#15: BILL NA SVATEBNÍ CESTĚ

Když Vilík dojel domů, byl tu už dopis od Luisy Frederici, v němž mu oznamovala, že stanovila den svatby na 6. března 1866, velice fikané datum, Michelangelo Buonarroti by slavil ten den 391 let… nezapomenutelný tvůrce ideálů zaplněných do jedné Sixtinské kaple. Svatba se konala v domě nevěsty. Bylo tu mnoho přátel obou rodin a všichni souhlasili, že hezčí párek se nikdy neskláněl před oltářem Hyménovým.

Jejich svatební cesta (honeymoon) vedla do Leavenworthu, kam jeli parníkem po řece ze St. Louis. Cestující na parníku měli nádherně zařízené kajuty a prvotřídní obsluhu, proto taková cesta byla příjemným zábavním výletem. Ale i tady se Bill setkal s válečným »hadem u cesty«. Společnost výletníků na palubě projevovala o mladou dvojici takový nezdvořilý zájem, že Luisa raději odešla do kajuty, aby se vyhnula zlomyslným hrubostem a zabránila případnému konfliktu. Když se vzdálila, dal se Vilík do hovoru s nějakým pánem z Indiany. Řeč se stočila i na drzé chování některých výletníků a muž mu po chvilce váhání řekl:

»Mám-li vám říct pravdu, pane Cody, tak tito lidé jsou z Missouri a poznali vás jako jednoho z Jennisonových jestřábů. Vědí, že jste velkým nepřítelem Jihu, proto vás zuřivě nenávidí«.

»Já jsem byl za války vojákem a skautem armády Unie«, odvětil Bill s rozvahou, »jenže měl jsem své zkušenosti s jižanským rytířstvím už dlouho před válkou«. A vypravoval občanovi z Indiany příhody vlastní rodiny z Kansasu.

Druhého dne drzé a vyzývavé chování Missouřanů pokračovalo. Bill už chtěl projevit svůj hněv jako Hněvín soudruhovi Biľakovi a rozhořčení neznající mezí, ale Luisa ho uprosila, aby dělal jako by nic.

Odpoledne zastavila loď u osamělého přístaviště, aby naložila palivo. Missouřané vypadali velmi vzrušeně… Shromáždili se vzadu u lodního zábradlí a napjatě se dívali někam do dálky.

Lodníci se právě chystali odrazit, když se z lesa vyřítila horda jezdců a hnala se k přístavišti. Kapitán si myslel, že chtějí přepadnout parník, a dal hbitě rozkaz k odražení útoku. Současně povolal všechno mužstvo na palubu. Byli to většinou mouřeníni a ochotně se připravili k bitce, kdyby nebylo zbytí. Vůdce banditů střelil několikrát do vzduchu a přiblížil se těsně k parníku.

»Kde je ten kansaský jestřáb?« zvolal. »Přišli jsme si až sem pro něho«.

Ostatní jezdci spatřili Billa a jeden z nich spustil: »Známe vás jako své boty, Cody!«

Ale přijeli příliš pozdě. Parník se už mezitím stačil odpoutat od břehu a nestažený přístavní můstek vlekl za sebou ve vodě. Když útočníci viděli, že jim kořist foukla před nosem, vyjádřili své zklamání zuřivým pokřikem a vypálili na parník rozptýlenou salvu výstřelů. Ale loď ujela brzy z dostřelu a pokračovala vzhůru po řece.

Vilík se připravil na nejhorší etapu svých líbánek, honeymoon, svatební cesty s nemalichernými gesty. Stál s revolverem v ruce nahoře u schodů a čekal, kdo z jeho nepřátel zaútočí první.

Na palubě však byla také společnost (galérka) bývalých vojáků Unie, asi šest nebo osm veselejších mužů. Byli samozřejmě ne v khaki, ale jenom v nenápadném civilu a Bill proto o nich nic moc nevěděl. Ale když byl jejich bývalý spoluhráč na bojovné šachovnici v tísni, okamžitě mu přispěchali na pomoc. Naštěstí jejich služeb nebylo zapotřebí a zbytek cesty proběhl bez nemilých příhod.

Později jsme se dověděli, že Missouřané telegrafovali bratříčkům Jamesům a Youngerům, že na palubě parníku se nachází wanted dead or alive Bill Cody, aby poslali četu mužů na osamělé místo a slavného unionistického skauta lapili a odvlekli.

Vilík se obával, že Luisa bude rozladěna tímto nepříjemným incidentem na svatební cestě, ale v Leavenworthu je čekalo tak srdečné přivítání, že rychle zapomněli na všechny strasti otce americké vlasti v průběhu svatební cesty, a teprve zde jim začaly pravé líbánky, že i kocour Garfield žárlí víc oranžově než čerstvě rozčarovaně krušně ba i černě.

Bill vyhověl přání Luisy a nepomýšlel na další život v prérii. Rozhodl se pro mírumilovnější povolání a stal se hoteliérem. Hotel U lesíka, který postavila naše maminka, byl po její smrti prodán doktoru Cookovi, který býval chirurgem u 7. kansaského pluku. A nýčko hledal jakéhosi dobrodince, komu by živnost pronajal, aby mu slušně vynášela div ne zlaté vejce. Bill přišel jako na zavolanou a ujal se řízení hotelu i další obchodní činnosti, která s jeho provozem souvisela. Bylo to krásné, žít opět pod střechou, kde mami strávila poslední roky svého života. A bylo krásné vidět jeho mladou ženu uprostřed starého, důvěrně známého okolí. A tak se Bill stal pokojným občanem a pozval May a mne, abychom bydlely u něho.

Thoreau někde načrtl sympatickou podobiznu hostinského, od něhož se žádá, aby zářil pohostinností, jako slunce vyzařuje přes paprsky vydatné hřejivo – a který živí a hostí lidi bez rozdílu vyznání jen z pouhé lásky k tvorstvu. Ale i takový hostinský musí mít na paměti vlastní zisk a získat na jednom konci to, co na druhém dosadí. Nuže, Bill vyzařoval pohostinnost a jeho pověst jako ochránce bližních se rozšířila tak, že mnozí pocestní bez peněz zacházeli si dlouhé míle cesty, aby vykonali návštěvu v Billově hospůdce U frajera bez zbytečných DPH = Hotelu U lesíka. A tak byl finanční výsledek Billova podnikání velmi bídný. A hosté nezřídka pozorovali, že hostinský Cody je při prokazování lásky k bližnímu zamyšlený a duchem nepřítomný. Bill vzpomínal na prérie. Luisa si také všimla toho výrazu, a když prozkoumala obchodní knihy po prvních šesti měsících, napolo s úsměvem a napolo v slzách svolila, aby se Vilík vrátil ke svému životu hraničáře a skauta.

Bill se zbavil hotelu, a když byly zaplaceny účty a sestra May a já jsme byly pěkně usazeny v malém domku v Leavenworthu, viděly jsme, že Billova velkomyslná péče o naše pohodlí pro tuto zimu ho nechala finančně nasuchu. Měl v plánu podniknout dopravní výpravu na vlastní pěst, ale koupit spřežení, vůz a ostatní výstroj pro něj představovalo nepřekonatelný problém, když měl v ruce jen pár rozdrbaných bankovek se $ymbolikou zaplať jen to, na co ti tvá kapsa $tačí.

Poprvé v životě jsem viděla v jeho tváři zklamání a skleslost a velmi mě to rozlítostnilo. Nebylo mi ještě šestnáct a teprve za víc než dva roky jsem mohla použít svých vlastních platidel. Rozhodla jsem se, že se půjdu poradit k advokátu Douglassovi.

Pan Douglass byl právním poradcem naší rodiny od památného soudního procesu, který vyhrál naší matce. Uvažovali jsme spolu o nejrůznějších způsobech, jak Billovi pomoci, a nakonec Douglass řekl, že pan Buckley, starý přítel naší rodiny, má na prodej vůz a spřežení. Obojí je v dobré kondici a přesně takové, jak Vilík potřebuje. Já sice nejsem ještě zdaleka plnoletá, ale když mě pan Buckley přijme za ručitele, proběhne prodej bez obtíží. Pan Buckley s tímto návrhem souhlasil a Vilík dostal celý povoz na svůj úpis s mým podpisem.

Když to bylo vyřízeno, začali jsme shánět náklad. Vzpomněla jsem si na starého rodinného přítele pana Albrighta, velkoobchodníka osadnickým zbožím v Leavenworthu. Svěřil by Billovi náklad svého zboží? – Svěří, je to jisté!

A tak bylo vše uspokojivě zařízeno a já chvátala domů – přemluvit Billa, aby přijal pomocnou ruku své sestřičky, co má dopředu pro strach uděláno, kterou on vždycky tak rád ochraňoval a která nikdy nezapomněla na jeho zákrok v záležitosti telecích botek.

Byla jsem šťastná a hrdá, když jednoho dne vyjížděl Bill jako samostatný povozník, třebaže ne obávaný konkurent Russella, Majorse & Waddella.

Ale běda podniku započatému s cizím kapitálem! Kolik jich nejednou končí ve zkáze a podnikatel zůstane nejenom bez centíku, ale navíc se topí v dluzích jako babi$hhh v hanbě (ne v honbě za pokladem StB). Náš mladý zálesák, který dosud ochraňoval cizí majetek, nedokázal uhájit majetek vlastní. Billa přepadla početná indiánská komunita a jen taktak si zachoval holý život. Z bezpečného úkrytu se Vilík díval, jak ho rudoši uvrhují ve zkázu. Odvedli koně, rozkradli zboží, rozbili vůz a zbylé trosky zapálili. Vilíkovi trvalo několik let, než se z této rány vzpamatoval, a říkal často, že tíha odpovědnosti za vrácení vypůjčeného kapitálu způsobila, že předčasně zestárl.

Nejbližší stanice od místa katastrofy bylo Junction City. Vilík tam došel pěšourem a setkal se zde s Divokým Billem Hickokem. Vyprávěli si, co se v jejich životě událo od skončení války, a také o zkáze Billova dopravního podniku, a tu padla obvyklá otázka na obvykle úrodnou půdu, černozem:

»Nevíte o nějaké práci pro mne, abych vydělal peníze?«

»Něco bych věděl«, přiznal Divoký Bill, »i když z toho zrovna nezbohatneš. Jsem teď skautem strejčka Sama v Elsworthu a velitel pevnosti potřebuje ještě několik dobrých skautů. A za tebe se mohu v klidném rozpoložení celý zaručit, no ne?«

»Dobrá«, rozhodl se Bill jako vždy velmi hbitě. »Půjdu do Elsworthu a požádám hned o to místo«.

Billa velmi potěšilo, že má doporučení legendárního plukovníka Hickoka, ale ukázalo se, že ho neměl ani zapotřebí, protože Vilíka už všude předcházela jeho vlastní pověst. Velitel pevnosti byl velmi nadšen, že může Codyho připojit k útvaru svých sil. Území, které měl na starosti, leželo mezi Elsworthem a Fletscherem a Bill jezdil mezi oběma pevnostmi po celou zimu.

Na jaře 1867 se ve Fletscheru setkal s odvážným generálem Custerem a jejich přátelství trvalo až do generálovy smrti v čele jeho statečných tří set.

Jaro toho roku bylo neobvykle deštivé. Fletscher ležel na břehu Velkého potoka a byl tak poškozen povodněmi, že nezbývalo než postavit novou pevnost Hays trochu dál na západ na druhém břehu řeky.

S Custerem se Vilík setkal, když se jednou vracel do pevnosti z delšího skautského výletu. Několik mil od Haysu Vilík objevil dost indiánských stop, které nasvědčovaly, že se tu potuluje značná síla rudých bojovníků. Vyrazil bez otálení vpřed, aby podal zprávu veliteli pevnosti, když mu nový objev sebral vítr z plachet. Nepřátelé byli mezi ním a pevností. V té chvíli vyjela na obzor skupina asi deseti kavaleristů, v níž byl i generál Custer. Když dojeli až k Billovi, řekl jim, že jsou zaskočeni Indiány a musí je velkou oklikou obejít a dostat se ještě před nimi k pevnosti.

»Veďte nás, skaute, my vás budeme následovat«, požádal generál zdvořile.

Vilík otočil koně, polechtal ho ostruhami a vyrazil tryskem. Ostatní těsně za ním. Všichni měli nemalé zkušenosti z válek s Indiány a uvědomovali si vážnost svého postavení. Jeli oklikami a dostali se nakonec do Haysu, aniž by je nepřítel spatřil. V pevnosti se pak dověděli, že unikli jenom o takhle nepatrný vlásek.

Custer byl na cestě do Larnedu, šedesát mil odtud, a potřeboval dobrého průvodce. A žádal, aby s ním poslali Billa.

»Právě jeho jsem zamýšlel poslat s vámi, generále«, řekl velitel pevnosti, který dobře věděl, že Indiáni mají velkou touhu dostat Žlutý vlas, jak říkali generálu Custerovi. »Cody zná zdejší kraj jako knihu, nepřekvapí ho žádný indiánský úskok a dokáže se vymanit z každé léčky«.

Vyjeli za rozbřesku a měli v úmyslu překonat šedesát mil do západu slunce. Vilík jel na myším mezkovi, kterého měl velmi rád a měl v něj plnou důvěru. Custer však hleděl na zvíře s dlouhýma ušima a kratšíma nohama poněkud víc s opovržením.

»Myslíte, Cody, že tenhle mezek dovede ujíždět tak, aby dorazil do Larnedu během jediného dne?« vyzvídal.

»Až dorazíte do Larnedu, generále, budu já a můj mezek s vámi«, usmál se Bill.

Custer neodpověděl, ale udal krok, který donutil myšáka mezka běžet zrychleným tempem, aby se ostatním neztratil. Bylo to vražedné tempíčko i pro koně, kteří neměli vytrvalost mezka. Bill již pomalu litoval, že si vzal na cestu svého mezka, a přemýšlel o nějaké zámince ke krátkému oddechu pro svého čtyřnohého myšáka. Když se podíval na Custera, postřehl šibalský záblesk v jeho očích. Generál chtěl Vilíka patrně usvědčit v jeho omylu, ale ten jenom poplácal mezka po myším kožíšku.

Ujeli patnáct mil. Custerův kůň byl dosud v dobrém stavu, ale i mezek se zatím dostal do druhého ze svých tří nebo čtyř »tahů« a byl odhodlán běžet celé devatenácté století jako Emil Zátopek bravurní výkony na Olympiádě v Helsinkách v roce 1952.

»Nemohl byste jet trochu rychleji, generále?« ptal se Vilík se skrytou škodolibostí.

»Jestliže to mezek vydrží, jeďte napřed«, odpověděl funící Custer.

Ke generálovu překvapení se ušatý myší oř opravdu rozjel vpřed, a když se dostali do kopců a cesta byla více namáhavá, nasadil mezek tempo, kterému generálův plnokrevník sotva stačil.

Urazili dalších patnáct mil a zastavili na oběd. Koně si potřebovali nutně oddechnout, ale myšák mezek se choval nějak netrpělivě. Chytil svůj třetí dech a chtěl mermomocí pokračovat v krasojízdě.

»Nuže, generále«, řekl Bill, když se znovu vyhoupli do sedel, »co soudíte o mém mezkovi?«

»Není právě příliš hezký«, řekl, »ale zdá se, že ví, oč jde, právě tak jako jeho pán. Jste znamenitý průvodce, Cody. Myslím, že jako Indiáni jedete spíš podle instinktu než podle topografických metod«.

Custerova pochvala Billa zahřála u srdce.

Byly právě čtyři hodiny odpoledne, když vjel myšák mezek do pevnosti Larned, stříhaje vítězoslavně dlouhýma ušima. Nedaleko za ním přijel Custer na úplně vyčerpaném plnokrevníku, zbývající průvod byl roztažen na délku jedné míle.

»Cody, ten váš pozoruhodný čtvernožec vypadá, jako by mohl běžet ještě nazpátek«, prohodil uznale Custer. »Naši koně jsou opravdu skoro hotoví, ale aspoň jsme udělali rychlou cestu. Vy jste nás vedl přímo jako šíp, a to je služba, kterou dovedu náležitě ocenit. Kdykoliv budete potřebovat práci, neváhejte se u mne přihlásit. Zařídím, abyste jí měl dostatek«.

Custer měl v úmyslu zdržet se v Larnedu delší čas, a tak se Vilík po vydatnější večeři vydal na zpáteční cestu.

Když se snesla úplná noc, všiml si Bill, že se v dálce zablesklo jakési světélko. Zarazil mezka a jel několik kroků dozadu. Světlo se objevilo znovu. Probleskovalo patrně jakousi malou mezerou v okolním terénu. Vilík slezl z mezka, přivázal ho a šel se podívat, co to je.

Když ušel dvě míle, ocitl se nedaleko úzkého průsmyku mezi dvěma kopci, kde v malé dolince tábořil kolem ohně velký počet Indiánů se značným počtem koní.

Billovo postavení bylo trochu choulostivé, protože v průsmyku určitě číhala indiánská hlídka. Ale chtěl zjistit přesný počet Indiánů, a tak se odvážně plížil blíž k táboru. Tu se nočním tichem náhle rozlehl – ne výstřel z pušky, ale strašidelné zahýkání jeho mezka. Za denního světla uprostřed výjevů míru a pokoje není hlas mezka nic zvláštního, ovšem za noci v pustině, kdy každý nerv je napnutý k prasknutí, vyvolává leknutí a rozdírající úzkost.

Vilík se lekl jen zčásti, zato Indiáni se vyplašili jako splašení makléři s akciemi na burze na Manhattanu nebo na Wall Streetu nebo volové s volkým vodhadem na Vol strýtu, ve zmatku uhasili táborový oheň a rozptýlili se do úkrytů. A necelých dvacet kroků před Billem vyskočila za skálou hlídka a utíkala jako jelen i Harry Jelínek před spravedlností honem pryč.

Ještě chvíli pozoroval tábor, až se mu podařilo upřesnit odhad počtu Indiánů, a pak běžel k mezkovi. Jeho hýkání, kterým stále proti něčemu protestoval, ho k němu bezpečně dovedlo.

Když se přiblížil k mezkovi, viděl, že dva Indiáni na koních se ho pokoušejí přimět, aby šel s nimi. Ale mezek, věren mezkovským tradicím a svému páníčkovi, odmítal poslušnost, odmítal pohnout i jen nohou.

Byl to komický obrázek, ale Bill si uvědomoval, že od frašky je jen krůček k velké tragédii. Výstřelem z pušky srazil jednoho Indiána z koně, druhý raději odcválal do tmy.

Nové zahýkání mezka – tentokrát vítězoslavný paján – a Bill se vyhoupl do sedla se šípem raněného Indiána v rukávě. Nezdržoval se tím, že by po něm ještě jednou vystřelil, a ujížděl do lesíka, pronásledován ze všech stran indiánským ječením.

»Tak a teď můj myší příteli«, poplácal Bill mezka, »když vyhraješ tenhle závod, dostaneš jméno Custer cujón pro každý rajón«.

Zdálo se, že mezek rozumí, co se po něm žádá. Pustil se do práce, v níž se spojila rychlost závodního koně s vytrvalostí bizona, inteligence Káji Maříka s rozpustilostí Gérarda Philipa, a Indiáni brzy zanechali pronásledování.

Bill dojel do Haysu časně zrána a podal zprávu o šťastném přechodu generála Custera do Larnedu a o objevení dvousetčlenné skupiny indiánských bojovníků. Mezek obdržel v jeho zprávě »čestné uznání« a byl jmenován za plnokrevníka.

Plukovník nechal zatroubit bojový poplach a požádal Billa, aby vedl výpravu proti Indiánům. »Můžete jet na svém mezku!« dodal s chtěnou vážností.

»Ne, děkuji«, smál se tomu návrhu Bill, »to není zdravé, pane, honit Indiány se zvířetem, které nosí v krku celou plechovou kapelu«.

Když se výprava seřadila ukázněně k odchodu, přijel kurýr na zpěněném koni se zprávou, že dělníci na Kansasko–pacifické dráze byli napadeni Indiány. Šest železničářů bylo zabito a Indiáni si přivlastnili sto koní a mezků a velké množství zásob.

Po této zprávě vyjel Vilík s oddílem černošské jízdy a houfnicí vstříc nepříteli. Jednotce velel kapitán Jirka Armes, kdepak Jakubíček Arbes z 12.6.1840 narozen stejný den jako 1930 Adolf Born, od 10. jízdního pluku. Za soumraku je Bill dovedl do blízkosti Bahenní řeky, kde by se mohli nacházet Indiáni se svou kořistí. Před rozedněním byli vojáci zase už v sedle a jeli rovnou čárou k řece. Billův předpoklad se potvrdil. Za řekou byl velký tábor nepřátel. Rudí bojovníci byli ovšem stejně bystrozrací, a protože jich bylo mnohem víc než vojáků, odhodlali se k útoku přes řeku.

Kapitán Armes měl dost času postavit houfnici na malou výšinku, protože Indiáni byli vzdáleni ještě asi míli. Ponechal dvacet mužů k její obsluze a s ostatními vojáky se sešikoval k boji.

Chystali se právě zarazit útok, když vzadu za nimi se ozval divoký řev, jaký by nezvládl ani Voskar z vosího hnízda Hollywoodů voodoo nebo syčák Harvey Weinstein, hlavně, že má to příjmení Einstein s W, tenhle úchylák Neeinstein je narozený na Pepíka 19. březínka 1952, no hádejte kdo, to byste nejspíš neuhádli, je pacientem už od mládí… i pro čuníka je odstrašující fujtajbl. Kapitán měl ústup k dělům odříznutý jinou tlupou rudochů a ocitl se mezi dvěma ohni. Zbývala mu jediná možnost: zahnat nepřítele před sebou. Pokud barevní dělostřelci neustoupí před velkou přesilou, bude snadné spojit síly k novému útoku.

Rudoši se přihnali s obvyklou prudkostí, houkali a ječeli, ale setkali se s tak zničujícím peklem ohně pekelného, že co nejrychleji a v nepořádku ustoupili. A právě v té chvíli muži u houfnice zahájili palbu. Účinek polního děla na syny prérie byl komický. Následoval skutečně splašený úprk.

»Za mnou!« zvolal kapitán Armes a ujížděl za prchajícími. Při pronásledování se však vojáci dostali do takového neklidu a nepořádku, že je polnice musela svolat zpět a nemohli už nepříteli způsobit další škody.

Armes byl rozmrzelý, že nezískal žádné zajatce, ale dostal zpátky téměř všechny koně, které Indiáni ukradli. Zůstali přivázáni v táboře na druhé straně řeky a Indiáni na ně při svém útěku nejspíš úplně zapomněli.

*

V té době se Vilík pokusil o spekulaci s pozemky. Při jedné své skautské cestě navštívil Elsworth, novou osadu tři míle od pevnosti. Setkal se zde s panem Rosem, který měl stavební smlouvu s Kansasko–pacifickou železnicí. Koupil pozemky na jednom příhodném místě, kudy měla železnice vést, a chtěl zde postavit malé městečko. A potřeboval k podniku spolehlivého společníka, žádného proradného Weinsteina, žádného poskoka z 19. březínka, prašť jako uhoď prašivého všiváka.

Poloha příštího města byla strategicky velmi dobře vybrána. Protékal tudy velký potok s dostatkem H²O a nedaleko byla vojenská pevnost, která zaručovala osadníkům dostatečnou ochranu před indiánskými nájezdy. Billovi se zdál tento podnik výhodný a snadno rentabilní. Vedle peněz, které posílal každý měsíc domů, si ještě našetřil menší obnos a ten teď vložil do Roseovy stavební společnosti.

Vyměřili a vykolíkovali stavební parcely, postavili si dům s obchodem zásobeným zbožím, které hraničáři obvykle potřebují, a klíčící metropole byla pokřtěna klasicky Roma. Aby přilákali osadníky, nabídli zadáčo pozemek každému, kdo si sám postaví dům, nejen odstrašující stavební buňku. Rose a Bill si ovšem nechali nejlepší pozemky pro sebe.

Roma vzkvétala jako pomněnka v duši. Dvě stě domků vyrostlo za necelých šedesát dní. Oba společníci si mnuli ruce a blahopřáli si navzájem pro svoji prozíravost a obchodní bystrozrak. Namlouvali si, že jsou maskovaní milionáři, ti budoucí zbohatlíci. Ale běda – byli pouhými děťátky v lese!

Zanedlouho přijel do Romy dr. Webb. Byl to pán velmi přívětivého vzezření, a když vstupoval do obchodu Rose & Cody, mysleli majitelé, že mu prodají pořádnou hromadu zboží. Ale dr. Webb nenakupoval osadnické zboží. Tlachal o počasí v Romě a pak navrhl, aby se firma rozšířila o třetího společníka. Budoucí milionáři však nabídku dr. Webba jemně, ovšem kategoricky odmítli.

Dr. Webb nenaléhal. Řekl, že vyhledává místa pro města Kansasko–pacifické dráhy; Roma se mu zdála dobře položená a nerad by ji rušil. Dráha však musí rozhodně dostat podíl na jejich podniku.

Rose a Bill však neměli žádné zkušenosti s mocí velké stavební společnosti a byli přesvědčeni, že jsou pány Romy, a tedy i jejího okolí. Prohlásili, že nemohou železnici pomoci.

Dr. Webb se příjemně usmál, a to ne bez soucitu.

»Dejte si tady na sebe pozor«, zdůraznil, když odcházel.

A na dohled od Romy umístil nové město. Občanům Romy dal na srozuměnou, že železniční dílny a prodejny budou umístněny v nové osadě a že neexistuje žádná překážka, která by nové osadě zabránila stát se hlavním městem Kansasu.

Roma se stala pouští. Její občané utekli do nového města a Rose s Codym revidovali odhady své vlastní obchodní prozíravosti.

Ještě před upadnutím Romy do zapomnění se v Leavenworthu narodila Billova dcerka Arta. Protože se Bill nemohl odtrhnout od svého podnikání, já a Luisa s dítětem jsme odjeli k jejím rodičům do St. Louis. Dědeček a babička byli u vytržení nad malou vnučkou a já jsem zažívala radosti první návštěvy ve velkém městě.

Dokud ještě Roma slibovala Billovi bezpečný a výnosný podnik, zařídil zde hezký domek a odvezl sem ze St. Louis svoji rodinu. Já jsem se vrátila do Leavenworthu.

Brzy po pádu Romy však Bill opustil malý janičářský dům v místě, kde opět ztroskotaly jeho podnikatelské sny, a vrátil se s rodinou do St. Louis.