Nedaleko od autobusové zastávky jsem už slyšela ten známý nakažlivý smích. Medúza. Vlastně Petr, který svou přezdívku získal díky svým vlasům připomínající chapadla medúzy. Nestačil pojíst a doháněl to teď s mexickou pomazánkou s " okouzlující vůní ". Mezitím mu Pája podával domácí švetkovici. Úžasná kombinace.

      "Kdyby tě tak viděla Dana!" pohoršeně dodala Kača k jeho mlasknutí. "Danuška má rodinnou oslavu! Já s váma taky nejedu...jen čekám na bráchu, má mi donést nějaký peníze! Navíc- včera mi to stačilo! " vyplázl jazyk a zašklebil se.

      Před sedmou už na místě srazu stáli všichni. Bylo nás asi deset a nadšeně jsme si vyprávěli zážitky ze zrovna končících jarních prázdnin. Docela hlasitě jsme se smáli, vykřikovali jsme nové hlody, až  nás ostatní čekající nápadně sledovali. Do autobusu nakonec nastoupil i Medúza. Po cestě přisedl otřesně opilý chlapík, který nechutně páchnul a vypadal jako řezník. Zmijovku na hlavě a navlečený  v něčem, co zdánlivě připomínalo měsíc nevyprané monterky.

      Neustále se otáčel do zadní části autobusu, kterou osídlila naše skupinka. Pak se doslova doplazil k nám. Vychrlil na nás jen dvě slova: "Smích?!??? Přejde!" řekl výhružně pokoušejíc se o vražedný pohled, který měl nám všem nahnat smrtelnou hrůzu. Snažili jsme si ho nevšímat. Pak se mě dotkl!! Fuj!! "Bože!" vyjekla jsem a naklonila se více k Janě.Otočil se a dopotácel se zpět na své sedadlo.Byl opravdu odporný.

      Když jsme po hodinové cestě konečně dorazili na místo, bylo asi osm. Pomalu jsme došli ke kulturáku, kde se měla zábava konat. Kluci se ihned vypařili do hospody na pivo. A my pro rozjezd začly s kolou. Do hodiny se to v sále konečně začalo rozjíždět. Po sléze se k nám přidala i ta " drsnější " část našeho osazenstva.

      Kača potkala starého známého Mirka, na kterého si částečně pamatovala ze Silvestra. A dokonce večera - nebo vlastně rána - ji už skoro nikdo neviděl.

       No a kolem desáté se k našemu (a hlavně Medúzovu) velkému překvapení objevila i Dana. Ta ale stejně celou dobu strávila s místním hokejistou fotbalistou a traktoristou Tomášem v jedné osobě. Medúza byl naštvaný a ona protivná na všechny kromě traktoristy.

       David, bratr Medúzy, se pokoušel opít čerstvého dospěláka Martina, bratra Jany, která se před půl rokem rozešla s Davidem. Musela snášet všechny jeho kecy na všech akcích a přitom měla chuť si někdy zakřičet jako my ostatní na své bývalé: "Je to hajzl!"

     Z víru tance, pití a pocukávajících koutků úst nás zastavil až Pája.

"Kde je Kája??!!" ptal se docela vyděšeně! "Šel ven se Syslem!"odpovídal mu s klidem Dája.

Sysel byl černá ovce vesnice. Nedávno se vrátil z nemocnice, kde byl tři týdny. Vyrazil si v noci na své Jawě padesátce jak jinak než opilý.

a srazil kance. Jo, to veliké zvířátko, co žije v lese a má takové ostré velké zuby! A tak Sysel přišel o své zuby, které byly stejně křivé a málokdy umývané. Nejdřív všechny bavil věčným nasazováním a vytahováním svého nového chrupu! Ale díkybohu mu po čase doktoři věnovali zuby napevno.

      Podívala jsem se na hodinky. Půl dvanáctý. Zívla jsem. Autobus nám jede zpátky o půl páté. "To bude ještě noc!"

Na každé akci si Kája vždy pod "malým" vlivem alkoholu vyšel ven na procházku do nejbližšího lesa nebo parku. Takže se nikdo zvlášť nevzrušoval, že je zase pryč! Jenže, on se Kája dosud vždy vrátil zpět!

Byl to Pájův nejlepší kámoš, všechno dělali spolu. Vždy jeli buď oba nebo žádný. Prostě jako dvojčata. Pája a Kája.

     Kolem druhé přišel Pája. Byl trochu promrzlý a přišel si pro bundu. Pokoušel se ho hledat. Ale bezúspěšně!!

Zvedla jsem se od stolu a šla se podívat do Pekla. Pak do soukromého suterénu. Venku jsem potkala Davida. "Kainare!!! Doprdele kde seš?!!" řval a stál na místě, protože si před chvilkou vymkl kotník.

     To je dneska radosti. Otočila jsem se a mířila si to zpět do sálu. Sakra, kde zase může být?!!! Lítala jsem sem a tam jako potrefená husa.

"Anděl!!!Co ti je?!!"zastavila mě Jana."No..jako Kája se ještě nenašel..tak..."

Vzala mě za ruku, šly jsme ke stolu pro svetry a pádily ven do dědiny.

     Byly jsme v parku, okolo celé budovy v rozsahu dvě stě metrů, u kostela, taky jsme obcházely rybník a šly cestou k bělidlu."Kainare!Kájo! Sakra kde seš?!! Ozvi se!! hééééj!!!"

     Bělidlo byl starší obyvatelný domeček se záchodem ve sklepě. Většina narozenin se slavila tady...kdysi tady bydlel táta Marty, která byla právě ve Francii s hudebkou, takže jsme museli jet nejdřívějším ranním autobusem.

     Ale ani tady jsme Káju nenašly. Všude bylo zamklé. Otočily jsme se a šly zpátky do kulturáku. Zábava už pomalu končila...

Pája vyrazil ještě naposledy ven. Chtělo se mi neskutečně spát.

Když se za půl hodinky vrátil, čekali jsme už na zastávce u obchodu. Nenašel se. Prošel domovy sousedů, příbuzných a známých...Kájovu budnu si vzal traktorista domů...od půl dvanácté byl někde venku v mrazu a jen v mikině.

     Takže jsme nakonec odjeli bez Káji. Cestou zpátky jsem usla...David měl pořád blbé kecy až jsem to nevydržela a v polospánku na něj zařvala: "Drž už prosím tě hubu!"

Zmlkl. Když jsem se probrala u nás ve městě, zeptala jsem se rozespale: "Vy jste ho ještě nenašli??" Trochu jsem uvolnila atmosféru, když se začali smát..."Ne,Andílku,nenašli..."Domů jsem došla s Pájou. "Určitě mi dej ještě vědět, co Kája ..šak víš jak..jestli se našel..!" Jo!!jasně..neboj!"dořekl, zamával a šel svým směrem.

     Spala jsem čtyři hodiny. Kolem oběda mi došla zpráva od Páji: KAJA JE ZIVEJ.

"Tak přece..."usmála jsem se a oddechla si.