3. Ani ryby nerostou osmažený na mlaskajících háčcích

Sem tam mě přepadla myšlenka ala enfant terrible.
Je Slunce dárcem života, Conanem ničitelem nebo jen kulisou na přemalovaných obrazech?
Jsou v paralelních světech záchody?
Sousedka je velmi pohledná, neuvěřitelně blbá, ale brčálově závistivá a nafoukaná píča. Proč má objekt mých mrzkých pudů a placatých snových rozkoší místo mozku předvařenou kokosku?
Když umím lítat, proč jsem sakra přikovanej jak Prométheus ke kavkazský skále?
Ve škole učí a drží světlo učitel, v církvi rozhodují o zázracích světce učedníci. Je to paradox nebo přirozený stav nepřirozený olověný vesty?
Proč mi vtloukaj od mala do kebule, že prázdná kapsa je něco, za co bych se měl stydět?
To je na dlouho.
V slzách, potu a krvi.
Jinak perly nebudou.
Nakonec pochopíš, že ty perly jsou jen legrajda.
Krev, pot a slzy.
A za to?
Pokora, víra a láska?

„Přestaň se kousat do puchejřů na egu! Koukej se zvednout a dáme drink.“
„Drink? Jako panáka?“
„Ne, vole. Mám flašku červenýho.“
„Účo, ty seš kouzelná. Já tě žeru.“
„Haha. Nesmíš mě sežrat, uličníku.“
„Utahuješ si ze mě, že jsem o štyry roky mladší?“

 

„O čtyři roky a nejmíň pět měsíců.“
„To je přece fuk.“
Sedla si naproti mně a lustrovala mi ksicht pohledem všechápajícího kámoše.
Děsná potupa.
„Štyry roky nic neznamenaj. Je to jen číslo v kalendáři.“
„V posteli se to srovná, viď?“
„A né? Džín, elektrizuješ moje tělo.“
„Taky nejsem vyschlý, vlastně vyschlej, smrkovej špalek.“
„Můžu tě políbit?“
„Není ta otázka zbytečná?“

Pohladil jsem jí pravou tvář, odhrnul závěs kaštanových kadeří a zapíchl modrý reflektory
do studní vykládaných smaragdovou skruží.
Nadechla se.
Cítil jsem její hopsající tep.
Jako když skáčeš přes švihadlo.
Já musel cválat jako kůň.
Mluvila ke mně beze slov a já bez ustání telegrafoval nesmělý smajlíky do všech koutů světa.
Především však …
Zase jsem nevydržel.
Přitiskl jsem se na její rozpálený rty.
Přejela mi dlaněmi od zápěstí k ramenům a ukotvila je za krkem.
Prsty levý ruky jsem zaklínil na temeni mezi vlasy a pravačka se automaticky svezla na bok.
Nedočkavý jazyky se propletly do pomlázky po dešti.
Jezdil jsem prsty po dálnici mezi levým ňadrem a zadečkem.
Už nemůžu zpět.
Cítil jsem Džín úplně všude.
Prostupovala mým poddajným tělem, aniž by jí cokoli stálo v cestě.

 

V makovici mi zvonily přesýpací hodiny.
Jestli existujou božský ambrózie, jistě chutnaj jako moje profesorka.
Slyším tvoje myšlenky, hombre.
Všechny?
I ty hodně nemravný.
Aha. A co tomu říkáš?
Že to chci taky.
Znovu.
Trvalo to tak zoufale krátce.

Nemohu bez tebe žít.
Já vím.
Nemohu bez tebe ani umřít.
Já taky ne.
Jak bludnej holanďan.
Jak bludnej kámen.

„Nelituju žádný chvíle s tebou. A naše milování mě celou zachvátilo.“
„Pamatuješ, jak jsem každý ráno v pět zodpovědně vyráželi do krámu pro láhve s čerstvým mlíkem pro naši jahodovou skvadru? Jen abychom byli venku co nejdřív sami. Spolu.“
„Jo. Hned za dveřma školy jsi mě líbal do bezvědomí.“
„Nebylas proti. Přisálas ses ke mně a já nemoh popadnout dech.“
„Já dýchala za oba.“
„Zase si ze mě střílíš. Už mi není sedmnáct.“
„A mě narciskových dvaadvacet.“
„Vypadáš furt stejně. Pořád skvěle.“
„Bohužel není moje zásluha, že jsem mladá.“
„Vyčítáš mi ty hory?“

 

„Prosím tě ne. Vždycky NE.
Ani na chvilku jsem tě nevinila.
Mělo to tak být.
Osud nebyl na naší straně.“

Toužím tě sevřít v náručí, lásko.
Rozmačkej mě jako česnekovej stroužek, můj milý princi.
Přidej svou touhu, polij červeným vínem, lehce osmahni a sněz.
A hlavně žij. Konečně ŽIJ!
Se lehko řekne, hůř provede.

 

„Dopij to pivo.“
„Máš ještě jedno?“
„Nemám, páč jsme s Tomem dali tři točený a tohle bylo jaksi navíc.“
„Koupila flašku vína tátovi. Můžeme ji ztrestat a v týdnu obstarám jinou.“
„Bílý?“
„Červený.“
„Taky dobrý.“
„Litr?“
„Sedmička.“
„Nevadí.“
„Dík za zhodnocení.“
„Tož nalej, účo.“

„Víš, že mám nepřekonatelnou chuť, políbit tě?“
„Kecy v kleci. To by sis nedovolil.“
„Provokuješ kobru bosou nohou.“
„Jsi měkkej.“
„Cože?“
„To nedáš!“
„Řekni to ještě jednou a …a …“
„A bude to podruhý. Hahaha …“

„Co to … děláš? Nesvlíkej mi to triko. Vidíš, že nemám podprdu.“
„Právě proto.“
„Ty smilníku.“

 

Už nemůžu.
Nebaví tě naše hrátky?
Jsou přece tvoje nejmilejší.
NE!
Já už nechci běhat jako myš v kruhu.
Bože, zbav mě prokletí.
Prosííím.
Nebo aspoň pomož mojí krásný Džín.
Na mě se vyprdni a pomož si sám.
Jak dlouho to bude ještě trvat.
Je to trest. Ale za co?
Nevzlykej rytíři…
Neříkej to slovo!
Tam jsme už byli.
Lepší existovat ve hmotnym než éterickym těle.
Nebyl bych si tak jist.
A navíc?
Proč ty máš furt prsa a vagínu
a já rampoucha a mitrilový žebra.
Neříkej to slovo, rytíři.
To je nespravedlivý …