|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
o gentrifikaci venkova
Autor: Moucha (Občasný) - publikováno 22.10.2017 (18:25:36)
|
|  |
Obědvá na sluncem zalité školní zahradě. Květy jabloní a slivoní září nad zelenajícími se lukami. Lesy do daleka ustoupili pastvinám a pečlivě obdělaným políčkům a ze zahrady se tak otevírá daleký pohled do Vltavského údolí, temně rámovaný protějším horským masivem. Jmenuje se Karel a je vesnickým učitelem, jeho žena se jmenuje Kunigunde, ale říká se jí Maruško. Copy se jí lesknou zdravím a silou, kolem stolu švitoří pár dětí. Cinkot porcelánu se mísí s dětským smíchem. Oba se tetelí štěstím, když pozorují ta kouzelná stvoření v jelenicových kalhotkách. Rázem však - na půli cesty oroseného půllitru k ústům - jako by se nad celou ves snesla šedá oblaka, zšeřilo se a radostná atmosféra zamrzla. Na příjezdové cestě zastavuje zelené terénní auto. Vážným gestem pošle Marušku s dětmi do domu. Napětím ani nedutají. Zhluboka vydechne a vykročí k vozu. Z toho vystupuje vysoký rachitický muž v námořnickém trikotu s potetovanými pažemi.
„Asi víte, proč jsem tady,“ zní do ticha. „Na vystěhování máte čas do neděle. Pochopitelně si můžete vzít sebou, co potřebujete. Nashledanou.“ Při každém slovu mu špičky kníru zlověstně zakrouží vzduchem. Otočí se zpátky k autu, ale jako by něco zapomněl, zastaví se a s účastným výrazem dodá: „a... hodně štěstí.“
Na oplátku nedostane se mu než rezignovaného kývnutí na pozdrav. Zaklapne za sebou dveře jeepu a odjíždí. Jeho poslední slova zdvihnou v Karlovi prudkou vlnu bezmocné nenávisti. Ten kníratý neřád totiž ví moc dobře, že tu budou muset nechat všechno krom oblečení a drobných věcí. Vždyť i kdyby sem nakrásně dostali stěhovací vůz (což je vzhledem k terénu a úrovni místních cest nereálné), kam by asi vměstnali starý dubový nábytek do garsoniéry na sídlišti v Sokolově? Tam si budou moci mohutnou skříň po babičce leda tak vyskládat spolu s příborníkem a manželskou postelí na chodník před dům, aby si na ně mohli všichni ukazovat cestou do supermarketu.
Co se mu ale příčí ještě víc, je pomyšlení na masy měšťáků, kteří se budou scházet v kavárně, bistru nebo co že tu vlastně má vzniknout, jak budou hladit ten prastarý dub, který dostala jeho babička věnem, jak na něj budou poklepávat klouby prstů a uznale na sebe kývat. Otřese se hnusem při představě potetovaného kreativce čichajícího k čerstvému šelaku na příborníku, jak se s nakrčeným spodním rtem a slovy “to je dřevo!” obrací ke svému spolusedícímu v kostkovaném flanelu. “To je dřevo!” zakývá ten druhý kulichem naraženým do čela. Usrkne pak z porcelánového šálku a prohlásí: „to je stará ruční práce, to se pozná.“ Karla přepadá nesmírná existenciální nevolnost, div že se mu nepodlomí kolena. Když upije trochu piva - nyní opět klidný a s rozmyslem - pevným krokem zmizí v dřevníku pro sekyru. Ví, že ten měšťák měl ve svém tónu v podstatě pravdu, že v jejich vynuceném odchodu není nic osobního. Že za skutečností, že už si nemůžou z učitelského platu dovolit žít na místě, kde jeho předci žili po generace nestojí osobní averze a pohnutky, ale chladné mechanismy trhu. Přesto mu nechce dělat nic zbytečně jednodušším, než už to je.
Se sekyrou v ruce přistoupí ke starému příborníku.
|
|
|
