel jsem se vyprázdnit a po svém návratu jsem již opraváře nenalezl. Dal jsem si tedy ještě několik půllitrů, abych zahnal žal a zármutek nad ztrátou přítele, kterého jsem ledva nabyl. A ještě jedna věc- jistě to bude pro tebe krutá rána," pravil Oleg k Mojžíšovi. "Co?! Copak se ještě seběhlo?! Nemeškej a prav přece, co jest!" bolestně ze sebe vypravilo očko. "Naše máselnice, ta, kterou máš tolik rád..." tady se Oleg odmlčel. "Co, co je s ní?!!" s hrůznou předtuchou chtěl Mojžíš zvědět pravdu. "Též se rozbila," rozplakal se Oleg. "Stalo se to již ráno, nechtěl jsem tě ale příliš od práce vytrhovat, tedy na večer rozhodl jsem se tuto smutnou novinu ponechat. Než nevydržel jsem muka špatného svědomí a musil jsem ti to vyjevit již teď," omlouval se Oleg. "Chtěl jsem si poránu pár kostek másla utlouci, mlsná mne počala honiti. Snad jsem jaks špatně uhodil, neb příliš silně přitlačil, nevím. A najednou zela v máselnici díra jako svět." "Ne, nedrásej mou mysl dalšími podrobnostmi," odstrčil Olega Kecka.
"I mne nedávno postihla krutá ztráta," snažila se oba hochy utěšit Památka. "Mlč, ženo bez kapky soucitu," pravil Mojžíš rozesmutněle a rozezleně, "manžel a máselnice- to se nedá srovnat. Manželů jest na tisíce, však jediná jest...máselnice," složil Mojžíš krátkou báseň ohledně různých druhů útrap, jež nás všechny každodenně pronásledují.
Kancelář se rázem změnila v slzavé údolí. A zvenku kožkařova teskná píseň doléhala k uchu nejednoho z našich hrdinů. Z pootevřeného okna linula se smutná její slova (cituji) :" Kožky!! Kožky!! Staré peří!! ...Vykupujeme..." a pak pojednou zase klid přerušovaný pouze tklivým nářkem třech osudem těžce zkoušených postav.