|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Na Kladenském náměstí
Autor: Moucha (Občasný) - publikováno 10.12.2018 (10:28:34)
|
|  |
Začátek listopadu, krátce po konci války. Nad kladenským náměstím se soumračným nebem tiše valí oblaka dýmu, které prořezává jen zvuk sirény z oceláren. Hustou mlhou spíš tušíme temné siluety kostelní věže, radnice a odrané šibenice.
Voják stojí schoulený v tmavém průjezdu pod zhasnutou petrolejovou lampou v ošumělém důstojnickém kabátu zbaveném výložek. Vyhaslý člověk. Víc stín než člověk. Zdálky je vidět jen nepatrný skomírající plamínek jeho dýmky. V kapse právě roztřesenou rukou ohledává revolver. Plamínek dýmky definitivně zhasne. Vyndá si ji z úst a schová do kapsy. Vytáhne revolver. Zbraň se matně zaleskne, když ji pomalu nese k ústům. Na nepatrný okamžik se nad městem rozhostí neproniknutelné ticho.
Náměstím se rozlehne rána. Ze střechy radnice se s křikem vznese několik havranů. Útěk, volání strážníka, rychlý pleskot tenkých podrážek o dlažbu a těžký dusot holínek.
Do průjezdu vběhne chlapec, starý tak akorát aby uzvednul dlažební kostku. Vmáčkne se do temného vchodu za vojáka. Ten mezitím váhavě vytáhl pistoli z úst a schoval ji zpátky v kapse.
“Dobrý večer,” zasalutuje udýchaný strážník. “Neviděl jste tudy běžet malého kluka?”
“Běžel tudy, strážníku, co provedl?”
“Rozmlátil výlohu hokynáři, pane.” Voják mu pokyne na rozloučenou, strážník mu pozdrav opětuje a běží ulicí dál. Když se zvuk kroků rozplyne v uličkách města, otočí se voják do tmy, kde tuší zklidňující se dech malého uprchlíka. Ten se pomalu zvedá ze stínu a chystá se k odchodu.
“Děkuju vám, pane,” žmoulá bázlivě čepici tváří v tvář vojákovu zásvětskému zjevu.
“Počkej, počkej, myslíš, že tě nechám jen tak odejít? Pověz mi, proč si rozbil tu výlohu?”
“Zasloužil si to. Ten Procházka, zabil mi rodiče.”
“Procházka? Toho neznám.” podiví se voják.
“Přišel sem totiž na začátku války. Prodával dělníkům na Poldovce domácí kořalku. Když pak válka pokračoval začal skupovat přebytky na venkově, objížděl statky snad po celym kladensku a vykupoval potraviny za komisní ceny a ve městě je pak prodával padesátkrát, někdy i stokrát dráž. Jak myslíte, že přišel k tomu baráku? Rakouský úřady s tim nic nedělali, jenom ho chránili před lidma a je to pořád stejný. Mýho otce nemobilizovali, protože dělal mistra na dílně, kde se vyráběly patrony. Nikdy nepil, když ale chvíli po začátku války přišla zpráva, že jeho dva bratři padli v Srbsku, sebralo ho to a začal se samohonkou. Když pak přišlo stanné právo, byl konec. Po několika propitých dnech otec usnul na noční. Vojenskej soud ho za to odsoudil k smrti za sabotáž a velezradu. Maminka se z toho nikdy pořádně nevzpamatovala. Práci v továrně nedostala a jako posluhovačka toho moc nevydělala. Před měsícem onemocněla, podle doktora z podvýživy. Umřela minulý týden. Týden jsem plakal, teď už ale vím, co je třeba udělat.”
Voják chlapce soucitně pohladí po vlasech. “Já se teď vrátil po třech letech z války. Za tu dobu jsem viděl zemřít stovky lidí, kamarádů, přátel, desítky jsem zabil sám. Viděl jsem vsi i celá města srovnaná se zemí, hory odstřelené do vzduchu, lidi roztrhané na kusy, pohřbené zaživa bahnem, celé rodiny i s dětmi pověšené podél cest. Se vším tím ničením, zabíjením a zkázou je třeba přestat.”
“Tak proto jste měl tu pistoli strčenou v krku?” hořce se zasměje kluk. “Viděl jsem vás. Chtěl jste se zabít. A teď říkáte, že zabíjení a smrti už bylo dost. Dává to nějaký smysl?”
“Máš pravdu,” zastydí se voják. Bezmocný před neúprosnou logikou malého kluka. “Bylo toho na mě moc. Prožil jsem tři roky pekla s vidinou, že se vrátím domů a bude všechno jak bylo. Dokonce mě povýšili na poručíka po tom, co náš pluk přišel skoro o všechny nižší důstojníky. Myslel jsem, že se vrátím jako pán, ale místo toho mi hodnost sebrali hned, jak mě přestali potřebovat a pak jsem konečně přišel sem abych zjistil, že mě tu už nikdo nečeká. Jsem unavený.”
“Všichni jsou unavení, pane. Únava by ale lidem neměla zatemňovat paměť. Ještě před pár měsíci měl ten Procházka namále. Lidi ho málem oběsili. Vidíte tu šibenici? Tu postavili pro něj. Při hladové demonstraci vlekli jeho a pár jemu podobných městem, a kdyby nezasáhli četníci s vojáky byla by po něm veta. Byli to demonstrace proti hladu, proti keťasum jako on. A teď má najednou nový krám a buduje republiku se všema těma fanglema a vlaječkama za výlohou.”
“Jestli chceš, můžeš bydlet se mnou. Práce bude dost - poldovka teď prosperuje jako nikdy. Někdo na té válce přeci jen vydělal. A my teď budeme dělat všechno proto, aby se už nikdy nic podobného neopakovalo.” Ve tmě se zdálo, jako by vojákova bledá tvář znovu nabývala barvy. Chlapec se zachmuří, pak ale přikývne. “Co to ale bude za mír, když bude stát na lidech jako on?”
“Tuhle lampu si vezmeme sebou. Bude se nám hodit,” mrkne na chlapce.
Z kapsy vytáhne dýmku a štědře ji nacpe tabákem. Rozškrtne sirku a zapálí dýmku a po ní petrolejku. Skleněný kryt sundá a hodí na zem.
“Pojď,” pokyne odhodlaně na chlapce. “Čeká nás hodně práce.”
Pomalým krokem přijdou před hokynářství. Ve světle lampy se odráží červenobílé stuhy a fotografie nového prezidenta.
V záři plamenů bylo možné pozorovat dva vzdalující se stíny. A jeden zářivý plamínek dýmky.
|
|
|
