|
VÁCLAV KLEMENT – TOVÁRNA VELOCIPEDŮ „SLAVIA“
V Mladé
Boleslavi, v devadesátých letech 19. století ještě docela malém městečku,
si otevřel knihkupecký shopík Václav Klement. K mladému knihkupci
přicházeli jeho vrstevníci nejen pro vlasteneckou literaturu, ale také pro
součásti velocipedů – řetězy, svítilny, pneumatiky a jiné vychytávky na
pultech. Ten rozděloval svůj zájem mezi knihy a kola, takže jeho sportovní
přátelé málokdy odcházeli s prázdnou. Však také v archivních
materiálech města se nachází spis se žalobou na Václava Klementa pro
neoprávněný prodej cyklistických součástek, show pro zlehčováky. Nadšení pro
cyklistiku v něm sílilo a potlačovalo zájem o knihkupeckou živnost.
Ve svém sportovním
zápalu šel ještě dále a inicioval založení Českého klubu velocipedistů
Pojizeří, jenž organizoval výlety členů do okolí, pěstoval různé společenské
zábavy a pořádal cyklistické závody. Na ustavující schůzi v červnu 1894
v mladoboleslavském hotelu „U zlatého beránka“ zvolili Klementa
pokladníkem klubu. Mezi členy klubu měl mnoho přátel a seznámil se zde také
s Václavem Laurinem, dobrým závodníkem a ještě lepším mechanikem.
Traduje se, že na
myšlenku vyrábět česká kola přivedla mladoboleslavského knihkupce, vyučeného
kováře, tato drobná příhoda. Klement jezdil na kole drážďanské firmy Seidel
& Nauman, která měla svoji dílnu v Ústí nad Labem. Když potřeboval
kolo opravit, obrátil se na ústeckou dílnu českým dopisem. Odpověděli mu, že má
napsat německy, řečí jim srozumitelnou. To se Klementa dotklo, povýšené jednání
ho urazilo a dohodl se s Václavem Laurinem, schopným mechanikem a nadaným
technikem z nedalekého Turnova, na založení společného ulehčeného úsilí
Vašek & Vašek už to zná.
Pod hlavičkou
Laurin & Klement tak vznikla v roce 1894 velmi potřebná opravna jízdních
kol, ale už o rok později se oba společníci pustili do výroby vlastních
velocipedů s vlasteneckým názvem Slavia.
Továrna velocipedů „Slavia“
LAURIN & KLEMENT
v Mladé Boleslavi,
jak zněl ofiko
název podniku dvou Vašků, zabírala v roce 1895 plochu 120 m² a měla pouze
tři obráběcí stroje a sedm zaměstnanců. Mladí podnikatelé dbali na to, aby
jejich velocipedy L & K byly nejméně tak dobré jako kola anglická,
německá či francouzská, kterým se u nás zatím vždy dávala přednost. Prospekt propagující
kola Slavia, na něž byla poskytována dvouletá záruka, začínal sloganem: Nezanášejte peněz do ciziny za to, co doma
dostat můžete.
V červenci roku
1897 svěřila Česká ústřední jednotka velocipedistů (ČÚJV) uspořádání
cyklistického mistrovství Čech na silnici na 50 km velmi agilnímu Českému klubu
velocipedistů Pojizeří. K favoritům tohoto prestižního závodu patřil také
domácí borec Eduard Spěšný, člen ČKV Pojizeří, který startoval na kole Slavia. Dva
roky po zahájení výroby dosáhly velocipedy Slavia již kvality, která
uspokojovala i přední české závodníky a obstála v konkurenci zahraničních
značek. Tenkrát si však Eduard Spěšný na kole Slavia pro vítězství nedojel. Měl
smůlu, těsně před cílem ho chytly křeče a skončil čtvrtý. Firma Slavia tak
přišla o cenné vavříny i o dobrou reklamu. Výroba kol v Mladé Boleslavi
příznivě ovlivnila rozvoj cyklistiky v celém regionu, kde úspěšně působila
řada klubů: Klub velocipedistů Mnichovo Hradiště, Klub bicyklistů Bezděz v Bělé
pod Bezdězem, Klub velocipedistů Benátky a další.
Nevelká dílna
vyrábějící velocipedy v domě na Podolci v Mladé Boleslavi, říkalo se
tam „U Hejtmánků“, se postupem času rozšiřovala a přestěhovala do středu města.
Pracovalo v ní již třicet dva zaměstnanců. V roce 1898 se firma
Laurin & Klement opět přemístila tam, kde stojí dnešní automobilka Škoda
VW, a již v následujícím roce přibrala k výrobě jízdních kol i
motorky. Václava Klementa podnikání zaujalo, plně se mu věnoval a své
knihkupectví již dávno prodal. To již na ploše 1 100 m² stálo šestatřicet
obráběcích strojů a pracovalo osmašedesát zaměstnanců. V letech 1901 a
1902 se přestala používat značka Slavia (snad na protest banky Slavia) a
mladoboleslavské výrobky se označovaly pouze písmeny L & K. V březnu roku
1905 oznámila firma, že upouští od další výroby jízdních kol. Nadále
pokračovala výroba motocyklů, motorových tříkolek a vbrzku i automobilů a to
takovým závratným tempem, že mladoboleslavská firma L & K se zanedlouho
stala největší automobilkou v tehdejším Rakousku–Uhersku.
Málo se ví, že
Václav Klement je autorem jedné z prvních českých příruček pro cyklisty. Není
se čemu divit, vždyť jako knihkupec a nakladatel měl k psanému výkladu
blízko. V posledních letech 19. století sepsal a vydal Příruční knihu pro cyklisty a pro ty, kteří
jimi státi se chtí. Co ho k tomu počinu vedlo, vysvětluje v předmluvě:
Ku vydání příruční knížky přiměla mne okolnost
skutečné potřeby, neměliť jsme dosud v české literatuře odborné podobného
spisu, jenž by nováčka ve sportu o nejpotřebnějších věcech, které mu znáti
třeba, poučoval. Příručka, kterou zpracoval za odborné pomoci redakce
pražského časopisu Cyklista, měla 72
stran a bohaté ilustrování – celkem 76 obrázků. Při popisu kola jsou v příručce
uvedené jako vzory pánské a dámské kolo Slavia a pochopitelně nechyběla ani
reklama na velocipedy L & K. Přednosti
kol těch: neobyčejná pevnost – přesné zpracování – lehký chod – elegantní úprava
a poměrně nízká cena. Brožura se setkala s takovým ohlasem, že přes
poměrně vysoký náklad byla během necelých dvou roků úplně vyprodána, a v roce
1898 vychází druhé, opravené a rozšířené vydání.
Nahlédneme-li do
některých kapitol knížky, setkáme se s pozoruhodnými názory
charakteristickými pro onu dobu, nepostrádajícími na zajímavosti ani pro
dnešního čtenáře. Například intenzivněji prováděnou cyklistiku tehdy považovala
laická veřejnost i mnozí lékaři za zdraví škodlivou, za zdroj různých chorob,
především souchotí. Ostatně v knize citované výroky zahraničních lékařů to
jen potvrzují: Rozumná jízda na kole jest
zábava, která nejlépe zdraví prospívá. Provozuje-li se ale nemírně, neb za
nepříznivých okolností, jest jedna z nejnebezpečnějších. Mínění jeho
kolegy je podobné: Když někdo dvakrát až
třikrát za týden podniká tury nepříliš velké, rozmnoží se tělesné síly způsobem
téměř k víře nepodobným. Provozuje-li však jízdu na kole nemírně, zhubí se
brzy, síla se vyčerpá a dostaví se značné neduhy.
Potřeby tehdejších
cyklistů byly někdy kuriózní. Posuďte sami: Bičík
s protaženým ocelovým pérem a držák k témuž jest na delší cesty k obraně
proti dorážejícím psům téměř nevyhnutelně potřebný. A jeden inzerát nabízel
i něco účinnějšího než bičík. Pánům cyklistům
doporučuji nyní dovolené zkrácené revolvery, velmi pohodlné a lehké, přesně
vyzkoušené, neselhávající a úplně spolehlivé.
Také doporučení co
pít při delších výletech zaslouží povšimnutí. Na venkově pijme hlavně pivo, poněvadž víno obyčejně za nic nestojí,
sodová voda a limonády zapáchají hnilobou. Pak je dobře píti kávu, také i mléko
(smetana se nedoporučuje) a zvláště dostaneme-li minerální vody Hanáckou,
Kysibelku nebo Bilinskou. Občasné pití dobrého likéru dá se odporučiti. Při uhřátí
nesmí se píti rychle a mnoho, nýbrž má se před tím pojísti kousek chleba.
Úsměvného čtení by
se našlo ještě více. V žádném případě však nenímí zlehčovat průkopnický
ediční čin Václava Klementa, jednoho ze zakladatelů našeho automobilového průmyslu.
Právě naopak. Citáty přibližují nelehký úděl cyklistů konce devatenáctého
století, pro něž byla Klementova Příruční
kniha vítanou oporou.
VÁCLAV KLEMENT (☼ 16.10.1868 VELVARY – ۞ 10.8.1938 MLADÁ BOLESLAV) – původně knihkupec, v roce 1894 založil spolu s mechanikem Václavem
Laurinem v Mladé Boleslavi opravnu kol, o rok později již výrobnu
velocipedů Slavia, která přerostla v továrnu na motocykly a automobily. Klementova
vrozená podnikavost, jeho smysl pro reklamu a sportovní duch přinesl vozidlům
Laurin & Klement výrazné úspěchy v nejslavnějších evropských závodech,
jakými byly okruhy Dourdan, Semmering, Brookland, Gaillon i ve vytrvalostních
soutěžích (Paříž – Vídeň, Petrohrad – Sevastopol). S touto značkou jsou
spojena jména našich legendárních pionýrů motorismu – Vondřicha, Kolowrata,
Hieronyma. Firma L & K (od roku 1925 součást plzeňských Škodových závodů)
položila základy největší československé automobilky, dnešní Škoda VW.
LOUIS DANIEL ARMSTRONG
☼ 4.8.1901 NEW
ORLEANS narozen stejný rok jako vžité pojmenování pro kontinent boomerangu v
jazzu Austrálii, o 68 let dříve než Čáslavská Jazzová Radost Radka…
۞ 6.7.1971 NEW
YORK
„Když jsem se narodil, bydleli
matka a otec u mé babky, paní Josephiny Armstrongové, ale dlouho u ní
nezůstali. Občas se strašně rozhádali dvě generace: moje mladá peprná máti a na
druhé straně její staromódní tchyně ve společném pokoji, a nakonec bylo
zle. Matka se odstěhovala a mně nechala u babičky. Otec to vzal opačným směrem,
k jiné ženě. Matka si našla cimru na rohu Liberty a Perdido Street, kde
žilo plno laciných holek, které si ovšem za svou práci nepřišly na tolik šlupek
jako tamty coury ze Storyville, z pověstné čtvrti červených lucerniček.
Zdali si také moje matka sháněla na živobytí na ulici, to netuším. Jestli ano,
dělala to tak, abych o tom nevěděl. Jedno je však jisté: každý, od zbožných
duší až po nejhorší hulváty, se k ní choval naprosto uctivě…“
(Louis Armstrong ve své
autobiografické knize Satchmo, New York, 1954)
*
Louis, druhým jménem Daniel a
později známý pod přezdívkou Satchmo, příjmením Armstrong, se narodil
v New Orleansu 4. srpna 1901. Pocházel z proletářského prostředí
černošské chudiny, a když mu byl rok, začal jeho otec fungovat ve fabrice na
terpentýn, kde to vydržel až do smrti v roce 1933. Po rozchodu
s matkou jej malý Louis dlouho nevídal a jak po letech matně vzpomínal,
setkal se s ním znovu až v době, kdy byl „hodně velký chlapec“;
podobně tomu bylo s matkou.
Veškerá tíha výchovy tedy ležela
na babičce a prababičce (dožila se více než devadesáti let), které to
s takhle malým živým mrňousem neměly nijak lehké. Obě ženy byly pořádně pobožné,
a proto svého vnuka a potažmo pravnuka posílaly kromě školy také alou do
kostela a do nedělní školy ducha. Tam se hodně zpívalo a tady už v útlém
věku získával Louis první základy v zacházení s hlasivkami. „Děti i
učitelé mě měli rádi,“ napsal ve své autobiografii, „ale nikdy jsem se nesnažil
učiteli zalíbit. Už jako kluk jsem dělal všechno svědomitě. V kostele jsem
zpíval každou píseň celým srdcem.“
Ve třinácti letech se raubíř
Louis dostal pro výtržnost do útulku pro opuštěné afroamerické děti – a tato
skutečnost se stala zcela paradoxně pro jeho uměleckou dráhu rozhodující.
V ústavním dechovém orchestru se totiž naučil hrát na kornet. Po
propuštění z ústavu pracoval střídavě v uhelných skladech, byl
pouličním kamelotem, v podřadných pajzlech oplachoval nádobí, rozvážel
konvice s mlékem, na nejnutnější živobytí si vydělával i jako stavební
respektive přístavní dělňas = dělňásek. Na kornet však nezapomínal ani
v těchto namáhavých dobách svého mladinkého života: čas od času
příležitostně hrál s nejrůznějšími kapelami svých vrstevníků
v zábavních podnicích, na funusech, při oslavách či na pouličních
promenádách jen tak. Jak uvádějí jeho životopisci, „v létě 1918 vystřídal svého
učitele a protektora Kinga Olivera v Oryově souboru Brown Skinned Babies (Děti
s hnědou pletí) a po obnovení společenského života v New Orleansu
působil současně od listopadu téhož roku v Celestinově kapele.
Souběžně s tímto angažmá
začal hrát rovněž na výletních parnících pendlujících po Mississippi a po
vystupování s několika dalšími soubory přesídlil do Chicaga v létě
dvaadvacátého roku, aby se stal druhým kornetistou v Creole Jazz Bandu
svého milovaného Kinga Olivera. Zanedlouho nato už s Oliverem pekl své
první snímky pro vinylovou etiketu Okeh (1923) – hudební kritik a publicista
z Evropského podhoubí dr. Lubomír Dorážka popisuje tyto unikátní nahrávky
slovy: „Dvouhlasé breaky Oliverova a Armstrongova kornetu, vynořující se
z pletiva ostatních nástrojů s omračující přesností, jako by oba
hráči mysleli totožným mozkem a dýchali sladěným dechem, se staly poznávacím
znamínkem Oliverova orchestru…“
V únoru čtyřiadvacátého roku
se Armstrong podruhé oženil; zatímco poprvé řekl „yes yes yo“ prostitutce Daisy
Parker, jeho úředně stvrzenou druhou ženou do domácnosti se stala klavíristka
Oliverova orchestru Lil Hardinová, a prý jela jako hrdinová.
Ještě v témže roce dal
Armstrong vale jak Oliverově kapele tak Chicagu a toulavé boty ho zavedly do
New Yorku, kde přijal angažmá v orchestru aranžéra, skladatele a kapelníka
Fletchera Hendersona. Tady začal znovu frekventovaně nahrávat a podle
charakteristiky v Encyklopedii jazzu a moderní vypracované hudby právě na
těchto nahrávacích frekvencích vznikly snímky, jež byly „určující pro
krystalizující bigbandovou koncepci. S Hendersonovým orchestrem se
Armstrong uvedl rovněž jako osobitý bobr odvahy při zpívání, v jehož
vokálním projevu s příznačně drsně zbarveným chraplákem se spojily vrozená
muzikálnost s bezprostřední komikou, uplatňovanou zvláště v jeho
proslulých scatových refrénech. Během svého newyorského pobytu pořídil
Armstrong rovněž početný soubor nahrávek, na nichž s neobyčejnou hudební
vynalézavostí doprovázel významné bluesové kolegyně, jako Berthu „Chippie“
Hill, Ma Raynerovou, Bessie Smith nebo Nolanu Welsh.“
Když působení na Východním
pobřeží začalo Armstrongovi lézt už na nervy, vydal se zpátky do Chicaga, kde
na sklonku dvacátých let hrál v několika menších souborech včetně kapely
své ženy.
Většina jazzových teoretiků se
shoduje na tom, že stěžejní význam pro Armstrongovu pozici jedné
z nejvlivnějších stylotvorných osobností jazzu měla v tomto období
především studiová práce s vlastními formacemi. Začala 12. listopadu 1925
sérií nahrávek pro značku Okeh pod hlavičkou Louis Armstrong and His Hot Five
(L. A. a jeho rozprouděná nažhavená pětice) a v průběhu následujícího roku
pokračovala snímky s fortelem a pečlivou snahou rozhýbat každého
posluchače a kozy u každé posluchačky, z nichž se většina řadí ke zlatému
fondu tradičního jazzu (mimo jiné nahrávky Big Butter and Egg Man, Come Back
Sweet Papa, Cornet Shop Suey, Muskrat Ramble či Oriental Strut). V Pětce
hrával na trombón jakýsi Kid Ory, jehož v další Armstrongové studiové
kapele Hot Seven (ostřílená sedma) vystřídal ostřílenější suverén John Thomas.
V letech 1928 až 1932 točil Armstrong ještě s další vlastní formací
proměnlivého obsazení, pro kterou vymyslel název Savoy Ballroom Five.
Sám na tuto plodnou dobu
s odstupem času vzpomínal vyloženě takto: „Pokaždé mě ve studiu kornet
doslova pálil v rukou, jako by se hlásil o pozornost, abych ho konečně
přiložil ke rtům. A když jsem to udělal, doslova z něj vylétávaly šlehy
tónin jedna za druhou, vlastně mi to připadalo, že se už nemohou dočkat, až
budou na světě.“
„Byla to úžasná ghetto doba, kdy
nebyla nouze o inspiraci a kdy jsme ani nemohli dospat, abychom už už byli zas
ve studiu. Když ty snímky s odstupem třiceti let po záruce poslouchám,
znovu se mi hlavou odvíjí ten STRHUJÍCÍ BÁJEČNEJ film, znovu vidím v očích
svých spoluhráčů to nelíčené nadšení pro věc, jak nám ta muzika šla od ruky. A
hlavně od srdce, můj příteli. Samozřejmě, mnohé bych dnes zahrál lépe a třeba
jako profesionální personál, ale o to v jazzu vůbec neběží. Pro mne je
pořád nejdůležitější pocit, který týhle muzice vdechuje život. A v necelých
třiceti letech člověk kouká, aby žil naplno…“
V letech 1929
až 1947 hrál Louis Armstrong s několika velkými orchestry a
„přestože si nahrávky z tohoto období ve velké většině uchovávají
nadstandard profesionality, jejich umělecký význam byl o poznání menší než
Armstrongova tvorba ve dvacátých letech. Paradoxní bylo, že umělec, který se
v té době těšil už z výsadního postavení špičkové hvězdy, jež pro
širší veřejnost (zejména evropskou) symbolizovala jazz jako takový, ve
skutečnosti nezřídka ustupoval komerčním tlakům dobové populární hudby i vkusu
masových zabedněnců, kteří aplaudovali především jeho pěveckým a kabaretním
výstupům“ (citujeme ze stati hudebního znalce Antonína Matznera, předsedy České
jazzové společnosti).
Armstrong v té době podnikal
také hudební exkurze ve spolupráci s různými skupinami orientovanými na
pseudolidovou hudbu, natáčel s vokálním kvartetem Mills Brothers, ve
studiu se sešel s Bingem Crosbym… V létě dvaatřicátého roku se poprvé
vydal na zkušenou do Evropy, aby se představil svým anglickým příznivcům
v londýnském Palladiu, v následujících třech letech potěšil
kontinentální obecenstvo sérií vystoupení v Belgii, Dánsku, Francii,
Holandsku, Itálii, Norsku, Švédsku a v neposlední řadě Švýcarsku.
Na počátku třicátých let už
nebylo pochyb o Armstrongově prvenství v první historické etapě jazzového
vývoje. Nebylo tedy divu, že se o tohoto výjimečného trumpetistu a stále
častěji také osobitého zpěváka začali stůj co stůj zajímat agenti z filmové
branže, která si vítězně razila cestu hollywoodovským světem. Z řádky
větších i menších Armstrongových filmových rolí si připomeňme alespoň tituly
Umělci a modely (1937), Dr. Rytmus (1938), New Orleans (1947), Zrodila se píseň
(1948), The Glenn Miller Story (1954), High Society (1956), Muž zvaný Adam
(1966) a Hello, Dolly (1969).
Na konci roku 1939 byl Louis
Armstrong hvězdou shakespearovského muzikálu Rozhoupávání snu, který se stal
senzací broadwayské scény Centre Theatre.
Po více než patnácti letech hraní
s velkými orchestry uvedl v roce 1947 Armstrong na scénu svou
„poeticky komorní“ skupinu All Stars, se kterou vystupoval prakticky non stop
až do své smrti (6. července 1971 v New Yorku poblíž Broadwaye).
V tomto souboru se po Armstrongově boku vystřídala celá plejáda stěžejních
představitelů tradičního jazzu a skupina poměrně stabilně koncertovala na obou
stranách Atlantiku. Na pouti za jazzovými příznivci celého světa patřila jedna
zastávka věhlasného černocha taky ušmudlané Praze – psal se rok 1965 a
beznadějně natřískaná Lucerna si mohla ruce umlátit. Pětašedesátiletá jazzová
legenda v té prádelně bez doušku čerstvého kyslíku demonstrovala, co je to
JAZZ… Armstrong, s úsměvem od ucha k uchu, s nezbytným bílým
kapesníčkem (tady ho potřeboval víc než kdekoli jinde) a především se zlatavým
kornetem u rtů našpuleného ksichtu. A také Armstrong pan zpěvák,
s pověstným „chraplákem“ známým do té doby jen z drážek gramofonových
novinek. Lucerna byla z tohoto show u vytržení a onen „pětašedesátiletý
uličník“ z New Orleansu tolik šťastný, že to prostě nešlo nijak
předstírat. A pak setkání v Semaforu, kde jeden ze sloupů v hledišti
dodnes zdobí Armstrongův autogram…
Není bez zajímavosti, že
Armstrong, ač jedna z největších legend celého dosavadního vývoje
populární hudby, získal svou první Zlatou desku až ve čtyřiašedesáti letech. Za
nahrávku skladby Hello, Dolly, která bude zřejmě spolu se skladbami Borůvkový
kopec dobrot, Když svatí pochodují a Tam dole u řeky pro běžnou fanynku
nejznámější šlágr. Navzdory tomu, jak napsal dr. Lubomír Dorůžka k sobě do
růžku, jeden z nejpovolanějších evropských jazzových selektorů – nebo
semaforů?? – „…Louis Armstrong se nejen prosadil jako nejvýraznější osobnost
první etapy jazzu, ale – a tady nejde o žurnalistickou zálibu v silných
pojmech – vskutku geniálně vytvořil, a na dlouhou dobu uzákonil nový způsob
melodického i rytmického smýšlení, cítění, které za své přijali jazzoví
svatouškové se zlatým uchem u dalších generací a jejich posluchači.
Armstrongovy nahrávky se budou neustále objevovat v historických antologiích
a kritika je nepochybně poctí přídavkem nesmrtelnosti. Jenže v moderní
populární hudbě, jejíž dějiny se datují teprve od počátku toho předešlého
století, bude mít nesmrtelnost možná jiné parametry než v důstojném
evropském umění. A tento specifický druh nesmrtelnosti připadne zdá se Louisu
Armstrongovi ještě za něco dalšího než za jeho historický přínos jazzu…“
Louis Armstrong, tak o něm
alespoň hovoří většina biografických studií, vlastně nikdy nestihl důstojně
zestárnout. Na pódiu i v soukromí to byl pořád ten nadšenecký kámoš
z New Orleansu, který se upsal jazzovému synkopickému skotačení a bez
něhož by jazzová tvorba ve svém historickém kontextu zcela jistě neměla takovou
tvář a facebook, jaký dnes máme s ní spojen. Vlastně jeho jediným koníčkem
a zálibou byla jazzová produkce a všechno ostatní stálo v jeho životě dost
upozaděno.
Louis Armstrong zemřel v New
Yorku dva dny po svých jedenasedmdesátých narozeninách. Svět v něm ztratil
jednu z legendárních jistot, jejichž význam zdaleka přerostl poměrně úzké
hranice jejich profi zájmů. Armstrong byl nejen ztělesněním jazzu, ale rovněž
jakýmsi poslem dobré vůle, kterému byla jasná nesmyslnost dělení světa na černý
a bílý, stejně jako neustálá hrozba válečného konfliktu. Určitě ne náhodou na
mnoha jeho věnováních, jichž během padesátileté hudební kariéry rozdal
bezpočet, čteme kromě krasopisně napsaného jména také dvě slůvka. Love &
Peace… Láska a mír… To Malcolm X a Martin Luther King ho dokázali inspirovat ve
svém učení Černých panterů.
Když ve dvaadvacátém roce
odjížděl z rodného New Orleansu do Chicaga, aby nastoupil jako druhý
kornetista v orchestru svého velkého idolu Joe Kinga Olivera, vzpomínal na
tento okamžik následujícími řádky: „…S Oliverem jsem poprvé hrál druhý den po
příjezdu, v Lincolnových zahradách. Jak jsme ten večer vytáhli první notu,
věděl jsem, že mi to půjde bez zábran. A když Papa začal ladit svůj kornet, já
byl z toho v sedmém nebi. První kousek nám vyšel tak pěkně, že jsme
museli opakovat pro zvýšený zájem lidí okolo. Pak jsme si s Joem vytvořili
zvláštní systém pro duetové breaky. Ani psát jsme si je vůbec nemuseli. Byl
jsem jím tak zaujat a jeho způsob hraní mi byl natolik blízký, že jsem věděl ve
zlomku vteřiny, jak vést druhý hlas. Nikdo nemohl pochopit, jak to děláme, ale
pro nás to bylo easy does it a vydrželi jsme to celý večer.
K sólu jsem se odhodlal až
teprve k závěru večera. Nechtěl jsem se cpát před Papa Joea, cítil jsem,
že můj úspěch musí být především jeho úspěchem.
Ten první večer mělo každé číslo
ohromný úspěch. Obzvlášť se mi líbila skladba Eccentric, ve které měl Joe kupu
breaků. Nejprve udělal čtyřaktový, a pak hrál orchestr. Pak měl další
čtyřaktový break. Nakonec, v posledním refrénu, Joe a Bill Johnson měli
efektní výstup v duetu: Joeovi se kornet rozezpíval, jako když pláče dítě,
že nemá dostatek banánových šlupek ke hraní, a Bill Johnson mu na basu
odpovídal, jako když chůva dítě konejší, že zítra je taky den. Joeův kornet
plakal a Billova basa se vemlouvala, jako by říkala: „Neplač, malé kůzlátko.“
Nakonec tenhle hudební nápad vyústil v hádku mezi chůvou a dítětem a
posluchači smíchem a potleskem málem rozbourali dům – netrvalo by dlouho a byla
by z něj akorát kůlnička na dříví.
Když skončil program, začali jsme
mastit taneční melodie a lidi najednou začali hulákat: „Ať hraje ten mládenec!“
To platilo na mne. Joe se zachoval ohromně a s radostí mi dovolil hrát
moje nejparádnější blues. Cítil jsem se jako ve snu.
Papa Joe byl tak nadšen, že o půl
hoďky přetáhl vystoupení. Hoši z města se nepohnuli, dokud nedozněla
poslední nota, a když jsme balili fidlátka, přišli si za námi popovídat do
zákulisí. Blahopřáli Joemu k úspěchu a k tomu, že mě sem z New
Orleansu přitáhl. Byl jsem štěstím opojen snad poprvé v takové
hojné míře…
Mé dětské sny se konečně splnily.“
Při vší úctě ke snům Louise
Armstronga: skutečnost předčila i ten nejodvážnější a nejsmělejší sen. Tak
hodně snů dalším generacím, ať v hudbě, nebo v jakékoli další
disciplíně. Odvahu k solidním zásahům do dějů a do korektnějších dějin pro
všechny zúčastněné. A tak jeho jazz zabírá jako jazyk výmluvně zejména podáván
jako jed na zrádce.
JAROSLAV VRCHLICKÝ – OSLAVNÁ
BÁSEŇ NA OBJEDNÁVKU
Univerzitní
profesor a literát neobyčejné píle a megaúčinného talentu, který vydával jedno
dílo za druhým, jako by je sypal z rukávu formou eso karet. Což vede
k představě zazobaného měšťana, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo.
Vrchlický neměl nikdy nazbyt, hodně peněz šlo na knihy, časopisy, různé spolky,
podpory studentům a manželce slavného básníka se nehospodařilo lehce. Nejednou
si postěžoval, že gáže se mu vykouří
rychle jako pára. Vždycky by prý potřeboval o něco více než měl. Rád by
hodně dopřál rodině a svým třem dětem, ale vždy ještě kousek chyběl
k blahobytu. Rád by víc jezdil do ciziny, ale finanční situace to
nedovolovala. Často žil ze záloh na sbírky básní, překlady, články do časopisů,
které si vybíral předem. Honoráře nebyly vysoké. Za sbírku básní dostával od
Ottova nakladatelství dvě stě korun, za překlad Gœthova Fausta o nic víc. Proto sahal i po nabídkách, které nebyly hodné
Mistra, jako třeba překladu Dumasových Tří
mušketýrů pro nakladatele Vilímka (honorář tisíc korun prý byl největší,
jaký kdy dostal). A také na objednávku skládal různé příležitostné básně.
Takovou báseň dokázal napsat v kavárně, kam dopoledne zacházel, jen tak
mimochodem. Nebo večer napsal doma během jedné hodiny i několik takových. Psal
je vždy hned načisto, bez škrtů a s minimálními úpravami, přímo pro
tiskárnu. Sám považoval schopnost okamžité improvizace za vzácný dar a byl za
ni osudu vděčný.
Český
klub velocipedistů na Smíchově, založený v roce 1880 v Kohoutově
továrně na mlýnské stroje jako první cyklistický klub v českých zemích,
chystal bujaré oslavy dvacetiletého trvání. Při této příležitosti, v rámci
rozsáhlých příprav, požádali výboři klubu Jaroslava Vrchlického o složení
oslavné básně, pochopitelně za honorář. Vrchlický vyhověl a dodal báseň, která
se potom recitovala na slavnostním banketu před více než třemi stovkami hostů a
byla otištěna v pamětním spisu ČKV Smíchov „1880–1900“, vydaném
v nádherné zlatě zdobené kožené vazbě. Je to jedna z Vrchlického
„zakázkových prací“, napsaných „jen tak mimochodem“ z materiálních
pohnutek. Psal je prý stejně rychle jako dopisy, na jedno posezení, a hned
druhý den putovaly k zadavatelům.
Jubilejní
báseň pro ČKV Smíchov, s autorovým podpisem, měla šest slok po osmi
verších, přičemž osmý verš byl ve všech slokách stejný – Duch zdravý v zdravém těle! Jako ukázka je uvedena první a
poslední sloka.
Jak bleskným vírem dvacet let
se mihlo, druzi, kol,
tak zrovna jak ten vzdušný let
těch našich pružných kol.
A za ten čas, ó, každý z nás
na sobě zkusil cele,
co hlásal starých otců hlas:
Duch zdravý v zdravém těle!
Ó, sílo k žití, velký vznět
jen tebou najde cíl,
sval vykoná, co duch si spřed,
z nás každý ví, že žil.
Tak v těsný kruh jde s druhem druh,
nám mládím žití celé – –
Ať žije síla, vzlet a vzruch,
duch zdravý v zdravém těle!
Pokladník
klubu vyplatil 20. června 1900 Vrchlickému za objednanou báseň honorář ve výši
šedesáti korun. To bylo poměrně dost, ve srovnání s honoráři, které
Vrchlický dostával od nakladatelů. Však také až příliš okázalá oslava,
s mohutným průvodem cyklistů jedoucích z Karlína na Žofín, hudbou,
množstvím hostů z pražských i mimopražských cyklistických klubů a dva dny
trvající veselicí spojenou s hodováním, otřásla klubovou pokladnou a
skončila nemalým účetním deficitem.
JAROUŠ VRCHLICKÝ (☼ 17.2.1853 LOUNY – ۞ 9.9.1912 DOMAŽLICE) – básnílek, dramatik a překladatel,
také prozaik, kritik a esejista, vlastním jménem Emil Frída. Profesor
literatury na Karlově univerzitě. Jeho dílo je nesmírně rozsáhlé, zejména
poezie (několik desítek básnických sbírek), dramatická tvorba (nejznámější Noc na Karlštejně se hraje dodnes) a
překlady (Dante, Petrarca, Gœthe, Schiller, Hugo, Whitman, Mickiewicz a mnozí
další experti na jadrná a srozumitelná vyjadřování). Koncem století, na vrcholu
své popularity, se stal terčem nevybíravých útoků kritiků a autorů z řad
nevyzrálé neurvalé mladé generace on sám (myšlenkový vetešník, starouš Jarouš
tělem i duchem, kulturní antikvář) i jeho poezie (verše slátané
z otřepaných frází, kejklířství slov a rýmů, veršovaný hokus–pokus).
Navzdory všem svým jízlivým odpůrcům zemřel uctíván a milován většinou národa.
|
