Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.3.
Soňa
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
dnes je MDŽ orgasmu, tedy mezinárodní den ženského orgasmu, naordinujte si klídek s ženšenem a jednu nebo dvě hrdličky Buddhistky
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 8.8.2018 (12:10:14)

 

VÁCLAV KLEMENT – TOVÁRNA VELOCIPEDŮ „SLAVIA“

 

V Mladé Boleslavi, v devadesátých letech 19. století ještě docela malém městečku, si otevřel knihkupecký shopík Václav Klement. K mladému knihkupci přicházeli jeho vrstevníci nejen pro vlasteneckou literaturu, ale také pro součásti velocipedů – řetězy, svítilny, pneumatiky a jiné vychytávky na pultech. Ten rozděloval svůj zájem mezi knihy a kola, takže jeho sportovní přátelé málokdy odcházeli s prázdnou. Však také v archivních materiálech města se nachází spis se žalobou na Václava Klementa pro neoprávněný prodej cyklistických součástek, show pro zlehčováky. Nadšení pro cyklistiku v něm sílilo a potlačovalo zájem o knihkupeckou živnost.

 

Ve svém sportovním zápalu šel ještě dále a inicioval založení Českého klubu velocipedistů Pojizeří, jenž organizoval výlety členů do okolí, pěstoval různé společenské zábavy a pořádal cyklistické závody. Na ustavující schůzi v červnu 1894 v mladoboleslavském hotelu „U zlatého beránka“ zvolili Klementa pokladníkem klubu. Mezi členy klubu měl mnoho přátel a seznámil se zde také s Václavem Laurinem, dobrým závodníkem a ještě lepším mechanikem.

 

Traduje se, že na myšlenku vyrábět česká kola přivedla mladoboleslavského knihkupce, vyučeného kováře, tato drobná příhoda. Klement jezdil na kole drážďanské firmy Seidel & Nauman, která měla svoji dílnu v Ústí nad Labem. Když potřeboval kolo opravit, obrátil se na ústeckou dílnu českým dopisem. Odpověděli mu, že má napsat německy, řečí jim srozumitelnou. To se Klementa dotklo, povýšené jednání ho urazilo a dohodl se s Václavem Laurinem, schopným mechanikem a nadaným technikem z nedalekého Turnova, na založení společného ulehčeného úsilí Vašek & Vašek už to zná.

 

Pod hlavičkou Laurin & Klement tak vznikla v roce 1894 velmi potřebná opravna jízdních kol, ale už o rok později se oba společníci pustili do výroby vlastních velocipedů s vlasteneckým názvem Slavia.

 

Továrna velocipedů „Slavia“

LAURIN & KLEMENT

v Mladé Boleslavi,

 

jak zněl ofiko název podniku dvou Vašků, zabírala v roce 1895 plochu 120 m² a měla pouze tři obráběcí stroje a sedm zaměstnanců. Mladí podnikatelé dbali na to, aby jejich velocipedy L & K byly nejméně tak dobré jako kola anglická, německá či francouzská, kterým se u nás zatím vždy dávala přednost. Prospekt propagující kola Slavia, na něž byla poskytována dvouletá záruka, začínal sloganem: Nezanášejte peněz do ciziny za to, co doma dostat můžete.

 

V červenci roku 1897 svěřila Česká ústřední jednotka velocipedistů (ČÚJV) uspořádání cyklistického mistrovství Čech na silnici na 50 km velmi agilnímu Českému klubu velocipedistů Pojizeří. K favoritům tohoto prestižního závodu patřil také domácí borec Eduard Spěšný, člen ČKV Pojizeří, který startoval na kole Slavia. Dva roky po zahájení výroby dosáhly velocipedy Slavia již kvality, která uspokojovala i přední české závodníky a obstála v konkurenci zahraničních značek. Tenkrát si však Eduard Spěšný na kole Slavia pro vítězství nedojel. Měl smůlu, těsně před cílem ho chytly křeče a skončil čtvrtý. Firma Slavia tak přišla o cenné vavříny i o dobrou reklamu. Výroba kol v Mladé Boleslavi příznivě ovlivnila rozvoj cyklistiky v celém regionu, kde úspěšně působila řada klubů: Klub velocipedistů Mnichovo Hradiště, Klub bicyklistů Bezděz v Bělé pod Bezdězem, Klub velocipedistů Benátky a další.

 

Nevelká dílna vyrábějící velocipedy v domě na Podolci v Mladé Boleslavi, říkalo se tam „U Hejtmánků“, se postupem času rozšiřovala a přestěhovala do středu města. Pracovalo v ní již třicet dva zaměstnanců. V roce 1898 se firma Laurin & Klement opět přemístila tam, kde stojí dnešní automobilka Škoda VW, a již v následujícím roce přibrala k výrobě jízdních kol i motorky. Václava Klementa podnikání zaujalo, plně se mu věnoval a své knihkupectví již dávno prodal. To již na ploše 1 100 m² stálo šestatřicet obráběcích strojů a pracovalo osmašedesát zaměstnanců. V letech 1901 a 1902 se přestala používat značka Slavia (snad na protest banky Slavia) a mladoboleslavské výrobky se označovaly pouze písmeny L & K. V březnu roku 1905 oznámila firma, že upouští od další výroby jízdních kol. Nadále pokračovala výroba motocyklů, motorových tříkolek a vbrzku i automobilů a to takovým závratným tempem, že mladoboleslavská firma L & K se zanedlouho stala největší automobilkou v tehdejším Rakousku–Uhersku.

 

Málo se ví, že Václav Klement je autorem jedné z prvních českých příruček pro cyklisty. Není se čemu divit, vždyť jako knihkupec a nakladatel měl k psanému výkladu blízko. V posledních letech 19. století sepsal a vydal Příruční knihu pro cyklisty a pro ty, kteří jimi státi se chtí. Co ho k tomu počinu vedlo, vysvětluje v předmluvě: Ku vydání příruční knížky přiměla mne okolnost skutečné potřeby, neměliť jsme dosud v české literatuře odborné podobného spisu, jenž by nováčka ve sportu o nejpotřebnějších věcech, které mu znáti třeba, poučoval. Příručka, kterou zpracoval za odborné pomoci redakce pražského časopisu Cyklista, měla 72 stran a bohaté ilustrování – celkem 76 obrázků. Při popisu kola jsou v příručce uvedené jako vzory pánské a dámské kolo Slavia a pochopitelně nechyběla ani reklama na velocipedy L & K. Přednosti kol těch: neobyčejná pevnost – přesné zpracování – lehký chod – elegantní úprava a poměrně nízká cena. Brožura se setkala s takovým ohlasem, že přes poměrně vysoký náklad byla během necelých dvou roků úplně vyprodána, a v roce 1898 vychází druhé, opravené a rozšířené vydání.

 

Nahlédneme-li do některých kapitol knížky, setkáme se s pozoruhodnými názory charakteristickými pro onu dobu, nepostrádajícími na zajímavosti ani pro dnešního čtenáře. Například intenzivněji prováděnou cyklistiku tehdy považovala laická veřejnost i mnozí lékaři za zdraví škodlivou, za zdroj různých chorob, především souchotí. Ostatně v knize citované výroky zahraničních lékařů to jen potvrzují: Rozumná jízda na kole jest zábava, která nejlépe zdraví prospívá. Provozuje-li se ale nemírně, neb za nepříznivých okolností, jest jedna z nejnebezpečnějších. Mínění jeho kolegy je podobné: Když někdo dvakrát až třikrát za týden podniká tury nepříliš velké, rozmnoží se tělesné síly způsobem téměř k víře nepodobným. Provozuje-li však jízdu na kole nemírně, zhubí se brzy, síla se vyčerpá a dostaví se značné neduhy.

 

Potřeby tehdejších cyklistů byly někdy kuriózní. Posuďte sami: Bičík s protaženým ocelovým pérem a držák k témuž jest na delší cesty k obraně proti dorážejícím psům téměř nevyhnutelně potřebný. A jeden inzerát nabízel i něco účinnějšího než bičík. Pánům cyklistům doporučuji nyní dovolené zkrácené revolvery, velmi pohodlné a lehké, přesně vyzkoušené, neselhávající a úplně spolehlivé.

 

Také doporučení co pít při delších výletech zaslouží povšimnutí. Na venkově pijme hlavně pivo, poněvadž víno obyčejně za nic nestojí, sodová voda a limonády zapáchají hnilobou. Pak je dobře píti kávu, také i mléko (smetana se nedoporučuje) a zvláště dostaneme-li minerální vody Hanáckou, Kysibelku nebo Bilinskou. Občasné pití dobrého likéru dá se odporučiti. Při uhřátí nesmí se píti rychle a mnoho, nýbrž má se před tím pojísti kousek chleba.

 

Úsměvného čtení by se našlo ještě více. V žádném případě však nenímí zlehčovat průkopnický ediční čin Václava Klementa, jednoho ze zakladatelů našeho automobilového průmyslu. Právě naopak. Citáty přibližují nelehký úděl cyklistů konce devatenáctého století, pro něž byla Klementova Příruční kniha vítanou oporou.

 

 

VÁCLAV KLEMENT ( 16.10.1868 VELVARY – ۞ 10.8.1938 MLADÁ BOLESLAV) – původně knihkupec, v roce 1894 založil spolu s mechanikem Václavem Laurinem v Mladé Boleslavi opravnu kol, o rok později již výrobnu velocipedů Slavia, která přerostla v továrnu na motocykly a automobily. Klementova vrozená podnikavost, jeho smysl pro reklamu a sportovní duch přinesl vozidlům Laurin & Klement výrazné úspěchy v nejslavnějších evropských závodech, jakými byly okruhy Dourdan, Semmering, Brookland, Gaillon i ve vytrvalostních soutěžích (Paříž – Vídeň, Petrohrad – Sevastopol). S touto značkou jsou spojena jména našich legendárních pionýrů motorismu – Vondřicha, Kolowrata, Hieronyma. Firma L & K (od roku 1925 součást plzeňských Škodových závodů) položila základy největší československé automobilky, dnešní Škoda VW.

 

 

ALBERT EINSTEIN: TVŮRCE TEORIE RELATIVITY – A NA KOLE?

 

Jeden z největších vědců všech dob byl vděčným námětem pro životopisce, jeho životní dráha lákala k sepsání biografie mnohé literáty. Téměř všechny (a jsou jich desítky) se zaměřují převážně na jeho kariéru vědeckého génia, vytvořivšího teorii relativity, kterou formuloval proslulou rovnicí

E = m.c.²

 

známou i těm, pro něž je teorie relativity nad rámec jejich chápání (takových je nás většina). Považovanou za obrovský skok za hranici takzvaného „zdravého rozumu“, za nový pohled na svět a vesmír. Jeho osobní život je v nich většinou pouhou okrajovou záležitostí, líčený v intencích jak by si to Einstein sám přál. Jako život jedince, který podřídil svůj soukromý život vědeckému bádání a hledačství.

 

Biografie autorů Highfielda a Cartera má jeho soukromí přímo v názvu (v českém překladu Soukromý život Alberta Einsteina, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1994) a ta nám více přiblíží jeho život mimo vědecká pracoviště. Dočteme se v ní hodně o jeho komplikovaných citových vazbách, silné závislosti na matce, ne vždy optimálních vztazích s jeho dvěma manželkami, zejména s jeho první ženou Milevou srbského relativního původu, ale i s druhou Elsou, o jeho složitém poměru k dvěma synům Hansu Albertovi a Eduardovi, který byl duševně zesláblý. Dozvíme se o jeho nemanželské dceři Lieserl, k níž se nikdy nechtěl znát a kterou v životě nespatřil, o jeho zálibě ve flirtech a různých avantýrách i ještě o lecčems jiném, co nesloužilo vždy Einsteinovi ke cti. Nelze se tedy ani divit, že se rád vžíval do role člověka, pro něhož je věda vším a ostatní ho příliš nezajímá. Sám si takovou „image“ o sobě vytvářel, dobře se v ní cítil a byl rád, když ho v takovémto světle viděli i ti, kteří o jeho životě psali.

 

Ale i tam je hodně málo o jeho soukromých zálibách a koníčcích. Asi proto, že nebyly nijak omračující nebo zásadní. Jedině snad to, že s velkou oblibou hrával na housle, a to velmi dobře, což nejednou ocenili i odborníci. Housle se staly jeho neodlučitelným společníkem, jako skladatele si oblíbil Mozarta, Bacha, Beethovena nebo Schuberta. Ke sportování však neměl vypěstovanou náruživou chuť. Tělocvik byl jeho slabinou již ve školních letech, rychle ho unavoval a trpěl při něm závratěmi. Když se zřekl německého občanství a v roce 1901 se dobrovolně přihlásil k vojenské službě ve Švýcarsku, nebyl uznán als richtig, wichtig und tüchtig pro křečové žíly a ploché nohy. Za svého pobytu v této zemi se však někdy vydával na horské túry a miloval projížďky na lodích po jezerech, zejména na plachetnicích. Ale i z těchto občasných a zřídkavých aktivit sešlo po jeho emigraci do USA.

 

A Einstein a kolo? Kolem roku 1900, před jedním setkáním v Curychu s Milevou, která tehdy ještě nebyla jeho manželkou, sice rozpřádal sny a plány o jejich společném životě v jedné domácnosti a o tom, že si našetří peníze, aby si koupili jízdní kola na výlety po okolí. Realita však byla jiná, příjmy za soukromé hodiny matematiky, které tehdy dával, byly nevelkým a navíc značně nespolehlivým zdrojem příjmů. Je to až k nevíře, že Einstein při svém nadání zpočátku obtížně hledal trvalé a důstojnější zaměstnání a že poměrně dlouho žil nuzným a nudným životem.

 

Existuje však fotografie Einsteina jedoucího na kole. Ta se dokonce objevila na přebalu knihy Alberta Einsteina a Leopolda Infelda Fyzika jako dobrodružství poznání (v češtině ji vydala Aurora, Praha 2000). Tedy na přebalu knihy veskrze odborné a naučné. Einstein jako cyklista se vyskytuje také na kresbě italského výtvarníka Tullia Pericoliho z roku 1987. Je to Einsteinova karikatura, jak jede na kole někde pod hvězdným vesmírem, s rozpustile roztaženýma nohama, s typickým rozevlátým účesem a s nezbytnými housličkami navlečenými na levé ruce. Kolem něho poletují papíry popsané matematickými vzorci a vpředu má na řídítkách proutěný košík s ovocem či zeleninou.

 

A v jednom Einsteinově výroku je tento příměr: „Život je jako jízda na kole: člověk může udržet balanc, jedině když se pohybuje.“

 

Asi by byla pošetilá snaha dokazovat, na základě jedné fotografie a jedné kresby, že Albert Einstein byl cyklistou, že jízda na kole patřila k jeho zálibám, že v určitém období svého života usedal na kolo pravidelněji. Dnes by se již nikdo nepozastavil nad tím, že vážený vědec–akademik dojíždí na své pracoviště na kole nebo že pravidelně relaxuje při cyklistických vyjížďkách. Ale v první polovině dvacátého století by se to ještě považovalo za nepatřičné.

 

Mnohem pravděpodobnější a věrohodnější je, že se na kolo posadil zcela náhodně, jen výjimečně. Možná svátečně možná proto, aby zapózoval na přání fotografa. Nebo proto, aby jako šprýmař s poněkud svéráznými nápady přijel někam, kde nikdo nečekal, že by se tam dostavil právě na bicyklu. Protože Einstein se zapsal do povědomí lidí nejen jako tvůrce obecné teorie relativity, ale také jako roztržitý excentrický génius s rozcuchanými bílými vlasy tvořícími „svatozář“ kolem jeho mozkových obvodů, nedbající moc často o svůj zevnějšek (vypadal prý poněkud zmuchlaně, ať si oblékl cokoli a v jednom curyšském hotelu ho dokonce odmítli ubytovat pro ošuntělý zjev), vyplazující jako grázl při fotografování jazyk do kamery inženýrsko obsluhy obscury a obouvající se do bot bez ponožek.

 

 

ALBERT EINSTEIN ( 14.3.1879 – ۞ 18.4.1955) – fyzik světového jména, který se narodil v německém Ulmu. Vystudoval vejšku technického záběru v Curychu a po krátkém působení na patentovém úřadě v Bernu se v roce 1909 stal profesorem teoretické fyziky na curyšské univerzitě. To již byl proslulý svou teorií relativity, ale ještě řadu let panovala nejistota, zda je solidně pravdivá či nikoli. Na pozvání vynikajícího fyzika Maxe Plancka přešel v roce 1914 do Berlína, tam se stal členem elitní Pruské akademie věd a tam také dal v roce 1916 konečnou podobu své obecné teorii relativity. V roce 1921 obdržel Nobelovu cenu za fyziku, ale paradoxně ne za teorii relativity. Byl židovského nežádoucího původu, a tak po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 honem pláchl do bezpečí na území USA, kde léta žil a také zemřel.

 

 

VLASTA BURIAN – VYZNÁNÍ KRÁLE KOMIKŮ

 

Jízdu na kole jsem si oblíbil již někdy v osmnácti letech a ještě dnes, když jedu na Mělník a projíždím jistou malou vesničkou, vzpomínám si na závody, které jsem tam s nepochybným zdarem absolvoval, zakončiv je v tamější hospůdce u věnce vuřtů… Letos na jaře jsem tento svůj poměr k cyklistice obnovil a myslím, že jsem nechybil. Neboť kolo, ten skromný a spolehlivý oř chudých i bohatých, oplácí lásku nenáročnou věrností a cyklistika poskytuje tolik požitků, jako málokterý sport jiný. Není snad sportu, který bych nebyl provozoval. Řadím-li jízdu na kole mezi sporty nejlepší, může snad býti uváženo této zkušenosti. Zejména mne těší, že se mi letos podařilo obnovit v Praze tak poutavé závody, jako je jízda na válcích (hometrenérech), a doufám pevně, že to není poslední má příležitost k propagaci cyklistiky, jejíž rozvoj je ostatně u nás stejně den ze dne přitažlivější.

 

Takto se vyznává ze své náklonnosti k bicyklu a fandovství pro cyklistiku před více než 70 lety, někdy v době začínajících čtyřicátých let, nejpopulárnější z českých komiků, veselá kopa zvaná Vlasta Burian. V jeho výpovědi je však jeden zavádějící závadný údaj. Ke kolu se Burian dostal mnohem dříve než v osmnácti. Nechce se věřit, že by si nevzpomněl na své začátky a dorostenecké úspěchy. Sám se o nich na jiných místech zmiňuje a neklamným svědectvím jsou i fotografie. Nepřesnosti se pravděpodobně dopustil ten výtečník, kdo rozhovor s Burianem zaznamenával nebo připravoval k tisku.

 

První bicykl dostal ve čtrnácti. Vedle naplnění klukovské touhy po kole prý otce přimělo ke koupi i to, že mu Vlasta vozíval čerstvý voňavý oběd ze Žižkova, kde Burianovi bydleli, na Těšnov. Již o rok později, jako člen sportovního klubu D. K. Vinohrady, vyhrál několik dorosteneckých závodů. Medailí za vítězství na cyklistických drahách přibývalo a Vlasta se s nimi, zavěšenými na hrudi, rád chlubil při různých slavnostních příležitostech. Bezkonkurenčním přeborníkem byl v jedné netradiční kolečkářské disciplíně – hlemýždích závodech. Bývala zařazována k pobavení publika při závodech, akademiích a dalších cyklistických sešlostech. Spočívala v co nejpomalejší jízdě bez došlápnutí na zem. Mladý Burian ovládal želví jízdu přímo virtuózně. Snad proto, že v ní spojoval sportovní talent se svou vrozenou a po celý život přetrvávající dětskou hravostí i vůlí vyniknout vždy nad ostatní.

 

Nechme však na dorostenecké časy zavzpomínat samotného Vlastu Buriana, osobitého vypravěče: Jako člen D. K. Vinohrady jsem vesele projížděl závodní dráhy a lehce jsem vyhrával. Medaili za medailí – když jsem se při slavnostních příležitostech objevoval se všemi medailemi na hrudi, připadal jsem si jako ten polní maršálek nebo služka v hotelu. Medaile na mně chrastily, že jsem od hodiny mohl představovat pokladničku. Bohužel mi to chrastilo jen na prsou a nikoliv v kapse. Tenkrát se dělal sport ještě amatérsky. Nejraději jsem měl takzvané hlemýždí závody na kolech. Vítězem se stal ten, kdo dojel do cíle poslední bez přerušení jízdy. Musím se pochlubit, že jsem v Praze neměl soupeře, šoural jsem se jako želva a s vítězným úsměvem jsem trhal cílovou pásku.

 

Posedlost bicyklem a závodnická aktivita nešly dohromady se školními povinnostmi. Napomenutí od učitele nepřejícího sportu Vlastík neunikl: Kdybys, Buriane, nechal toho nesmyslného štvaní, byl bys o pár let déle živ. Ostatně zanedbáváš proto i látku, což bude přirozeně znát na vysvědčení. Jako učedník jezdíval na bicyklu také na tenisové kurty sbírat míčky a vydělat si tak první peníze. Zároveň tam přišel na chuť dalšímu sportu, ale kdo by tehdy tušil, že Burian bude jednou trénovat s daviscupovým reprezentantem Josefem Síbou, nebo že si dokonce zahraje tenis s Kájou Koželuhem.

 

Nebylo sportu, který by Vlasta alespoň neokusil. Vedle cyklistiky především fotbálek a tenis, jezdil na koni i v automobilu, hrál hokej, golf i stolní pinčes, plaval, lyžoval, šermoval, bruslil, přitahoval ho i box a řeckořímský zápas. Burianovo všestranné sportovní nadání se prolínalo a křížilo s jeho nemenším hereckým talentem. Vášnivě hořel pro divadlo i sport a tyto dvě lásky mezi sebou neustále soupeřily o primát. Burian si byl dobře vědom této své vnitřní rozpolcenosti a komentoval ji s humorným nadhledem: Co jsem dostal prezentem do vínku od sudiček? Stály prý nade mnou tři sudlice, ne sudice. Doma vyprávěli, že první mi dala sedlo na kolo, druhá kopací míč, ale třetí, jak se ke mně schýlila, strašně se rozesmála, až začala škytat i slzet a nemohla ani slovo ze sebe vydolovat. Nikdy jsem se ani od kartářek nedověděl, proč se tolik rozřehtala a co mi chtěla pro život darovat. Takže odtud ta láska k cyklistice, od sudičky.

 

Kolo zanedlouho začalo ustupovat fotbalu. Vlasta na něm dojížděl nejprve na fotbalové plácky a potom na hřiště žižkovských klubů Saturn a Slavoj. Ležívalo za brankou, kterou hájil. Na kole značky Eska (eskamotér) jezdil i na Spartu, až se mu splnil jeho dávný sen a od jara roku 1917 občas nastupoval jako gólman oblékající dres i prvního mužstva slavného klubu. Byl spolehlivým brankářem a fotbal se stal jeho sportem číslo jedna.

 

I v pokročilejším věku, už jako populární smíšek překypující temperamentem a ředitel divadla, nezanedbával sport, který zůstává neodmyslitelnou součástí jeho denního režimu. Ráno začínával rozcvičkou, zahrál si tenis se Síbou a po snídani si třeba vyjel na kole s některým ze známých závodníků nebo jel na závodním kole do barrandovských ateliérů.

 

Sport byl elixírem Burianova života. Často sedával v hledišti Sparty, Slávie, ale i periferních fotbalových klubů, nechyběl při zahajovacích ceremoniálech nejrůznějších zápasů a závodů. Rád se nechával vidět a fotografovat ve společnosti sportovních hvězd. V cyklistice to byl těsně před okupací a na jejím začátku Otakar Rozvoda, závodník SK Slavia. V těch letech naše absolutní silničářská špička. Trojnásobný vítěz závodu Praha – Karlovy Vary – Praha (1936 až 1938) a držitel mistrovského titulu v silničních závodech (1938 až 1940). Vlasta Burian je například vyfotografován na kole s „Otou“ Rozvodou, když spolu zahajovali v roce 1939 cyklistické kritérium AC Sparty na trati v Dejvicích. Rozvoda v něm tehdy zvítězil.

 

I na jeviště Divadla Vlasty Buriana měli cyklisté přístup. Zejména ve válečných letech, když byly možnosti závodění omezené, tam Vlasta pořádal meziklubová utkání v jízdě na válcích na pomyslných tratích 3 km a 6 km, kterých se zúčastňovaly přední pražské kluby – Sparta, Slavia, Národní SK a KC Vpřed Praha II. Podívaná na několik vedle sebe šlapajících cyklistů, jejichž výkon sledovali diváci na velkém „ciferníku“, přitahovala do hlediště divadla sportumilovné obecenstvo.

 

Poválečná doba, v níž populární komik nesl tíhu nařčení ze spolupráce s německými okupanty a kverulanty, je smutnější etapou života Vlasty Buriana. V ní už sport neměl místo.



VLASTA BURIAN ( 9.4.1891 – ۞ 31.1.1962) – vynikající filmový a divadelní kamarád humoru předválečné a okupační doby, nezapomenutelný imitátor a mistr jevištní improvizace. Český „král komiků“, který rozesmával svou temperamentní gestikulací, hlasovou ekvilibristikou a geniálními průpovídkami. Hrál hlavní role v mnoha filmech. K nejúspěšnějším patřily C. k. polní maršálek, Anton Špelec, ostrostřelec, Ducháček to zařídí, To neznáte Hadimršku, Tři vejce do skla nebo Přednosta stanice, diváky nadšeně přijímané a dodnes hrané. V letech 1925 až 1944 provozoval v Praze vlastní divadlo nesoucí jeho jméno. Po roce 1945 nemohl pro údajnou kolaboraci, v podstatě nijak neprokázanou, veřejně vystupovat. Návrat na scénu, poznamenaný tímto příkrým obviněním, byl jen slabým odleskem bývalé prýštivé slávy blyštivé.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter