|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Seděli ve ztemnělé kavárně. V zadní části místnosti se u stolu krčilo pár postav. Na stole se vršily prázdné lahve od vína, talířky se zbytky sýra, oplatek a ovoce. Ve vitrínách i nad barem už bylo dávno zhasnuto. Prázdným prostorem se rozléhaly zvuky nekonečné smyčky písní Michelle Gurevitz. Právě skončila schůze zaměstnanců kavárny. Jedna z mála příležitostí prohlédnout si kavárnu i z druhé strany baru. Alespoň pro některé. Pomalu se rozcházeli domů.
Vzpomněl si, jak před pár lety na Břevnově pozoroval podobnou zavírající kavárnu. Ve dveřích stála židle, a za osvětlenými okny se míhala tmavá silueta s mopem. Byla už tma a on pomalu brouzdal ulicemi cestou na koncert či kam a už tehdy si uvědomoval, že právě zažívá ono okouzlení okamžikem, které mu utkví v paměti na dlouho. A nepletl se.
Ovšem dnes, když seděl na opačném konci obrazu, mu celá scéna tak poetická nepřišla. Dokonce i samotná představa, že se kdysi tak naivním způsobem poddával okamžiku se mu nyní zdála pošetilá. Už to nebyla taková legrace, žít život slepený ze samých prchavých dojmů, které nedávaly naději na cokoliv jiného než na sama sebe. Žít ve světě, ve kterém skutečnost, že pro lidi jako on neexistuje budoucnost byla maskována nepřetržitým sledem drobných okouzlení a požitků.
Radka vylila kýbl se špinavou vodou a uklidila mop. Omotala si kolem krku šátek.
„Ty si s náma nedáš ani skleničku?“
„Zítra brzo vstávám. Příště, určitě!“
„No jak myslíš. Dobrou noc!“
„Dobrou.“
A byla pryč. Zůstali tam sami dva. Vstal, aby sklidil nádobí ze stolu. Vzala taky pár prázných talířků a přidala se k němu. Mezi prsty chytil několik lahví za hrdla a nesl je do popelnice. Ve vzduchu bylo cítit žloutnoucí lipové listí, snažil se toho nevšímat.
Když se vrátil, bylo sklizeno až na dvě sklenice a ona držela v ruce zlatými nálepkami polepenou láhev.
„Ještě tu zbyla poslední.“ Vycenila vítězoslavně své pevné bílé zuby s okraji lehce ztmavlými vínem.
„Tu jim tady přeci nemůžeme nechat!“ odvětil a teatrálně pohrozil bledou pěstí. Beztak se neměl k odchodu. Vlastně ani nevěděl kam by šel.
Zasmála se. Nepracovala tu dlouho - jen pár měsíců, přes prázdniny. Dávalo mu to slabý pocit převahy staršího zaměstnance. Věděl ale, že je to tu pro ni jen přestupní stanice. Způsob jak se odreagovat, na chvíli se zbavit zodpovědnosti. Ten zdravě sebevědomý přístup ho zároveň děsil a imponoval mu. Pozoroval ji jak pije víno z velké sklenice, jak ho hltá jako by měsíc nepila, uspokojení z každé kapky.
“Co se stalo?” usmála se.
Přistihla ho, jak na ni dojatě zírá a snažil se to nějak ironicky zamluvit, aby neztratil glanc. Její smích ho pohlcoval a vtahoval do sebe, utápěl se v záři jejích pevných lesklých vlasů, jejích bílých zubů. V jednu chvíli mluvil, ale již pouze ze setrvačnosti, sám sebe slyšel jakoby z povzdálí a slovům nerozuměl. V okamžiku sám sebe pozoroval jak se přibližuje k jejím rtům, jak se líbají.
Když běžel do večerky na roh pro kondomy, vzpomněl si na své přání vymanit se z bludného kruhu prchavých okamžiků. Rozhodl se ale, že s tím počká na později.
|
|
|
