|
VOJTĚCH NÁPRSTEK – VRCHNÍ
ROZHODČÍ MEZINÁRODNÍCH ZÁVODŮ
V době
mládí Vojty Náprstka nebylo o sportu v dnešním pojetí ještě ani potuchy.
Jako student však rád putoval s bratrem Ferdou, spolužáky a kamarády po
českém venkově. Podnikali tehdy i dlouhé prázdninové výlety do jižních a
východních Čech, zajeli i na Moravu. Láska k cestování provázela Náprstka
i v pozdějším životě. Neopustila ho ani za jeho desetiletého amerického
pobytu, turistiku propagoval a sám se jí věnoval na četných výletech Amerického
klubu dam. Když se 16. června roku 1888 ustavil Klub českých turistů, byl
zvolen jeho prvním předsedou. Jedna z vůbec prvních značených turistických
cest v Čechách, vedoucí z Berouna přes Hostim a to se rozumí, že Karlštejnskou
12 do Svatého Jana a později prodloužená až komu čest tomu čest na Karlštejn,
nese dodnes název Stezka Vojty Náprstka.
V osmdesátých
letech se již dostávaly do širšího povědomí mladých a moderně orientovaných
příslušníků české společnosti a pospolitosti odkoukané od včelstva a včelí
královny nové sporty – veslování, bruslení, cyklistika. Vznikající české
sportovní kluby se stávaly i centry společenského života a vhodnou půdou
k projevení vlasteneckého cítění. A Vojta Náprstek, neúnavný nezmar
organizací a zapálený vlastenec působící jako člen výboru nebo alespoň jako
čestný člen v mnoha spolcích a institucích, které většinou pomáhal založit
a pak podporoval jejich činnost, přitom nemohl chybět. Přestože ho rozmach
sportu zastihl až v posledních deseti či patnácti letech, jež mu život
vyměřil, aktivně působil jako funkcionář nebo příznivec v několika
sportovních klubech. Velkou oporu v něm našlo velocipedistické hnutí,
v roli vrchního rozhodčího působil nejen zde, ale rovněž při veslařských
závodech, občas navštěvoval kuželkářskou společnost s recesním názvem Obec
dřevorubců a byl také mezi zakladateli æronautického klubu. Vojta Náprstek
zůstával aktivním, iniciativním a moderně myslícím člověkem až do posledních
let svého života.
Ze
sportovních aktivit snad nejvýraznější bylo Náprstkovo působení na poli
cyklistiky. Stal se členem Českého klubu velocipedistů Smíchov, prvního našeho
cyklistického klubu vůbec, založeného v roce 1880, a svědkem slavné éry
závodníků bratří Kohoutů. Proč právě cyklistika? Jedním z možných
vysvětlení je, že ho ovlivnil profesor dr. Bohuslav Brauner, který patřil mezi
četné Náprstkovy přátele. Dr. Brauner, ve sportovních kruzích známější jako Dr.
Brown, patřil k předním našim velocipedistům té doby. Dalším
z možných důvodů, který se nabízí, je Náprstkovo inklinování
k turistice a výletnictví. Vždyť právě společenské výlety na kolech byly
hlavní programovou náplní prvních velocipedistických klubů, jejich členy byli
převážně cyklisté–turisté. Právě toto ho mohlo silně zajímat. Pravděpodobněji
však spíš jako organizátora, než jako aktivního cyklistu, neboť v té době
se již blížil k šedesátce.
Ať již přivedlo
Náprstka mezi velocipedisty cokoli, brzy patřil k velmi aktivním a
iniciativním členům, mecenášům, později i funkcionářům. Nejdříve byl jmenován
pro své velké zásluhy o klub čestným členem Č.K.V. Smíchov a v roce 1888
před krásnými 130 lety také na 31. července pak Vojta Náprstek přistoupil do
klubu jako zakládající člen.
Na jméno
Vojty Náprstka poprvé narazíme ve spisech smíchovského klubu v roce 1883,
kde se v souvislosti s pořádáním Velkých mezinárodních závodů Českého
Klubu Velocipedistů píše: Bohudík našel
klub četné a vzácné příznivce, kteří skvostných cen věnovali, byli to zejména:
dámy pražské, pí. Johanka Benešová, americký klub dam, pan Vojta Náprstek, p.
Jan Kohout a p. hrabě Arnošt Wratislav. V roce 1888 se při hodnocení
IV. mezinárodních závodů Č.K.V. zase dočteme: Dlužno podotknout, že závodnímu komitétu dostalo se tentokráte zvláštní
podpory král. hlavního města Prahy, jehož zastupitelstvo věnovalo na závody 500
zlatejch a čestnou cenu. Stalo se tak hlavně přičiněním Vojty Náprstka, známého
filantropa, štědrého mecenáše vědy a umění a přičinlivého podporovatele všech
moderních snah lidské kultury. O rok později, při příležitosti V.
mezinárodních závodů ve Stromovce, je mezi dárci čestných cen opět Vojta
Náprstek, který je navíc chválen i jinak. Úřad
rozhodčího zastával s obvyklou precizností Vojta Náprstek. V roce
1891 mu klub znovu děkuje, tentokrát za ochotu při zapůjčení vitrín na Zemskou
jubilejní výstavu, které se Č.K.V. Smíchov zúčastnil, jako jediné cyklistické
sdružení, samostatnou expozicí.
Na valné
hromadě klubu, konané dne 8. února 1895 (na narozeniny Julese Verna)
v pivnici „U Donátů“, první po Náprstkově smrti, bylo vzpomenuto předsedajícím vřelými slovy zemřelého čestného a
zakládajícího člena lidumila Vojty Náprstka, který si získal o klub v době
jeho závodní činnosti nemalých zásluh. Památce jeho vzdána povstáním čest.
V almanachu, vydaném v roce 1900 na oslavu dvacetiletého trvání
klubu, jsou zásluhy Vojty Náprstka znovu a velmi zřetelně vyzdviženy. Zesnulý lidumil, muž širokého rozhledu,
věnoval českému sportu co celku a našemu klubu zvláště, svou plnou přízeň a
s uznání hodnou obětavostí a nestranností zastával vzorně obtížný úřad
vrchního rozhodčího. Jeho přičiněním dostalo se též Č.K.V. od amerického klubu
dam čestné ceny. Klub zachová V. Náprstkovi vždy vděčnou paměť!
Vážnost,
jaké se Vojta Náprstek v Č.K.V. Smíchov těšil, dokládá také skupinová
fotografie členů tohoto cyklistického klubu. Na fotografii je ústřední postavou
celé bezmála třicetičlenné partičky, v níž nechyběli slavní bratři
Kohoutové. Fotografii doprovázel následující text: Živý interes, s jakým čtenářstvo naše a celé sportumilovné
obecenstvo české přijalo obrázky naše čackých bicyklistů českých a závodů jich
se týkající, přiměl nás k otištění zdařilého tableau Českého klubu
velocipedistů na Smíchově, zajímavého tím, že klub soustředil se při něm kolem
vřelého příznivce každého šlechtícího sportu a zábavy ušlechtilé, pana Vojty
Náprstka. Vedle něho po levici sedí: zasloužilý starosta klubu p. František
Kohout, za ním (v uniformě mysliveckého závodčího) p. Petr Kohout, rytíř
krasojízdy a překážek. Nejmladšího z Kohoutů, Václava, vítěze jízdy o
největší rychlost, spatřiti sedícího vlevo u nohou p. Náprstka, kdežto mnoho a
mnohonásobný vítěz na poli domácím i v cizině, Josef Kohout, stojí vzadu,
druhý od levého kraje. Rádi bychom představili ještě také všechny ostatní
sportsmeny ze skupiny, obáváme se však, že bychom přátelům jich pokazili radost
vyhledati si je samotni.
VOJTĚCH NÁPRSTEK (☼ 17.4.1826 – ۞ 1.9.1894) – pokrokový český liberál, jehož názory
v lecčems předběhly dobu. Všestranný organizátor českého kulturního a
společenského života. Přítel mnoha významných osobností – politiků, literátů,
cestovatelů. Nezůstal stranou událostí roku 1848 a po potlačení revoluce se
uchýlil před rakouskou perzekucí do USA. Tam se účastnil vládní expedice
k indiánským kmenům a položil základ ke své národopisné sbírce. Po návratu
v roce 1858 vytvořil z rodinného pražského domu „U Halánků“ centrum
české vlastenecké společnosti. Zde pořádané přednášky iniciovaly vznik
proslulého Amerického klubu dam. Založil České
průmyslové museum a jeho národopisné sbírky jsou dnes v muzeu nesoucím
jméno tohoto muže neobyčejně širokého rozhledu.
PAUL DUDLEY WHITE – LÉKAŘ
ORDINUJÍCÍ JÍZDU NA KOLE
Pasivitou svalů a slabostí srdce trpí
především mozek, a to zejména vzhledem k nedostatečnému zásobování
kyslíkem. Jako lékař stále častěji doporučuji svým pacientům vyjížďky na kole,
které jsou prospěšné jak pro tělesné, tak pro duševní zdraví. Čím více jezdí
pacient na kole, tím méně vyhledává uklidňující prostředky a prášky na spaní.
Podobnými
výroky, kterým se dostalo široké publicity, posadil Dr. White do sedel bicyklů
statisíce, ale pravděpodobněji miliony Američanů. Slova uznávaného kardiologa,
patřícího k osobním lékařům prezidenta Eisenhowera, kterému „naordinoval“
v jeho pokročilejším věku jízdu na kole, měla velkou váhu. A sám šel
příkladem. Ještě jako osmdesátiletý jezdil denně do své ordinace na kole a
dožil se bezmála devadesátky. Tvrdil, že tím bojuje proti smogu, rakovině plic
a infarktu. Kdyby obyvatelé New Yorku následovali jeho příkladu, mohli by prý
zachránit své veliké jablko od smogového povlaku a navíc učinit něco pro své
zdraví jako v televizním soupeření na Tour de France Geraint Thomas i
Alexander Kristoff.
Zasloužil
se o založení výzkumné laboratoře, srdečního institutu „Cox Coronary Heart
Institute“ v Ketteringu ve státě Ohio. Ta se zabývala mimo jiné vědeckým
zkoumáním zdravotních účinků pravidelné jízdy na kole, jejím působením na srdce
a krevní oběh, zdravých i nemocných osob. Výsledky pak byly zveřejňovány na
lékařských kongresech, v medicínských elaborátech a publikacích. Ty byly
pro systematické pěstování rekreační a kondiční cyklistiky vesměs příznivé, což
jí přinášelo další publicitu a uznání v lékařských sférách vlivu. Známý je
třeba výrok dalšího amerického lékaře Dr. Josepha S. Lichtyho, který řekl: „Cyklistika je nejúčinnějším prostředkem jak
udržet otevřené a průchodné všechny tepny – našich měst i našeho organismu
molekul a atomů.“
Neúnavnou
propagací zdraví prospívající cyklistiky, v jejímž podtextu stálo, že
moudrý člověk pečuje o své zdraví dřív, než onemocní, ovlivnil zejména střední
generaci obyvatel USA. Nezapomínal však ani na školní mládež, pro niž
vypracoval metodiku zařazení cyklistiky do školních tělovýchovných aktivit a
popsal ji v návodné příručce „Cycling
in the School Fitness Program“. Uvědomoval si také, že s přibývajícím
počtem cyklistů v USA je třeba zajišťovat jejich bezpečnou a zdraví
prospěšnou jízdu zřizováním cyklostezek, a i v této oblasti se hodně
angažoval. Prosazoval budování a rozšiřování sítě speciálních asfaltových
okruhů pro cyklisty, takzvaných „bike way“.
Je to
také jeho zásluha, alespoň z dílčí části, že po naprostém útlumu zájmu o
bicykly v prvních poválečných letech jejich prodej od roku 1951 každým
desetiletím raketově přibýval, a to přibližně na dvojnásobek. V padesátých
letech se jich prodalo 28 miliónů, v šedesátých 57 milionů a
v sedmdesátých letech již 106 milionů. Takže New York Herald Tribune mohl hlásit hrdě do světa: „Cyklisté v USA jsou na postupu a
jejich počet narůstá tak rychle, že tento fakt je ve Spojených státech považován
za fenomén.“ Třeba však pro úplnost doplnit, že na tomto enormním vzestupu
má svůj nemalý podíl velká ropná krize ze začátku sedmdesátých let, která
přinutila mnoho Američanů odstavit automobily a sednout na kola.
Dr. White
byl uznávanou kapacitou nejen v lékařských, ale i v cyklistických
kruzích. Byl čestným členem nejedné významné cyklistické organizace či
instituce, vítaným účastníkem nejrůznějších mítinků cyklistů nebo slavnostních
otevírání nových „bike way“. Napsal předmluvy k několika americkým knihám
s cyklistickou tématikou, mimo jiné také k ve své době jedinečnému a
proslulému Severoamerickému cyklistickému
atlasu (North American Bicycle Atlas),
který vyšel poprvé v roce 1970. Jiné publikace jsou zase věnovány jemu
nebo jeho památce. Takovou dedikací je třeba opatřena nevšední kniha Rolanda C.
Geista, amerického znalce historie jízdních kol a lidí kolem nich, nazvaná Bicycle People, z roku 1978.
PAUL DUDLEY WHITE (☼ 6.6.1886 – ۞ Halloween 1975) – přední americký kardiolog z Bostonu,
osobní lékař a konzultant prezidenta Dwighta Eisenhowera, jemuž se přikládá
velká zásluha na masové oblíbenosti užívání jízdních kol v USA. Po
ukončení studia medicíny na univerzitě v Harvardu v roce 1911 působil
jako kapitán v U.S. Army Medical Corps. Vypracoval se mezi přední
specialisty ve svém oboru a patří mezi zakladatele americké kardiologické
společnosti (American Heart Association). Od šedesátých let až do své nečekané
halloweenské smrti patřil k významným a veselým propagátorům rekreační
cyklistiky a bezpečné jízdy na kole v „automobilové“ Americe. Má své místo
v americké cyklistické síni slávy (American Bicycle Hall of Fame), jejímž
čestným prezidentem byl na sklonku svého života, oproštěného od nanicovatých
nactiutrhačů.
|
