KURT DONALD COBAIN přichází na svět jako prvorozený 20. února 1967 ve městě Aberdeenu ve státě Washington; jeho sestra Kimberly se narodí o tři roky později 24. dubna. Otec Don si vydělává na pile a matka jako servírka. Jen co se Kurt naučí přemýšlet, domnívá se, že je mimozemšťan a jeho opravdová rodina je z jiné planety. Coby roztomilé, nicméně hyperaktivní dítě dohání rodiče a zejména otce k zuřivosti tak, že je často plísněn.

V podmanivém dokumentu About A Son z roku 2006, postaveném na rozhovorech s hudebním novinářem Michælem Azerradem, říká: „Otec mě mlátil pořád, prakticky kdekoli. Když jsem třeba v restauraci rozlil sklenici vody, dostal jsem od něho políček. Nejspíš se za mě styděl a já byl proto na sebe často naštvaný. Nesměl jsem mít lidské chyby, musel jsem být ∞dokonalý∞. Na hyperaktivitu jsem dostal od lékaře přípravek, který se jmenuje ritalin, jinak též methylphenidate (MPH). Je to látka podobná amfetaminům, tedy drogám jako speed nebo kokain, přes své nebezpečné vedlejší účinky často psychiatry předepisovaná.“ (Teprve až v roce 2005 vydal FDA, Americký úřad pro kontrolu potravin a léčiv, řadu zdravotních doporučení určených veřejnosti, která obsahují varování, že ritalin a podobné drogy mohou zapříčinit vizuální halucinace, sebevražedné pohnutky a psychotické chování, stejně jako zvýšenou agresivitu.)

KYTARA JAKO ÚTĚCHA

Když je Kurtovi devět let, rodiče se rozvádějí. Žije nejprve u otce, pak u matky, přehazují si ho jako horký potato po tátovi. Jak sám později vzpomínal: „Do té doby jsem byl šťastné dítě, nikdy to svým rodičům neodpustím.“ V těch letech se u něj také poprvé objevuje skutečně manická deprese, která ho bude otravovat po celý zbytek jeho života. Střední školu nesnáší, a to včetně spolužáků a učitelů (vyjma dvou, kteří v něm spatřují citlivého a talentovaného junáka). Od ostatních se však až příliš odlišoval. Ti mu to vracejí šikanou a myslí si o něm, že je duševně chorý a navíc vyzývavě smyslný – v knize Rocková kniha mrtvých od Davida Comforta (2010) se uvádí, že podle manželky Courtney Love „opíchal Kurt půlku Seattlu“ a údajně mu to schvaloval i sprosťák Michæl Stipe, že štípe R.E.M. shiny happy people.

Ze střední školy odchází v posledním ročníku a později v té samé škole chvíli zastává roli školníka a zároveň uklízeče. Matka, u které tehdy bydlí, ho vyhodí z baráku. Spí a toulá se po kamarádech, na verandě, v kartonové krabici jako Johnny Ryal z písně Beastie Boys, v opuštěných pustých obydlích, v čekárně, ve špitále a dokonce i pod mostem. Právě z tohoto zážitku pochází píseň Something In The Way. Okamžitě se nabízí paralela s jiným slavným muzikantem Jimem Morrisonem, který, než se proslavil, rovněž chvíli žil jako bezďák na pláži ve Venice v Kalifornii – jen o nějakých dvacet let dříve…

V těchto namáhavých časech je Cobainovi útěchou kytara, kterou dostal od svého strýce. Pilně celé dny trénuje a nosí ji všude s sebou. V jeho playlistu z té doby můžeme najít The Beatles, Led Zeppelin, Black Sabbath nebo tehdy populární vyřvávačky Black Flag s Henry Rollinsem. Učaruje mu punkrocková průtrž mračen, tedy hromy a záblesky popularity.

(…někdo pedantský vytrhal dvě strany v časáku Rock & Pop na březen 2014)

Na 11. března je naplánovaný koncert v Průmyslovém paláci na Výstavišti Praha – i z vlastní zkušenosti vím, že vstupenky na zrušený pražský koncert mezi pamětníky dosud kolují jako relikvie… 3. března se Cobain při návštěvě Říma předávkuje kombinací rohypnolu a šampaňského. Upadne do kómatu, ve kterém zůstává několik dní. Po jeho odeznění se vrací do Seattlu, zbytek evropského turné se ruší. Byla to demonstrativní sebevražda kvůli tomu, že se s ním Courtney tu noc nechtěla vychrápat a chovala se k němu nadmíru chladně? Nebo Kurta někdo předávkoval úmyslně? On sám následně prohlašoval, že si vůbec na nic nepamatuje. Onen recept na větší množství rohypnolu byl vystaven na jméno Courtney Love. Říkal si snad někdo: Nevyšlo to jednou, ale podruhé to třeba vyjde?

Každopádně od té doby to jde s Cobainem prudce dolů. Bere šílené dávky heroinu, navíc si ho aplikuje použitými jehlami a nehledí na riziko nákazy virem HIV. Novoseliće to přivedlo na myšlenku, jestli ono římské bezvědomí Kurtovi nepoškodilo mozek. („Nedal si říct vůbec od nikoho, byl úplně v hajzlu…“ – z knihy Charlese Crosse Těžší než nebe). Kurt se v té době potřebuje o někoho opřít, podvědomě signalizuje Mayday, Mayday; lidé kolem něj, co ho mají opravdu rádi, se mu snaží pomoci, ovšem sami nevědí jak.

Na nátlak okolí se nakonec přece jen uvolí, že podstoupí ústavní léčbu šokem. Předtím, než odjede, si zakoupí zbraň, údajně na sebeobranu. Má pocit, že mu někdo již delší dobu usiluje o život. Na apríla 1. dubna za nejasných okolností prchá pryč z detoxikačního centra závislostí EXODUS v Los Angeles. Od té doby je prohlášen za nezvěstného. Courtney, která se léčí taktéž ze závislosti v jistém luxusním zařízení v Los Angeles, po něm vyhlašuje pátrání. Listuje v tamních „zlatých stránkách“ a podaří se jí zastihnout Toma Granta, bývalého elitního policejního detektiva, v tom čase pracujícího už jako soukromý čmuchal na stopě neomalené rodinné krutosti. Vysvětlí mu celkovou situaci – i to, že Kurt doma přechovává zbraně a že by si mohl sám ublížit. Nejlépe celou tragédii dokresluje konspirační dokument Kurt a Courtney režiséra Michaela Broomfielda z roku 1998, který pro Courtney není vůbec lichotivý. Režisér pořídí celou řadu rozhovorů, i se zmíněným Tomem Grantem, který několikrát prohledá dům Cobainových, ale nikoho nenajde. Nenapadne ho však, aby se zašel podívat do skleníku…

Chůva, kterou v té době zaměstnávali, se s pláčem svěřuje, že se v posledních týdnech před Cobainovou smrtí hodně mluvilo o závěti. Ano, Kurt se chtěl s Courtney nechat rozvést. Na scéně se objevuje jistý El Duce z kapely Mentors, který tvrdí, že mu Courtney zaplatila 50 000 $ za to, že „sejme“ jejího manžela. Uprostřed natáčení dokumentu chudáka El Duceho za záhadných okolností přejede vlak, ale ještě předtím ho Grant posílá na detektor lži, který potvrzuje 99% pravdivost jeho úmyslu. Grant si totiž začíná uvědomovat, že tady něco smrdí dost nápadně a místo na stranu Courtney se postaví na stranu zákona a nehynoucí pravdy. Později chce na detektor poslat i Courtney, ale ta to rázně odmítá.

TROJNÁSOBNĚ JIŠTĚNÁ SMRT

Pitva prokáže hladinu heroinu (morfinu) v Cobainově krvi 1,52 mg na litr. Na to by bylo potřeba injekci s obsahem minimálně 225 mg heroinu, což je třikrát víc než běžná smrtelná dávka, dokonce i pro velmi těžkou drogovou trosku! V jeho krvi byla také nalezena opojnost zvaná diazepam. V takovém stavu by nebyl schopen uzvednout pušku, natož si zasunout její hlaveň do úst a stisknout spoušť, to ani Gustav Frištenský by se nechytal. Soudní patolog, který Kurta pitval, konstatoval, že se jedná o sebevraždu. Byl to kamarád Courtney, stejně jako tehdejší náčelník seattleské policie.

Někdo také používal Kurtovu platební kartu krátce poté, co zemřel, a aby toho nebylo málo, u těla se našel dopis na rozloučenou a tři poslední řádky podle zkoumání grafologů nejsou psané Kurtovou prackou. Ve skutečnosti ale dopisy existovaly dva. Ten druhý vlastnila Courtney a nikomu se o něm nezmínila, dokud se o několik měsíců později neprokecla v interview. První i druhý list se shodují. Jsou adresovány fanouškům, nikoli Courtney, a není z nich zdaleka jednoznačné, že by Kurt chtěl z tohoto světa odejít.

EPILOG

Courtney Love pohřbí svého manžela, chvíli si teatrálně popláče a jako právoplatná dědička zdědí jeho pohádkové jmění. Dcerka Frances Bean, v mnohém podobná svému otci, roste do svěžesti a mladosti. Detektiv Tom Grant si i nadále stojí za svou verzí, kterou obhajuje a bojuje za ni. Ale pravdu o tom, jak se to tehdy všechno s Kurtem seběhlo, se už asi stejně nikdy nedozvíme. Myslím, že po odkrytí všech skutečností není důležité, jak zemřel, ale to, že žil a nechal nám tu nezaměnitelný otisk citlivého génia v podobě své hudby a písňových textů. Možná se Kurt opravdu nakonec dostal do své nirvany.

SLASH – O NÁVŠTĚVĚ KONCERTU NIRVANY V DIVADLE PALACE

Normálně bych s Axlem nikam nešel, ale dotáhl mne do Palace tady v Hollywoodu, kde byli snad úplně všichni. Byla to jedna z akcí, na které se chtěl vokázat. Byl tam Perry Farrell, Steve Jones a já vlastně ani nechápal, o co tu jde. Šli jsme na kapelu, která byla vážně dobrá, bla bla bla… A když se to pak všecko semlelo, měli jsme zrovna turné. V Palace jsme tehdy byli náhodou, protože jsme měli krátkou pauzu. Ale myslím, že ta jejich deska byla skvělá. Ostatně v tom období bylo skvělých desek víc.

O SETKÁNÍ S KURTEM

Potkal jsem se s ním na MTV Awards, ale to bylo jen takové letmé setkání. Opravdu oceňuju jeho přístup ke hraní a celkový kytarový zvuk. Je to skutečně přirozené, není to něco, co se dá vysvětlit a není to o technické stránce. Měl prostě svůj osobitý přístup ke kytaře a dělal to fakt skvěle, uměl se skvěle vyjádřit – a nejen že uměl tohle, on uměl navíc skvěle skládat, psát texty, hrát na kytaru, a na to každý nemá. Takže já jsem ho vskutku obdivoval a bylo mi ho líto, že se do toho všeho tak zasekl.

https://www.youtube.com/watch?v=AmZTRPEfoAg

PETER BUCK – O „NEVERMIND“

Víte, já už Nirvanu zažil předtím, měl jsem jejich singly. Myslím, že jsem dostal nějakou protekční kazetu. Protože někdo, koho jsem znal, chodil zrovna s někým, kdo pracoval v Geffenu. No a já tehdy říkal: „To je skvělá deska.“ Odhadoval jsem, že se jí prodá tak 40 tisíc kusů. A pak jsem je viděl hrát v Athens asi dva nebo tři měsíce potom, co deska vyšla. Mluvil jsem s někým z vydavatelství a on povídá: „Jo, je to neuvěřitelný. Prodáváme statisíce týhle desky týdně.“ A pokračuje: „Myslím, že v příštích týdnech budeme na prvním místě.“ A já na to: „Fakt?“ A on: „Jo, je to neuvěřitelný, co se děje.“ Tehdy ještě pořád hráli po klubech. Viděl jsem je hrát před nějakýma 800 lidma. Hm… jak jsem řekl, byla to skvělá deska, ale nečekal jsem, že to bude tak válcovat. Myslel jsem: „Rock´n´rollu už odzvonilo.“ Vypadalo to, že teď bude všude jenom hip hop a zpěvačky s velkejma kozama, který jódlujou… Takže to byla skvělá věc, která se stala – a pak vyšla spousta pitomých desek, které se ji snažily napodobit. Ale to skvělé album nijak nesnižuje.

O JEHO OBLÍBENÉ SKLADBĚ Z ALBA

Poslouchám často Come As You Are. Každý má myslím rád Smells Like Teen Spirit, ale když jste to slyšeli tolikrát, už to nemůžete poslouchat. Z nějakého důvodu jsem za poslední období slyšel Come As You Are mockrát. Pořád mi to vyjíždělo na iPodu. Nebo jsem byl třeba v restauraci, v baru a hráli to tam. Pořád to zní skvěle.

DAVE NAVARRO – O TOM, ŽE VLASTNÍ KURTOVU KYTARU

Dostal jsem ji od kamaráda, kterému ji původně věnoval Kurt. Ještě jsou na ní původní struny, některé potrhané a nehodlám na tom nic měnit. Mám ji doma obřadně uloženou v černě nalakovaném futrálu jako relikvii. Parádní kousek!

MARTIN LEE GORE – O KURTOVĚ ODKAZU

Když se Nirvana objevila, byl to závan svěžího vzduchu. Mě nikdy moc nebrali Guns N´ Roses a celá ta scéna macho rocku. A pak přišla Nirvana a mělo to celé opravdu velkou sílu. Kurt křičel, ale písně měly také silné melodie. Podle mě byla Nirvana nejlepší ze všech těch kapel, co se tehdy vynořily.

MARK LANEGAN – O KURTU COBAINOVI

Znal jsem Kurta dlouhý roky a byl pro mě moc důležitý. Nazval bych ho skutečným přítelem. Stejně jako já nebyl ten typ, co by rád pařil někde ve společnosti, ani v partě s ostatními muzikanty. Nebyl to ten typ vztahů „čau kámo, pojď si na pozdrav plácnout hi five“ jako na té desce od Pearl Jam. Takhle jsme to prostě nikdy neměli.

BUTCH VIG – O ALBU „NEVERMIND“, KTERÉ PRODUKOVAL

Vždycky když se podaří natočit opravdu dobrou desku, spoustu lidí to inspiruje a spousta dalších se to bude snažit alespoň zkopírovat a svézt se na vlně úspěchu. Tomu se nedá ubránit, děje se to v hudbě odjakživa. A tak když Nirvana vylétla, objevilo se tisíc klonů a popravdě ještě pořád se objevují. A ovšem nic z toho nestálo za moc…

LENNY KRAVITZ – O KURTU COBAINOVI

Byl to velký talent a je škoda, jak to skončilo. Ano, velký talent.

O TOM, ŽE VLASTNÍ COBAINOVU KREDITNÍ KARTU, DÁREK OD COURTNEY LOVE

No, bylo to zvláštní. Našla Kurtovu kreditku nějak ráno, těsně předtím, než umřel. A řekla, že je z toho nervózní, tak mi ji dala: „Tu máš, vem si ji.“ Takhle jsem přišel ke kreditce Kurta Cobaina. Kus rock´n´rollové historie a já ji mám doma. Myslím, že o tom neměla tušení, ale já jsem vlastně sběratel rock´n´rollových artefaktů, takže tohle bylo docela milé.

GAVIN ROSSDALE (BUSH) – O „NEVERMIND“

Je trochu ironie, že tak fascinující a přelomová deska od tak geniální a inspirativní kapely je vlastně do značné míry nepůvodní. Už samotný název je parafrází na Never Mind The Bollocks od Sex Pistols a vždycky jsem to bral jako jistou poctu Pistolím. A kdo trochu zná The Pixies, těžko přeslechne, že hlavní riff ve Smells Like Teen Spirit je ukradený od Pixies z jejich songu U Mass. Těžko dovedu najít jiné slovo, je to zlodějina…

O KURTU COBAINOVI

Moc bych si přál, aby tu pořád byl. Jak já bych si přál slyšet muziku, kterou by za celé ty roky udělal… Ta představa mě pořád dráždí, kolik jen mohl ještě natočit zajímavé muziky, která by hýbala planetou.

PATTI SMITH – O NIRVANĚ, KURTOVI A GRUNGE

V 90. letech jsem nebyla úplně v kontaktu s tím, co se děje v útrobách rock´n´rollu, protože já žila v ústraní se svým manželem a našimi dětmi, studovala jsem a psala. Ale čas od času mě něco vytáhlo ven a jednou z těch věcí, která mě vytáhla, byla NIRVANA. Byla jsem spojená (i opojená) s touto kapelou, jejich světem, jejich světlem: fanoušky. Říkali tomu „děti grunge“ a vypadaly jako moje vlastní. Oslovil mě způsob jejich oblékání, jejich postoj, měla jsem Nirvanu velmi ráda. Ale neměla jsem vůbec tušení o jeho soukromém životě nebo jeho osobní bolesti, nevěděla jsem o něm vůbec nic, znala jsem ho jen skrze jeho hudbu. Když si vzal život, šokovalo mě to. Můj manžel Fred věděl, jak jsem byla na tu kapelu napojená, a oznámil mi to tehdy on sám, protože se to dozvěděl dřív než já. Plakali jsme spolu, opravdu, Fred plakal jakbysmet. Víte, mohli bychom být skoro jeho rodiči a cítili jsme, že toho mohl ještě tolik udělat. Zajímalo mě, jak se s tím budou vyrovnávat ti mladí lidé, kteří mu dali tolik lásky a pak někoho tak důležitého ztratí kvůli sebevraždě. Napsala jsem píseň About A Boy na jeho věčnou památku. Ano, když se mě ptáte, jestli mě to rozzlobilo, myslím, že to byl takový druh zármutku, který se mísil se vztekem, protože jsem se s tím také složitě vyrovnávala.

O SVÉ COVERVERZI SMELLS LIKE TEEN SPIRIT

Mám moc ráda Nirvanu, myslím, že nám dala skvělé písně, a já jsem chtěla jednu z nich udělat. Myslela jsem, že udělám Heart–Shaped Box, protože jsem to zpívala naživo a tu věc mám moc ráda. Má neobvyklá slova, její text má velkou sílu. Ale pak jsem to změnila na Smells Like Teen Spirit, protože to hrálo hodně nahlas v autě, ve kterým jsem jela, zpívala jsem to taky a najednou jsem měla vizi, jak by se ta píseň dala udělat. Když jsem to zpívala, tak jsem v jeho hlase slyšela ozvěny anglické a skotské muziky, která přešla do amerických Apalačských hor, a pak tu máte písně jako třeba In The Pines, kterou udělal Kurt Cobain, ve stylu Roscœ Holcomba a Charlieho Pattenta. A také jsem u něj slyšela banjo, je jakoby obsažené v jeho hlase nebo v hudbě, kterou tvořil.

CHRIS NOVOSELIĆ – O „NÁLEPCE NIRVANY“

Jsem na Nirvanu opravdu hrdý, ale odtud až potud. Je nabíledni, že Nirvana skončila v roce 1994, a neumím si představit, že bych po zbytek života existoval jako „ten kluk z Nirvany“. Měl jsem život teprve před sebou a jak jsem mohl vědět, kde budu za deset, dvacet let? A platí to i dnes… Třeba ze mne bude generální tajemník OSN, anebo třeba svrchovaný guru všehomíra?

CHRIS CORNELL – O GRUNGE

Existuje názor, že grunge je hudební styl, který je o jednoduchosti, má velice agresivní kytaru, je ovlivněn punkem – ano, a Nirvana je tohoto stylu nejtypičtějším příkladem. Zvukově lehce ztotožnitelné songy. Ale jestli má být grunge tím, co hrály kapely v Seattlu, pak nikoli – grunge byli imitátoři seattleského soundu, kteří přišli až potom. (…) Co dle mého definuje spoustu grunge kapel anebo kapel oné éry, je to, že naše záměry byly čisté. Chtěli jsme změnit svět, zatřást lidmi, chtěli jsme revoluci hudebního průmyslu a to se nám také částečně, byť dočasně, povedlo. Zatímco dnes se kapely snaží lidi bavit, šimrat a jemně dráždit, případně vytvořit kotel. Hlubší snaha se nekoná a jestli se tak někdy tváří, pak nebývá v původní čistotě dotažena až do konce. Aspoň tak se mi to zdá.

O SMRTI KURTA COBAINA

Byli jsme se Soundgarden a kapelou Tad v Paříži a jejich basák se to dozvěděl, ale nikdo nám schválně nic neřekl, aby nás to před koncertem nerozhodilo. Před přídavkem nám to ale řekli a já jsem úplně ztratil orientaci a nevěděl, co se děje, jestli mám něco říct. Najednou jsme byli hrozně rádi, že jsme v té pro nás tehdy nové zemi byli alespoň pospolu – dvě kapely ze Seattlu. Na jednu stranu jsme se tomu ani moc nedivili a na druhou stranu jsme tomu nemohli uvěřit. Byl to hrozný moment, na který si stále pamatuju.

O „SKUTEČNÉM“ COBAINOVI

Byl to tichý a milý kluk, když jsem ho úplně poprvé potkal. A zatímco jeho žena se ke konci stávala razantně víc a víc bouřlivější, on měl tu mírnost v sobě stále. Byl ale velmi chytrý, talentovaný a expresivní – nicméně (a na to nutno vzít zřetel) s dětstvím prožitým v malém zapadlém městečku, v zemi nikoho. Aberdeenem dnes profrčíte za čtyři minuty, mnohokrát jsem tamtudy cestoval. A ta změna, která se s ním pak stala a jak byl najednou vnímán v kontextu doby a celého šoubyznysu… Znám pár lidí, kteří prošli menší proměnou a nebyli z takového Zapadákova, a přesto měli s tou transformací problémy. Co je ale myslím největší škoda: kdyby vydržel ještě dalších šest měsíců anebo rok, tak by se z toho dostal. Byl to mladý kluk, který prošel změnou tak velkou, že mu nikdo na světě nedokázal poradit. A neměl nikoho kolem sebe, kdo by ho podpořil. Kdo zažil něco podobného, měl kolem sebe vždycky nějaké mentory, kteří něčím takovým už prošli. Kdyby si kupříkladu Neil Young a Kurt spolu mohli v klidu sednout a pohovořit, možná by se našla alternativa, která by měla smysl a pomohla mu.

O COBAINOVI – IKONĚ

Kdyby se nezastřelil, kdoví kým by se stal, těžko říct. Zůstal tak nějak zmrazen v tom čase, kdy odešel. Neměl možnost pokračovat a velebit kouzlo pro hudbu a to mně vadí ze všeho nejvíc. Podobně jako s Jeffem Buckleyem anebo Andym Woodem. Všichni tři byli tak nadaní… Alespoň jsou ušetřeni omylů, bolestivého „znovuobjevování se“, nepovedených koncertů, desek, za které se pak stydí. (smích) Ne, ale vážně – Nirvana podle mne tu změnu, kterou hudba potřebovala, potvrdila svojí pečetí. A ta změna musela přijít. Víte, za čas všechno vyjde z módy a pak se tomu člověk třeba směje, ale hudba Nirvany pro mne vždycky bude silná a nadčasová. A vždycky aktuální, ať se ve světě stane cokoliv. Což je vlastně zázrak, že se to někomu povedlo.

DAVE GROHL – O IMAGE NIRVANY A PŘIJETÍ PUBLIKEM

Navzdory názoru, který o nás převládal, že jsme byli temní apoštolové formulí, kdy píseň je víc tíseň, bych rád uvedl na pravou míru, že jsme si naopak většinu času užili spoustu taškařic a vše mohlo být velice povedené a jednoduché. Nicméně jsou tu faktory, které čtenářka či posluchačka musí pochopit: existují osobní věci, o kterých lze mluvit jen s přítelem, blízkým přítelem. A už vůbec ne s nějakou novinářskou chobotnicí. Nikomu totiž do mých soukromých věcí nic není.

O „NEVERMIND“ A JEHO „ŽIVOTĚ PO SMRTI“

Když jsme vydali Nevermind, tak jsme zjistili, že naše životy se změnily od základů. A nikdo z nás to nečekal a když to pak vypuklo, bylo to šílenství. A my neměli na vybranou. Nikdo jsme netušili, co všechno se pak stane. Takže dnes, ať jsme každý kdekoli, nás ta deska stále spojuje. A když se vidíme, vždy znovu cítíme tu tragédii, která se stala, a jsme strašně rádi, že máme alespoň sebe a naše přátelství. Protože když Kurt umřel, tak nás to skoro zabilo.

CHRIS SHIFLETT (FOO FIGHTER ZA LEPŠÍ FOOD PRO SOUL)

Pamatuji si přesně, kdy jsem poprvé slyšel Nirvanu, bylo to Smells Like Teen Spirit a slyšel jsem ji nejdříve ve škole. Pak jsem venku sedl do auta, zapnul rádio a tam ji zrovna také hráli a já si jen říkal: „Co tohle proboha je?“ To byla velká změna, protože o Nirvaně jsem od kamarádů, co znali Bleach, slyšel už předtím, ale tohle bylo něco úplně jiného, byla to píseň, před kterou se nebylo možno kam ukrýt. Byla přechodem k něčemu novému.

PAT SMEAR (…FOO FIGHTER ZA LEPŠÍ SOUL PRO RECEPTURY GURMETŮ NA FOOD/EX–EXPLOZE NIRVANA)

Nevermind jsem slyšel, až když na ni každý pěl ódy. Ale dobře si pamatuju, jak mne vyzvedl kamarád a v autě mi povídá: „Teď si poslechneme jedno album.“ Jezdili jsme pořád dokola a poslechli jsme si ho celé – a já se do něj zbláznil. Zamiloval jsem si každou notu a od té doby jsem byl totálním fanouškem.

JOSH HOMME – O „SMELLS LIKE TEEN SPIRIT“

Tohle si pamatuju docela dobře. Protože jsme si tehdy říkali, že potřebujeme psát lepší písničky. Řekl jsem: „OK, jsme Kyuss a teď potřebujeme dělat lepší muziku.“ No a když vyšlo Nevermind, pamatuju si, jak jsem viděl videoklip Smells Like Teen Spirit. Vzpomínám si, že jsem tu píseň slyšel naživo, když Nirvana hrála se Sonic Youth, ještě než vyšla deska. No a pak jsem viděl ten klip, když se hrál asi tak dva dny. Byli tři hodiny ráno a my byli na turné. Pamatuju si, co jsem tehdy někomu říkal, tohle nikdy nezapomenu, byl jsem v Motelu 9, podřadném hotelovém pokoji. A já povídám: „Tohle je úžasná věc a měla by se dostat na první místo, ale to se určitě nestane. Protože hudební klima je zprofanovaný a tahle věc je tak úžasná, že se musí líbit každému, ta tě úplně rozseká – a to ji dávají ve tři hodiny ráno.“ A o dva týdny později už to nedávali ve tři ráno ani náhodou. Vzpomínám si, jak jsem byl překvapený, pořád jsem říkal: „Hergot, to není možný!“ a „Hergot – jo, vyhráli jsme!“ Měl jsem pocit, že je to výhra pro každého, chápete.

O TOM, KDY NAPOSLEDY POSLOUCHAL DESKU „NEVERMIND“

Už to bude nějaký čas. Ale asi bych si ji měl poslechnout, protože víte, ta písnička Something In The Way… je prostě dobrá. Ale to vlastně každá věc na té desce. Každá, opravdu každá píseň Nirvany byla zatraceně dobrá.

FLEA – O NIRVANĚ

Nirvana je prostě nejlepší kapela své doby. Vlastně celé éry rockové muziky. Nikdo jiný se jim nepřibližuje.

O „NEVERMIND“

Je to neskutečné album. Každá věc je neuvěřitelná. Tou deskou prostupuje síla mocná jako peklo. Prostě zaváleli. Nevím, co bych k tomu ještě měl dodat. Nirvana je nejlepší. Pro mě je to jasný: není nikdo jako oni. Je prostě Nirvana a pak všichni ostatní.

DUFF McKAGAN – BYL POSLEDNÍM ČLOVĚKEM, KTERÝ VIDĚL KURTA COBAINA ŽIVÉHO

Pravděpodobně jsem byl poslední člověk, který ho viděl předtím, než umřel. Dokončili jsme s Guns N´ Roses turné k Illusions, já se vrátil do L.A. a pak letěl zpátky do Seattlu. Kurt seděl vedle mě, měli jsme první třídu. „Ta odvykačka, ze který jsem utek, byla pěkně drsná,“ řekl. Byl opravdu bezradný, nevěděl, co má dělat a nevěděl, jak z toho ven. Je to jako když jsi v mokré kartonové krabici, nemůžeš se z ní sám dostat ven a máš klaustrofobii. Je to přesně takhle a já byl tehdy taky pěkně ve sračkách. Takže jsme spolu pili v letadle a kecali. Byl to krátký let, jen asi dvě hodiny. Byl pátek večer. Na letiště mě přijel vyzvednout můj kamarád Eddie a Kurt tam měl připravené auto s řidičem. Bohužel neměl nikoho z kamarádů, kdo by tam pro něj přijel. Čekal jsem na svoje věci a Eddie s Kurtem čekali venku a kouřili. Myslím, že Kurt si vyzvedl svoji tašku první a pak šel kouřit ven. Pak teprv přijela ta moje, Eddie se vrátil zpátky a já povídám: „Nechceš jít zpátky pro Kurta? Naberem ho a vezmem k nám domů, protože je dost rozhozenej. Dneska večer by neměl bejt sám.“ Nenapadlo mě, že si sáhne na život, ale byl to prostě kámoš. Jenže mezitím to jeho auto přijelo a on do něj nasedl. Druhý den večer mi volal můj manažer a řekl mi, že se ten večer zabil.

O KONSPIRAČNÍCH TEORIÍCH A ÚDAJNÉ VRAŽDĚ

Já jen mohu mluvit o tom, co jsem viděl. Byl fakt úplně na dně. Už to nemohl dál snášet.

VOJTĚCH LINDAUR – JAK JSEM VIDĚL, SLYŠEL A NAHRÁVAL NIRVANU: NÁŘEZ STEREO

Před samým líčením dojmů z prvního a jediného koncertu seattleských bohů musím nejprve podotknout pár zdánlivě nesouvisejících detailů. 28.8.1992 jsme s doktorem Podstatou a fotografem Regentíkem přibyli do univerzitního městečka, proslulého však kriminálem, v němž v okovech úpěl Oscar Wilde. Sjeli jsme dolů do údolí, v němž se festival Reading konal. Parkoviště byla srovnatelná s močály, déšť neustával a mně začalo být zřejmé, že pokud okamžitě nevyjedeme z údolí zas na asfalt do městysu, jen tak se odsud nedostaneme (auta pak z bahenních zábalů vyprošťovali koně a ty koně zas helikoptéry). Drsné podmínky pro drsný rock.

Raději jsme se ubytovali u roztomilé anglické babičky. („Vím, že je to teď u vás v Jugoslávii hrozné, dám vám slevu.“ Neodporovali jsme.) Kromě Nirvany jsem také prvně v životě viděl rychlovarnou konvici, která fungovala až do chvíle, než dr. Podstata přišel na nápad ohřát si v ní konzervu – šošovicu s párkom. Po pěti kolech vaření v konvici cosi zajiskřilo a hladový kolega nedočkavě bodnul otvírák do plechu. Výtrysk jakési hnědé a zcela studené hmoty poněkud znehodnotil starorůžové tapety rozkošného pokojíků.

Po sobotních radovánkách se zcela neznámými Suede, vlasatým Billym Corganem a taky s Public Enemy (krom jiných, zastupujících právě onu britskou kytarovou scénu) nastalo nedělní srpnové jitro a už docela slunečný den, kdy jsme se měli my (i Britové) důvěrněji dotknout onoho magického slůvka grunge.

Readingskému zákulisí velela jistá Sarah a mně, Čecha z Plzně, si docela oblíbila. „S kým chcete rozhovor,“ zeptala se a omluvně dodala: „Kromě Nirvany ovšem…“ Až na Nicka Cavea či Beastie Boys byl závěrečný koncert opravdu ve znamení „seattleské školy“: Melvins, Screaming Trees, sufražetky L7, Mudhoney… O Kurtu Cobainovi a jeho neutěšeném zdravotním stavu šly fámy snad až do okamžiku, než v bílé říze přijel na invalidním vozejčku… že by přece?

*

S prvními ranami do bubnů však vyskočil už jen v triku a pak se celé dvě hodiny ani nepohnul. Množství vnitřní energie, kterou vnímal každý, bylo tak či tak obdivuhodné. „V Nirvaně vůbec nikdo neskáče,“ poznamenal jsem si do notýsku, zároveň pilně nahrával na veleprofesionální walkman (kdysi mi ho věnoval jistý V. H., ještě než se stal prezidentem). Kapela je celou dobu především soustředěná na hudbu a vzájemnou komunikaci.

V notýsku dál stojí: „V tomhle pádě bych si dovolil přirovnat Nirvanu ke Cream, zejména k písničkové desce Wheels Of Fire. Cobain je fantastický zpěvák, to je neoddiskutovatelné. V Readingu dokázal, že je i velmi senzitivní kytarista. Krátké písně, jak je známe z alba Nevermind (Come As You Are, Lithium a ovšemže největší hit letošního roku Smells Like Teen Spirit) šperkoval velmi introvertními hloubavými sóly, aniž by tím trpěla jejich sevřenost. Poslední Cobainovo sólo odvály poryvy větru. Ksakru, podzim, napadla mne lacinější paralela. Tu noc na prvního září nikdy nezapomenu.“

Zápisky končí, ale přece: po dvaadvaceti letech mohu jen dotvrdit svá slova. Ačkoliv ten koncert nedávno vyšel v digitální verzi, za ten svůj walkmanový bych ho nevyměnil.

PS: Při daleké cestě je dobré přesvědčit se, nemáte-li rozbitou rafičku ukazatele benzínu. Když auto kdesi mezi Londýnem a Doverem škytlo a zastavilo a agilní MUDr. Podstata běžel s kanystrem asi pět mil v protisměru, měl jsem dost času přemýšlet o Nirvaně a přehrávat si ten koncert v hlavě.

(3/2014)