LADISLAV MIKEŠ PAŘÍZEK  (ŘÍZEK I POŘÍZEK; KOCOUR MIKEŠ V BOTÁCH I V NOTÁCH)

☼    19.11.1907   ČESKÉ BUDĚJOVICE PŘED ŠVEJKEM       ۞    28.3.1988 PŘED 30 LETY PRAHA

„Přestože jsem byl v mlze narozený, měl jsem se čile k světu,“ napsal Ládík Mikeš Pařízek v knize vzpomínek na své romantické i dobrodružné výpravy za poznáním po Africe. Po letech se pak od černošských přátel dozvěděl, že ten, kdo se narodí jako gorilí sameček v mlze za ranního svítání, je předurčen jako samec pořízek k tomu, aby žil pestrým, bujným, kaskadérsky prudkým a wanastowa vjec nebezpečným druhem humoru v životě. „Na pověry sice trpím jenom tolik jako každý normálnější jedinec,“ říkával s úsměvem jako dobrák kocour v botách Mikeš, „ale tahle se v mém případě vyplnila.“

Narodil se na den Alžbět 19. listopádku 1907 v početné rodince jihočeského kováře Jana Pařízka. Prožil přepestrý život. Byl cestovatelem a spisovatelem. Afriku měl tu čest navštívit celkem osmkrát. Poprvé už v sedmnácti, naposledy ve věku mého táty, tedy ve svých osmašedesáti. Nejkratší cesta mu trvala tři týdny, nejdelší čtrnáct měsíců. Výčet knih, které objevným způsobem znalce napětí napsal, je velmi dlouhý jako počet stran u románů v případě Wilbura Smitha: Země našich snů, Pán dalekých cest, Rovník vypráví, Pralesy reagují spánkem, Kpveke–Vo, Afrika pod maskami, Africké svítání, Řeka kouzelníků (Wilbur Smith nazval svoji románovou Ságu o několika dílech Řeka Bohů…), K pramenům Nigeru, Songaré, Mé cesty za dobrodružstvím, Prales leopardů a mnoho jiných, jako Kraj dvojí oblohy, České Budějovice v paměti Ladislava Mikeše Pařízka…, psal zaujaté cestopisy pramenité na znamenité informace, ale také romány a povídky. Celkem třiačtyřicet. Sbíral staré černošské pohádky a báje, jistě ne pro srandu králíkům. Ve svých knihách oslovoval každého, nejmladší čtenářstvo i dospělé stoleté a půlleté jako je ta znamenitá dáma v letech, Linda Wichterlová, z 18..8.1917, ještě starší než výstřel z Aurory na Zimní palác, to byl její nóbl příchod na svět bez kontaktních čoček. Doma i v zahraničí pronesl hodně přes tři tisíce besed a besídek, publikoval přes 500 časopiseckých reportáží, fejetony, povídky.

Ladislav Mikeš Pařízek byl patrně jedním z posledních skutečných cestovatelů, kteří prošli daleké neobydlené anebo jen velmi zřídka povědomá teritoria pěšky a pouze v doprovodu tuzemského průvodce bez rumu, aby se sčuchli a sžili s každodenní realitou jištěnou dávkou nebezpečí a především pak, aby nám ve svých poutavých knížkách přinesli svědectví o dalekých zemích a jejich lidech.

Ladislav Mikeš Pařízek byl mužem s báječným srdcem světoobčana. Ve svých vzpomínkách (především v knize Pod souhvězdím Orionu), které jsou naplněny moudrostí prožitého dlouhého života, utrousil nejednou: „Vždycky to byla hvězdná obloha, která mě na všech cestách spojovala s domovem.“

A na těchto cestách ho provázela i slova jeho táty:

„Pamatuj si, jakmile utratíš nebo vypůjčíš si víc, než vyděláš, jsi ztrátovej podvodník. A zapomeneš-li někdy, že jsi Čech, nikdy se už domů vracet nemusíš.“

Ladislav tento příkaz nikdy neporušil.

ZATÍM JEN SNY

V okolí kovárny v budějovické Hardmuthově ulici poznával malý Ládík svět, který byl tehdy prosycen hrčením kol formanských a pivovarských vozů, pekařských fasuňků s plachtami, hlomozem lidí, kteří každý den zaplnili ulice Lineckého předměstí. Romantiku nedotčených dálek přivolávaly mohutné lokomotivy rozhazující do okolí oblaka páry, dýmu a chomáče jisker. Za svým prvním dobrodružstvím se Ladislav vydal už ve dvou letech, 1909, 1910… kdy se vytratil z dohledu, ztratil se z domova a odešel až na českobudějovické nádraží. Z téhož nádraží pak o čtyři roky později vyjel s maminkou na dalekou cestu do Feldkirchenu ve Vorarlbergu v Rakousích u Lichtejnštejnska, kde žil a jako zubař pracoval jeho nejstarší brácha Adolf. Ve vzpomínkách se mu navždy uchoval věčný sníh a ledovce na vrcholcích alpských velikánů.

Potom přišla škola. Hračky nahradila břidlicová tabulka, pisátko, houba a hadřík. A také knížky. Nejprve slabikář od Mikoláše Aleše, po něm pohádky a pak už příběhy plné napětí, dobrodružství a dalekých končin. Pařízkovi bylo osm roků, když se z předměstí Českých Budějovic přestěhoval do centra, do činžovního baráku ve Smetanově ulici číslo 10 (doufám, že si zde dneska vzpomenou na 30 leté výročí smrti). U sousedky vdovy Bartákové objevil učiněný poklad. V bytě ve druhém poschodí byla knihovna z těžkého, temně narudlého dřeva s krásně vázanými knihami s ještě rozkošnějším obsahem. Pařízkovými nejoblíbenějšími autory se rázem stali jako u každého klučiny Jules Verne, Karl Friedrich May, Alexandre Dumas, Alois Jirásek, Victor Hugo, nad jejichž knížkami prožíval (ne, že prozíval) bujaré, fantastické, neopakovatelné, ušlechtilé a neuvěřitelné i odvážné eskapády příhod. Každým okamžikem tak mohl být někým jiným, jednou Phileasem Foggem, jindy Old Shatterhandem nebo Kara ben Nemsim. Nedostižnými vzory a velikány se pro něj stali Nansen, Amundsen a Peary. Poprvé se také setkal se jmény Henry M. Stanley, Emil Holub, Enrique Stanko Vráz, Josef Kořenský. S nimi cestoval do Afriky a s nimi objevoval svět.

Začal také docházet na zeměpisné a cestopisné přednášky. Osobně poznal hovaďáka Enrique Stanko Vráze, ten se narodil o den déle než Vojta Náprstek, tedy 18. apríla stejný den jako Jan Kaplický architekt a detailní future snílek. Jeho představivost byla tak nakažlivá a silná, mrazuvzdorná, ohnivzdorná, že v zákoutích Malše či Vltavy a v lesích okolo malebných Českých Budějovic začal objevovat daleké džungle a pouště, prérie i pralesy. Byla to doba nádherných klukovských her, ale také setkání s krutou realitou života, poznamenaného první světovou válkou. V domácnostech se uhnízdila bída, nedostatek a hlad. Vzhledem k přísným kontrolám byly děti méně nápadné než dospělí, a proto jim připadl největší úkol při shánění a pronášení té trochy mouky polohrubé na knedlíky, hladké na hladkodortík pošmak potlach postrach proti hladu, chleba, vajíček či malých hrudek másla před potravinovými hlídkami, prostě všeho, co se podařilo sehnat u dobrých známých na venkově. I to byla drsná realita českého Jihu.

Do mnoha rodin se vkradla bolest a zármutek. Hodně Pařízkových kamarádů osiřelo, protože jejich otcové padli za císaře pána. Překonat tuto pochmurnou dobu mohl Josef Lada svými kulantními ilustracemi Josefa Švejka až o dobrých devět let později, teď a tady pomáhaly leda tak sny o dalekých krajích… jo, Josef Lada, to byl náš duchovní otec rozverného koťátka jménem Mikeš.

PAŘÍŽSKÉ INTERMEZZO

Původně měl být z Ladislava strojní inženýr. Proto začal docházet na reálku, tak jak si to představoval jeho otec. Brzy se však začal učit obchodním příručím v papírenském oboru. Dostal se do redakcí, do tiskárny k inkoustu. A ten svět ho začal vábit, bavit, nezíval, nezoufal si. Po vyučení mu však šéf rapl vykuk nabídl místo za minimální mzdu, a proto se Ladislav nenechal obalamutit jakýmsi zoufalcem, po dohodě s tatínkem se raději vydal do Velkých Popovic do pivovaru. Zpočátku si myslel, že na této praxi povede obchodní knihy, ale nakonec skončil u manuální práce, která ho zocelila jako řízka pořízka. Nářez pořízek Pařízek. Od mládí byl totiž drobný, hubený a často stonal.

Nakonec se rozhodl podat přihlášku do leteckého učiliště. U odvodu v Českých Budějovicích ho však odmítli pro tělesnou vetchost. Napsal sestře Janičce do Paříže. Chtěl zkusit štěstí na námořní akademii. Odpověď, která z Francie přišla, však byla odmítavá. Jana mu psala, že pro námořnickou školu nemá potřebné know–how v hlavě, že mu vedle vzdělání chybí i dokonalá znalost francouzského jazyka, a že na rybářských lodích, kam se do učení snad mohl dostat, zacházejí s každým rekrutem nestydatě krutě. Doplnila, že když ho pro tělesnou slabost houžvičky nepřijali do letecké školy, že by na rybářských lodích nevydržel takové galeje.

Poslední sestřina slova se stala výzvou. V té chvíli totiž nastal v Pařízkově životě velký zvrat. Dopis ho vybičoval k tomu, aby se nezalekl. Rozhodl se odjet na just do Francie a přesvědčit své příbuzenstvo, co v něm dřímá za talent. Jaksi latentní, jaksi dosud víc než skrytý. Bylo mu sedmnáct let. Psal se rok 1924.

Stal se řidičem u továrníka Jeana Crouye, který si později vzal jeho sestru Gretu. Najezdil s ním hodně kondičních kilometrů, někdy prý i několik set za den. Naučil se odhadnout a využít své fyzické fondy v těle.

Ve Francii se Pařízek Parisek pořízek seznámil s bývalým kapitánem koloniální armády Antoinem Sacleuxem, s novinářem Mauricem Lefebvrem a černým úředníkem obchodní firmy Claudiem Mgebou ze Senegalu. Tito tři výřeční výtečníci podnítili jeho zájem o Afriku. Sacleux mu Afriku líčil z pohledu koloniálního vojáka, který z duše nenáviděl černošské obyvatelstvo. Zcela opačné názory zastával Lefebvre. Mgeba probudil v Pařízkovi zájem o černošské báje a případné pohádky pro dospělé uši na hlavě.

V té době se Pařízek takřka podvědomě chystal na svá příští dobrodružství. Hodně četl jako Jan Ámos Komenský svět v obrazech i labyrint záhad, navíc se mu dostalo té výsady, že před třiceti lety zemřel právě na narozeniny Učitele Národů, studoval zeměplochu v atlasech, sledoval vědecké objevy, a když se naskytla příležitost a redakce časopisu Matin ohlásila, že pořádá šestiměsíční kursy pro budoucí reportéry na stopě senzace a sólokapra na titulní stránku, přihlásil se. Kurs koštoval 3 500 franků na ruku a Pařízek si dovedl našetřit senzačních 3 800 franků v hotovosti.

Hodně sportoval. Běhal střední tratě, jezdil na motocyklu, Josef Lada by to nazval prskoletem, vzpíral a závodně boxoval do hrušky i do soupeře. V ringu se setkal i s profesionálem, budoucím mistrem Alžíru v lehké váze Bandiógem. V krutém zápasu přišel o čtyři kusadla, dvojka, šestka, sedmička a trojka, měl pohmožděnou sanici a dvě žebra, nalomenou ruku. Boxu se vzdal a o to víc se upnul k africkým spanilým Odyseám na trasách.

V roce 1928 se stal členem Společnosti přátel Francouzské rovníkové Afriky. Jeho ručiteli na přihlášce se stali Lefebvre a Mgeba. Společnost vznikla v roce 1926 a od svého začátku prosazovala na tu dobu nevídanou věc, národnostní program konžských vlastenců. Proč nevídanou? Není divu, vždyť v té době bylo Kongo koloniální državou.

Program společnosti byl atraktivní. Za pouhé tři roky přilákala do svých útrob na dvanáct tisíc členů.

POPRVÉ DO AFRIKY

S přispěním společnosti a některých jejích jednotlivých členů mohl Pařízek uskutečnit svojí první africkou cestu. Kromě toho přislíbil posílat reportáže časopisům Matin a Miroir du Monde. Navíc měl do leteckých snímků konžského území zaznamenávat v pralesních oblastech vzdálenosti mezi jednotlivými vesničkami, kterými projde.

Do tehdejšího Belgického Konga (dnes Zairu) letěl přes Dár es Salaam, hlavní město Tanganiky (dnešní Tanzanie), pokračoval železnicí do Udždži na pobřeží jezera Tanganika, potom malým parníčkem do Usumbury a Uvíry v Kongu. Odtud už pěšky ve směru z východu na západ k Atlantskému oceánu. Na půdě tehdejšího belgického koloniálního Konga stanul poprvé na třicátiny Charlie Chaplina, tedy 16. apríla 1929.

Byl na samém začátku svých velkých afrických cest. Později o tomto okamžiku napsal emotivní vzpomínku:

„Je krásný pohled z výšin, pod nimiž se vine řeka Russisi, spojující jezero Kivu s jezerem Tanganikou a tvořící tak přirozenou hranici mezi Rwandou a Belgickým Kongem. Je to jeden z těch pohledů, na které se nezapomíná až do konce krátkého, bědného lidského života. Kam oko dohlédne, nic než moře zeleně, hýřící roztomile životem, ponejvíce na svých okrajích, skrývající pečlivě před zraky nepovolaných a zvědavých lidí bílé tváře tajemství, které chrání zbraní nejmocnější – zárodky nemocí, jimž těžko odolává nejen běloch, ale mnohdy i domorodec.“

Na začátku své první africké cesty potkal Pařízek muže o šestnáct let staršího. Toto setkání mu pak na celý další život určilo cíl, smysl i téma práce spisovatele. Lucas Kpveke–vo byl Afričan. Znal dokonale svůj domov, jeho obyvatele a zvyky, ovládal množství jazyků a dialektů. Kpveke–vo znamená v jazyce gbwaga z Francouzského Konga (dnešního Konga–Brazzaville) v doslovném překladu „muž, který si zachoval svou všechnu sílu (pořízek číslo jedna)“.

Bezmála dvoumetrový Afričan s mohutnou hrudí, výrazným obličejem a souměrnou hlavou se po strastiplném putování rozloučil s Pařízkem jako jeho průvodce až v Béna–Bendi, městečku na soutoku řek Kassai a Sankuru. To se už psal rok 1930. Tehdy mu na rozloučenou řekl:

„…bylo to dobré putování, že?“

„Bylo,“ odpověděl Pařízek, A Kpveke–vo se zeptal:

„Napíšeš o tom knihu?“

„Nevím,“ pokrčil Pařízek rozpačitě rameny, „pravděpodobně ne…“

A nakonec to bylo právě setkání s tímto africkým domorodým průvodcem, které dovedlo Pařízka na dráhu spisovatele.

POSLÁNÍ CESTOVATELE

„Nikdy jsem nebyl cestovatelem z povolání,“ tvrdíval o sobě Ladislav Mikeš Pařízek. „Ke svým toulkám po světě jsem se vlastně dostal díky svému zaměstnání novináře a reportéra. I když je dost cestovatelů, kteří v nedávné době či v současnosti svými poznatky a pracemi překvapivě obohatili různá vědecká odvětví, je dnes každému z nás jasné, že svět je až na nepatrné výjimky už objeven. Zásluhou technického pokroku se také svět neuvěřitelně zmenšil. Oblasti, jimiž ještě před několika desítkami let procházeli cestovatelé dlouhé týdny a měsíce, lze dnes bezpečně přeletět v několika málo hodinách pohodlným letadlem anebo za pár dnů projet autem. Většina vzdálených lokalit, kdysi tak těžko dostupných, už vydala svá tajemství…“

Pařízek však souhlasil i s tím, že pozorný cestovatel má stále co objevovat. Nejde jen o poznání zeměpisných zvláštností, dnes jde spíše o poznání lidí, jejich zvyků, jejich života. On sám poznal Afriku naplněnou nepokojem a probouzející se k boji proti kolonialismu. Vracel se na černý kontinent a mohl srovnávat. Podnikal další vědecké výpravy, byl průvodcem filmových expedic, stal se vynikajícím znalcem domorodých jazyků. V padesátých a šedesátých letech nebyl snad v našem stádě a státě jiný odborník, který by dokonaleji a hlouběji poznal Afriku, její obyvatele a život.

Byl cestovatelem i spisovatelem. Své myšlenky dokázal přesně formulovat, svá pozorování přesně a emotivně popisovat. Tak například přiblížil svým čtenářům africký prales:

„Putujeme již čtrnáct dní pralesem a seznamujeme se s jeho méně vlídnou tváří. Lákal nás. Jak nás lákal: Kýval nám vstříc větvemi mohutných stromů, vítal nás křikem opic i zpěvem snovačů, házel nám vstříc plnými hrstmi pestrobarevné konfety motýlích křídel, objal nás hřejivě vlhkou zelenou náručí a omotával nás liánami – symbolizoval tak manželské pouto civilizace s primitivismem přírody. Je neodbytný a proniká celou naší bytostí. Cítíme ho všude. Nad sebou, kolem sebe, pod sebou i v sobě… Změť rostlinstva, nesnesitelné dusno přes den, noční chlad, bažiny – a do toho všeho strach z čehosi neznámého, provázený odporem při pohledu na krvežíznivé, slizké pijavice, přisáté při každém brodění bažin na tělo, odnímají rychle sny o dobrodružství a cestovatelské slávě… Prales je podivnější a tajemnější než žena. Nestárne. Je příliš stár, aby stárnul. Je moudrý, protože chrání svá tajemství. A je krásný, divoký i neúprosný… Rytmus života a smrti je tu moudře vyrovnán rovnováhou, kterou v současném přetechnizovaném světě, díky lidským zásahům, dnes v přírodě nenajdeme. Lidstvo se stále snaží pronikat do tajemství přírody za hranicemi vesmíru a zapomíná, že jedno z největších tajemství života má zatím ještě na vlastní planetě.“

U PRAMENŮ NIGERU

V letech 1947–1948 podnikl Ladislav Mikeš Pařízek velkou výpravu i na území tehdejší Francouzské západní Afriky. Domů se vrátil v září 1948. Psal nové reportáže a nové knihy. Potom ho vyzvali, aby připravil cestu do Jižní Ameriky. Měla to být velkolepá událost. Chystala se celá skupina lidí, dva nákladní automobily Tatra 111, jeden Trambus, osobní automobil Škoda 440 Spartak i motocykl Jawa… Tři dny před plánovaným odjezdem v roce 1956 však byla výprava jako z Kocourkova nečekaně odvolána, program byl stažen a už neobnoven.

Pařízek se nenechal zlomit tak laciným velikým zklamáním. V roce 1959, ve svých jednapadesáti, projel Guineu a 21. května téhož roku dosáhl jako první Čechoslovák a sedmý běloch na světě pramenů řeky Niger v legendárním posvátném háji, aby nakonec upřesnil novou polohu pramenů a stal se patrně prvním bělochem, který se ke skutečným pramenům dostal.

Poprvé do těchto míst přišel málem už v roce 1948, ale tehdy nosiči z kmene Kisiů odmítli 65 kilometrů před cílem pokračovat v další cestě. Do posvátného háje, kde řeka pramení, musel být totiž každý provázen podle dávné pověry kouzelníkem, který je členem bratrstva řeky.

O jedenáct let později pomohlo Pařízkovi přátelství s krajským hejtmanem Barri Mamadú, který se výpravy osobně zúčastnil a místo nosičů zajistil třináct kvalitně ozbrojených vojáků. Ve vesnici Farakoro také přesvědčil k účasti na pochodu kouzelníka, který v celém kraji požíval obrovskou vážnost.

Pařízek s kameramanem Lubomírem Mikulou a s domorodcem se nakonec dostali až k obyčejné dlažební kostce s nápisem SN 1896, připomínající objev pramenů Nigeru J. K. Trotterem. Tam si však uvědomil, že nejde o pramen, ale o pouhou jímku povrchové vody, která po velkém suchu zcela vyschla. Trotter a jeho následovníci patrně do těchto míst přišli v době dešťů anebo krátce po ní, proto je jímka povrchové vody oklamala jako pro vodu vod vykuk vod. Pařízek si v té chvíli uvědomil, proč také před jedenácti roky jeho tehdejší průvodce Fasú Kamara jen rozpačitě pokrčil rameny, když spolu klábosili o tom, že do posvátného háje s prameny Nigeru dosud žádný běloch neměl tu čest vstoupit a Pařízek mu oponoval tím, že u pramenů už bylo šest bělochů. Bylo to opravdu ohromující zjištění. Trotter i další, kteří k domnělým pramenům Nigeru přišli, se spletli. Pařízek se rozhodl jít dál. Průvodci ho varovali, že je to nebezpečné, že v křovinách jsou ukryty samostříly s otrávenými šípy, že prameny hlídá krutý posvátný had… Pařízek se však nevzdal. Došel až k velkým balvanům, pod nimiž, v husté změti kapradí, se zaleskla voda.

Bylo 21. května 1959, 10 hodin a 7 minut. Ladislav Mikeš Pařízek se stal prvním bělochem, který spatřil skutečné prameny Nigeru.

Bylo to na hranicích Guineje a Sierry Leone.

NEJDELŠÍ CESTA

V roce 1975 zavítal Pařízek do Afriky naposledy. Bylo mu sedmašedesát a přicestoval do Tuniska jako představitel Svazu československých spisovatelů.

Drobný hubený důchodce s tenkým knírkem měl i ve své 67 jiskru mládí, která tolik pomáhá naplňovat nejodvážnější sny.

Vyprávěl o tom, že se ještě určitě pustí do zpracování ožehavého tématu o pro Evropana nepochopitelných schopnostech přírodních lidí, o záhadách tajuplného afrického kontinentu. K této práci a k těmto vzpomínkám se už nedostal. Africké bubny lokalí v pondělí 28. března 1988 před 30 lety bez esa Charlese Chaplina v nápovědě publika opakovaly smutnou zprávu o nečekaném odchodu na onen svět Ladislava Mikeše Pařízka jistě mnohokrát. Aby se dostala až do nejodlehlejší osady s chatrčemi nadivoko a samoty černé Afriky, které stejně jako nám odešel jeden z NEJUPŘÍMNĚJŠÍCH přátel. Kluci jakéhokoli věku ho zbožňovali právě za to, že je dokázal vzít za ruku a vést po stezkách odvahy, dobrodružství, ale také moudrosti a poznání. Pro několik generací se stal legendou i symbolem odvahy, hlubokého lidství a přátelství. Co chtít více na tom světě ve dvacátém a následně i jednadvacátém století?