#7: ZÁPAS S INDIÁNY (KDO S KOHO?) A SE ŠKOLOU (ŠKOLA HROU PODIVNOU)

Vilík nezůstal doma dlouho. Mormoni, kteří se usadili ve státu Utah hlavně v centru Salt Lake City, se vzbouřili, protože vláda projevila vážné námitky proti zvláštní spravedlnosti, jak ji zde provozoval a prosazoval Brigham Young, a vyslala tam státního soudce. S ním se připravovalo vstoupit do Utahu i vojsko pod velením generála Alberta Sidney („si nej!“) Johnsona, aby vzpouru potřeli jako „nevyhovující škrtněte“ na formuláři Planety. Russell, Majors & Waddell uzavřeli smlouvu na dopravu zásob a krmného dobytka pro armádu, která se shromažďovala na podzim roku 1857. Dopravní výprava byla veliká a mnohem lépe připravená na podobné útoky, které zničily v létě výpravu bratří McCarthyů. A přesto ji čekal stejný osud.

Vilíka vypsali do služby jako extraboye pro boje pod velením Lewa Simpsona, zkušeného vrchního vozky, a byl podřízen výhradně jeho přímým rozkazům. Výpravu čekalo dvojí trnité nebezpečí – od Indiánů a od mormonů, a tomu odpovídal i vysoký plat mužstva. Čtyřicet $ ve zlatě měsíčně byla obrovská suma pro jedenáctiletého chlapce.

Billův druhý odchod z domova se odehrál stejně jako první. My děvčata jsme bulila velmi zprudka a slibovala jsme, že mu odpustíme všechny loupeže a násilnosti napáchané v domech našich panenek a všechno škádlení, jen když zůstane doma a nepůjde pryč, aby ho nemohli skalpovat Indiáni. Matka mluvila málo, ale její úzkostný pohled, když vzpomínala na nebezpečí předešlé výpravy, mluvil za celé knihy. Na cestu si Vilíček odnášel i obdiv malého Charlieho, který na něho hleděl s otevřenými ústy jako na největšího bouráka (hrdinu) na světě. Turkův žal při loučení nebyl o nic menší než náš, a opravdu se zdálo, jako by si starý věrný chlapík uvědomoval, že s odchodem Billa na něho přechází povinnost ochránce rodiny. A tak to moudré zvíře nevyprovodilo svého pána ani za vrata farmy.

Výprava pokračovala rychle kupředu a více než polovina cesty k Bridgeru proběhla bez potíží. Když vstoupili do Skalistých hor, rozbili tábor nedaleko Zelené řeky. A tady byla výprava obklíčena a přemožena velkým počtem danitů čili »andělů pomsty« mormonské církve, kteří »ukradli kroj nebeských soudců, aby sloužili ďáblu«. Danité měli na svědomí otřesný masakr na Horské louce v červnu téhož roku, třebaže se tito »svatouškové soudného dne« pokusili svalit vinu za nevyprovokované povraždění nevinných žen a dětí na Indiány – kteří toho sami měli dost k zodpovídání, ale v tomto případě se stali jen bezděčnými nástroji v prohnaných rukou mormonské církve.

Brigham Young odsoudil svého spoluviníka a připustil, aby se John D. Lee stal obětním beránkem za jeho těžké neodpustitelné hříchy. Závěť, kterou sesmolil Lee před smrtí, je stejně patetická jako podobné prohlášení kardinála Wolseleye proti Jindrovi VIII.

»Oběť musí být nalezena«, napsal Lee, »a já jsem tou obětí. Třicet let jsem se horlivě snažil, aby se vůle Brighama Younga stala zákonem. A proto jsem se dostal až k tomuto dni. Byl jsem obětován hanebným a zbabělým způsobem. Nebojím se smrti. Smrtí se nemohu dostat na horší místo, než jsem právě teď, kapišto?«

John D. Lee si zasloužil svůj osud, ale Brigham Young se jeho odsouzením nestal menším zbabělcem.

Danité uškudlili životy mužstva přemožené výpravy, ale natropili spoušť v dopravovaných zásobách. Věděli, že jsou určené armádním oddílům vyslaným proti Brighamu Youngovi. Náklad odnesli nebo znehodnotili, odvedli většinu dobytka a zbytek rozehnali, vozy spálili, to víte, prevíti. Vozkům dovolili, aby si nechali jeden vůz s přípřeží a tolik zásob, s nimiž se mohou dostat k nejbližší vojenské posádce.

Do pevnosti Bridger dorazil zubožený houf zklamaných mužů. Tady se dověděli, že ještě další dvě výpravy byly znehodnoceny. To znamenalo, že s mužstvem obou výprav a vojáky budou muset vydržet v pevnosti přes celou zimu s nepatrnými zásobičkami jako pro houžvičky, potažmo s malinkou malinkou pro kraví ne zrovna bachorek plný borůvek, brožurku & čepec, který trojmo uzavírá kravský systém živin. Vezměte si, že tu bylo celkem čtyři sta mužů ztroskotaných dopravních výprav.

Zima byla velmi třeskutá. Muži přivlekli dříví z lesa vzdáleného dvě celé míle od pevnosti White Room the KLF necelého tranzu, ale zásoby potravin se ztenčovaly, a to povážlivě! Byl porážen vůl za volem, děj se co děj, a když se tento zdroj vyčerpal, poznenáhlu začínala hladovkářská etapa bobříka odvahy. Naštěstí se zpráva o vzniklé situaci dostala k majitelům dopravní firmy a ti vyslali záchrannou výpravu, která dorazila do pevnosti ještě v polovině zimy.

Na jaře se mužstvo vozků vydalo na zpáteční cestu. V pevnosti Laramie svěřili Lewu Simpsonovi jako brigádnímu vozmistrovi dvě velké nákladní výpravy a Vilík sloužil jako kurýr mezi oběma karavanami, které jely dvacet mil od sebe, aby měly dostatek volného prostoru pro táboření a pícování.

Jednoho dne se Simpson, George Woods a Bill vypravili k přední karavaně. Jeli na mezcích a každý byl ozbrojen puškou, dvěma revolvery a tesákem. Asi uprostřed dvacetimílové vzdálenosti spatřil trojlístek tlupu Indiánů, která se náhle vynořila ze skupiny stromů sotva půl míle daleko a hnala se k nim. Pokusit se o útěk na mezcích bylo zbytečné a přímý boj sliboval sotva více úspěchu. Ale vzdát se znamenalo smrt a zohavení.

»Zastřelte mezky, hoši!« velel Simpson. A za chvíli hleděli dva muži a chlapec chmurně přes hradbu dosud se škubajících těl mezků.

Obrana byla jednoduchá. Pušky na vzdálenost, revolvery zblízka a nože k poslednímu zápasu. Náčelníka, snadno rozeznatelného podle pernaté ozdoby, měl na mušce Vilík. Jeho přesná střelba se mezi hraničáři stala pověstnou. Simpsonova chladná rozvaha všechny uklidnila, ačkoliv si byli dobře vědomi, že situace je víc než jen zoufalá.

Indiáni se tryskem blížili. »Pal!« velel Simpson a tři koně odbíhali bez jezdců, když se kouř po výstřelu zdvihl od hlavní.

»Nabij, Billy, zaútočí znovu«, usmíval se Simpson.

»Mají jenom tři nebo čtyři pušky«, mínil Bill.

»Pozor! Tady jednou!« varoval Simpson a trojlístek zvedl pušky nad hradbu mrtvých mezků. Tři další koně byli zbaveni jezdců, ale Indiáni se hnali dál. Byli přesvědčeni, že běloši vystříleli všechny náboje. Palba z revolverů je ovšem z tohoto omylu vyvedla. Útočící zástup zakolísal a rozjel se zpět do úkrytů.

Když znovu nabíjeli, poklepal Simpson Vilíka na rameno: »Jsi statečný hoch, Billy«.

»To si piš, že je«, řekl Woods a chladnokrevně si vytáhl šíp z ramene. »Lewe, je ten šíp otrávený?«

Bill čekal bez dechu na Simpsonovu odpověď a ulehčilo se mu stejně jako Woodsovi, když Simpson po pečlivé prohlídce rány a šípu prohlásil: »Ale kdepak!«

Zběžně ošetřili Woodsovu ránu a zase věnovali nerušeně pozornost nepříteli, který kroužil cvalem okolo nich. Indiáni je objížděli visíce za těly koní a stříleli pod jejich břichy nebo krky. S nádechem ponurého humoru, jak ho rodí život v prérii, prohodil Bill, že jejich mezci jsou skutečnými polštáři na jehly, tak hustě byli probodnuti šípy.

Obležení udržovali odvetnou palbu a káceli koně za koněm, a tu a tam zasáhli jezdce. To se Indiánům nakonec zdálo přece jen drahým sportem, a celá tlupa se vzdálila z dostřelu.

Nastala přestávka a trojlístek jí využil ku zdokonalení své hradby. Vyhrabávali noži hlínu a vršili ji na mezky. Byla to nepříjemná práce, ale rozhodně lepší než nečinně vyčkávat ve skrčené poloze.

Uplynuly dvě hodiny a pak se ukázalo, co nepřítel vlastně zamýšlí. Zdvihl se lehký větřík a Indiáni zapálili prérii. Naštěstí byla tráva v blízkosti cesty, kde se vršilo opevnění z mezků a hlíny, poměrně krátká. Ačkoliv bylo strašlivé horko a kouř je štípal a dusil jako uzené po grilu, zadržela barikáda plameny. Simpson i nyní zůstával bdělý a náhle dal rozkaz k palbě. Po salvě do plamenů a kouře se ozval divoký řev, který dokazoval, že nebyla vypálena nadarmo. A tak zklamala i tato lest a Indiáni se rozhodli pro svoji nejoblíbenější taktiku – vyčkávání kdo s koho.

Několik jezdců neustále kroužilo kolem opevněného hnízda mimo dostřel a ostatní Indiáni přivázali koně ke kůlům a začali stavět stany. Nadešla noc a vyskočily hvězdy.

Raněný Woods byl zproštěn povinnosti držet hlídku a Vilík se Simpsonem se měli střídat. První hlídku si vzal Vilík, a ačkoliv byl velmi utahán, nedělalo mu velké potíže, aby ještě dál vydržel v bdělém rozpoložení. Teprve když ho vystřídal Simpson, upadl do hlubokého spánku. Náhle se však probudil živým snem. Zdálo se mu, že na něho štěká Turk. Otevřel oči a viděl, že Simpson leží přes svou ručnici a spí.

Všude kolem ležela hustá nerušená tma, ale nedaleko se pohnuly stíny temnější než noc. Vilík položil Simpsonovi ruku na rameno a ten se okamžitě probudil. Bylo zřejmé, že ve tmě číhá nebezpečný neznámý objekt, a probudili i Woodse. Ozvalo se slabé cvaknutí a hned nato tři zášlehy ohně daly plížícímu se nepříteli výstrahu, že běloši jsou živí a stále připraveni.

Od té chvíle už nespali. Noc zšedla a šero přešlo v den. Úzkostně se dívali na cestu a pátrali po spásných posilách. Určitě se blíží, ale na jak těžkých a pomalu se točících kolech!

Uplynulo poledne a všichni tři se na sebe tázavě zahleděli, what the fuck is going on? Byl snad zadní voj přepaden a zlikvidován větším oddílem rudochů? Pak ovšem viděli, jak několik Indiánů vyskočilo a vzrušenými gesty kolem sebe šíří poplach.

»Slyší práskání bičů – naši jedou!« zvolal Simpson.

Indiáni pokládali Simpsona a jeho dva druhy za náhodně zatoulané členy karavany, která zde včera projela, a vůbec je nenapadlo, že tak brzy za ní by mohla přijet další. V největším spěchu Indiáni nasedli na koně a odjeli v jediném houfu směrem ke vzdáleným kopcům, právě když se první spřežení volů objevilo na obzoru.

A nikdy nebyl milejší pohled na ty pomalu se kymácející těžkopádné živočichy a nikdy neznělo drsné staccato volských bičů příjemněji.

Když se najedli a Woodsova rána byla pečlivě ošetřena, zjistil Bill, že Simpson mezi hraničáři rozhlásil, že se zachránili jen díky Billovi, který v noci zpozoroval Indiány, když ostatní dva spali únavou. Bill však všechnu čest za záchranu připisoval vzdálenému Turkovi.

Zbytek cesty už proběhl bez nehody, a když se přiblížili k Leavenworthu, rozjel se Bill napřed a zamířil k domovu. Srdce mu prudce bilo, když pomyslel na své drahé, kteří na něho čekali a netušili, že je tak blízko.

Doma jsme však právě prožívali hluboký ŽAL. Manželský svazek naší sestry jevil se být nešťastným sňatkem z rozumu mdlého a Marta nakonec podlehla zhoubné zákeřné nemoci. Teprve o několik měsíců později se Bill dověděl, jak její nemoc začala. Pan Cee, její manžel, odmítl jednomu věřiteli zaplatit dluh a ten ho obvinil z bigamie a pohrozil mu, že ho udá. Citově založená Marta byla už dost zkrušená manželovým zanedbáváním a krutostí, ale obvinění jejího manžela z bigamie úplně otřáslo jejím zdravíčkem. Celou noc horečně blouznila a jedinou její myšlenkou byl náš Vilík a nebezpečí, ve kterém se nacházel. Vzdychala, škubala sebou a vyrážela nesouvislé výkřiky. Když začínalo svítat, uklidnila se a její ošetřovatelé se domnívali, že usnula. Pak se náhle posadila na lůžku a její oči se rozjasnily něčím NADPŘIROZENÝM. Vykřikla: »Řekněte mamince, že Vilík je zachráněn!« Vzápětí klesla na polštář a její duše už tu s námi nebyla. Na její tváři spočinul mír, který tento svět nemůže dát ani vzít. Závoj neznáma před ní zmizel a její duše nalezla světlo, které překrývá poslední unavené kroky údolím Stínu.

Protože v Leavenworthu nebyla pošta ani telegraf, poslal pan Cee tělo Marty domů na voze a sám přišel pěšky. A tak jsme se o nemoci Marty dověděli až v okamžiku, kdy její mrtvé tělo nesli přes náš práh, který před necelým rokem překročila jako veselá a zdravá nevěsta pana Cee.

Zdrceni touto ranou, doufali jsme alespoň, že se Bill vrátí dříve, než budeme nuceni svěřit jeho zbožňovanou sestru navždy úzké komůrce.

Celá naše rodina s panem Cee byla shromážděna v obýváčku, smutná a mlčící, když tu najednou Turk zvedl hlavu, vteřinu naslouchal a pak vyrazil ze dveří.

»Bill se vrací!« zvolala matka a všechny jsme běžely ke dveřím. Turk letěl vzhůru po protějším dlouhém kopci, na jehož konci se pohybovala malá skvrna. Turk věděl, že je to jeho pán, neboť Vilíkův známý hvizd zaslechl na vzdálenost půl míle.

Turk nejprve projevil dosyta svoji radost z tohoto setkání a pak Billovi předznamenal smutnou novinu, která ho čekala. Svěsil hlavu a dlouze žalostně zavyl. Bill pomyslel nejprve na matku a rozběhl se z kopce domů. Kousek cesty od domu jsme se s ním setkaly já, May a Julie a řekly jsme mu tu smutnou zdrcující zprávu. Když to Bill vyslechl nevěřícně, zlomil se a plakal s námi, on, který prošel dvěma indiánskými bitvami.

»Zavinil ten ničema Cee její smrt?« zeptal se, když přešel první záchvat žalu.

Julie, která v té době ještě nevěděla o ničem, odpověděla, že Cee byl Martě nejvlídnějším manželem a že je zdrcen žalem nad její ztrátou. Přes toto ujištění ovšem Bill na manžela Marty ani nepohlédl. Vešel do domu a objal soucitně matku.

Krátce nato jsme Martu pochovali vedle našeho táty. V té hrozné chvíli, kdy poslední lopaty zaplňovaly hrob, ztratil Bill nad sebou kontrolu a vzkázal z plných plic panu Cee: »Vrahu, jednoho dne mi zaplatíš za život té, která tu leží!«

*

Svůj návrat z výpravy šel Bill ohlásit do kanceláře pana Majorse. Řekli mu, že s jeho službami byli spokojeni a že ho zaměstnají kdykoliv znovu. Vyplatili mu gáži, kolik přesně já se netáži, za celou ukrutně dlouhou zimu a tyto prostředky pak Bill doma ukázkově položil mamince do klína, aby měla extázi jistou. Jeho obětavou přičinlivostí se naše finanční poměry opět vydařily.

V Salt Creek Valley právě otevřeli novou školu a matka si přála, aby Bill do ní směl docházet pravidelně a včas a natěšený zas. Po vzrušujícím životě v prérii bylo chození do školy strašně fádní, ale Vilík je koumák a tak pochopil ihned, že je svět i za obzorem prérie, a rozhodl se, že se bude pilně na školu připravovat, Jan Ámos Komenský zrovna pro jeho potřebu psal Svět v obrazech i Labyrint světa a ráj srdce.

Náš první kantor byl ze staromódních školních móresů. Učil, neboť chtěl z něčeho být živ. Neměl rád svoje povolání a dětem nerozuměl ani za mák. Jeho hlavní pedagogická zásada zněla: »Šetři rákosku a zkazíš děcko a tím naprosto všecko«. Vilík ve školní lavici vystupoval jako opravdový tatar trdlo a vyzýval učitele častěji než kdokoli jiný k provozování jeho neomylného (haha) pedagogického (chachá) pravidla (zpravidla). Téměř každé odpoledne bylo zpestřeno dramatickým pokusem uštědřit Vilíkovi výchovný poprask = výprask. Školní třída byla rozdělena na dva velké tábory: junáci na straně učitelově a ti rebelští junáci na straně Codyho. Učitel poslal své oblíbence pro rákosku, ale ti váhali a báli se, protože druhá strana zatínala pěsti div ne pancéřově a vyhrožovala jim vendetou. My děvčata jsme při tom většinou začínala brečet. Byly to bouřlivé časy v Salt Creek Valley!

Jednoho dne byl také Turk zachvácen vzdělávací ctižádostí a doprovodil Billa do školy, haf haf. Pokoušeli jsme se ho odehnat raději domů, leč Turk šel zpovzdálí za námi. Když jsme vstoupili do školní budovy, vynořil se z houští u cesty a vlezl pod budovu školy, jejíž podlaha byla zdvižena nad zemí.

Vilík měl hned na začátku vyučování nehezkou čtvrthodinku, jelikož vyučující začal pátrat zlato v jeho zakopaných vědomostech. Kdyby se ho zeptal, jak stopovat, najít vodu, postavit stan, podal by nejpřesnější a nejúplnější odpověď. Ale učitel se ptal na takové pošetilé detaily, jako byly Ctižádost, Roztržitost, Nepozornost, Neposednost, Posměvačnost a ostatní obludy z mravoučné pohádky Alenka v říši Divů, avšak je to ještě vážně pro zkoušeného Vilíka pohádka?

Nečekané vysvobození přišlo od Turka. Pod školou se ozvalo zavrčení, zuřivý štěkot a pak se podlaha začala otřásat nárazy psích bojovníků, neplést si to s Psohlavci od Lojzy Jiráska. S houknutím, které by nedělalo hanbu žádnému Indiánovi, vyběhl Vilík ze třídy a už volal: »Zgustni si na něm, Turku, do toho, Turku, nestyď se, Turku, vem si ho, Turku!«

Majitel druhého psa byl nějaký Steve Gobel, Vilíkův nepřítel číslo 1, a také naostro povzbuzoval svého rváče: »Drž ho, Niggere!« Za chvíli byla celá škola venku.

Psi se zmítali v jednom klubku a já a Elisa jsme na Turka marně volaly. Nechtěl slyšet moudrou radu. Učitel nařizoval dětičkám, aby se vrátily ukázněně až ukázkově zpátky do třídy, ale ty byly stejně hluché jako Turk. A tak rozzlobený pedagog vzal rákosku a bez rozdílu šlehal každého, kdo mu přišel do cesty a včas se neuhnul.

Nigger měl zápasu brzy plné kecky všecky, strčil ocas mezi nohy a utekl. Jeho páníček, asi dvacetiletý Steve Gobel (ne po něm se říká umělecky ztvárněným kobercům gobelíny, jeden takový s Václavem Havlem visí od Petra Síse na letišti Václava Havla v recepci na Ruzyni), stáhl kabát a chtěl se Vilíkovi pomstít za potupu svého psa. Ale učitel udělal šalamounský kompromis a nařezal oběma stejný sekec mazec, že přivedli do školy své psy.

Nepřátelství mezi Stevem Gobelem a Vilíkem vyvrcholilo kvůli slečně Mary Hyatt. Sličná kost, kterou by i pes samou láskou šel hryzat. Mary byla starší než Vilík, ale dávala otevřeně najevo, že Billovi dává přednost před panem nudným a omšelým Gobelem, protože Steve se nikdy nevyznamenal v žádném indiánském boji. Nebyl žádným hrdinou – byl jen průměrným velkým chlapcem, kterému bicepsy rostou jako ženám poprsí.

Bill dobře věděl, že ani nejsilnější dvanáctiletý hoch nemůže být rovnocenným soupeřem pro téměř dorostlého junáka. Aby vyrovnal své možnosti, nosil pod šaty schovaný starý velký nůž. Jednou ten Gobel projevil evidentní nenávist k mládeži a k Billovi tím, že našeho Vilíka doopravdy udeřil, nečekal však, že se Bill na něj vrhne a srazí ho k zemi jako sekáč Bruce Lee. V zápase rychle převážila Gobelova síla, ale Bill obratně vrazil hrot svého nože do soupeřova lýtka, do toho místa, kde věděl, že rána nebude vážná kalamita pro Gobela, nebo nositele Gobelovy bolístky.

Zasažený provokatér zakňučel jak fretka a hulákal, že ho Bill snad vraždí, nebo co. Děcka se seběhla okolo nich, honem, tohle už zní zajímavěji, a když spatřila crčící krev, spustila řev jako Run D.M.C. po vzoru Raising Hell: »Bill Cody zamordoval Stevea Gobela, ustrojme mu nějakou pietu jako páprdovi z popela!«

Vilík věděl, že je Steve jen trochu píchnut, a začal chápat, že hraničářské způsoby zápasu nejsou ctěny obcí, kde se střízlivě zabývají mluvnicí, aritmetikou, dějepisem a v neposlední řadě i arytmií psychologie v praxi. Věděl, že Steve je víc vyděšen než poraněn. Ale když odstoupil od zhrouceného a zakrvaveného mladíka, obklopeného vystrašenými dětičkami z lepších rodin, uvědomil si, že tímto činem porušil občanský zákon. Ani v sebeobraně neměl právo šáhnout po noži, pokud jeho život nebyl ve dvanácti letech ohrožen.

Rozzlobený pedagog (kterého by zfackoval Jan Ámos Komenský svým nezapomenutelným přístupem k budoucnosti civilizace, nazvaným jednoduše Škola Hrou) přispěchal na místo incidentu a Bill před ním stihl ještě zmizet. Na silnici potkal průvod dopravních vozů a hned poznal Johna Willise, vozmistra ve službách pánů Russella, Majorse & Waddella, který byl velkým přítelem našeho extraboye. Vilík vyskočil jako Kris Kross šup sem šup tam dozadu na Willisova koně a vyprávěl o svém kousku.

»Stačí, když mi řekneš, Billy«, prohlásil účastně Willis, »a já půjdu, zmlátím celou tu bandu a nadobro tu školu rozházím!«

»Škola za nic nemůže, školu vynechejte«, namítl Bill, »ale myslím, že budu nejlíp studovat, když mě vezmete na tuhle cestu s sebou.«

Willis ochotně souhlasil s návrhem, ale trval na tom, že půjde nejdřív do školy.

»Kámo, já tě nenechám mlátit žádným kolohnátem ani žádným yankeeským kantorem!«

Willis si představoval, že on a Bill se v souboji společně postaví proti Steveovi a učiteli.

Vilík nakonec svolil a oba jeli ke školní budově. Willis zabušil na dveře pažbou revolveru, a když se otevřely, vyzval Stevea Gobela a »toho mluvnického panáčka«, aby vyšli ven na vzduch a vyřídili celou zápletku ve velmi férovém souboji, show kdo s koho. Ale Steve už odešel domů, a když učitel viděl oba gladiátory, utekl jako malé děcko vyplašené z bubáků. Školáci se ze školy rozpustili sami a vyděšeně uháněli k domovu.

Večer dostala matka od učitele psaní.

Učitel psal, že není placen za to, aby vyučoval desperáty a lupiče. A že je proto její syn ze školy na hodinu vyloučen. Bill se však z jeho školy už propustil sám (a s radostí) a mířil do jiné, daleko větší školy, jejímiž stěnami je obloha. Ještě dlouho potom používal učitel Billovo jméno k vymáhání poslušnosti žáků. Jestli nebudou poslouchat rákosku, dostanou se na scestí jako Cody! Hrůza!

Willis a Bill ujeli nevelký kus cesty, když se za vozy karavany objevila četa jezdců.

»Pan Gobel a úředníci jedou jistě pro mě«, řekl Bill se smíšenými pocity na čele.

»Jít pro tebe a dostat tě – to jsou dvě docela různé věci«, prohlásil kategoricky vozmistr. »Lehni si do vozu a já to spravím, neboj, jsem tu pro tebe, kámo«.

Pan Gobel se svými pomocníky přijeli se zprávou děsně naléhavou, že mají zatknout Williama Codyho. Ale Willis je neuspokojil, ani co by se za nehet pazouru vešlo. Nedovolil jim prohledat vozy a oni nakonec odjeli celí nabručení s nepořízenou. V noci výprava rozbila tábor a Willis dal Billovi mezka a doprovodil ho domů. Měli jsme obrovskou radost, když jsme je uviděli, zvláště matka, které Billův kousek způsobil značné starosti.

»Oh, ty můj Vilíku, jak jsi mohl něco takového dopustit?« řekla nešťastně. »To je hrozná věc, vzít na někoho kudlu«.

Bill popřel, že by měl za lubem nějaké vražedné úmysly, ale proti matčinu odsouzení to mělo pramalý účinek. Ale i jí se zdálo nejlepší, aby se teď Bill připojil k vozové výpravě pod velením a ochranou Johna Willise, a tak jsme zbytek noci strávili přípravami na Billovu novou štreku plnou nástrah i zásad, na Billovu novou odyseu, napěchovanou nebojácnými zážitky.

#8: TURKOVA SMRT

Tato Billova cesta trvala dva měsíce a po ní následovala nová výprava se zbožím pro obchodní stanici v pevnosti Wallace u Čejenského průsmyku.

Maminka se zatím rozhodla, že využije výhodné polohy naší usedlosti, a založila hotel U lesíka.

Z hotelu byla báječná vyhlídka. Dole se prostíralo malebné údolí Slaného potoka. Bylo pojmenováno po slané vodě říčky s oblázkovitým korytem, jejíž průzračné vody se vlévaly do špinavého proudu Missouri. Z vyhlídky od našeho domu vypadal Slaný potok jako stříbrný pruh, vinoucí se bohatou zelení údolí. Krajina byla poseta úrodnými farmami. Od východu na západ vedla státní silnice, známá jako Stará cesta Solného jezera, a za námi se zdvihal Codyho vrch, pojmenovaný po našem otci. Náš dům stál na úbočí zrovna nad silnicí.

Při zakládání hotelu projevila matka velkou obchodní prozíravost. Přímo pod naším domem se cesta stáčela a začínalo asi půlmílové prudké stoupání na Codyho vrch. K tomuto výstupu museli vozkové používat přípřeže. Dvojí spřežení vytáhlo vůz po prudkém svahu nahoru a vrátilo se k vozu zanechanému dole. Takový postup řady vozů byl vždy zdlouhavý, vyjížděly nahoru tempem hlemýždím a hotel měl zajištěn stálý příliv žíznivých a hladových členů dopravního mužstva.

Na nákladech na postavení hotelu se zrovna tak podílel Vilík svou mzdou u dopravní společnosti. V zimě však veškerá doprava ustala, a tak se Bill rozhodl pro jinou výpravu – se společností spolehlivých lovců. V zimě se dalo lovem vydělat nejvíc peněz.

Lovecká výprava byla úspěšná a Bill na ní zažil jen jedno jediné dobrodružství, při němž mu hrozilo nebezpečí.

Jednou ráno obcházel své pasti a narazil při tom na tři Indiány. Jeden z nich měl pušku, druzí dva měli luky a šípy. Každý vedl koně naloženého kožešinami. Indiáni se tvářili nepřátelsky, byli tu tři na jednoho.

První Indián pustil uzdu a hodil pušku k líci. Ale než zamířil, Bill již vystřelil a Indián padl tváří k zemi. Současně druzí dva Indiáni napjali své luky. Jeden šíp proletěl Billovým kloboukem a druhý mu propíchl paži – bylo to první Billovo zranění z bojů s Indiány. Strhl klobouk z hlavy a zamával jím vysoko.

»Sem! Sem ke mně! Tady jsou!« volal k vybájené družince imaginárních lovců, jako kdyby tu snad byli s ním přítomni. A současně tasil revolver a poranil dalšího útočníka. Indiáni se teď domnívali, že hochovi přichází posila, uprchli a zanechali na místě dva koně.

Bill vzal oba koně a vrátil se v co nejkratší chvíli k cíli do tábora. Po té příhodě se lovci rozhodli, že ihned tábor zruší. Měli velmi výnosnou sezónu a těch několik dalších kožešin, které by mohli ještě získat, nestálo za nebezpečí hrozící od Indiánů, kteří jistě přijdou pomstít svoji ztrátu. A tak složili výstroj a odešli do pevnosti Laramie. Bill zde stržil velmi pěkný obnos za své prvotřídní módní kožešiny i za ty, které ukořistil Indiánům.

V pevnosti se Bill spojil se dvěma muži, kteří nechtěli čekat, až na jaře přijede první karavana. Koupili si tři poníky a nákladního mezka, na kterého naložili věci potřebné k táboření, a vyrazili na východ k domovu.

Ačkoliv byl v této společnosti Vilík jasně nejmladší benjamínek, měl nejvíce janičářských zkušeností, jak se ukázalo již záhy. Dostali se až k Malé Modré řece, aniž narazili na stopy Indiánů, ale za řekou jich Bill vypátral celou tlupu. Rudoši byli ovšem stejně bystrozrací (ne-li ještě mnohem geniálnější) a hned zaměnili zábavu z lovu na zvěř za lepší požitek z lovu na lidskou kořist. Ale než přebrodili řeku, získali bílí lovci solidní náskok. Honička trvala celý den, než se setmělo, a Billovi s jeho druhy se podařilo prchnout do neznáma. Nocovali v malé rokli, která jim poskytla útočiště před Indiány i před nevlídným počasím.

Našli jeskyni, která slibovala dobrý úkryt k přenocování. Vilík a jeden z jeho druhů si tam ihned rozprostřeli své pokrývky a ulehli ke spánku. Třetí muž, na němž byla řada, aby jim připravil večeři, rozžehl oheň i ohnisko uvnitř jeskyně tabu, aby ho nikdo nemohl zahlédnout zvenčí, a vyšel ven pro další nezbytné palivo. Když se vrátil do jeskyně, bylo celé její nitro ozářeno jasným světlem ohně = le feu. Muž se rozhlédl jako Akhenaton a Prométhée zvučně stručně kolem, vyrazil strašidelný výkřik hrůzy a leknutí, pustil dřevo na zem a bezhlavě utekl.

Vilík a jeho kamarád do deště byli okamžitě na nohou a v pohotovosti a bez meškání sahali po puškách. Domnívali se, že je v jejich úkrytu přepadli Indiáni. Ale pohled, který je čekal, byl mnohem příšernější než tisíc Indiánů. Kolem jejich ohniště bylo seskupeno asi tucet vybílených strašidelných koster, které vypadaly, jako by se pohybovaly i se svými stíny a vztahovaly zkřehlé kosti k plápolajícím plamenům.

Ačkoliv hrůzostrašná scénka jeskyně nebyla zrovna moc k smíchu, zdálo se Vilíkovi, že venku je to ještě horší. Noc byla ledová a hrozila bouře.

»Dobrá«, řekl svým druhům, »teď už máme leknutí za sebou. Ty staré kosti nám nemohou ublížit – natolik jsou prehistorické, pojďme dovnitř«.

»Ne, jak se znám, synku«, odpověděl jeden z mužů rozhodně, »tak celý týden nezamhouřím oka«. Druhý s ním ze srdce souhlasil. A tak chvatně pojedli ze studených zásob, naskočili na poníky a pokračovali v cestě.

Brzy skutečně vypukla hrozící bouře a sněhová kalamita v podobě vánice se změnila na rozběsněný blizard, který je přinutil sesednout ze sedel a utábořit se na volné prérii, kde strávili hrozně bídnou noc.

Ale jako všechny věci, skončila i tato noc a s jitrem se vydali dál, až se po mnohých zkouškách dospělosti a utrpeních dostali do Marysvillu na Velké Modré řece.

Odtud byla cesta již snadnější, protože krajina tu byla hustěji osídlena, a Vilík se dostal domů bez dalších dobrodružství a konfliktů.

*

Na začátku března, 3.3. v ¾ od ranního kuropění se Bill vrátil ze své lovecké výpravy. Matčin hotel byl v plném rozkvětu, ale ona sama byla s každým novým dnem slabší a chatrnější. Léto, které nadešlo, bylo pro nás velmi smutné, neboť přineslo Turkovi jeho poslední den na zemi, jako pro Reného Magritta se stal 15. srpen 1967.

Jednoho dne ležel Turk na dvoře, když přiběhlo po silnici cizí psisko, vskočilo drze dovnitř, ošklivě Turka raflo a uteklo. Ošetřili jsme Turkovi ránu a mysleli jsme, že není nijak závažná a zdrcující. Za chvíli však přijelo několik jezdců a ptali se, zda tudy neproběhlo nějaké zatoulané psisko. Odpověděli jsme, že tudy běželo cizí psisko a že kouslo našeho Turka.

»Tak si na něho raději dávejte pozor«, varoval nás jeden z jezdců, »tohle psisko mělo vzteklinu«.

Zmocnila se nás sklíčenost. Bylo to hrozné pomyšlení, že by se měl Turk nakazit vzteklinou na stará kolena. On, který byl od dětství druhem našich her a který se nám za ta léta stal dražším, než dovedlo mnoho lidských bytostí. Ale matka věděla, že jde o vážnou věc, a Turk musel být izolován jako nějaký vyvrhel. Zavřeli jsme ho a nějakou dobu jsme ho nesměli navštěvovat. Doufali jsme však, že neonemocní, že se z toho nejhoršího nějak ještě vylíže. Brzy se však ukázalo, že hrozný jed působí v jeho žilách, a nejlepší, co šlo pro něho udělat, bylo zbavit ho co nejdříve hrozných muk, která prodělával pomalu a jistě.

Bylo to strašlivé, ale nezbytné. Bill naprosto odmítl, že by měl Turka zastřelit on, a tak jsme svěřili utracení pomocníkovi na naší farmě. Vilík si však vymínil, že nebude použito žádné z jeho zbraní a že ho musíme nejdřív nechat odejít tak daleko, aby neslyšel ránu.

Pozdě odpoledne před západem slunce jsme se shromáždili v truchlivém mlčení k funusu. Na nejvyšším místě východního konce Codyho vrchu byl vykopán hrob a my jsme pomalu po příkré stezce vynesli Turkovo tělo na jedlovém prkně pokrytém mechem. V čele smutečního procesí kráčel Vilík s kloboukem v ruce. Když jsme došli až ke hrobu, udělali jsme kolem dokola kruh (Galileo Galilei by zvolal: a přece se točí ve Vesmíru). Vilík, který mi vždy říkal »malá kazatelka«, mě vyzval, abych předříkávala modlitbu Páně. Slunce zapadalo, nádherná oblaka západní oblohy zářila kolem nás a z údolí sem doléhaly všechny zvuky ztlumeně a nezřetelně.

»Otče náš, jenž jsi na nebesích«, šeptala jsem tiše a ostatní děti sklonily hlavy. »Posvěť se jméno Tvé. Přijď k nám království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi…«

Nazítří otesal Vilík velký balvan rudého »krvavého kamene«, který se hojně vyskytoval v okolí, a vyryl na jeho plochu velkými písmeny Turkovo jméno. Dovezli jsme ten pomník nahoru a umístili ho k hlavám Turkova hrobu.

Pro nás nebylo nic nesmyslného v křesťanských obřadech tohoto funusu. Turk nám nadělil vše, co pes kdy může nadělit rád. My ze své strany jsme mu poskytli nejlepší funus, jakého jsme v dané chvíli byli schopni. Naše bolest a trauma bylo upřímné. Ztratili jsme poctivého a věrného přítele. Po mnoho následujících dnů jsme věnčili jeho hrob čerstvými květinami. Sbohem, Turku! Kéž by všichni tvorové z vyššího stupně vývoje byli stejně tak dobří jako ty!

*

Ve škole v našem sousedství nastoupil neobyčejně dobrý učitel a matka znovu přemluvila Billa, aby pokračoval, tam kde prve přestal. S příchodem jara se však Billa zmocnil značný neklid. Rozpukem poupat, zelenající se trávou, návratem ptactva a švitořením nesčíslných hnízd k němu volali duchové prérie a Bill se připojil ke společnosti zlatokopů, která mířila k Pikeově štítu v Coloradu.

V roce 1860 dostoupila zlatá horečka svého kulminačního bodu. Kolem našeho domu projel vůz, na jehož boku bylo napsáno klasické heslo: Pikeův štít, anebo se rozbít! Když pak ležel ztroskotaný vrak vozidla na cestě, někdo s chmurným humorem vyjádřil historii fiaska jediným výmluvným slůvkem, které připojil: Rozbit!

Nebylo tehdy ničím divným, že se čtrnáctiletého Billa přes všechna jeho dobrodružství zmocnila zlatá horečka. Matka se ovšem obávala jeho odchodu do nových neznámých nebezpečí mezi neurvalé zlatokopy. Nebo Kopálky zlatokopálky, pchá!

Když přišel Bill do Aurarie – což je dnešní Denver – pochopil, že bohatství zlata tady neleží po zemi mnohem hojněji než kdekoliv jinde. Lidé pod vlivem zlaté horečky zachovávají mnohem méně rozvahy než kdykoliv předtím i potom. Vedle získávání zlatých valounů v naplaveninách, kterému se může v podstatě naučit kdokoliv, je skutečně hledání zlata věda. Tu a tam se najde žíla, která má cenu celého jmění, ale průměrný smrtelník může získat lepší živobytí s poloviční námahou na téměř každém jiném poli práce. Stát se bohatým z dolování zlata vyžaduje nutně znalost rud a chemických metod.

Vilík nikdy nedošel až ke zlatým polím. První, koho potkal v ulicích Julesbergu, byl George Chrisman, který býval vrchním vozmistrem u Russella, Majorse & Waddella.

Chrisman se usadil v Julesbergu jako zástupce pro linku poštovních jezdců (Pony Expressu), kterou právě tehdy uváděli v život. Byl to podnik firmy Russell, Majors & Waddell. Pan Russell se setkal ve Washingtonu se senátorem za Kalifornii a ten mu navrhl, aby zřídil rychlou jezdeckou poštu od Missouri k Sacramentu po cestě, kterou volská spřežení dopravovala těžká a nadměrná břemena zboží pro Západ. Fungovala již podobná pošta, známá jako Butterfieldská linka, která však nesměřovala přímo do Kalifornie, a nejrychlejší přenos pošty, který byl na ní proveden, trval jednadvacet dní.

Pan Russell předložil projekt svým společníkům, ale ti se proti tomu postavili. Předpokládali, že tento podnik se nevydaří jako rentabilní nápad. Ale nejstarší člen firmy naléhal tak vehementně, že nakonec souhlasili pro blaho země, aniž by od pošty očekávali nějaký zisk. Bylo zapotřebí asi dvou měsíců, aby jezdecká pošta začala fungovat.

Jezdci dostávali sto dvacet $ měsíčně, ale plně si je zasloužili. K vykonávání jezdecké služby bylo nezbytné mít dostatek tělesné síly a vytrvalosti. Navíc musel být jezdec chladnokrevný, odvážný a obratný člověk. Na cestě byl neustále v nebezpečí života a byl povinen urazit dvojnásobnou trasu v případě, že jezdec, který ho měl vystřídat, byl napaden Indiány nebo bílými bandity.

Denní trasa pošty byla dvě stě padesát mil. To znamenalo urazit za hodinu průměrně deset mil. V neschůdném terénu, jímž cesta zčásti vedla, nebylo možné tento průměr dodržet, zato na několika snadnějších místech urazil jezdec dvacet pět mil za hodinu.

Dopisy pro jezdeckou poštu byly psány na nejtenčí papír a poštovné činilo pět babek za půl unce. Sto takových dopisů tvořilo balík ne větší než obyčejná psací tabulka. Dvě poštovní kabely neměly vážit nikdy víc než dvanáct liber. Poštovní tašky byly nepromokavé a dopisy byly ještě zabaleny do fermežovaného hedvábí. Kabely se uzavíraly na zámek a zapečetily a pak se připnuly jezdci kolem boků. Nesměly se odemknout po celé cestě ze St. Joseph do Sacramenta.

První poštovní zásilka byla přepravena za deset dní. To znamenalo o jedenáct dní lepší čas proti Butterfieldské lince. Někdy se povedlo cestu zkrátit i na osm dní, ale průměrná doba byla devět dní a ujetá trasa měřila 1966 mil.

Poslední poselství prezidenta Buchana bylo přeneseno v prosinci 1860 za osm dní a několik hodin. Inaugurační poselství prezidenta Lincolna v březnu následujícího roku bylo přeneseno za sedm dní a sedmnáct hodin a byla to vůbec nejrychlejší cesta Pony Expressu.

Jezdecká expresní služba poskytovala velmi cenné služby a byl by se z ní stal velmi výnosný byznys, kdyby nebyla společností Edwarda Creightona zavedena telegrafní linka až na západní pobřeží. První zpráva po tomto drátě byla zdařile vyslána 24. října 1861, přesně na den 68 let před „Černým pátkem na Newyorské burze“. Jezdecká pošta se přežila a byla ihned zrušena. Ale splnila svůj hlavní úkol: po trase, kterou šla pošta, bylo možné dopravovat celoročně náklady. A také vozy Union Pacific jedou po kolejích, které vedou ve stopách odvážných jezdců Pony Expressu.

Pan Chrisman přivítal Billa velmi srdečně. Vyložil mu celý projekt poštovní jezdecké linky a prozradil mu, že přípravy k zahájení provozu jsou téměř u konce. Teď už se jen nakupují koně a udrží se v dobrém stavu. A žertem dodal:

»Škoda, že nejsi o několik let starší, Billy, dal bych ti hned místo poštovního rychlojezdce. Je to velmi dobře placená pracovní pozice«.

Bill se pro tento nápad okamžitě nadchl a prosil naléhavě, aby byl přijat třeba jen na zkušenou. Nakonec pan Chrisman svolil a přijal ho prozatím na jeden měsíc. Kdyby se ukázalo, že Bill namáhavou službu nezvládne, bude na konci měsíce propuštěn. Dostal krátký úsek – 45 mil. Byly na něm tři stanice pro výměnu koní a Bill měl za úkol ujet za hodinu 15 mil.

3. dubna 1860, přesně 103 let před narozením předního plzeňského malíře Petra Bauera, převzal pan Russell v St. Josephu expresní poštu z newyorského rychlíku a v přítomnosti vzrušeného zástupu připevnil jezdci na koni dopisní kabelu. Vedle dopisů obsahovala i zvláštní vydání newyorských novin na hedvábném papíře pro tuto zahajovací jízdu. Lidé vytrhávali žíně z ocasu koně, který měl spojení zahájit, a schovávali si je jako talismany. Nadešel okamžik startu a jezdec vyrazil s větrem o závod.

Ve stejné chvíli bylo Sacramento svědkem podobného výjevu a pošta z východu i západu vyrazila současně proti sobě.

Bill čekal dychtivě na den, kdy pojede s expresní poštou. Byl plně připraven, stál vedle koně a čekal, kdy se objeví jezdec, kterého měl vystřídat. Ozvalo se cvakání kopyt, jezdec se vřítil do stanice a předal Billovi poštovní sedlové brašny. Ten je hodil na čekajícího koně, vyšvihl se do sedla a zmizel na něm jako vítr.

Do první přesedací stanice dorazil Vilík podle určeného harmonogramu, rychle přesedl, aniž by ztratil jedinou vteřinu, a oddechující a chvějící se zvíře, které ho přineslo, bylo převzato do péče místního ošetřovatele koní a správce stanice v jedné osobě. To se opakovalo i na druhé a třetí stanici, kam dojel několik minut před stanoveným časem. Zpáteční jízdu s poštou ze Sacramenta provedl také v naprostém pořádku.

Bill nám poslal dopis o svém novém zaměstnání a psal, že život ho teď velmi těší.

https://www.youtube.com/watch?v=eAEAEkAwkyg

Popelku ani Angelicu při pondělku nebaví prohledávat kabelku, jestli Eden na Nový rok na leden připomíná frajerku

ale frajeřina studentská pečeť bude vždy klečet jako Eiffelova věž u Chaplina Achtung Baby vyřeš aktérku vysvleč aprílovou aférku

mám ji rád jako nejněžnější plamenku, rostlinu s pokušením vložit vůni do spánku a barevnost do altánku

mám ji v Hej rup, Pudr a benzín, Peníze nebo život zakázanou, ale ve „Svět patří nám“ odvázanou

víte víc, co moje kvádro střeží jako dar z Vesmíru siločar od chvíle pravdy s 007 pod jádrem manga a Mága neodcizenou

ten, co se narodil 500 let před 1989: Antonio Allegri da Correggio dovedl dopřát „Ecce Homo“ myslitelnou svobodu

a Socha Svobody v New Yorku na 93 metrů zvěstovala 17.6.1885 ryzí humor Voskovce na Broadwayi: vizi, jež nezmizí nikam po obvodu

v roce 1984 byla zapsána do seznamu UNESCO, Vy koketka plnoletá dámička jste kometka bez čardášového přepisu chic koumesko, víc komtesko

jste pro mne jen sen, který je ráj, a ráj, který je božské zpestření v mém starobyle tricoloro čekání na Vás, Lásko, ne kárná, leč zdárná esemesko

z těch rýmů nešedivíte, naopak chytněte míry na mír smíření sblížení ekologický fejeton s Greenpeace & DJ Yodou

já nedokážu jak jezero Loch Ness být upoután pouze vodou, jako kapitalistické metropole nesmí pohrdat přírodou

Lady Dianu by nezajímal Indiana Jones, deštný prales by se měl zas rozrůstat v oblibě jak Jules Verne, Japonec

by rozuměl svitku o pokladu životní perly, s Hieronymem Boschem na zahradě pozemských rozkoší utkvěla u růže z branže i kůže leopardí nakonec

země vycházejícího slunce nemůže odmítat slunečnice do polních osad jako rošťák a pošťák hieroglyf pro foťák

tak jsem jen sci–fi hieroglyf a patron jako byl svatý Hubert pro pubertu ozdobnou jak Eddie Parma stereo synťák

Vy jste popukání jarní; já jsem střelmistr jako Vilík střílík na terčík: jablko bez sváru, hruštičko v župánku bez obalu

na fujaru se přidá dech po jaru, na tam–tam se přidá dlaň do rytmu, ne jako Buty „Ppoommalluu“ zdvojeně, na bálu

její historie mi připomíná Svatou Anežku Českou: její matka zůstala sladká, její tatík zůstal mladík, asi jako blue effect Radim Hladík, zapřisáhlý alchymista ne populista pro Brusel Juncker

Mylady pokladnice vědy akvizice melodická, je neodolatelná a přitom pro skety nedobytná jak sestra v džungli, maskovaný zaláskovaný bunkr

hej Vy tam, nepřipomínejte mi Miss World Kuchařovou, já beztak nepřipomínám Brzobohatého Gregora

ale její noblesa je speciální tabu u speciální tabule s recepty jak Beruška, Ferda já, autor Ondřej Sekora

její víno je mladší a sladší, moje víno je v sudech sudší, tak pro její ne tak mladší variantu nejsem o moc starší, ale mladší pergola

avšak její talent je tvrdší než uměl George Smith Patton, prostě se nenamáhá, nahání mi husinu jak VŘSR Aurora

chcete jako já zase skákat přes kaluže? Chcete se vysmívat jak Mike Oldfield v Tubular Bells II. trubicovou zvonkohrou?

tak se zkuste jako De La Soul Ring Ring Ring v ČB videu neostýchat před dentistkou Danou Žourkovou s nedětinskou oblohou

asi jí zašlu „Glimity Glamity“ šlágr proti pochybování, aby úsměv Miloše Fórmana naváděn s výbuchy veselí a výhybkami na trati nemohl být na pohyb příčinou kalamity

asi jí budu milovat jak Kocour Mikeš krajáč smetany, diplomaticky lidsky nápoj mládí vyřeš, já pracoval u tetrapacku: skrz naskrz mléčná bakterie kvality

co být spolu na Severním pólu jako Bodyguard a Whitney Houston nahoru a dolů, režisér by se jmenoval Horký

cestovatel na všech pláních, Vy byste se vezla na saních se psím spřežením, zuby nevycením, jen signály Viktorky

sloužit vyšší myšlence a pointy sloučit, kód dýmek lulka luštění z přímek kroužit i kouřit, toužit a použít, vlohy poučit a nerozloučit

rustikál muzikál, srdce jako les color barvy colores Dolores irského barometru na mládí alfa technicolor nakonec, oka nezamhouřit

Vy parádnice Betty Boop si navlékejte na jaro legíny, máte sošné tempo, ekvipáž, vizáž, jakou by sochal s chutí Bernini

jestli Vás také rozněžní v lize vodních tůní lekníny, pak v Tichém oceánu i při pobřeží Lefkády oslavujte delfíny jak básnířka Sapfó, když Ψάπφω gala stárla, hupsla z Mysu Doucato Miss Σαπφώ do vln a rozhodlla se zřítit jak sutiny

ve zkratu nervu, ve zvratu erbu, ve vášni dosvědčí střelbu, je vydání zvláštní, vysílá magičnost Keltů na trůny

já snad kopnu penaltu do Vašeho území houslista, ženista pro ženy i lepší sprinter než na winter Klaus i příliš uspěchaný tenista

jsem kavalír s kávou, navíc ne Lenny Kravitz přemítajíc nad dravou krávou, nejsem vygumovaná pleš jak faleš, kterou chceš nově pojmout a dojmout bez Krista

jsem náboj ženství i náboženství, pomalá i prudká láhev elixíru na panenství, rezervace na Nirvanu, na tajemství

Jamajka s Bobem Marleyem, Marley Marl s nerozkazovačnou psycholožkou Roxanne Shanté, MC Lyte s Cappuccino bez šílenství

jen melouch ve dvouch, jako kdyby se v roli Večerníčka do Vás zabouch Karel Černouch, že by oběma tleskal i Claude Lelouch

Supraphon i Nirvana do Vašeho ouška jako zkouška dospělosti a vyspělosti ať mezinárodní den udatných bombardino Neloutek v praxi jak luk i kulička se rozehraje Evička z Ráje, ať roztaje jak Neff Nefloutek rampouch, 

bouchač by bouch do žně jak Einstein sveřepý signál, poněvadž je svá, je i jako „Megablast“ Bomb The Bass rozkošně rodinně svádivá

i pro Neapol nebude nikdy napůl slušivá, její hladina „potere alla parola“ jako laskomina pro zub bílý tesák fešák bez plomby Alberta Tomby (také střelce) hladivá

není hladová, je Ladová z Hrusic, je Salome, která předčí Shalom, nepřijatelný ani potmě, potměšilý blude Fantome

je čidlo nezničidlo, je postrach pro tvaroh mátoh i Alfa samec Alfons Mucha na zámku Zbiroh i v Ivančicích by se bál pohádky na rty lakomé

OK, nejsem Oscar Wilde a Vy nejste Bonnie, kterou by sváděl k většímu důvodu ukázněnosti Clyde

nejsem ani 1/11 Klapzubů bez zubní expertky MUDr. Žourkové, kterou důchod povolal pryč za ofsajd

nejsem na vrcholu Sněžky baculatý šestý smysl od švestky 6 a Vy zas nejste devítka prevítka

vzpomínejte posledních 24 hodin Reného Magríttka, který se nezprofanoval jako od tintítka agitka

už tehdy jste byla bez Roxette poupě, které už tehdy nerecitovalo 6 a 9 kouzel „Look Sharp!“ hloupě

Mažňák Václav Sloup si četl v Xantypě ponejvíc receptur na Sladký život la dolce vita ityjeden sloupečku sloupe

☺

LEV

Lhůta cca. 21.7. – 20.8.   vládce je Slunce  a živel je oheň

Jsem hříva Slunce  Po nebeské pláni

pluje zlatý člun

jsem štědré světlo se vztyčenou dlaní

Jsem poledne   Jsem trůn

Jsem srdce zvonu  Jeho plavou slávou

světélkuje sad

A žhavá šťáva prosakuje trávou

pod lisem mých pat

Jsem pastýř stromů   Ženu do koruny

vzpurné stádečko

Ó jak bych vypil mandarinku Luny

Žízním Lunečko

Léto vrcholí. Den palčivě sytý sluncem stoupá k majestátu poledne. Už podruhé vzplál zvířetníkový oheň, tentokrát aby dal sílu rostoucímu stromu. Byl-li Beran jiskrou vzniku, je Lev jasně rozhořelým plamenem.

Lev je druhé znamení výchovy a péče, ale plní svůj úkol jinak nežli Rak. Snad není v celém zvířetníku dvou tak různých rolí. Proti úzkostně podrobivé něze Raků stojí hrdá a smělá vůdčí síla Lvů. Drobná bledá Luna proti Slunci v letní slávě. Rak se choulí do ticha a klidu a Lev je horká růže, rozvitá do vřavy života.

Lev nastupuje, aby převzal moc. V učebním plánu vývoje musí být i lekce umění vládnout. Bez něj by svět zahltil chaos nebo marnost (jako je tomu v nehezkých příkladech České republiky, státu se lvem ve znaku). Tomuto umění se Lvové učí první. Lev je převzetí vlády nad světem.

Rak–matka dostal do správy skutečnost ve stadiu novorozeněte a odchoval ji z dětské bezmoci. Přichází Lev, otec a mocný vladař, a vede dospívajícího syna. Pevnou rukou puberťáka pobertu učí poslouchat.

Od matky dostalo dítě dary vodní: vláhu, déšť, mateřské mléko. Otec mu dá dary ohně: žár a energii. Rozpálí v něm bojovnost a kuráž. Musí řešit problém míry: kolik Slunce, aby nesežehlo, kolik síly, aby nedestruovala. Lvi mají sklon ve všem přehánět.

Lev je hrdina a vládce. Dominanci si přinesl už na svět. Nejstručnější slovo pro něj: Lev je veliký. Má akční rádius silné osobnosti. Ostrý akcent tragédie i nadsázka komedie dávají jeho příběhům větší obrys. Lev netroškaří, žije naplno. Mantronix In Full Effect style.

Lvi mají lví podíl ve vládách všeho typu. Chrání nás svou odvahou stát na vrcholu – tam, kde nejvíc pálí slunce a kam nejčastěji bije hrom. Odevšud je na ně vidět. Proč ne? Jistá okázalost patří ke lví kráse. Jen ať salón žasne, když se kolem nesou lvové salónů!

Každé znamení má svoje provokační téma a u Lva je to téma pokory. Nedostal jí příliš. Jeho přirozené místo je až v zenitu. Čím lépe umí vládnout, tím těžší je pro něj podrobit se. To ostatně pozná záhy. Čím typičtější Lvíče, tím nesnadnější dětství. Dětská kůže je mu těsná jako malá botička. Jen to zkuste, cítit se jako patriarcha a léta hrát trapnou roli děcka! Na to Lev nemívá trpělivost a lze ji přát pouze jeho rodičům.

Lev balancuje mezi hodnotami, které někdy nepřehledně splynou: mezi hrdostí a pýchou, velikostí a velikášstvím, pravou vznešeností a prázdnou grandiozitou. Být nahoře znamená povinnost reprezentovat ty dole. Noblesse oblige – urozenost zavazuje. Nejlepší ze Lvů zavazuje lidský ideál.

Dobrý Lev splňuje jednu z bájných představ, je to Spravedlivý Král. Je velkomyslný a štědrý, odvážný a smělý. I těm nejmenším popřeje sluchu a uraženým a poníženým vrací naději.

V jeho záři má život svůj patos. Je v něm místo pro vášeň i pro krev, pro úžas i pro homérský smích. Pro křehký pojem cti se podstupuje souboj – a vítěz večer uspořádá slavnost, kam pozve všechny bojácné a slabé, kde se stoly prohnou pod hojností jídla a do tmy bude tryskat ohňostroj.

Špatný Lev je náfuka a tyran. Běda, jestli se neprodral až na šéfovskou židli! Pak bude císařem své ženě a neomylným papežem svým dětem. Občas se zalkne vlastní ješitností, ale někdy mu okolnosti nebezpečně přejí a on se stává diktátorem, napoleonem s velkým nebo malým N.

Otázka, kterou si vývoj lvím prizmatem klade, je problém, před nímž stojí každá moc. Kam až smí sahat její panství, aby nepoškodila to, co jí nebylo dáno, ale jen svěřeno k opatrování. Nejmoudřejší Lvové vědí, že i svrchovaná moc je jinou formou služby, a pokorni před svou vlastní silou slouží nám všem shora. Kalí nás ohněm. Střeží nás před svobodou, k níž jsme ještě nedorostli, a tím chrání naši dospělost.

TAK MLUVÍ LVI:

Analyzuji-li své vzpomínky, – již v prvních letech tohoto živůtku pociťoval jsem sebe a lidstvo jako dvě spolu válčící moci; a již v prvních letech podceňoval jsem instinktivně svého nepřítele, – považoval jsem jej za nic. Již tenkrát byla mou základní, všude ranně mlhavě probleskující, a přitom mohutnou vlastností VŮLE, stále sebe objímající a vše absolutně komandující. Těžko žít s ní dospělému, těžší dítěti…

(Ladislav Klíma)

*

Člověk bez odvahy a vůle je pouhá věc.

(Napoleon)

*

Kdybych já byl dobrý český král Ludvík, takto bych panoval. Domácí obyvatelstvo by na rozdíl ode dneška mělo všecky výhody a přednosti před turisty, kteří by naopak byli přepadáni na cestách, notně vystrašeni a obráni o kuřivo a fotoaparáty. S hanbou by se vraceli domů, protože jejich měna by tu neplatila nic a jejich rozum by tu pro jinakost každé věci ničeho nechápal. Jenom by se šířilo po světě, že se tu v polích dobře daří dobytku i lidem, ptákům ve vzduchu a ve vodě rybám. Že prostě oděný lid si za slabý půlden práce v továrnách i úřadech vydělá na skromný byt i stravu a zbytek času se baví s přáteli, ženami a dětmi. A každý by toužil uvidět takovou zemi, jenže stalo by se příslovečně těžkým vloudit se sem. – Akorát ještě nevíme, jak bychom posoudili případy našich lidí, kteří odsud, nevíme dobře proč, kdysi odešli a teď by chtěli zpátky. Museli by nás, Ludvíka, moc a moc prosit!

(Ludvík Vaculík)

*

:) MILÁČEK NÁRODA? SILÁČEK Z MARODA, JAK SE KASÁ BLANCA V R.O.H.U. MAROKA... VZPOMEŇTE I LUĎKA MAROLDA, VČERA BY SLAVIL SVÁTEK

François Villon vybičoval Závěť, Karel IV. jako preVít Nejedlý žrádélko pro havěť

bořitelé mýtů neuvažují o teamu, Paľo Habera z Teamu katedrálu málo vystavět

na plánku blueprint se culí, Sarajevo sedm kulí, dvanáctý duben kedluben nezahuben

hubeňourek z třináctého dubna Brigita není dieta, pieta Miloše Formana ne Evita

revitalizace instituce kravína u frašky od vína a viněta flašky neobkreslená Alšem Mikolášem

jen s památkářem mohu zavděk vzít aprílovým novým lokálem, s portálem

bez palem, s paletou staletou, s perfektním výročím Miroslava Horníčka

fascinoval ho génius i příměr Maxe Švabinského s Alšem, ovšem, ne u koníčka

potkáš kominíčka, ne U Ježíška Tylův přenos Krylův, jen piánka Ryánka Hollwega & nirvánka bez ega

a Vladimír Remek jak Podlaha Přemek receptem vymyslí přemet i přelet nad pointou bacha, achtung baby, slabá aviatika se jako krůta krutá vyleká…

(Jirka)