|
ALFONS MUCHA – SKVOSTY MEZI
SECESNÍMI PLAKÁTY
V prvních
lednových dnech roku 1895 (když první
leden roku jeho smrti 1939 se stihla v Nice jako v městě Pěkná narodit
představitelka sošné filmové Angelicy, paní Michèle Mercier) se na
pařížských plakátovacích plochách, sloupech, zdech a nárožích objevily rozměrné
plakáty neobvyklého výrazně podlouhlého formátu, které oznamovaly vystoupení
Sarah Bernhardt v inscenaci Gismondy,
uváděné na scéně Théâtre Renaissance. Plakát si u Alfonse Muchy objednala sama
Sarah Bernhardt, zbožňovaná herečka, miláček všech fair play Pařížanů.
Upoutával kolemjdoucí nejen více než dvoumetrovou výškou, ale také dekorativní
zdobností a svěží barevností, vnášející jas do zimně šedivých bulvárů francouzské
akční metropole, avšak prosté agresivní laciné vulgárnosti a plakátové
řvavosti. Hloučky postávajících Pařížanů se netajily obdivem k jeho tvůrci
a plakát uměl nadchnout nejméně na dvacet let i samotnou Sarah, která si malíře
smluvně zavázala k šestileté spokojené spolupráci. Navrhoval pro ni další
plakáty, ale také kostýmy, šperky i divadelní scény. Alfons Mucha se takřka
přes noc stal uznávanou celebritou a vysoce ceněným afišistou, rozuměj
uměleckým tvůrcem secesních plakátů. Za deset let, až do odchodu do USA
v roce 1904, vytvořil ve svém pařížském ateliéru na šest desítek plakátů
(kromě nich také četná panó, kalendáře, exlibris, viněty, programy nebo
pozvánky), které mu vynesly světovou slávu. Maloval na nich mladé krásné
zidealizované ňafyny modely bez vady na kráse, s bohatě zvlněnými prameny
vlasů, oděné do šatů z nádherných látek, doplněných velmi dekorativními
šperky. Zařadil se tak mezi přední afišisty stylu, kterému se ve Francii
říkávalo Art nouveau, v Rakousko–Uhersku Jugendstil a obecně secese.
Vtiskl mu takovou originalitu, že v Paříži se secesní sloh na samém
sklonku 19. století označoval jako „styl Mucha“ (Le styl Mucha).
Mezi těmi
přibližně šedesáti Muchovými plakáty z přelomu století, většinou komerčně
reklamními, zhotovovanými na objednávku, jsou i dva plakáty pro prodejce
bicyklů. Shodou okolností se oba dva počítají k nejkrásnějším Muchovým
plakátům. Je to plakát pro firmu Cycles
Perfecta, barevná litografie z roku 1897, který uchvacuje celkovým
pojetím. Dominuje tu rafinovaně elegantní, až smyslně krásná, tvář mladé
koketky, s vlasy rozevlátými do množství pramenů, vykrývajících spolu
s jejím nařaseným oděvem téměř celou plochu plakátu. Navozuje to atmosféru
ničím nespoutané volnosti, rovnosti a bratrství = svobodného rozletu mládí.
Druhý
Muchův plakát s námětem kola je pro Waverley
Cycles, pro francouzského generálního dovozce kol této americké značky
(Indiana Bicycles Waverly, Indianopolis Ind. US), kterým byl Harry Reynaud
v Paříži. O tomto plakátu z roku 1898 prohlásil britský kunsthistorik
W. S. Rogers, který sám také plakáty navrhoval, že je to učebnicový příklad
uměleckého pojetí plakátu. Opět ta Muchova svůdná atraktivní dívka ušlého
kukuče, držící v jedné ruce, volně položené na řídítkách kola, vavřínovou
snítku jako symbol převahy a vítězství, druhá ruka se lehce opírá loktem o
kovadlinu s kladivem, symbol solidní řemeslné práce.
Pozoruhodné
na obou těchto plakátech je, že ač jsou určeny k reklamě a propagaci
jízdních kol určité značky, je na nich motiv bicyklu silně upozaděn. Toto
Muchovo zkratkovité grafické vyjádření, stylizující kolo pouze řídítky a něčím
málo navrch, sloupkem řídítek, případně kouskem přední části rámu, není pro
reklamní plakát výrobce nebo prodejce bicyklu typický. Ba právě naopak. Na
desítkách plakátů tohoto druhu a té doby jsou kola dominující, většinou
jedoucí, se sličnými babami nebo elegantně oblečenými dámami v sedle. Nebo
na nich bývá dvojice cyklistů, popřípadě i více kol v různých situacích.
Aby bylo hned na první pohled zřejmé, že plakát je reklamou na bicykly.
Jen tak
mimochodem, poznámka na závěr. Přední a velmi populární okrasa pařížských
divadelních úspěchů Sarah Bernhardt (22.10.1844–26.3.1923),
členka Comédie Française a od roku 1899 ředitelka vlastního domu smíchu =
divadla, která vlastně svou Gismondou
odstartovala závratnou kariéru malíře Alfonse Muchy jako vynikajícího afišisty,
neměla k cyklistice příliš daleko a o jízdě na velocipedu se vyjadřovala
příznivě. Známý je její výrok z roku 1896 o významu jízdy na kole pro
emancipaci žen: Věřím, že potřeba jízdy
na kole hluboce zasáhla naše mravy a vyvolala změny, které jsou však ještě
mnohdy zpochybňovány. Všechny ty mladé ženy, všechny mladé dívky, které vyjely
na kole, si vybojovaly prostor a nejsou již jako přibité k domácnosti a rodinnému
životu.
ALFONS MUCHA (☼ 24.7.1860 – ۞ 14.7.1939) – malíř, kreslíř,
afišista, ilustrátor a grafik, který dlouhá léta žil v zahraničí.
K nejúspěšnějším patří jeho pařížský pobyt v letech 1887 až 1904,
během něhož získal světovou proslulost jako tvůrce secesních reklamních
plakátů, na nichž uplatnil svůj zdobný ornamentální styl a zálibu
v ženských typech půvabných nositelek šarmu. V USA, kde pobýval
v letech 1904 až 1910, byl uvítán jako největší dekorativní malíř 19.
století. Po návratu do vlasti vedle jeho stěžejní funkce komandanta (toho
nejvyššího představeného) lóže svobodných zednářů v ČSR pracoval na
monumentálním cyklu dvaceti rozměrných pláten Slovanské epopeje a je autorem
prvních známek a prvních bankovek samostatného Československa. V 60. a 70.
letech dvacátého století naštěstí se vzedmula nová tsunami vlna zájmu o tohoto
fajnšmekra designu – světoznámého malíře původem z Ivančic jako Vláďa
Menšík.
LINO
VENTURA
☼ 14.7.1919
PARMA, ITALIA (= DVACET LET PO JEHO NAROZENÍ POTKAL ZUBATOU JAKO PRASE V
PRAZE VELEVÁŽENÝ AUTOR ALFONS MUCHA!)
۞ 22.10.1987 SAINT CLOUD U PAŘÍŽE, FRANCIE
Když zemřel jednoho podzimního dne Lino Ventura, představitel galejníka Jeana
Valjeana, nespravedlivě odsouzeného k tvrdému trestu, zavládla
v usedlosti Sévres la Chateignerie tísnivá nálada.
Odešel otec, jak mu všichni říkali; odešel ten, který byl jejich
dobrodincem. Jak zvláštní, říkali mu „chlápek natvrdo“, a přitom je jedním
z lidí, který má takové porozumění. Zde, na usedlosti žijí děti, o které
by se asi těžko postaral stát anebo by určitě živořily, pokud by neskončily
společnou sebevraždou jako David Koresh, náboženský fanatik v USA, jak se
také stávalo.
Světoznámý herec se ohrazoval proti tomu, aby jej nazývali dobrodincem.
Věděl, že pro těžce handicapované dětičky nebylo vlastně téměř nic. A tak
Ventura začal sám. Postavil nejdříve domov pro třicet dětí. Později přibyly
další a dnes je jich už tři sta. Ze začátku se dívali na tuhle akci, zvanou
Sněženka, s jistým despektem, ale dnes ji museli vzít na vědomí.
V den, kdy do domova přijde dítě, je zákonem dáno, že všechny výlohy na
sebe bere stát.
Dcera Linda, jedno ze čtyř Venturových dětí, je duševně ne zrovna vyvedená.
Ventura sám nejlépe rozumí tomu, jak je složité se probíjet, zůstat bez
ochrany, prekérní začínat s handicapem.
Sám těžce začínal. Aktivně boxoval, ale větší úspěchy získával jako
řeckořímský zápasníček. Stal se dokonce mistrem Evropy, škoda, že ho nemohl
nikdy zažít a znázornit na plátno vídeňský malíř číslo jedna – Gustav Klimt,
který se narodil stejný den 14.7.1862 v Baumgarten u Vídně. To se psal rok
1953, Gustavu Klimtovi by bylo 90 let, kdyby neumřel tak předčasně 6. února
1918, kdy slavil Ferdinand Peroutka teprve jen 23 let za Rakouska–Uherska,
a stříbrné plátno ještě neznalo postavu tvrdého chlápka, který se nezalekne
nebezpečenství ve jménu zákona anebo jenž se dokáže postavit do čela
gangsterské tlupy. Když mu bylo 30, nabídl mu příležitost ve filmu Jaques
Becker, ale tu první opravdovou roli si zahrál vedle Jeana Gabina v roce
1954 ve filmu Když je v Paříži noc.
Dnešní filmotéka zaznamenává, že Lino Ventura hrál jako král
v sedmdesáti filmech.
Je to málo nebo je to hodně? Je to dost na to, abychom mohli Venturu
zařadit, aby tento muž tmavých očí, výrazné tváře a ostře řezaného charakteru
dostal své místo ve světovém filmu. Při takových příležitostech jako je
charakteristika herecké práce a herecké kreace, se hovoří o všem možném. O vzorech,
o inspiraci, o škole, o dosaženém vzdělání. Ventura je samorost. Neprošel
hereckou průpravou, nestudoval ji u nikoho velikého z oblasti filmu, a
přece dokázal převzít tak náročné role, tak stěžejní postavy, které se potom
staly natrvalo nejenom součástí filmové historiografie, ale neopakovatelného
diváckého zážitku, na kterém si Ventura zakládal nejvíce. Není přece
tajemstvím, že v celé řadě rozhovorů, které poskytoval, se nepříliš
lichotivě vyslovil na adresu novinářů, kteří si vymýšleli ledacos, i to, že
jeho jméno je pseudonym, ačkoliv otec se jmenoval Ventura, (matka Borrini), i
na adresu kritiky, kterou, jak se zdá z jeho výpovědi, nebral zas tak
příliš vážně. Byl vždy svůj, zakládal si na svém uměleckém mistrovství,
vyzbrojen především tvrdou životní školou a nezaměnitelnou životní přípravou.
Nejvíce se například diskutovalo a velmi mnoho psalo o jeho úloze Jeana
Valjeana, kterou převzal po Jeanu Gabinovi. Jak na něho působil tento fakt, co
dělal s jeho psychikou a jak reagoval, když mu Robert Hossein svěřil roli?
„Úlohu Jeana Valjeana jsem podobně jako všechny ostatní hrál jen podle
vlastního temperamentu. Nekladu si nikdy a nekladl jsem si ani při ztvárnění
Valjeana otázku jak na to, aby… Každou roli dělám tak, jak cítím, že by se měla
dělat. Vypadá to asi hrozně jednoduše a nemusíte tomu věřit, ale je to skutečně
tak. Byl jsem pouze ovlivněn skutečností, že jde o značně těžké dědictví po
Harry Baurovi (12.4.1880 až 8.4.1943)
a Jeanu Gabinovi, kteří tuto roli hráli přede mnou. To mě přimělo k tomu
trochu váhat, než jsem nabídku přijal. Pak už to šlo všechno hladce. Jakmile
jsem roli přijal, hrál jsem ji instinktivně bez jakýchkoli problémů. Ve
srovnání s mnoha slavnými kolegy si nikdy se svou hereckou prací nedělám
starosti. Řídím se vždy jen instinktem. Ten mi také napoví, zda jsem schopen
určitou roli zahrát či ne.“
Venturův výkon v Hosseinových Ubožácích
vešel do dějin kinematografie osobitým ztvárněním; nic neopakoval, nic
neodvozoval. Samozřejmě, že do první role již jmenovaného inspirátora Venturovy
herecké práce Jacquese Beckera v roce 1953, který jej angažoval do filmu Nesahejte na prachy, k Ubožákům uplynulo nejenom jisté období
časové, ale především velká zkušenost a poctivá vyzrálost Venturovy herecké
práce.
Kritika se může mejlit v určování klíčové role, protože vnitřní
rozměr, který svým postavám Ventura propůjčoval, často záležel i na dobovém
kontextu angažování se Ventury na společensko–politických procesech.
S bezpečně citovým, instinktivním zaměřením propůjčoval své životní
názory postavě s takovou mírou mistrovství, že bylo těžké srovnávat
nabytou zkušenost a lidskou etiku s hereckou školou či stylistickou
bravurou. V tom je možné argumentovat například postavou, v italském
tisku tolikrát diskutovanou, a to s osobou generála dellà Chiessi,
bojujícího s teroristy v Palermu ve filmu Sto dní v Palermu. Snímkem, který ve své době tak
rozčeřil hladinu kritiky i společenského vědomí Itálie a v podstatě se
zapsal do diskuse v boji s terorismem a mafií. Ale jsou tu další
snímky, které máme v dobré a čerstvé paměti jako je Výtah na popraviště, Marie
Octobre, Taxík do Tobruku, Sto tisíc dolarů na slunci, Pláč pro banditu, Sicilský klan, Rumový bulvár,
Dobrodruzi anebo film režiséra José
Giovanniho Drsný chlapík, jako šitý
na postavu Venturovu. Drsný samotář bojující na vlastní pěst (s vynikajícím
výkonem Claudie Cardinale) jakoby byl ozvěnou Valjeanovou, ale ozvěnou zdaleka
ne tak umělecky propracovanou.
Za roli v Hosseinově filmu byl navrhován na Césara, francouzskou
obdobu Oscara. Nedostal ji. Ventura nedostal žádnou z velkých cen a
dokonce nepřijal ani řád Čestné legie ani jiný řád. Tvrdě se bránil poctám,
tvrdě odmítal jakékoliv fanfáry, protože dobře znal a uvědomoval si jejich
pomíjivost i to, že mu nedokážou přinést pocit uspokojení a pocit štěstí. Pouze
jeho manželka přijímá v roce 1987 jako jedna z mála žen poctu být
členkou Francouzské čestné legie, a to především za svoji charitativní činnost.
Této pocty se jí dostalo dva dny před náhlým úmrtím jejího muže, který zemřel
na infarkt ve svém domě v Saint Cloud u Paříže.
Kritická miska vah posuzuje herecký tvůrčí oblouk uzavřeného hereckého
života, herecké tvůrčí práce. V řadě rolí, které odevzdává Ventura divácké
veřejnosti, je samozřejmě vedle řady úloh osobitých a jedinečných několik
postav, které jakoby žily ze své podstaty, jakoby opakovaly pouze to, co se už
podařilo.
A tak člověka napadá, zda právě tohle nebyl důvod, proč se Lino Ventura
tak bránil nabídkám, aby přišel do divadla, aby si zahrál roli. Odkládal
nabídky, odkládal možnost setkání s divákem, dotek s živým člověkem.
„Divadlo mám sice moc rád, ale hrát v něm nechci a nechtěl bych být
trápen na jevišti. Ale kdoví, možná později. Nevím.“
Ale my víme, že se to „později“ již nedostavilo. Ventura před obecenstvem
boxoval, zápasil a také se stal manažerem a dokonce dirigoval orchestr, nerad
zkusil ono riziko stanout na nejistých divadelních prknech. Proč tomu tak bylo,
se už asi těžko dozvíme, protože právě v tomhle názoru byl Ventura
obezřetný a plachý.
A nedozvíme se odpověď ani na druhou otázku.
Ventura šel z role do role. Přijímá nabídky, a kritika se často
táže, proč si nedovolí odmítnout roli, proč přijímá jistý stereotyp, do
kterého, jak známo, producenti a režiséři upadají, podléhají jistým konvencím
jistotou nabité pokladny a úspěchu volby představitele. Ventura se však bránil.
Uváděl, že jeho volba byla volbou osobní a zakládá si na tom, že to byl právě
on, kdo rozhodoval o tom, zda roli přijme či nepřijme. Snad nejprokazatelnější
riziko nabídky a souhlasu je právě u filmu Ubožáci,
který mu nabídl Robert Hossein.
Jaké to bylo riziko? Jak sdělilo národní filmové středisko v Paříži,
byl film Ubožáci (Les misérables)
v produkci Pathé Cinema Paris, Serean–films Roma a Defa DDR v režii
Jean Paula La Chanopise s Jeanem Gabinem, Sylvií Monfortovou, Bernardem
Blièrem a dalšími, jedním z nejnavštěvovanějších filmů všech dob ve
sledovaném období. Od uvedení do kin v roce 1958 do 31. prosince 1974 ho
shlédly stovky miliónů návštěvníků a byl v celkovém žebříčku osmým
nejnavštěvovanějším snímkem všech dob. A přece bere roli po Jeanu Gabinovi Lino
Ventura, aniž by se obával konkurence. Herec, Gabina tak respektující, který
byl jeho dobrým přítelem, nikdy nepocítil tíhu konkurence, která zde zcela
logicky musela být.
„Není tajemstvím, že jsme si byli s Jeanem Gabinem blízcí, velice
jsme si rozuměli a on pro mne moc znamenal. Nepochybně mě i ovlivnil, protože
všichni jsme někým ovlivněni, ale teď už jsem ten, kdo jsem a Jean byl tím, čím
byl. Těžko však mohu sám posoudit, zda je mezi námi podobnost skutečně tak
velká.“ Samozřejmě, že je možno srovnávat jistý výraz, jisté reakce, jisté
dramatické chování, ale ve své podstatě musíme přiznat oběma velikým, dnes už
nežijícím velikánům jejich nezastupitelné role.
O tom se nelze dohadovat ani s nepitoresknější představivostí.
Ventura měl své výhrady k novinářům, o tom jsme se již zmiňovali, ale je
opravdu velikým problémem, jak bychom se dozvěděli o životě a práci herce bez
účinné pomoci řady novinářů, kteří sledovali každý jeho krok, každý jeho výrok.
A tak, vracíme-li se k filmům jako je Druhý dech anebo Ďáblovo
desatero, nemůžeme si nevšimnout jeho neotřesitelnosti, soustředěného klidu
a jistoty. Tak je zachycen na kilometrech filmového záznamu.
Velmi málo je už dokumentů z jeho soukromí, které si zcela logicky
až žárlivě střežil, obávaje se pomluv, intrik. Nenáviděl především redaktory
společenských rubrik, vymýšlející nejrůznější kombinace.
A přitom kromě normální kamery účinkovala i dokumentární kamera jednoho
večera v pařížském nočním klubu Castel, kde vypukl požár. Nebezpečím
života byly ohroženy desítky lidí. Populární, tvrdý chlapík Lino Ventura si
připomenul časy svých začátků, kdy spoléhal na své pěsti a na své svaly, na své
silné paže. Zabraňuje katastrofální panice a vyvádí lidi a některé vynáší
nouzovým východem z nočního klubu. „Le Paris Soir“ píše: Lino zachránil
sto lidem život v nočním klubu Castel.
Herec se brání oslavám a poctám jako se jim bránil kdykoliv předtím. To
jenom jeden příležitostný večer prověřil, zda slovo a čin na plátně se
nerozchází s osobou občana, který se narodil v Itálii, aby šel za
perspektivou do Francie, občana, který prožívá těžké období emigrantského
života v exilu před Mussolinim, kdy jako mladíček dochází za obživou do
fabriky, aby se později uchytil.
Ventura prožívá vnitřní svár dobra a zla, čestnosti a charakternosti,
spravedlnosti a bezpráví jako na živé sítnici každého filmu, který točí. Vrací
se k zážitkům mladých, těžkých let, vrací se ke svědectví současnosti,
kterou drsně prožíval, aby obohatil vnitřní život svých postav svědectvím, ve
kterém může sice filmově stát jednou na lavici obžalovaného, jindy na straně
druhé, ale nikdy nejde o laciný, efektní, povrchní projev.
Tak třeba ve filmu Poslední adresa,
režiséra José Giovanniho, vytváří Ventura figuru charakterního policisty
Léonettiho, který se vypracuje od pochůzkáře až na inspektora, je vyznamenán
Čestnou legií. Jednou se vrací pozdě v noci ze služby a v Boloňském
lesíku je vyrušen zoufalým voláním o pomoc hlasem dívky, která se stala obětí
opilého násilníka.
Léonetti zakročuje tak, jak mu velí inspektorská čest a pramálo věnuje
pozornost tomu, že násilník je synem z lepších kruhů, a že
s policistou zatočí. Tak se také stalo. A tak nakonec je předmětem zájmu
nikoliv násilník, ale policista, jenž svoji oběť prý „týral“, jak dokazuje
zručný advokát. Léonetti je napaden bandou zločinců. Mladá sociální pracovnice,
která je po jeho boku, příliš výrazně nezasahuje. Ani ve scénáři, ani herecky,
ale pamatujeme si ji, protože je to epizoda k zapamatování – Marlén
Jobertové. S Brigitte Bardotovou točí ve filmu Roberta Enrica Rumový bulvár, kde zase pro změnu
vytváří postavu starého, zkušeného mořského vlka, pašuje alkohol do Spojených
států. Režisér podobně jako tvůrci před ním, se snaží využít možností Venturova
herectví, jeho chlapství, dsnosti, jeho výrazného uměleckého charakteru. Ale
jak je každá role a každý úkol jiný, ukazuje jeho filmová postava mafiánského
kmotra Vita Genoveseho z filmu Valachiho
svědectví.
Tenhle snímek, natočený na počátku sedmdesátých let, byl jistým
přelomovým pokusem ve filmech o mafiánech a gangsterech. Režisér věděl, že
série příběhů a zásoba námětů je do značné míry vyčerpána. Proto se rozhoduje
k natočení takového snímku, který vychází v podstatě
z rekonstrukce vyprávění šéfa tlupy Cosa Nostra uvnitř americké
společnosti. Film je to opravdu dynamický, příběhový. Charles Bronson a Lino
Ventura zde září svými výkony. Nicméně ohlas byl poněkud rozporný, protože
překvapil především zastánce klasických filmových thrillerů. Jestliže Ventura
hovoří o svém přátelství se šansoniérem Jaquesem Brelem, potom to nebylo, jako
nic ve Venturově životě, přátelství formální. Točí spolu s Lelouchem film Dobrodružství je dobrodružství a později
v Brelově filmu Daleký západ.
Ventura se objevuje znovu v roli perfektního profesionálního vraha Raplha
ve filmu Edouarda Molinara Dotěrný chlap,
kdy je svede do role kontrahráče a cesťáka Pignona životní cesta opět
s Brelem.
Vražda, spravedlivé odhalení, boj, moc a struktura spiknutí, tak bychom
mohli nazvat svět, ve kterém se pohybuje tento osobitý pan herec. My si jej
zapamatujeme především z filmu zabývajícího se italskými poměry let
osmdesátých, Ctihodné mrtvoly.
Je to film, u nás dobře známého Francesca Rossiho, sledující především
situaci po vraždě neapolského prokurátora. Po ní následují atentáty na vysoce
postavené úředníky justice. V čele pátrání je Rogas; postavu ztvárňuje
Ventura. Ale jak je to vlastně s vraždou a mocí, jak je to
s atentátníky a strukturou celého spiknutí. Rogas narazí na tvrdou
realitu, kterou předtím neznal. Nebo ji neznal zřejmě do takové hloubky.
Inspektor ví, že je nutné zasáhnout, že je nutné potlačit protivníka, ale
zároveň má proti sobě stanovisko svého nadřízeného joudy, předsedy Nejvyššího
soudu Richse (Max von Sydow), jenž pouze opakuje zásady, jimiž se musí řídit
justice, ale tak obecně, že inspektor nepochopí, co vlastně v této chvíli
je jeho povinností a kdo stojí za rukou, která zabíjí a kdo u moci, jež
utlačuje. Tím paradoxnější je východisko filmu, ukazující nakonec, že obětí
atentátu se stává i předseda Nejvyššího soudu.
Sympatie u nás získal Ventura filmem José Giovanniho Drsný chlapík (1982); byl natočen ve francouzsko–kanadské
spolupráci. Ventura tu představuje bývalého automobilového závodníka Alda, jenž
se vydává za zlatým pokladem do peřejí horské kanadské řeky, aby o něj přišel a
znovu jej získal. Tedy úhrnem moderní pohádka o velkém hrdinovi, sice
sympatická a klukovsky obdivovaná, nicméně patřící do série těch
„neprůstřelných“ pohádkových příhod a hrdinů.
Ventura, věčný voják (odmítl být povýšen na svobodníka) si sám uvědomuje,
že jeho záběr a jeho výraz se pohybuje v poněkud uzavřeném kruhu, a že
výběr jenom těžce může ovlivnit. Sám říká: „Ať už jsem hrál kohokoliv, vždycky
jsem dbal na to, abych postavu oprostil od mýtu, aby nebyla symbolem moci. Není
rozhodující, zda ztělesňuji představitele zákona nebo toho, kdo je v rozporu
s paragrafy: pokaždé se snažím vystihnout ty rozhodující, přesvědčivé
lidské rysy své postavy. Díky šťastné náhodě hraji ve filmu a nejsem žádný
akrobat, který předvádí dva tři kousky, při nichž se obecenstvu tají dech.
Chci, aby se lidé mohli se mnou ztotožňovat, a proto musím na ně působit
nepřetržitě. Přitom samozřejmě do každé role vkládám i kus svého vlastního já.
Nejvíce se mně osobně zamlouvají filmy, které vyprávějí o přátelství dvou lidí.
Ale mám taky rád role osamělých mužů. Do těch mohu vkládat hodně ze svých
vlastních zážitků.“
Právě o přátelství dvou novodobých desperátů Rolanda a Manua (Ventura a
Alain Delon) vypráví dnes už legendární film Dobrodruzi. Filmový dokumentarista zaznamenává jistě svojí optikou
Venturovo působení ve filmu a vezme si k tomu pomocná hlediska. Pro
jednoho to bude třeba spolupráce s Carlosem Saurou ve Španělsku
v roce 1964 na filmu Pláč pro
banditu, pro jiného spolupráce s Jeanem Paulem Belmondem ve filmu 100 000 dolarů na slunci.
Staří, věrní obdivovatelé gangsterek jistě nezapomenou na Sicilský klan, protože se v něm
schází šéf klanu (Gabin) se svým mladším spolupracovníkem Sartetem (Alain
Delon), iniciátorem loupeže za 25 miliard franků, násilníkem
s nebezpečnými vlastnostmi šílence, jenž se nezastaví před ničím, pokud
jde o sex a peníze. A proti nim stojí policejní komisař Le Goff, zkušený,
ošlehaný bojůvkami, rovněž nezastupitelný šéf (Lino Ventura) a jejich souhry a
prohry. Zvláštní řešení Sicilského klanu
i příběh, to všechno řadí nejenom film, ale i herecké podání mezi klasiku
tohoto žánru.
Umělec, velký tvůrce odešel předčasně od své práce. Ještě den před svou
smrtí byl společně s manželkou na návštěvě u přátel. Ještě den před svou
smrtí byl plný elánu, šarmu, fantazie. Za světovou popularitu vděčí jen svému
talentu a potom především soustavné, těžké, cílevědomé a soustředěné práci;
pohrdal snobismem, nadřazeností, byl alergický na termín „komerční film“,
protože se odmítal ztotožnit s představou, že by točil film, kterým by
nedokázal oslovit co nejširší okruh diváků. Samozřejmě, že mu kritika vytýkala,
že za podrážděnými slovy na adresu „intelektuálního terorismu“ je komplex
umělce, který si vyřizuje své účty. Možná. Nicméně celá řada nezapomenutelných
postav z toho či onoho břehu lidského rozměru žije, prozatím nepřekonána a
nenapodobitelná ve svém výrazu.
Filmový voják má pevné místo ve filmovém vesmíru.
ROBERT
BADEN–POWELL – ŽÁDNÝ PÓVL, KURVA HOŠI GUTEN TAG, HOŠI Z MAFEKINGU
V té podivné válce, která se odehrála na přelomu 19. a 20. století
až v daleké Jižní Africe a v níž se střetli Angličané s Búry,
potomky původních holandských přistěhovalců žijících v malých republikách
Transvaalu a Oraňsku, bylo na britské straně několik osobností, které se
později zapsaly výrazněji do historie. Jako váleční zpravodajové, píšící pro
různé anglické deníky, zde působili pozdější britský premiér Winston Churchill,
spisovatelé Rudyard Kipling a Edgar Wallace, jako lékař polní nemocnice Arthur Conan
Doyle, tvůrce slavného Sherlocka Holmese, jako nosič raněných Mahátma Gándhí. A
britské ministerstvo války sem nahnalo plukovníka Roberta Baden–Powella,
pozdějšího zakladatele skautingu. Ten dorazil do jižní Afriky, kde situace
nazrála k válečnému stavu, 14. července 1899, akorát 40 let před datem
úmrtí Alfonse Muchy.
Generální štáb britské armády si vysoko cenil schopností a zkušeností
tehdy dvaačtyřicetiletého Baden–Powella, uznávaného odborníka na Afriku.
K jeho popularitě také přispěla příručka Scouting for Soldiers (Skauting
pro vojáky), která se v anglické armádě používala při výcviku
vojenských zvědů a zpravodajské služby. Úkolem plukovníka měl být rychlý výcvik
dvou pluků jízdního dělostřelectva, ale události dostaly překotný spád a
postavily Baden–Powella do docela jiné role. Telegrafická zpráva o oficiálním
vypovězení války ho zastihla 11. října 1899 v Mafekingu, strategicky
důležitém městě, klíčovém opěrném bodě Britů. Téměř současně s touto
zprávou dorazily k městu početně silné a dobře vyzbrojené jednotky Búrů,
několikanásobně převyšující anglickou posádku, a Mafeking obklíčily. Plukovník
Baden–Powell tam měl k dispozici pouze asi sedm set vojáků, posílených
několika stovkami civilistů, narychlo vybavených zbraněmi.
S brzkým osvobozením Mafekingu britským expedičním sborem se nedalo
počítat, a tak se Baden–Powell musel připravit na dlouhodobější obléhání. Do
obranných plánů zahrnul také civilní obyvatele města a plněním snadnějších a
méně nebezpečných činností pověřoval i desetileté a o něco málo starší hochy
jezdící většinou na kolech. Shromáždil celkem osmnáct hochů, tento oddíl
rozdělil do tří hlídek a každá si zvolila ze svých řad velitele. Oddílu velel
kadet, rovněž ještě chlapec. Jmenoval se Goodyear.
Tito hoši v co největší míře využívali bicykly, které jim dávaly
křídla. Jejich rychlé a pohotové služby tím značně nabývaly na ceně. Doručovali
písemné rozkazy a ostatní poštu uvnitř města, rozváželi proviant a později i
zbraně a střelivo do obranných pozic, pomáhali zdravotníkům při ošetřování
raněných a přiváželi nejvyššímu veliteli, plukovníkovi Badenu–Powellovi,
hlášení o vývoji situace na jednotlivých obranných postaveních. Plukovník měl
nejprve výčitky, že pověřuje nezletilé chlapce úkoly pro in full effect
dospěláky. Brzy se mohl přesvědčit, že jeho obavy tentokrát nebyly na místě, že
tihle adepti jsou stejně schopní a stejně zodpovědní jako dospělí. Později
napsal: Chování hochů z Mafekingu
patří k nejpříjemnějším zážitkům té těžké doby.
Lokální pošta uvnitř obleženého města pracovala zásluhou
Baden–Powellových mladých cyklistů naprosto spolehlivě a byla stabilizujícím
prvkem přinášejícím obyvatelům v těch neklidných dobách určitou jistotu.
Z nějakého důvodu, pravděpodobně aby dodali této službě punc oficiálnosti,
začali v Mafekingu tisknout vlastní známky. Na těch prvních byl
Baden–Powellův portrét, uveřejněný ještě navíc bez jeho souhlasu, a plukovník
je nechal bez milosti stáhnout z oběhu. Nahradily je známky v hodnotě
„one penny“, na nichž je vyobrazen na modrém poli mladý cyklista v širokém
klobouku, údajně sám velitel „hochů z Mafekingu“, kadet Sgt. Major
Goodyear. Tyto známky se tiskly v období od 24. března do 17. května 1900.
Dnes patří k filatelistickým raritám, zachovalo se jich málo a jsou velmi
vzácné. Na většině z nich je dobře čitelné kulaté razítko MAFEKING – 1900 – C.G.H.
Je třeba připomenout, že v té době byla jízdní kola v britské
armádě již dosti běžná a v búrské válce patřila do arzenálu některých
anglických jednotek. Baden–Powell dokázal ocenit přednosti bicyklů
v armádních službách. Sám okusil jízdu na kole již v roce 1879. Když
přijel ještě jako mladičký poručík po dvouleté službě v Indii na dovolenou
do Londýna, udivilo ho, že dříve tak rozšířená vysoká kola jsou
z londýnských ulic vytlačována modernějšími nízkými koly, takzvanými
rovery. Hned si jedno takové pořídil a rád se na něm projížděl metropolí na
Temži. Svému příteli prý jednou řekl: Kolo
ve velkoměstě je jako jezdecký kůň v divočině. Umožňuje projet dlouhé
tratě, více zažít a více vidět. A ještě má jednu výhodu: kolo na rozdíl od
jezdeckého koně nepotřebuje krmení.
Obléhání Mafekingu skončilo až 16. května 1900, kdy toto malé pohraniční
město osvobodily jednotky britského expedičního sboru. Trvalo neuvěřitelných
217 dnů a Baden–Powell byl v Anglii oslavován jako válečný hrdina – vítěz
z Mafekingu. Za houževnatou, chytře vedenou a vytrvalou obranu města proti
silné početní převaze obléhajícího vojska byl povýšen na generálmajora. Stal se
velmi populární, ale nejen pro vojenské úspěchy. Jeho příručka Rukověť skautingu (Aids to Scouting), zpracovaná pro potřeby armády, se stala
bestsellerem pro mládež a manuálem života v přírodě pro tehdy se
rozmáhající hnutí woodcraft. Baden–Powell upravil příručku pro civilní potřeby,
a ta vycházela nejprve časopisecky ve čtrnácti pokračováních a v roce 1908
byla poprvé vydána souborně pod názvem Skauting
pro chlapce (Scouting for Boys).
Vydání v plátěné vazbě stálo dva šilinky a levnější edice s papírovou
vazbou se prodávala za jeden šilink. Ještě téhož roku následovala čtyři vydání,
v letech 1909 až 1911 další a další, doplňovaná a rozšiřovaná, překládala
se v zahraničí. Knížka Scouting for
Boys položila základy mohutnému celosvětovému skautskému hnutí, u jehož
zrodu stáli také na kolech jezdící „hoši z Mafekingu“.
ROBERT BADEN–POWELL (☼ 22.2.1857 – ۞ 8.1.1941) – vysoký důstojník britské armády působící mnoho let v koloniích,
zejména v Indii a Jižní Africe. Hrdina z války s Búry,
v níž velel posádce obklíčeného města Mafeking. Obdržel nejvyšší anglické
řády a vyznamenání, byl povýšen do šlechtického stavu. Od afrických domorodých
kmenů dostal několik přezdívek – Muž se širokým kloboukem, Vlk, jenž nikdy
nespí, i jiné. Osvědčený autor příruček pro výcvik vojenských zvědů,
z jejichž obsahu později mnohé uplatnil ve skautských publikacích.
Zakladatel skautského hnutí, kterému se po odchodu z armády v roce
1910 plně věnoval, uznávaný vůdce skautů na celém světě. Autor několika desítek
knih, většinou příruček, zručný kreslíř. Zemřel v africké Keni, která mu
byla druhým domovem.
ELLE – PEŘÍČKO – PARTNERKA PANTERA S DOBRÝM
ÚVODEM, PROGRAMEM I KONCEM
Není spravedlnost dráčková, neomráčí
vás kupní síla znalkyně kočičí variace na Slovanskou epopej značková
předvídá budoucnost daleko
dopředu jako před maratónem zpráv Karla Mráčková
obláčková obětavá miláčková
nekousavá a ještě sedm vhodných barev temperová
sluší jí to v přírodě tutti
frutti Sibylina čeleď depeše cucající mentol jako móda na jazyk
intimnějších úzkokolejných vzkazů morseová
žádný Bud Spencer a špageti
western žádný macaroni gestern
pod vlivem divočiny electro
praská ve švech celej Praterstern
snivá hudba budoucnosti
spirituální příklad odolnosti
proti zubu času hraje symfonii
s klikou od radosti
její mandala by nandala fortel
kočičkám, čeledi zvídavých duhovek do sytosti
její abeceda mládí koketuje ve prospěch
poetické výmluvnosti
divadlo velkých forem po ní
nepohasne okorale, alegoricky alfarytmicky nevrle
čokoládové palivo
s horlivostí chilli milý polibek na rtech endorfinále Neffinále sci-fi
pukrle
každý kabaret a každá show na
plné obrátky neúsporné porce kvality
vyhledávám její nakažlivé sklony,
otisky, stopy na vandry autentické rarity
herečka Sarah Bernhardt byla
dlouho Muchovou múzou
tahle žije jako já
v nesecesní době jen přiléhavě s blůzou
je založená přírodně na
jednoduché UNITY: Afrika Bambaataa ne hambatá porce
rošťáren s Jamesem Brownem ve stereo unicef united bázi
vypravěčka odvážných výprav na
pokraj sil připomínala jen slušivou extázi
asi jako vyzývatelka v davu
na scéně pro vůně obdařená máta peprná
představte si prskavky, pookřála
v páru kamarádka ohňostroje jiskrná
je perlou beze všech pochyb:
nemůže být bestie jako zmrzlina pro Stalina mrazivá?
ne, její úroveň je vysoká, její
ochota se prioritou nazývá
neustále mě provokuje nalákat jí
na servis delegáta či neopožděného bodyguarda
její tělo je styl senzace co
sklízí ovace u nejednoho ostražitého velikána i k pousmání barda
omaggio tributo společenské a do
detailu splývá jak humor a Jiří Slíva: součástkami umění významné
má všechny předpoklady stát se
ikonou v mladém věku díky píli soustavné
je dokumentem, ve kterém si
kdekdo z její studnice rad a domény ♥ půvabně zanotuje
protože nemá potřebu se snížit,
strhující pásmo jak frajerka, co o ní pěl Falco, odstartuje
její krev je vzácná kapalina,
její duše vzácná kombinace
nemrhá talentem ani pověstí pro
špinavé nesnesitelné machinace
včera po šesté večer jsem
se do ní lehce, no možná že i těžce, po mnoha půstech na ústech zamiloval
je peříčkem literatury a
střevíčkem pro sval, který by jarní vášeň i u Praděda posiloval
poznáte její míry, jsou akorát do
detailu expresivně matematikou přírodních sil vymodelovány
objednali by si její
lukrativní vizáž do Orient Expressu, ale pulsuje prý nejčastěji
divočeji s elegány
elegány s přehršlí rostlin
na lukrativních místech jako vídeňskej Prater
když vejde ve známost její kus
poezie, je meteorit a pozůstatek kráter
ač nejsem Leoš Mareš, který by
hned svůj hlas velebil před Miladou Marešovou
ač nejsem ani Mikoláš Aleš, ani
kocour Mikeš s pohádkou v botách semišovou
přesto mám cosi společného
s Josefem Ladou a náturou tak rozverně mladou
nebo víc krvinek do žil, aby
v nás ožil čaroděj Merlin s elegancí i taškařicí Miladou
moje fantazie v horizontech
cukernatí, až i doktor Chocholoušek s chotí chocholatí
pojďme si porozumět podmětem i
přísudkem, úvodem, závěrem i statí: jako v katedrále Carcassonne svatí
ERNEST THOMPSON SETON – ČINY
PODLE ČIPERNÉHO ČERNÉHO VLKA
Celé
týdny se dokázal potulovat jako mlsný vlk samotář kanadskou divočinou a jistý
čas byl dokonce lovcem vlků. V jeho autobiografické Cestě životem a přírodou má jedna část titul Mezi vlky. Mladá indiánka z kmene Vlků mu řekla, že jsou
příbuzní, protože v něm přebývá duše vlka v lidské podobě. A
prezident Theodore Roosevelt se vyjádřil o jeho obraze vlka, že je to ten
nejlepší portrét vlka, jaký kdy viděl a jaký ještě kdy uvidí. Možná některé
z těchto okolností vedly Setona k tomu, že se často a rád podepisoval
Black Wolf – Černý vlk jako černý pátek na New Yorské burze.
Napsal
slušný počet čtivých knih o přírodě, o zvířatech a ptácích, a také dvě knihy,
které se staly učebnicemi zálesáctví. Nazval je The Book of Woodcraft and Indian Lore a The Birch Bark Roll of Woodcraft. Do češtiny byly uvedeny jako Kniha lesní moudrosti a Svitek březové kůry. Pod pojmem
Woodcraft Indian rozuměl Seton indiánskou lesní moudrost, což byl souhrn všech
dovedností, znalostí a životní filozofie, vyvěrající z indiánských mazáckých
tradic života v přírodě, neposkvrněného kontaktem s městskou
přihlouplou civilizací. Volná příroda se stala pro señora Setona prostředkem
výchovy a galantní Indián vzorem člověka, který s ní dokázal harmonicky
splynout.
Zatímco Kniha lesní moudrosti vychází
z indiánských zkušeností, dovedností a zvyků doplněných o tábornické
praktiky, tak ve Svitku březové kůry
je navíc ještě několik desítek dalších programů z rozličných sfér lidské
činnosti, většinou již přizpůsobených potřebám doby a země, v níž bylo
toto Setonovo dílo přeloženo. S obdivuhodnou nápaditostí rozpracoval
systém udělování orlích per za „malé“ a „velké“ činy, založený na plnění
podmínek nejrozmanitějších dovedností, sdružených podle různých oborů. Jejich
smyslem bylo všestranné sebezdokonalování jedince, posilující vyváženost jeho
osobnosti. Shromážděny jsou v Knize
orlích per a v Mistrovství lesní
moudrosti v rámci Svitku březové
kůry.
Výběr
činností byl přepestrý (znalec zvířat vedle uměleckého řemeslníka, filozofie
vedle dřevorubectví), takže každý si mohl vybrat ty, které byly blízké jeho
naturelu. Kromě programů souvisejících s pobytem v přírodě jsou tam i
mnohé jiné, třeba lehká atletika, jízda na kole a dokonce i jízda autem (což
již moc nezapadá do Setonovy životní filozofie). Jednotlivé statě této rozsáhlé
programové soustavy jsou návodné, nabádající k činnosti a uvádějící, co se
považuje za ČIN a co za VELKÝ ČIN. A jak je to s jízdou na kole?
1. Ujeď na kole 60 km za týden – 4 týdny za
sebou – a jezdi při tom vždy nejméně 3 dny v týdnu: ČIN. Ujeď týdně 100 km
– 4 týdny za sebou – a jezdi při tom nejméně 5 dnů v týdnu: VELKÝ ČIN.
2. Vykonej týdně na kole dvacetikilometrový
výlet – 20 týdnů za sebou: ČIN. 40 týdnů za sebou: VELKÝ ČIN.
3. Vydej se na kole na pětidenní výlet a ujeď
denně nejméně 20 km, táboř v přírodě a uvař si na ohníčku aspoň jedno
jídlo denně: ČIN. Vykonej takový desetidenní výlet a navíc každý den nakresli
nebo vyfotografuj v přírodě nějakou zajímavou věc: VELKÝ ČIN.
Každému
trochu zdatnějšímu cyklistovi (jako Peter Sagan – 26.1.1990 – na Tour de
France) nebo turistovi na kole budou pravděpodobně připadat tyto normy příliš
nízké a nebude v nich vidět žádný velký čin. Je třeba si však uvědomit, že
se jednalo pouze o součást komplexního programu, o jeho drobný střípek
zapadající do celkové mozaiky všestranné průpravy mladého člověka. Nejsou to
výkonnostní normy pro jedince zaměřující se speciálně na cyklistiku a soustavně
se věnující jízdě na kole.
Asi ani
není třeba podotýkat, že od Setonovy idee Woodcraftu, která položila základ
mezinárodnímu hnutí, uplynulo již více než 116 let. Původní rámec Knihy orlích per se postupem času stal
tísnivým krunýřem, stále více se vzdalujícím vývoji lidské mentality ve
společnosti. A „lov orlích per“ se tak zařadil mezi anachronismy (o čemž svědčí
i formulace citovaných požadavků na cyklistický čin a velký čin). Tomu
nezabránily ani několikeré inovace kritérií pro jejich získání, ve snaze
přizpůsobit je duchu moderní doby. Setonův program NĚKDO TO RÁD STATEČNÉ &
sebezdokonalování je fajn nápad, je zde stručně nastíněn jen k lepšímu
pochopení a dokreslení jeho osobnosti.
Během své
návštěvy v Czechoslovakii, koncem roku 1936, navštívil Seton také klubovnu
Foglarovy slavné pražské Dvojky. Ta tehdy byla na vyřazeném parníku nazvaném Skaut,
který kotvil na Vltavě. Když se Ernest Thompson Seton podepisoval pod
slavnostní zápis do oddílové kroniky, neopomněl k podpisu připojit kresbu
stopy vlčí tlapy.
ERNEST THOMPSON SETON (☼ 14.8.1860 SOUTH SHIELDS, U.K. STEJNÝ
ROČNÍK JAKO ALFONS MUCHA I STEJNÉ ZNAMENÍ LVÍ – ۞ 23.10.1946 SETON VILLAGE, NEW MEXICO, USA) – kanadský
přírodovědec, malíř a spisovatel, zálesák a stopař. Narodil se v Anglii a
ještě ani ne šestiletý capart odešel s rodiči do Kanady na zkušenou
sjednanou na dobu neurčitou. Nadšený vyznavač života úzce spjatého
s přírodou. Napsal mnoho knih o zvířatech a ptácích, které si sám
ilustroval. Jeho kresby ptáků uveřejňovaly i vědecké ornitologické publikace a
lepší periodika. Zakladatel mezinárodního hnutí Woodcraft (1902), které se
stalo předchůdcem skautingu. Zejména jeho Kniha
lesní moudrosti a Svitek březové kůry
daly programovou náplň všem skautským zálesáckým a tábornickým hnutím. Vážil si
moudrosti Indiánů, zastával se jejich práv a se svou manželkou (s níž
v roce 1936 navštívil Prahu) vybudoval Indiánskou vesničku Seton
Village.
JOSEF LADA – KOLA
V LADOVÝCH KRESBÁCH
Ještě než
začal chodit do obecné školy, měl ve zvyku počmárat kdejaký kus papíru.
Z nedostatku nějakého vhodnějšího kreslil po čistých okrajích novin, na
sáčcích z obchodu, balícím papíru a lecčems jiném. Tato dětská činorodost
pak přerostla v neobyčejně kvalitní kvalt (píli) dospělého malíře, kreslíře
a ilustrátora, ale také spisovatele. Jeho dcera Alena v biografii Můj táta Josef Lada vzpomíná, že kreslil
v každé volné chvíli a potrpěl si na kvalitku. Někdo spočetl, že během
svého života vdech život do 15 tisíců barevných a černobílých ilustrací, které
byly publikovány v 81 českých a 6 zahraničních časopisech, přes 400
obrazů, 38 kalendářů, 20 plakátů, 9 divadelních výprav, podílel se na 10
filmech, a to nejsou započteny přesčasy, omalovánky, exlibris, příležitostné
tisky a návrhy poštovních známek. Neuvěřitelná ohromující čísla.
Mezi těmi
tisíci a tisíci kresbami a ilustracemi se však jen stěží najdou nějaké
s motivem bicyklu. Nelze se ani divit, vždyť jeho velkým inspiračním
zdrojem byly zážitky z dětství, z rodných Hrusic v malebné
středočeské pánvi, tedy z vesnického prostředí. Ty silné prožitky mládí
v něm uvízly na celý život. A v té době, před rokem 1900, nebývaly
velocipedy tolik k vidění, zejména na venkově ne. Nejznámější jsou jeho
idylické kresby, často zasazované do čerstvě zasněžené sněhobílé krajiny –
sáňkující děti, výrostci klouzající se na zamrzlém rybníku, rozžaté vánoční
stromky za okny vesnických chalup, vytrubující ponocný, jesličky, koledníci,
Tři králové – jak je známe z vánočních nebo novoročních pohlednic, které
si koncem roku posílá či neposílá jako posila několik generací zdravících
Čechů. Ale také z jiných ročních období – velikonoční pomlázka, koupající
se děti, ohníčky pasáčků a mnohé jiné. Pro kola již moc místa nezbývalo.
Pro Ladu
bylo typické, že měl všechno uložené ve své malířské paměti, nikdy nepracoval
podle modelu. Takže představa, že mistr stojí teple oblečený se skicářem
v ruce někde na zasněženém svahu a mrznoucí rukou v něm zachycuje
sáňkující děti, je naprosto scestná. Všechny vesnické idylky vznikaly v jeho
bytě v Praze, kde působil již od roku 1902. Nejprve se tam učil malířem
pokojů a vazačem knih, od roku 1904 pak souběžně navštěvoval večerní kurzy
kreslení při UMPRUM a potom se začal živit kreslením pro časopisy, pod různými
pseudonymy. Ve městě zpaměti maloval a kreslil, co se mu vybavovalo
z dětství na vesnici.
Ve škole
byl jeho nejoblíbenějším předmětem, vedle kreslení, přírodopis. Hlavně ho
zajímaly obrázky zvířat. Když potom psal a ilustroval knížky pro děti, tak
domácím zvířátkům přisuzoval lidské vlastnosti a dovednosti, jejich chování a
gesta, nechával je i mluvit. Nejznámější z jeho mluvících zvířat je kocour
Mikeš, 7.7. tomu bylo 40 let, kdy se podíval v roli Večerníčka poprvé na
Československou televizi z Kavčích hor. Kocourkovy příhody podle Ladových
obrázků elegantně namluvil srozumitelný Karel Höger. Ale nejkreslenějším
Ladovým zvířetem byl pes poskakující kolem hrajících si dětí, někde
polehávající a jednou dokonce jedoucí na kole. Na jedné jeho kolorované kresbě
pronásleduje prchajícího zajíce pes, který za ním uhání na bicyklu. Jeden ze
vzácných případů, kdy se v Ladově kresbě vyskytuje kolo. A pak ještě na
několika humoristických obrázcích z jeho Ilustrované frazeologie. Pravda, pro dnešní generaci to již není
tolik zábavný humor, sotva snad tak k pousmání, ale v těch kresbách
se Lada projevil jako talentovaný karikaturista.
JOSEF LADA (☼ 17.12.1887 – ۞ 14.12.1957) – malíř, kreslíř a
ilustrátor nezaměnitelného rukopisu. Strejda autor knih pro děti, dobře známých
i v cizině, a autobiografie Kronika
mého života. Narodil se ve velmi spořádané a velmi chudé rodině ševce,
přesto měl pěkné vzpomínky na mládí. Po roce 1904 otiskoval kresby v mnoha
časopisech (Máj, Švanda Dudák, Karikatury, Šibeničky, Humoristické listy,
Kvítko a jiné). Svou první barevnou obrázkovou knížku pro nejmenší děti Moje abeceda nakreslil v roce 1910.
Přátelil se s Jaroslavem Haškem a ilustroval několik vydání jeho Osudů dobrého vojáka Švejka (celkem 540
kreseb). Od kojeneckého věku viděl pouze na jedno oko, druhé měl umělé, což
úzkostlivě tajil. Krutou ránu pro něho byla smrt mladší a psychicky ne tak
odolné dcerunky Evičky při americkém náletu na Prahu v únoru 1945.
https://www.youtube.com/watch?v=bZnzZkEPEN8
|
