#9: KURÝREM EXPRESNÍ POŠTY

Když byl roztřásán v sedle třikrát denně po tři měsíce rychlostí patnáct mil za hodinu, začal Bill vnímat, že má všechny klouby v těle uvolněné a že je celkově velmi unavený. Byl však odhodlán vydržet to peklo.

Poštovnímu rychlojezdci hrozilo na cestě neobydleným divokým územím, že bude napaden Indiány nebo bandity, a protože bylo známo, že expresní poštou jsou často zasílány cenné zásilky, čekalo v záloze kolem cesty mnoho zákeřníků. Při každé jízdě hleděl Bill pozorně vstříc možnému přepadení, ale teprve po třech měsících mohl ke svým zkušenostem přidat i tuto novinku.

Jednoho dne, když se hnal zatáčkou v úzkém průsmyku, ocitl se před ústím velkého revolveru v pěsti muže, který ho hřmotně a doopravdy pozdravil:

»Stůj! Pracky nahoru!«

Většina lidí uposlechne a Billovy ruce se zdráhavě zdvihly také. Lupič přistoupil k Billovi a řekl téměř vlídně:

»Nerad bych ti ublížil, chlapče, ale potřebuju ty kabely«.

Peněžní zásilky se ukládaly do sedlových brašen a Bill už věděl, jak je zachrání, bude-li mu přát štěstí. Když lupič sahal po své kořisti, stiskl Bill koňovi boky a výsledek byl nad očekávání uspokojivý. Kůň se rebelsky vzepjal, srazil lupiče, a když ho přeskakoval, zasadil mu ošklivou ránu kopytem. Bill se s koněm obrátil a vytasil revolver k souboji, ale útočník ležel omráčen na zemi a krvácel z rány na hlavě. Bill chlapíka odzbrojil, svázal mu ruce za zády a pak mu ošetřil ránu na hlavě. Byl toho názoru, že bandita má určitě někde nablízku koně, a po krátkém hledání ho také nalezl. Když se vracel s objeveným koněm, lupič otevřel oči a začal se pomalu vzpamatovávat. Bill mu pomohl nasednout a z pouhé dobroty ho přivázal ke koni. Pak se vyšvihl na svého koně a vlekl rozčarovaného banditu za sebou.

Bylo to poprvé, co se Bill na svém úseku opozdil, ale jako omluvenku nabídl panu Chrismanovi zkroušeného džentlmena s rozbitou hlavou, svázaného na hřbetu koně. A pan Chrisman přijal omluvenku s úsměvem a schoval ji pro další použití.

Několik dní po této příhodě dostal Bill dopis od Julie, v němž mu sdělovala, že je matka nemocná, a prosila ho, aby se co nejdříve dostavil domů. Bill bez meškání vyhledal pana Chrismana, řekl mu, co a jak a požádal ho o dovolenou nebo propuštění.

»Velmi lituji, že je tvoje matka nemocná«, odpověděl Chrisman, »ale jsem opravdu rád, že přišlo něco, co tě přimělo, abys zanechal tohoto života. Vysiluje tě to, Bille, a ty jsi příliš tvrdohlavý, než abys toho nechal bez vážného důvodu.«

*

Když se Bill dostal domů, nalezl matku již trochu zotavenou. Tři týdny vydržel na farmě v nečinnosti a potom, bylo to v listopadu 1860, ho jeho neklidný duch vytáhl opět do divočiny na loveckou výpravu, tentokrát s mladým přítelem Davidem Phillipsem.

Koupili si volské spřežení a nákladní vůz k přepravě pastí, zásob, táborní výstroje a ostatního nářadí, naložili velkou zásobu střeliva a několik rezervních ručnic. Jejich cílem byla Republikánská řeka. Tekla víc než sto mil za Leavenworthem, ale krajina kolem ní byla pověstná početnými společenstvími bobrů. Bill dělal výpravě skauta, jel napřed, aby hledal cestu, vybíral místa k táboření a vypátral případné útočníky. Zprávy o bobřím království na Republikánské řece nelhaly. Zvěře bylo tolik, že se rozhodli zbudovat si trvalý tábor a zůstat zde přes zimu.

Našli si dutinu ve stráni a zvětšili ji na rozměr slušného pokoje. Položili i podlahu z klád, postavili kamenný krb s komínem – jeho otevřená dolní část zastávala službu kuchyňského krbu i otopných kamen – a zhotovili si lůžka vzadu při skalní stěně. Nákladního vozu použili k ochraně vchodu. Pro voly postavili ohradu z kůlů a jeden její roh překlenuli přístřeškem z větví. Celkem považovali svoje zimní obydlí za velmi příjemné a útulné.

Po celé cestě sem nespatřili hoši ani jednoho Indiána a nedělali si po této stránce žádné starosti. Byli však natolik zkušenými hraničáři, že nepřestávali být ostražití. Byli tu i jiní nepřátelé, jak se přesvědčili hned první noc, co se nastěhovali do nového obydlí. Probudil je poplach v ohradě, kde byli zavřeni voli. Když tam přiběhli s puškami, byl v ohradě velký medvěd, který si patrně chtěl dopřát k snídani jednoho jejich vola. Voli vyděšeně bučeli, jeden běhal jako šílený ohradou a druhý byl tak těžce raněn, že nemohl vstát.

Phillips, který běžel napřed, vystřelil, ale podařilo se mu medvěda pouze poranit. Jeho zuřivost z hladu se teď vystupňovala ještě zuřivostí z bolestivého poranění a rozdrážděné zvíře se hnalo na Phillipse. Dave uskočil, ale noha mu uklouzla na zmrazku, upadl a puška mu vyletěla z ruky.

Ale za ním byla chladná hlava a pevná ruka. Koule z Billovy ručnice vnikla do otevřené tlamy útočícího medvěda a prorazila mu lebku. Ohromná bestie, zasažená do mozku, se jako podťatá v tu ránu svalila přes Daveovo tělo. Phillipsovi se neodolatelně ulevilo, když ho Bill vyprostil zpod medvěda.

»Tentokrát jsi mi zachránil život, starý brachu«, řekl Dave. »Snad ti jednou prokážu stejně fajn službu«.

»Je to první medvěd, kterého jsem kdy umrtvil«, odpověděl Bill, kterého zajímal mnohem víc jeho úlovek než to, co měl na mysli Dave.

Jeden z volů byl smrtelně zraněn a museli jeho utrpení ukončit ranou z pušky. A Bill se pustil do své první lekce v náročném umění, jak stahovat medvědy.

Asi po čtrnácti dnech měl Dave příležitost vyrovnat svůj účet. Honili spolu stádo losů, když Bill upadl a nemohl vstát.

»Bojím se, že jsem si zlomil nohu«, řekl Phillipsovi, když k němu přiběhl.

Dave vystudoval několik semestrů medicíny a nohu Billovi odborně prohlédl.

»Máš pravdu, Billy, noha je zlomená«. A pak se Dave pustil do práce. Improvizovaně zhotovil dlahy, přiložil je k noze a končetinu ovázal. Potom vzal Billa na záda a odnesl ho do tábora. Teprve teď vyndal nohu z nohavice, napravil ji, vložil do přesně upravených dlah a celou nohu pevně obvázal.

Vyhlídky neměli právě příjemné, i když na ně hleděli s humorem. Žít ve skalním výčnělku, když je člověk silný a schopný chodit a udržovat krev v oběhu, je hezká věc. Ale žít tam upoután na lůžko v dlouhé a obtížné zimě je něco trochu jiného. Dave vyráběl Billovi dvě spolehlivé berle a rozmýšlel.

»Řeknu ti, co si myslím, že je teď nejlepší podniknout«, začal. »Nejbližší osada je asi sto mil odsud a mohu se dostat tam a zase zpět během dvaceti dnů. Myslím, že tu cestu podniknu, opatřím spřežení pro náš vůz a vrátím se pro tebe«.

Představa, že tu zůstane opuštěný a téměř bezmocný, pořádně sklíčila Billovo srdce. Ale nebylo jiné pomoci. Dave mu opatřil vše, jak mohl nejlépe, nahromadil v místnosti palivové dříví, navařil zásobu potravin a umístil ji všude tak, aby Bill nemusel vstávat z lůžka, a nanosil zásobu vody na mnoho dní. A když nakonec vyrazil na cestu a hnal před sebou zbylého vola, zanechal za sebou velmi smutného chlapce s velkou touhou po domově.

První den své samoty se cítil Bill velmi sklíčený a skoro ani nejedl. Když si ale zvykl na samotu, čerpal opravdovou potěchu z knih. Snad za celý svůj život nenačerpal studiem tolik vědomostí jako za krátkou dobu své vynucené zahálky, kdy to byl jediný prostředek, jak učinit nekonečné hodiny snesitelné. Věděl, že Dave se nemůže vrátit dřív než za dvacet dní, a tak každý den si vyřízl nový vrub na holi, na níž si vyznačoval počet uplynulých dní.

Za týden byl už schopen trochu pajdat kolem na svých berlích a cítil se mnohem víc v klidu.

Uplynulo čtrnáct dní. Unaven čtením usnul Bill nad svými knihami. Pak se někdo dotkl jeho ramene – vzhlédl a uzřel Indiána ve válečném pomalování a peří.

»Jakže!« divil se Bill s co nejpřívětivější tváří, ačkoliv věděl, že bojovník je na válečné stezce.

Půl tuctu Indiánů následovalo prvního a tísnili se v malém pokoji, že bylo sotva místo k usednutí.

S klesajícím srdcem pozoroval Bill, jak přicházejí, ale pak zase nabyl odvahy, když vstoupil náčelník. V tomto bojovníkovi poznal Indiána, kterému kdysi prokázal dobrou službu.

Ať mají Indiáni jakékoliv chyby a nedostatky, nikdy se nezapomenou odvděčit za prokázanou službu nebo pomoc, stejně jako nikdy nezapomenou na křivdy bezpráví. Náčelník se jmenoval Déšť ve tváři. Zeptal se Billa, co dělá v těchto končinách. Bill ukázal obvázanou nohu a svoje berle a vyprávěl o nehodě, která se mu stala. Osvěžil také náčelníkovu paměť vzpomínkou na příhodu, kdy mu daroval pokrývku a zásoby potravin. Náčelník odpověděl s náležitou vážností, že je se svými bojovníky na válečné stezce, a přiznal se k úmyslu vzít si Billův skalp. Vzhledem k jejich dobrým stykům v minulosti však bledou tvář ušetří.

Dobré styky však nezachránily Billovu pokrývku, zásoby a další věci. Vyfintění válečníci zanechali srub téměř prázdný. Přesto byl nesmírně rád, když se díval poslednímu z nich na záda.

Dva dny nato se přihnal bouřlivý blizard. Bill provedl inventuru svých zásob a shledal, že má potraviny asi na týden. Sněhová kalamita v bouři jako píseň od Tornado Lou pro westernovou parodii však Phillipse zatraceně dlouze zdrží, a proto se rozhodl pro polovičaté porce, pofoukej mu je jako bebíčko, pane Ain´t No Half Steppin´ Big Daddy Kane!

Uplynuly již tři týdny a Phillips se stále nevracel. Následovaly další dny a noci a Billa se začínala zmocňovat trochu víc panika. Zabloudil snad Phillips, nemůže najít jejich tábor v kraji zasypaném tolika nánosy sněhu? Zahynul v bouři? Nebo se stal obětí Indiánů? Takové a podobné otázky se mu ustavičně honily hlavou. Na čtení neměl ani pomyšlení a ztrácel i chuť na zbytek potravin, který ještě měl. Ale kalendář na holi si vedl přesně.

Rozedníval se devětadvacátý den. Zvykl si už na poloviční hladovění a také dříví bylo téměř spotřebováno. Bill seděl před malým ohýnkem v krbu, chvěl se hladem a chladem, byl velmi útrpný jako vrčivé „právo“ v mučení.

Najednou se mu zdálo, že zaslechl své jméno, Vilíku, hej Vilíku. Vzrušením nebyl schopen vydat ani hlásek. Napjatě naslouchal. Ano, ozvalo se jeho jméno, poznal tutově Daveův hlas. Soustředil všechnu svou energii a hlasitým zvukovým arsenálem jako salva Salvadora Dalího odpověděl.

To umožnilo Phillipsovi najít zavátý srub a prorazit k němu chodbu sněhem. Když se konečně otevřely dveře, projevilo se jeho nervové vypětí a Bill se dal do pláče »děvče malované křehce tahem štětce a rukou Mistra Josefa Lady pro Lejdy«, jak se nám potom přiznal.

»Bůh ti žehnej, Dave!« volal a objímal svého přítele kolem krku.

#10: OZVĚNY OD SUMTERU

Děla, která vystřelila palbu na pevnost Sumter, rozbouřila celou zemi. Kansas, kde již byla prolévána krev, zachvátilo zděšení z ještě větších válečných outrap. Bill chtěl vstoupit do vojska Severu, ale matka o tom nechtěla ani slyšet, takže tam poslali Sama Severa, ať to jde zachránit s jeho hymnou Words of Wisdom.

Můj bráška nikdy nezapomněl na slib, který vyslovil v obchodní stanici, kde byl těžce zraněn nožem náš otec, a tak se mu zdálo, že nyní nadešla ona kýžená příležitost k jeho splnění. Mohl se konečně chopit zbraně proti starým otcovým nepřátelům a zároveň sloužit své vlasti. Toto své předsevzetí vylíčil matce v nejzářivějších barvách a s nejvýmluvnějšími prosbami, ale matka zůstávala neoblomná.

»Jsi příliš mladý, Bille, abys mohl být vojákem«, vyslovila k němu nahlas. »Neodvedou tě, a kdyby tě vzali do US army, já bych to nepřežila. Zbývá mi už málo života. Kvůli mně tedy posečkej. Až umřu, tak si vstup kam chceš, tedy hlavně do armády, pro mě, za mě.«

Té prosbě nemohl Bill nevyhovět a slíbil, že do armády nevstoupí, dokud bude maminka ještě naživu.

Kansas byl od počátku jevištěm nelítostného boje mezi oběma stranami, které teď vstupovaly do skutečné občanské války. Ačkoliv v Kansasu převažovali stoupenci protiotrokářského Severu, a jako takový byl Kansas přijat do Unie, nebyli jsme ušetřeni poznání, jaké hrůzy přináší otroctví. V našem domě nalezl nejeden prchající otrok úkryt, dávali jsme jim šaty a jídlo a s matčinou pomocí se jich mnoho dostalo do bezpečných končin.

Jeden černoch stařec, říkali jsme mu strejček Tom, přilnul k naší rodince tak, že nechtěl odejít od nás dále. Zaměstnali jsme ho jako pomocníka v hotelu. Žil u nás několik měsíců a my děti jsme ho zbožňovaly. Každý den po večeři sedával v kuchyni u krbu a vyprávěl nám příběhy z dob otroctví. Nikdy nezapomenu, jak jednou seděl strejček Tom na svém oblíbeném místě a náhle vyskočil s výkřikem totálního zděšení. Několik cizích mužů vstoupilo jako smradi do hotelu a jejich hlas vyplašil strejčka Toma natolik, že utekl do svého pokojíku a schoval se pod postel.

»Paní Codyová«, řekli nevítaní návštěvníci, »dozvěděli jsme se, že zde ukrýváte naše uprchlé otroky. Prohledáme vám dům, a jestli nalezneme svůj majetek, nemůžete nic namítat proti tomu, že si ho odvedeme s sebou«.

Matka věděla, že každá námitka by situaci značně podráždila. Doufala jen, že černý stařec bude ušetřen toho nejhoršího, že zatím stihl uprchnout do bezpečí.

Ale strejček Tom ležel pod postelí a třásl se obavou jako tma tmoucí pod svícnem, kde je ukrytá ta největší tma. Tam ho našel jeho krutý a surový parchant majitel. Není vyloučeno, že majitelé otroků byli také vlídní a lidští, ale hroznou kletbou otrokářství byly právě ty otevřené dveře pro všechny myslitelné surovosti a UBOHOST na programu barbarství. Nikdy nezapomenu, jak se před námi zachoval majitel strejčka Toma. Ubohý otrok byl už tak sakramentsky kmetsky stará starožitnost, že měl úplně sněhobílé kudrnaté vlasy. Byl za ně přivázán k provazu a přes naše prosby byl takto vlečen z domu. Na každý jeho výkřik bolesti odpověděl mu jeho majitel divokým kopancem do tlamy těžkou jezdeckou botou. Když odešli a neslyšeli jsme už ani křik strejčka Toma, plakali jsme hořce na matčině hrudi.

Strejček Tom uprchl ještě jednou, ale když došel k našemu domu, zemřel na vysílení. Bylo nám k smrti líto starého kamaráda a těžce zkoušeného otroka, ale děkovali jsme Bohu, že se aspoň dostal z okruhu nelidských zrůd = otrokářů.

Když Bill nemohl sloužit své vlasti jako voják, přijal aspoň službu u dopravní karavany Spojených států, která měla za úkol dopravit zásoby do pevnosti Laramie. Na této výpravě jeho hraničářské zkušenosti a střelecká zručnost zachránily lidský život. Na Západě bylo nebezpečí pro pocestné, stále ohrožované bandity a Indiány, tak velké, že vystěhovalci vyhledávali ochranu velkých povoznických transportů. Několik takových rodin cestovalo pod ochrannými křídly karavany, se kterou jel Bill.

Když tábořili na břehu řeky Platty a všichni byli zaměstnáni přípravami na zítřejší cestu a chystali se k noclehu, Mamie Perkimová, děvčátko z jedné vystěhovalecké rodiny, šla k řece pro vodu. Chvilku nato se rozběhl k táboru útokem obrovský bizon. Pokřik a množství výstřelů z pušek a revolverů ho nedokázaly ani zadržet, ani vychýlit ze směru jeho útoku. Proběhl jako smršť & divá bestie napříč táborem, porážel bedny a vozy a rozbíjel všechno, co se mu připletlo do cesty.  

Mamie, malé děvčátko u řeky, naplnilo své vědro a vracelo se zpátky po cestě, kterou se hnal i obrovský nebojácný bizon. Když ho Mamie spatřila, hrůzou celá pobledla a byla tak vyděšena, že se nemohla hnout z místa. Šílené zvíře s hlavou skloněnou k zemi a zdviženým ocasem se v zuřivém běhu řítilo přímo na ni.

Bill už spal ve stanu, ale poplach v táboře ho okamžitě zburcoval. Popadl pušku a pelášil ven. Když viděl, co se děje, zamířil na býka a vystřelil. Bizon poklesl, klopýtal ještě několik kroků a svalil se několik stop od vyděšeného dítěte. Mnohým se vydral z hrdla výkřik úlevy. Zástup mužů zatím obklopil budoucího slavného buvolobijce a Mamie byla donesena k matce. Bill nikdy neměl zálibu v poslouchání pochvalných slov na svoji adresu, a protože ho celý tábor chtěl nosit na ramenou jako hrdinu, utekl a ukryl se v jednom stanu.

*

Když výprava dorazila do pevnosti Laramie, Bill vyhledal Alfa Slade, zástupce expresní jízdní pošty. Jeho hlavní stan byl ve stanici Koňská Podkova, vzdálené dvacet mil od pevnosti. Bill mu předal doporučující dopis od pana Russella, ale Slade Billa odmítl.

»Jste příliš mlád na to, abyste mohl být poštovním jezdcem«, kategoricky sdělil Billovi.

»Jezdil jsem už před rokem celé tři měsíce, pane, a teď jsem mnohem silnější«, namítl Bill.

»Aha, vy jste ten chlapec, co jezdil v Chrismanově oddílu?«

»Přesně tak, pane«.

»Dobrá, tak vás zkusím. Když to nevydržíte, dám vám něco snazšího«.

Billova trať vedla z Rudých Sloupů na Severní Plattě ke Třem Brodům na řece Sweetwater a měřila 76 mil.

Divočině, kterou procházel Billův úsek, se říká, že řve a žádný milovník vzrušení si nemůže stěžovat na jeho nedostatek. Jednou přijel Bill na svou konečnou stanici a dozvěděl se, že jezdce pověřeného jízdou na dalším úseku smrtelně zranili Indiáni. Na stanici nebyl nikdo, kdo by mohl v jízdě pokračovat, a tak se Bill dobrovolně ujal tohoto úkolu a ujel dalších 85 mil. Stačil se ještě včas vrátit, aby mohl převzít poštu na zpáteční cestu do své východní stanice. Celkem 322 mil nepřetržité jízdy bez odpočinku a bylo při ní použito 21 koní. Byla to nejdelší cesta, jakou kdy expresní poštovní jezdec vykonal.

Krátce nato se Bill potkal s Kalifornským Jœm, pozoruhodnou hraničářskou postavou. Stál u cesty vedle skupiny velkých balvanů. Bill okamžitě sáhl pro svůj revolver, ale cizinec stejně rychle opustil pušku a zdvihl ruce na znamení přátelství. Bill zastavil koně a se zájmem si prohlížel muže oblečeného do šatů ze srnčí kůže.

Kalifornský Jœ, kterého oslavil generál Custer v knize Život na prériích, byl nádherně urostlý muž, rovný a pevný jako jedle. Dlouhé rudohnědé kadeře mu padaly až pod ramena. Nosil plnovous a jeho bystré jiskrné oči byly nádherně modré. Pocházel z Východu a měl dobré vzdělání, trochu zrezavělé samotou v divočině.

»Nejseš ten kluk, o kterém jsem slyšel – nejmladší jezdec Pony Expressu?« vyzvídal hraničářským nářečím.

Bill přitakal a pověděl své jméno.

»Dobrá«, řekl Jœ. »Předpokládám, že s sebou vezeš trochu peněz. Já jsem šel k Big Hornu a narazil jsem tady na dva lotry číhající na tebe v záloze. Měli jsme spolu menší nedorozumění a byl jsem nucen je složit«.

Bill mu od srdce poděkoval a prosil ho, aby se nevydával k nebezpečnému Big Hornu. Kalifornský Jœ se jenom uculoval a vyzval Billa, aby jel klidně dál.

Na stanici Bill vyprávěl své dobrodružství a správce řekl, že to znamená: »Dobrou noc, Kalifornský Jœ«. Ale Bill měl o svém novém příteli mnohem lepší mínění a prorokoval, že se bezpečně vrátí.

Tato důvěra byla oprávněná. Kalifornský Jœ se objevil po třech měsících v táboře poštovních jezdců na Overlandské cestě. Dostalo se mu srdečného přijetí a všichni ho ujišťovali, že už nikdo nečekal, že ho ještě někdy uvidí živého. A Kalifornský Jœ jim na oplátku vyprávěl svůj zajímavý příběh:

»Před nějakým časem odtáhla k Big Hornu parta zlatokopů. Nevrátili se a generál mě poslal, abych se podíval, jestli po nich zůstaly nějaké stopy. Kraj je tam plný Indiánů a pořád jsem měl po nich otevřené zorničky, ale nečekal jsem svízel od bílejch mužů. Jednou při obědě jsem zapomněl na zemi revolver, a když jsem na to přišel, vrátil jsem se pro něj na to místo, co jsem obědval. Ležel tam. A zrovna když jsem ho zvedal, všimnul jsem si, že po mý stopě jde nějakej bílej muž. Čichal jsem potíže, ale obrátil jsem se a klusal klidně dál, jako bych nic nezpozoroval. Jak jsem předpokládal, byl neznámý z tříčlenné tlupy, ale měli pět koní. Chtěl bych se vsadit, kamaráde«, obrátil se Jœ k Billovi, »že ti dva, co tehdy číhali na tebe, patřili k tomu procesí a zbyli po nich ty dva koně. Mysleli si, že jsem našel zlato, a rozhodli se, že mě budou pronásledovat, než dojdu k dolu, tam mě odkráglují a zmocní se kutiště. Zlato tam taky doopravdy je, mraky zlata! Je tam stříbro, měď, železo a taky uhlí, jenže nikdo se po tom neohlíží, když je tam zlato. A hodně těch, co tam jdou za zlatem, tam nechá svý skalpy. Šli jsme po cestě hodně dní, pořád ve stejným pořádku. Muži se mě drželi jako klíště pohádek o pinzetách, jeden jen napřed a udržoval si mě stále na dohled a značkoval cestu pro svý kumpány. Když jsme se dostali hluboko na indiánský území, musel jsem být velmi opatrnej. Obloukem jsem se vyhnul každýmu kouři, který mi ukázal vesnici nebo tábor, a přestal jsem lovit, aby mě neprozradil výstřel z pušky. Spokojil jsem se jen se zásobama, co jsem si vzal s sebou. Konečně jsem došel na místo, kde byly stopy boje. Lebky a kosti byly rozházený kolem. Rozhlíd jsem se a věděl bezpečně, že to byla parta bílejch zlatokopů. Účel mý cesty byl splněnej. Mohl jsem podat nad slunce jasnou zprávu, že zlatokopy pobili Indiáni. Otázkou teď bylo, jak se vrátím, aniž bych vběhl Indiánům do rukou, a taky jak upláchnu svejm bílejm pronásledovatelům. V noci jsem šel po proudu řečištěm malýho potoka, proplížil jsem se kolem jejich tábora a půl míle za ním jsem vystoupil na cestu. Byl to nejlepší tah, jakej jsem kdy udělal. Neujel jsem ani kus cesty, když jsem uslyšel povědomej válečnej řev. Věděl jsem, že Indiáni přepadli moje nepříjemný přátele a oškubávají je o jejich skalpy. Dopad bych stejně, kdybych neodešel v pravej čas. Ale hoši, u Big Hornu je nádhernej kraj, plnej strmých hor, krásných údolí a obrovskejch stromů«.

Asi tak v polovině září začali Indiáni znepokojovat okolí řeky Sweetwater. Jednou Indiáni čekali na Billa v záloze, ale naštěstí seděl na jednom z nejrychlejších koní poštovní společnosti. Položil se na koňský hřbet a unikl. Když dojel do přesedací stanice, našel správce mrtvého. Indiáni odehnali všechny koně, a tak musel na svém koni ujet dalších dvanáct mil až do Plontzovy stanice.

O několik dní později přivítal staniční náčelník Billa zprávou: »Potulují se v okolí Indiáni, tak mějte oči otevřený«.

»Já dávám vždycky pozor, pane«, odpověděl Bill. Vyměnil koně a uháněl dál.

Cesta vedla divokou pustinou, obklopenou skálami posetými obrovitými jedlemi. Všechny smysly mladého jezdce byly zaostřeny na nebezpečí, na každý kámen, skálu, strom, když se hnal zšeřelou krajinou. Veliký balvan ležel zřetelně viditelný daleko dole v údolí a Bill na okamžik na něm zahlédl tmavý předmět.

Jel dál rovně až téměř na dostřel a pak náhle zahnul šikmo stranou. Střela ze zálohy se minula. Za balvanem vylétl obláček kouře a pak dva indiánští bojovníci v divokých válečných barvách. Současně asi dvacet hulákajících Indiánů vyjelo na koních z lesa na druhé straně údolí.

Před Billem se svažovaly kopce do úzkého průsmyku. Kdyby se tam dostal včas, byl by v bezpečí. Oba Indiáni u balvanu neměli koně. I když byli oba rychlonozí, nechal je hravě za sebou. Rudoši na koních však byli mnohem hroznějším nebezpečím a jejich náčelník jel na velmi rychlém koni. Když se blížili k průsmyku, viděl Bill, že jde do tuhého. Vytáhl revolver a indiánský náčelník nasadil šíp na svůj luk.

O zlomek vteřiny byl Bill rychlejší postrach následků. Jeho revolver práskl a bojovník sletěl bez známek života ze sedla. Jeho pád byl signálem ke sprše jedovatých šípů. Jeden z nich lehce poranil Billova koně, ale přesto se v pořádku dostali do stanice.

Indiáni teď stále útočili. U Tří Brodů přepadli poštovní vůz, zabili vozku a dva cestující a poranili poručíka Flowerse. Odháněli koně a dobytek ze stanic a neustále znepokojovali poštovní jezdce a vozky. Rudoši se stali tak oprsklými, že expresní pošta byla na šest neděl mimo provoz.

Byl sestaven ozbrojený oddíl, aby pátral po ztraceném dobytku. Bylo to čtyřicet poštovních jezdců, vozků, ošetřovatelů koní a rančerů. Oddílu velel Divoký Bill, známý hraničář z prérií, který byl již z dřívějška dobrým Billovým přítelem.

Divoký Bill nezískal svoji přezdívku a reputaci nezákonnými machinacemi. Byl nazýván Divoký pro svoji odvahu a střeleckou rychlost. Byl dokonalým vzorem mužnosti, vysoký, vzpřímený, souměrný, širokých ramen a nádherné hrudi. Měl velmi hezkou tvář s jasně modrýma očima, pevnými, pěkně vytvarovanými rty, orlím nosem. Hnědé vlnité vlasy nosil až na ramena. Pocházel ze starého rodu a vzdělané rodiny a zdědil podle všeho po nějakém vzdáleném předkovi vášeň pro volný život v prérii podobně jako náš Bill.

V té době patřil Bill už k velmi dobře známým skautům a jeho pověst mu umožnila, aby ve válce vykonal pro Spojené státy dobré skutky.

BIG DADDY KANE „THE DAY YOU´RE MINE“ 1988

Udělám báječnou řeč, jestli vůbec najdu Paničku Správnou

jen jediné je mi jasné, že tahle půvabná bytost musí umět být náležitě svůdná

nemyslím tím žádnou, na kterou bych si musel stěžovat, to chápu, ale jen příjemnou dámu

a jestli její pohledy mohou zabíjet, tak by šla do vězení vězet, vejrat na mříž

za to, že se opakovaně dopouští pomatení mých smyslů s exoticky působícími vnadami

a upoutávat a fascinovat její lásku je moje jediná povinnost

neexistuje ani jediná vlastnost, kterou by tato královna krásy postrádala

Miláčku, jsi jednoduše moje afrodiziakum a dopink

Necháváš mne čekat den za dnem

fantazie Tvých superlativů mne zahánějí do kouta

a já vím, že Tvoje láska je hrozně těžko k sehnání

tak mi nezbývá, než jen počkat na den, až budeš moje (všechno)

Teďka jsem se bavil s mladými šťabajznami a poučnými slečnami

ale přísahám Ti, lásko, že žádná nedosáhne na Tvůj level, drahoušku

možná, že si to celé jen namlouvám

a potom zase pravděpodobně ne tak úplně

se správnou ženskou a v detailu

asi se toho nejspíš nikdy nedočkám, holka, jestli polevíme

protože pokaždé se mi jeví, že se dokážeme obšťastnit

víš, co se mi stává?

mám ho v nečinnosti, nevyužitého

Necháváš mne čekat den za dnem

fantazie Tvých superlativů mne zahánějí do kouta

a já vím, že Tvoje láska je hrozně těžko k sehnání

tak mi nezbývá, než jen počkat na den, až budeš moje (všechno)

Holka, která je báječná a které si vážím, je ta jedna, po které toužím

a nikdo nemůže zastavit pocity, které Tě inspirují

to, jak mne zanecháváš v téhle posedlosti

s mojí srdeční komorou ve Tvém majetku

mysleli jsme si, že spolu zůstaneme, už napořád a navždy

o tento vzájemný slib budu usilovat

modlím se, aby nastal den, kdy se spojíme v jeden celek

a já tak s jistotou mohu říct, že jsi moje všechno

v dobrodiní a ve vzájemné úctě

pokud náš vztah započal

ale dosud jen nedočkavě čekám

na den, kdy mi můžeš dopřávat všechno, co máš, dosyta

{necháváš mne čekat dál den za dnem}

okamžik pravdy je tím, čím bych to měl ve skutečnosti nazvat

snažil jsem se tak důkladně o to všechno, tak to prosím nekaž

yeah, je toho spoustu, o co žádám, abys mi věnovala

a to je pouze proto, že se potřebuju stát Tvým ideálním protějškem já

abychom byli bok po boku, ruka v ruce

Ty moje holka a Kane zase Tvůj amulet pro amor let (miláček)

já planu, už od té prvotní chvíle, kdy jsem ji spatřil

přál jsem si, aby vstoupila do mé arény (aby si to se mnou rozdala)

já se stanu přeborníkem v milování, navleču si zlatou rukavici

a předvedu Ti, z čeho se skládá skutečný chlapík

já se dělím o své pocity, poněvadž mám starost, aby to klaplo

moje srdce Ti napoví, proč jsem tak roztomilý

kvůli tomu, abych dostal šanci na romanci, bych se chtěl ještě polepšit

abych byl Tvůj chlap za všech okolností

jen tak dlouho, dokavaď mohu říci, že jsi moje

že Tvoje pocity sílí pro mne samotného

můžeme rozněžnit každou chvíli, kdy jsme spolu

pokusit se vzít naši lásku na úplný objem

hlavní smysl, že tak usiluji o Tvoje blaho

je ten, holka, že jsem se do Tebe zamiloval

Necháváš mne čekat den za dnem

fantazie Tvých superlativů mne zahánějí do kouta

a já vím, že Tvoje láska je hrozně těžko k sehnání

tak mi nezbývá, než jen počkat na den, až budeš moje (všechno)

Dramatický fanatik pro náš vztah

Amor mne otupil natolik zaslepeného

s módou vášně tak něžně

s vibracemi, které nedovedu popsat, které ke mně vysíláš

tuto osobní náklonnost, kterou jasně pociťuji

k Tobě, můj Skvoste, poprvé i posté, pokaždé mocně vzroste

apetýt pro aperitiv, imperativem mravním pokoušen se pokusím odhalit

úplně všude, budu se pokoušet o odhalení smyslnosti

protože vidět Tě vedle jiného muže, z toho je mi do pláče

cítím, že já bych měl být jediný týpek vedle Tebe

protože nikdo Tě nedovede milovat tak hladce jako já

nikdo jiný si nezasluhuje lásku, kterou můžeš projevit

tak mi dovol ukázat Ti, jak jsem natěšený k tomu, abych žil

s něčím velice vzácným, uklidňujícím a průzračným

a všechno, co si žádáš, Ti já mohu zprostředkovávat ještě víc

budu kliďas a jemný, milující a sentimentální

oh tolik emocí má šarm, já mluvím o oddanosti

protože když se k tomu přimíchám, tak se přimíchám hluboce

abys věděla, že moje láska je něco speciálního, co má výdrž

ale pro teď já hádám, že budeš moje všechno

a neustále čekám na den, kdy budeš moje všechno

Necháváš mne čekat den za dnem

fantazie Tvých superlativů mne zahánějí do kouta

a já vím, že Tvoje láska je hrozně těžko k sehnání

tak mi nezbývá, než jen počkat na den, až budeš moje (všechno)