|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
1
Zřídkakdy opouštěla dům,
maličká a zkřehlá A.
Nabyla přesvědčení,
že co jest za prahem,
to kdysi sobě si vylhala.
Stala se přízrakem domu.
A dům byl to studený a vlhký,
spoře zařízený,
na vše sedal prach.
Kdyby přijímala návštěvníky,
zdálo by se jim,
že jsou v útrobách stavení vzdušné proudy,
které nebohou A. nesou jako titěrné smítko.
Po schodech.
Od místnosti k místnosti.
Chodbami šedavými plakem.
Po uskřípaném schodišti.
Její smysly výrazně ochably.
Tedy až na jeden.
Citlivost jejího sluchu se zintenzivnila.
Nyní slyšela pavouky v rozích sítě příst,
hlodavce slídící pod krovy,
larvy potemníků provrtávat se okoralým chlebem.
Po setmění sedávala u otevřeného okna s výhledem do zahrady.
Ta zahrada už celé roky nepoznala otisk lidské nohy,
přesto si v oné opuštěnosti
vytvořila život docela vlastní.
A potmě, to dělo se toho nejvíc!
Je oko slepé, jaké prozře až v nejbědnějších pustinách bytí.
A jím zřela, chudinka A.,
větvičky divoce rozrostlých rybízů a angreštů,
zmohutnělý morousovitý ořech stále plodící,
okrasné záhony kdysi,
nyní zdušené plevelem,
okrasnou trávu šustící suchopárně.
2
Není už, říkají lidé.
Pakliže kdy byla, dodávají pocestní.
Tedy věru sotva víc než přízrak.
Snad jednoho dne usedla ke skromné večeři.
V šeru místnosti na stolku nahnilé jablko.
A kdyby ji někdy někdo znal,
věděl by, jak milovala hnilobu.
Což není v ní nejvíce pravdy?
Toužila se zakousnout.
Spíš z mazlivosti než z hladu.
Ten pro ni byl vzdáleným konceptem
(ne pro její již tak dost zchátralé tělo).
Ale pocit viny a trapnosti ji držel na uzdě.
Strach z cizích očí,
které se přikradou i nepozvány a uvidí…
A byla-li kdy,
stál-li vůbec její vzdušný palác,
pokud tento příběh nastal
a nepodstatné kdy,
snad její zetlené tělo stále sedí u stolku
ve vlavé noční košilce
s pokřiveným odrazem tíživého dilema,
jaké sedlo ji na čelo a hruď.
|
|
|