Když se definitivně přesvědčil, že opravdu není nikdo doma, že okenice té staré haluzny jsou pevně zavřené a těžké dvojkřídlé dveře zamčené, že ho opravdu nechali drápat se až sem aniž by se obtěžovali čekat, ztěžka padnul na dřevěnou lavici před vchodem. Vydýchal se a aby ze sebe smyl trochu toho upoceného vzteku opláchnul si obličej ledovou vodou, z pramínku krytého dřevěnou stříškou. Sednul si do trávy pomalu se probouzející po dlouhé a tvrdé zimě náhorních pastvin. Nebylo třeba nikam spěchat - do večera daleko a slunce bylo teplé a blízko, mnohem blíž než ráno na Hlavním nádraží. Utábořil se a přichystal k polnímu obědu. Střídavě ukusoval z housky a buřtů, tvrdého sýra a jablka. To všechno zapíjel cestovním grogem z termosky a rozhořčení rychle mizelo spolu s proviantem. Na závěr z batohu vylovil modrou Gauloisku.

Jak tak kouřil, zapomněl docela na rozčarování, které mu připravili přátelé. Beztak toužil strávit prodloužený víkend v tichu, toulkami po lesích, šplháním po horách, zíráním do ohně. Po dlouhé zimě strávené v šedém lidnatém městě ho myšlenka na tuto zapomenutou sudetskou vartu ztracenou kdesi ve víru poválečného vysídlování lákala o to víc. Pamatoval si to tu z dětství, z několika výletů, které tudy podnikal spolu s rodiči. Kupodivu se tu prakticky nic nezměnilo. Ze vsi sem stále vedla táž nezpevněná cesta, na mnoha místech ještě promáčená tajícím sněhem. Lemovaná nejprve smrkovým a následně bukovým lesem a božími muky, jejichž žula se pomalu ztrácela pod vrstvou stříbřitého lišejníku. Mechem obrostlé zídky někdejších podlouhlých kaskádovitých polí a rozbujelé ovocné stromy zpustlé desetiletími bez ruky sadaře. Pamatoval si dokonce i toto stavení – podle vzhledu nejspíše bývalou školu - které tu na kopci zbylo jako jediné ze vsi o pěti stech obyvatelích. Za jeho dětství tu bylo rekreační středisko pro učitele, o to víc ho překvapilo, že ji nyní vlastní rodiče jeho dobrého kamaráda. Všechno to promlouvalo tak melancholicky a zároveň radostně o neskonalé vynalézavosti člověka obývat ty nejroztodivnější a nejnehostinější kouty země a ještě nezdolnější péči přírody potlačovat toto úsilí kdykoliv se k tomu najde sebemenší příležitost. Dojatý tou romantickou podívanou i vydatnou svačinou brzy usnul natažený v trávě.

Probudil se s trhnutím a oroseným čelem. Cestou směrem k němu se za zvláštního halekání hemžil maskovaný průvod. Asi třicetičlené procesí se za křiku a zvuku řehtaček ploužilo kopcem. Rozpoznal v něm několik masek čertů a smrtek, pár kominíků a kuchařek, pestrobarevných husarů a myslivců v zeleném, za nimi pak pár maskovaný za venkovské burany v kostkovaných košilích a prošívaných vestách. Velice ho pobavili masky měšťáků na horách – několik mužů a žen navlečených v neoprenovém funkčním oblečení a v pohorkách určených do Himalájí, nebo v klaunsky pestrobarevných cyklistických kombinézách s tvářemi pomalovanými růží. S přeháněným nadšením ho vtáhli mezi sebe a vybavili plechovkou piva a sklenkou špiritusu.

„Slavíme masopust,“ zařvala mu do ucha jedna z masek měšťáckých sportovců. Samozřejmě ho to už také napadlo, ale nevěřil, že se hnutí horlivých obnovovačů tradic rozšířilo až sem. Najednou bylo v průvodu o něco těsněji. Začínal přemýšlet, jak se nenápadně vytrousit a vrátit se nazpátek, když je cesta dovedla až na hřeben, kde se v úžasu zastavil.

„Je vidět, žes tu dlouho nebyl, sousede,“ zasmál se kdosi z průvodu, když viděl jak málem zapomněl dýchat údivem. Vskutku, nebyl tu asi 20 let. To je dlouhá doba, ale kdo by byl řekl, že za tu dobu znovupostaví celou vesnici. A nejen vesnici, stromy, ploty, hřiště a hospodu. A že bude ta ves, kde se za jeho dětství po zarostlých polích proháněli maximálně lišky, plná lidí? Než se vzpamatoval z úleku průvod už zvonil u vrátek prvního stavení a usměvavá mladá hospodyňka v kostkované zástěře a vlasy do drdolu spěchala k vrátkům s připraveným tácem s panáky a pečivem.

„Jak jste pochodili ve vsi?“ zablýskala silnými pevnými zuby. Ve výstřihu bílé halenky s volánky jí nenápadně vykukovalo logo výrobce termoprádla.

„Nic moc, byli zalezlí. Moc se netvářili. Jen jednou nám nalili.“

„Musíme jim dát čas, oni se přidají,“ usmála se a v očích ji zajiskřilo skálopevné přesvědčení o úspěchu své civilizační mise zde na periferii.

„Tradice! Tradice! Tradice!“ zaskřípal kdosi přiopile z davu. Ve dveřích do domu se nyní objevila druhá, takřka identická hospodyňka a na tácu přinášela konvici s šálky.

„Kávu, nedá si někdo kávu?“ rozlila několik koflíků a rozdala je maskám, které se jaly urputně nasávat kávové aroma.

„Co je to?“ zeptala se maska cyklisty všetečně.

„Burundi Mbirizi,“ odvětila s okouzlujícím úsměvem hospodyňka.

„Z La Bohémy?“

„Pražená před deseti dny!“

„Mmmmm..,“ zaznělo znalecky.

Burundi? La Bohéma? Nasucho polknul. Konečně pochopil, o co tu celou dobu jde. Omylem se dostal do výletní kolonie měšťáků toužících tu znovuobnovit vesnický život tak, jak si ho představovali ze svých karlínských openspaceů. Nebyla jim už dost velká kavárna v Šumavské na Vinohradech a proto se rozhodli osídlit Šumavu opravdovou. A ty masky! Ty masky nakonec nejsou žádné masky, jsou to opravdoví měšťáci navlečení v neoprénech. Ovšem, že na tom nebylo nic překvapivého, jen úpěnlivě doufal, že tenhle kout už po válce usnul, nadobro uchráněn od zušlechťovatelských choutek lidí. Uvědomil si, že nejspíš na tom má sám vinu, když zatoužil po klidném víkendu v přírodě a vydal se za svými známými, kteří právě teď nejspíš hospodaří v jedné z následujících novostaveb. Vždyť všechny tyto lidi sem nejspíš přilákala podobná touha. V duchu přísahal, že si příště moc dobře rozmyslí, kam dotáhne své měšťácké choutky.

Přeskočil potok a dal se na útěk.