SRDCE VE ZBROJI

NÁROD SE PROBOUZÍ z letargie, říkalo se opět optimisticky a mysticky. Ale procitající spáč Sleepyhead (Bomb The Bass) byl jako v mrákotách. Sám neměl dost sil a nechal hladovět i hynout ty, kdo mu vdechli duši.

Končila se stavba nové dráhy z Prahy do Plzně. Ale nikdo nepřišel na Smetanův koncert na Žofíně. Nakladatelé vydávali Tylovy podobizny pro venkovské čtenáře. Ale Božena Němcová zemřela koncem ledna bídou. Mluvilo se o samostatném statném českém divadle. Ale nikdo neslyšel hlas Škroupa toužícího v Utrechtu, aby mohl doma aspoň zemřít.

Nouze vcházela bez zaklepání do bytu ve Spálené ulici. Quido měl sice na výstavě úspěch s lyrickým obrazem »Spící ponocný«, a Josef, který odeslal návrh výzdoby soboteckého divadélka, napnul plátno a znovu zkoušel svítivost svých barev na výjevu smutné švadleny, ale bída mu brala štětec z rukou; musel jít žadonit ke Kobrovi, přijal vypracování nových titulních listů a slíbil namalovat na dřevo myslivce střílejícího na bažanta, jak si to přál hrabě Valdštejn pro svůj čestný terč.

A přece představitelé probouzejícího se národa o něm věděli. Po Bachově držkopádu jako symbiózy symboliky racionálního proteinu i bohémského endorfinu v dovolené a tolerované dávce volnosti, rovnosti, bratrství vznikaly nové spolky, často tající své pravé poslání. „Pozvěte Mánesa, ten je pracovitý a nebojí se,“ říkalo se na ustavujících schůzkách. Pozvali ho i k Palackým, když se jednalo o vznik podpůrného spolku »Svatobor«. Přišel, ale odmítl vstoupit do výboru. Chtěl pracovat, a ne rokovat o kravinách; kromě toho odradil ho způsob, jak řízně zde byly odsouzeny všechny snahy mladistvých výhodnějších talentů. Jeho srdce si přálo setrvat s těmi, které považoval za sílu, ne za opatrnost vylekaného národa.

Přátelství mladého filozofa Tyrše, milujícího antiku, se svobodomyslným Fügnerem, jenž byl za stranu pokroku zvolen do obce, dozrávalo v těchto dnech v myšlence na založení českého tělocvičného spolku, a prudčeji zejména od chvíle, kdy se němečtí mecenáši postavili proti spolku dvojjazyčnému a podporovali výhradně Turnverein. „Bratři činu“ – říkal si hlouček mužů, kteří chtěli pěstovat tělocvik; mysleli přitom na „ve zdravém těle výhradně zdravý duch“ otužilost jakožto devizu k následným bojům. Proto se k nim připojili radikálové, jako byli Josef Barák nebo doktor Thurn–Taxis, který se okázale rozešel se svým rodem a útočil ve svém »Boleslavanu« zejména na dosavadní hlavy českého života, Palackého a Riegera, pro smiřovačky se šlechtou; oba bývalí vůdcové národa zůstali také z příprav »Sokola« vyloučeni.

Po předběžných poradách se sešlo několik desítek mužů, nikoli zvětralých vychytralých mátoh nádob vysoce kontraproduktivního kontaminovaného obsahu, na první schůzi a Fügner s Tylem byli zvoleni do čela spolku. Nebylo snadné jej vést; musel si získávat důvěru širokých vrstev, a přitom se vystříhat zásahu nejapných úřadů. Fügner navrhl tykání a oslovení „bratře“; na vlastní útraty opatřil sál Apolla, kde se po staletích česká řeč učila zase mít navrch. Staral se o společný kroj, pořádal výlety, vypsal cenu za píseň.

Zprávy policejních špehounů špekounů informovaly Vídeň; veřejnost přikládá spolku vojenský význam, hlásily, sokolové se učí šermovat a střílet, mladí literáti hnutí podporují a šíří revoluční vření na venkov. A ministr Schmerling nařizoval do Prahy: Nepouštět ze zřetele a hlásit důvody k rozpuštění!

Fügner s Tyršem to věděli. Čelili těm, kteří litovali vavřínu strženého z čela Riegerova a Palackého, i dychtivcům, kteří zapomínali na možnost perzekuce. Snili o tom, jak spolek pronikne národem a splyne s ním.

Tak se jednoho dne vyrojila myšlenka na prapor, důstojný i bojovný symbol par excellence.

„Vlajka má podle mého názoru pro spolek velký význam,“ řekl Fügner, když si jednou od činek a rapírů dovedl Tyrše na galerii v Apollu. „Představ si, jak docela jiný ráz měl náš pochod. A na venkov jak by to zabralo náramně!“

„Rozhodně,“ souhlasil Tyrš. „Ale nemůže to být obyčejná vlajka. Takový prapor by musel být duší spolku.“

„Vím o malíři, který by jej dovedl stvořit, protože je povznesen nad řemeslnou všednost ostatních!“

„Škoda,“ politoval Tyrš, „myslel jsem také na jednoho, který má pro renesanci našeho národa nenahraditelnou cenu.“

„Musí to být umělec,“ vrtěl hlavou Fügner, „který prokáže dostatek zkušeností.“

„Hlavně umělec, který v naší budoucnost věří. Sokol je myšlenka omládlého národa a je to myšlenka veskrze bojovná.“

„Kladl bych důraz na určitou ušlechtilost, s níž právě tato myšlenka musí být vyslovena. Víš, kolik udavačů se bude na prapor dívat?“

„Chtěl jsem navrhnout malíře, který není příliš znám, není slavný ve vyšších společenských kruzích, ale od osmačtyřicátého roku se jediný obětavě věnoval národním zájmům. Chceme-li zástavu, která bude zářit jako symbol budoucí svobody –“

„Ale on už mi nakreslil návrhy kroje!“

Tyrš se rozesmál.

„Josef Mánes?“

„Ano. Koho jsi chtěl navrhnout ty?“

„Josefa Mánesa!“

*

Už když byl požádán o návrh na stejnokroj, zabral se Josef Mánes do studií z minulých let a hledal, co by poslání Sokola nejlépe vyjádřilo. Tušil, že čeští muži, tužící tělo a ostřící mysl s dedukcí pravého ostražitého bojovníka, se mají stát zárodkem budoucího vojska, snad jejich synové, snad vnuci. Načrtl nejdříve horalskou hrubou košili, zachycenou širokým pásem, mužnou, rázovitou. Ale vyjádří bojovnost? Přiklonil se raději k červené garibaldiovce, ne ovce, ne garibaldi ovce. Měli ji na sobě čeští dělníci, kteří padli za svobodu. Jeho návrh dokazoval, že se hodí i pod slovanskou kazajku a k ruským spodkům. A klobouk – valašský nebo slovácký? Kroj by mohl také vyjádřit sympatii s polským povstáním. Zvolil pro látku na čamaru barvu, jíž se říkalo »polský smutek«… Jeho tužka přemýšlela, uvažovala, hledala pro urostlé postavy mladých Čechů junácké odění.

O návrh praporu ho požádal kruh žen, které se sdružily při pořádání loterie pro Havlíčkovu dceru. Vyjadřovalo to pointu, že se ženy stavějí mužům po bok, a nemohou-li jim vtisknout do dlaní zbraň, věnují jim zástavu cti.

„Nejste na tom všem bez zásluhy a bez viny,“ řekl mu doktor Tyrš. „Vaši staří Slované mi nešli z mysli. Jedině ten národ odolá, který si zachová mravní pevnost, jakou jste mu vdechl. Věřím, že jednou se jistě rozprostře ryzí duha míru nad celým světem. Ale chceme-li pak ještě žít, musíme se nyní vyzbrojit silou zdravého ducha i těla. Kde je stanutí, tam bují zpátečnictví – a to je na národě největším zločinem.“

Josef byl mnohokrát pozorným divákem v sále Apolla, kde přibývalo cvičenců. Tyrš považoval výcvik v šermu za lék proti trpnosti a TRAPNOSTI české mentality. „Zbroj v každé pěsti…“ říkával s tichou náruživostí. I tykání bylo něčím zcela novým ve styku řemeslníků a studentů. Dělníků a učňů zde bylo poskrovnu. Pracovali dosud dvanáctky až čtrnáctky v hodinách denně. Kdež by mohli pomýšlet nějak reálně na tělocvik? Tyrš jako trysk se zahlížel do budoucnosti, říkal, že vlastnosti sokolské si musí osvojit každý pořádný Čech, a dovedl svoje myšlenky vyslovovat, jako by je frajer vytepal z kovu: „Co lidem se nestalo, nikým se nestalo.“

Mánes vzpomínal na své prapory, malované před čtrnácti lety. Dopustil jsem se tehdy chyby, představoval jsem si prapor jako oltář v klidu. Napravím to.

Odložil všechny jiné práce a jeho nový ateliér v Krakovské ulici se brzy zaplnil studiemi hlav dravých ptáků, ornamentů a písma.

Na datum svatojanské pouti, přivádějící do Prahy tolik hostů, stanovilo si sjezd padesát pěveckých spolků. Ctitel písní Josef Mánes bloudil Žofínem mezi radostným množstvím a naslouchal sborovým zpěvům, lijícím se květnovou sedmnáctou nocí.

„To není škrobená hitparáda,“ volal na něho Neruda, když se potkali. „Ani za jmění hraběte Monte Christa bych nevyměnil tu chvíli!“

„Za čtrnáct dní čeká takový svátek sokoly,“ zastavil se nad ním Mánes u ohně, který rudě povlékal zeleň stromů.

„Slyšel jsem, že jdete s nimi,“ položil mu Neruda přátelsky ruku na rameno, ačkoliv se jindy k němu choval se zdrženlivou úctou. „Na to bylo třeba našeho umělce!“ Jeho pohled se vznesl do korun stromů, kam už nedošlehl lesk plamenů a odkud shlížely na ostrov hvězdy. „Všichni jsme dojati,“ pravil vroucně, „a všichni zdvíháme oči k fatě morgáně budoucnosti. Máj, máj, vzájemné naší lásky čas!“

I sokolové se slavnosti zúčastnili a Fügner je vedl, oděn v garibaldiovce, čapku s perem nad čelem.

„Nezklamete nás? Budete hotov včas?“

„Přijďte se podívat!“ pozval ho Josef.

Fügner si přál, aby všechno na praporu bylo českým výrobkem. Mánesovi navíc záleželo na tom, aby celý prapor byl vskutku uměleckým počinem, a vyhradil si, nejenže provede sám malbu, ale že také navrhne všechny součástky.

Když vstoupil Fügner do ateliéru, našel malíře před napjatou plochou rudého hedvábí; dokončoval bělošedého sokola.

„Je v klidu, ale ve střehu,“ vysvětloval. „Domnívám se, že tak nejlíp povede šiky jako příklad bojovnosti. Je to správná představa?“

„Ano,“ zadíval se Fügner se zalíbením na malbu.

Mánes mu ukázal též návrh na žerď, hrot s monogramem Sokola a dravým ptákem v rozletu, skicu stuhy i dvanácti hřebů, do nichž musel rytec vrýt hesla.

„Maluji. Pracoval jsem se sochařem. Byl jsem při odlévání hrotu i při cizelování. Nic nechci nechat náhodě. Jen ještě stuhy je nutno vyšít. Požádáte o to dámy?“

Fügner odcházel spokojen.

„Mánes je nadšen svou prací, jako by měla přetrvat věky,“ řekl Tyršovi.

Josef pracoval pilně do konce května a nedal se odradit ani posměškem, který tu a tam zaslechl z řad malířů.

„Že to není plátno? Tyrš taky patří spíš na univerzitu. Pochopil, co je dnes úkolem inteligence. Sloužit tím, co umím.“

„Ale cožpak je v Čechách jediný malíř, který musí dělat tak nebezpečnou práci?“ namítali i přátelé. „Ty červené košile – to není tělocvik. To je politika.“

„Je-li jediný, jsem rád, že jsem to právě já!“

Naposled, v noci před 1. červnem, nakreslil ještě iniciálu na pergamen, který byl s podpisem vlastenek vložen do žerdi. V neděli ráno odevzdal hotové dílo.

Byl na galerii mezi čestnými hosty první sokolské slavnosti a bylo tam s ním mnoho známých z české společnosti, v jejich čele profesor Purkyně. Byl horlivým zastáncem tělocviku, oceňoval jeho dobrý účinek na srdce, na mozek, na celý organismus; vědělo se o něm, že i ve stáří se vydává na pochody, s kamašemi zatíženými olovem. S ním přišli jeho asistenti, redaktoři českých listů, spisovatelé, architekti.

Píseň »Hlaholu« se velebně nesla prostorem tělocvičny, vyzdobené chvojím a vlajkami.

„Karolína Světlá!“ upozorňovali se diváci, když se objevila statná tmavovlasá žena s výrazným pohledem; nedávno, v nekrologu Boženy Němcové, přivítal ji Jan Neruda jako její nástupkyni.

„Bratři,“ pravila Světlá, pohlížejíc na Mánesův prapor, „kdykoliv za ním budete kráčet a on zašumí nad vašimi hlavami, vzpomeňte si, že jsme vám v něm darovali poklad, na němž ta nejmenší poskvrnka je potupou pro nás a hanbou pro celý národ. Žádám vás,“ zvýšila významně hlas, „abyste se vždy zastali slabého a před mocným se nechvěli, jen ušlechtilosti se kořili a lži a zradě vždy odhodlaně na hlavu šlápli…“

Když skončila, zatloukla do žerdi první hřeb s heslem, které vyslovila: „Láska k vlasti!“

Sbor sokolů opakoval heslo.

Hřeb za hřebem přibýval na žerdi.

Na pódiu se objevily též družičky praporu: krásná sesterská dvojčata Macháčkova, známá Mánesovi od Daubků. Nakonec převzali zástavu čtyři praporečníci spolku.

Pod Tyršovým vedením zacvičil jeden oddíl mužů prostná, druhý nastoupil k ukázkám cvičení na nářadí a vybraní cvičitelé provedli »cvičení na odiv«.

Jednatel doktor Grégr se nakonec vrátil k Mánesovu dílu:

…Kdykoli se bude tento prapor vznášet nad vašimi hlavami – tu si vzpomeňte, že sokol je pták světla slunečního, a ne tmy a noci.

V slunci se řadily odpoledne čety k výletu, a když se nad nimi objevil bílý sokol v červeném poli, přivítal ho radostný pokřik a klobouky a čapky vzlétly do výše. Z oken ho pozdravilo obecenstvo. Teprve v Nuslích dovolila policie, aby průvod doprovodila hudba. V Krčském lese byla slavnost, jež skončila nočním ohňostrojem. Mánesův prapor tam vlál ze stromu, obklíčen čestnou stráží.

*

Studenti vycházejí z brány. Obezřetně bez obezit se vyhnuly podezřelým nulám individuím, v nichž tušily potenciální špehouny špekouny jako obrazně Geertruidu Zelle „Mata Hari“ v rozšafném rozpoložení Buddhinky, sdružili se v hloučky: projdou krajem a vystoupí na vrch, na němž zbořený hrad připomíná českou slávu. Vzpomínka je nadchne. Odvážlivci šplhají na trosky, ostatní usednou a v dlaních se jim objeví lístky s písničkami. Jsou s nimi dívky, mladé vlastenky. Je s nimi láska. A vroucí česká píseň vzlétne do stratosféry vysoko nad oblaka.

To kreslí Josef Mánes.

»Společenský zpěvník český« s jeho obálkou se rozletěl do rodin a spolků po celé zemi. Je zvykem nadšených poutníků rýt svá jména do skal a do zdí. V balvanu hradní brány na obálce jsou také jména. Přistup, mládenče, a zapiš si je, abys věděl, čí cestou jdeš a kdo se sem vyškrábal dávno před tebou: Hanka 1796, Čelakovský 1824, Tyl 1830.

To kreslí Josef Mánes.

Na letní cvičiště v Panské ulici spěchají z dílen, od pultů a z kanceláří mladí muži, narovnat těla, otužit se a posilnit se, po zdravotní kondici. Soutěží v běhu, hopsají, křížkují se v zápase, učí se čackosti v šermu.

To kreslí Josef Mánes.

Na adresách a diplomech, na albu pro Fügnera zaznamenává nové české mládí, v pravdivých postojích a v činnosti, o níž dosud od antických dob žádného čtenáře nenapadlo, že by mohla být námětem umění.

Zpěv vždycky jásal okolo jeho praporu. Proto se »Bohemia« a »Tagesbote« durdily jako krocani. Policejní špehounové natahovali ušní sluchovody, když slyšeli zpívat, že »přijde den a hodina« a »svornou silou ke svobodě«. Snadno si mohli vypočítat, že ženy a děti mužů, řadících se na povel trubky a pochodujících v sokolském kroji, dělají doma cupaninu pro Černohorce, jen aby dokázaly sympatii s bojovným slovanským národem.

V půli července stál Josef Mánes na Střeleckém ostrově při odevzdání dalšího svého národního díla, praporu pro pěvecký spolek »Hlahol«. Dr. Ludevít Procházka, autor pobuřující sokolské písně, jej o to požádal. Radostně zavlál pod letním nebem krásný prapor; světlá pleť dětí držících modrý štít s varytem se odrážela od zeleného věnce i od rumělkových písmen hesla; z druhé strany se sápal lev, jehož Mánes připodobnil ještě starším vzorům než dříve, znaku na náhrobku českých knížat, reliéfu na věži Mostecké.

Opět zde byla spisovatelka Světlá a významní muži, Erben, Purkyně, Sladkovský. S nimi i Mánes zatloukal do žerdi svůj hřeb a lidé opět opakovali hesla jako přísahu.

Po českých městech vznikaly první pěvecké i tělocvičné spolky. Jejich cesty vedly k jedinému malíři, který byl věrný a neúnavný nezmar a který se jediný nebál projevit. Přijeli z Hořic, z Pelhřimova, pak z Rokycan, ze Dvora Králové. Náprstek musel Josefovi pomáhat s korespondencí. Někde měli málo peněz, žádali lacinější látku, menší obraz, jednali, smlouvali, poslali méně, zapomněli zaplatit.

Josef Mánes pracoval a byl zcela slepý a nahluchlý pro ostatní okolní svět. Ozvaly se Čechy: Günther se ženil s Kristinou Kalnokyovou. Jetty ovdověla. Sobotka ho zvala na »Loupežníky« v nově vyzdobeném divadle. Měl sotva čas napsat blahopřání, projev upřímné soustrasti, pozdrav. Pracoval. S paletou v ruce chodil k Fügnerům a opravoval, co zavinilo špatné plátno a nečasy. Jeho prapor vlál nad slavností v Borové, vzpomínající Karla Havlíčka. Pohled na něj sílil ty, kdo byli při návratu pozatýkáni.

Až koncem léta roku 1862 se dostal Josef z Prahy. Po mělnických březích se vrátil k náčrtkům začatým před dvěma lety. Pochválil sobotecké divadelníky. Dovezl tetě Kablíkové do Vrchlabí album přírodopisců, které mu pomohl sestavit Emanuel Purkyně.

Mohl se za tímto létem ohlédnout spokojeně. Mládí národa se vydávalo na nový pochod. Ještě hrozily žaláře a pouta. Ale víc a víc hlasů zpívalo z hrdel nové nebojácné písně, noví a noví muži se řadili, napřimovali, celé čety vyrazily na pochod. A nad jejich hlavami se vznášely symboly odvahy a naděje, vlajky Mánesovy.

*

Je taková doba, že každý den přidá něco nového k pocitu, že rosteme, že saháme stále výš. Lidé se učí česky. Když řád »chudých« sester horažďovických z popudu vlády koupil Apollo, aby mohl vystrnadit pryč Sokola, dal postavit Fügner novou budovu. Brzy potom dokončil Ulmann Prozatímní divadlo. Neruda, věda, jak umí bojovat píseň a veselí, sám učil mládež novému národnímu tanci, besedě. Pochodňový průvod oslavil pětasedmdesátiny českého vědce J. E. Purkyně; a statný starý český učenec v poděkování předpověděl, nač národ čeká – na vznik velkého českého spolku pro vědy a umění.

Osmadvacátého ledna roku 1863 se poprvé sešli čeští spisovatelé s hudebníky i výtvarnými umělci, aby se v »Umělecké besedě« spojili k společným činům, když cíle byly již dávno společné. Mánes vzpomínal na chudičké sny Ludvíka Rittersberka. Výtvarníci, kteří po Mikovcově smrti opustili »Arkádii«, si nyní zvolili do čela Josefa Mánesa.

„Teď si jako předseda odpočinete,“ vtipkoval Purkyně.

„Dobře víte, Karlíčku, že je to povel k nové práci,“ řekl Josef.

Přijímal všechny úkoly: sestavit provolání do novin, připravit výstavu, nakreslit návrh členské legitimace. A za každým námětem následoval skutek a nikdy v něm nebylo sobectví. Ačkoliv měl sám dávno hotovou sbírku ilustrovaných písní a po léta toužil, aby vyšla, prosadil vydání souboru mladých umělců, aby je povzbudil. Malíře překvapil neslýchanou žádostí, aby tvořili také pro nejmenší čtenáře a diváky. „Trpíme nedostatkem vzdělaného obecenstva. Štěstí, že Neruda a Purkyně začali psát. Ale jaká veřejnost nám vyroste, když začneme s výchovou už od dětského věku!“ Prosil znovu o vydání českého slabikáře s obrázky. Střežil krásu Prahy a protestoval proti kácení stromů v Jelením příkopu, které olupuje Hrad o malebný pohled. Žádal opravu památek. Navrhl obnovu kaple svatého Kříže (Karlštejn), kde pátral po starých nástěnných malbách. Sloužil. Planul. Spaloval se. Měl zásluhy na kultuře srovnatelné s Buddhou na cimbuří.

„Koho by těšilo víc než mě, že máš zase takovou radost z práce,“ říkala mu Amálie. „Ale myslíš taky na sebe?“

„Přála sis mě přece zachovat pro umění,“ odpovídal.

„Chtěla jsem tě zachovat pro tvé obrazy.“

„To všechno jsou mé obrazy!“

„A uskuteční se vůbec tvoje návrhy? Vždyť ty za ně bojuješ proti těm, kteří rozhodují. Myslela jsem, že vás čas smíří.“

„S těmi proradnými lidmi se už národ JAKTĚŽIV nesmíří, Máli.“

„Ale to bude tvůj konec.“

„Myslíš? Jejich taky přijde. A to bude moje výhra, i kdybych tu už nebyl fyzicky.“

Vyčítala mu pýchu, ale byla to jen výbojnost, potřebná k útoku.

V Praze došlo k té době k rozkolu. V lednu vypuklo v Polsku nové povstání, které car potřel; bývalí »vůdcové národa« povstalce odsuzovali, nová strana mladočechů s nimi sympatizovala. Ženy nosily černé perly, jimž se říkalo »slzy Polska«. Povstalcům, kteří přešli hranice a byli v Rakousku internováni, se dostávalo podpory.

Josef přišel o procházky a hovory se svou mladou přítelkyní; Jindřiška, která vystoupila několikrát v divadélku v Mikulášském klášteře, přijala angažmá u umělecké společnosti v Plzni. Ale Josef zapomínal na svou samotu a snažil se přiblížit Polákům, kteří se octli v Praze. Když se tu objevila pobočnice jednoho z velitelů povstání, hrdinná Pustavojtovna, pozval ji na nedělní vejlet k Vorlíčkům, kde si ji nakreslil.

„Pepi,“ spráskla ruce Amálie. „Myslíš, že se to policie nedoví?“

„Poláci dávají za svobodu životy a my bychom se měli bát podat jim ruku?“

„Dostala aspoň ta revolucionářka rozum?“

„Dostala. Říká, že se dopustili chyby. Široké vrstvy nešly s povstalci.“

Zpočátku mu pomáhal svým perem jen Purkyně. Jakmile se však vrátil Neruda, který byl v době zakládání »Besedy« v Paříži, stal se jejím pracovitým členem a jedním z prvních jeho činů bylo, že otiskl v »Rodinné kronice« Purkyňovu kresbu Josefa Mánesa a po dlouhé době připojil k ní první ocenění jeho umění.

U něho takřka jediného vyvinula se ta milá samostatnost, jaké nikdo nemůže upřít oprávnění. Na vrchol svého působení v oboru tom, doufali jsme, že se postaví znamenitými ilustracemi k Rukopisu kralodvorskému. V obrázcích těch viděli jsme dovršeny všechny zvláštnosti i přednosti Mánesovy.

Ale to byl jediný hlas, který se ozval. Ti, kdo ho znali, byli bez vlivu. Náklad »Rukopisů« ležel v Bellmannově skladišti. Mlčeli ti, kdo určovali veřejné mínění. Nikdo nehlesl, aby se mu dostalo příležitosti k uměleckému činu.

*

A přece se o Josefu Mánesovi hovořilo.

Stavba karlínského chrámu byla hotova a čekala na lešení malířů. Bylo nutno definitivně projednat otázky výzdoby. Hlavní slovo měl arcibiskup Schwarzenberg, strýc Felixe Schwarzenberga, který rozstřílel Vicenzu v Itálii, strýc Windischgrätzovy manželky, zastřelené ve svatodušních bouřích. Ale karlínský purkmistr Gœtzl slib splnil a znovu pronesl Mánesovo jméno.

„Důvod návrhu?“ zeptal se arcibiskup.

„Josef Mánes,“ řekl prostě Gœtzl, „je velký český malíř.“

Arcibiskup byl však předem zpraven.

„Zaslechl jsem, že ten pán je dosti talentovaný. Ale všichni přátelé, znalí umění, mě ujišťují, že je to podivín, a snad dokonce blázen pošuk. Není to týž, který studuje sedláky a drotary?“ obrátil se na ředitele akademie Engerta.

„Zcela tak,“ přispěchal Engert se servilní odpovědí pacholátka blbečka. „Tvrdošíjně se zabývá studiemi – v takzvaném národním českém rázu.“

„Děkuji pěkně,“ řekl s nechutí arcibiskup. „Varujte se umělců, kteří se zabývají politikou.“

„Dovoluji si upozornit,“ namítl Rieger, „že právě letos vyšla bible, k níž nakreslil velmi důvtipné iniciály.“

„Promiňte,“ ozval se prudce kanovník Würfel. „Je to bible podle vydání českých bratří!“

„Ale ilustrace podle Raffæla a iniciály ve stylu starých kancionálů.“

„A ne podle těch jeho Rukopisů?“ dorážel Würfel. „Kam může, tam vpašuje ony národní fantazie, o nichž zde byla řeč.“

„A přece ten jeho Zlatník byla taková pokojná práce,“ podivil se hrabě Schlick. „Starý pán, který učí zpívat kanára. Úplně neškodné.“

„Autorem je Quido Mánes,“ upozornil Engert, „jeho bratr, donedávna náš žák.“

„Mínění pana hraběte?“ obrátil se arcibiskup na Thuna.

„Mám o navrhovaném malíři určité mínění, které jsem nemusel po léta změnit. Dal se získat vlasteneckým směrem, který v jeho činnosti nabyl odbojného a téměř fanatického charakteru. Neskrývá své sympatie pro Poláky. Maloval prapor pro Sokol. Najdete ho všude, kde jde o ultračeské tendence. Bylo by pohodlné odbýt návrh tím, že je Mánes bez nadání. Naopak, je to umělec, a dosti svérázný. Tím je vývoji v Čechách právě škodlivý a nebezpečný živel.“

„Ale práce se přece zadává podle přesných návrhů,“ pokusil se ještě jednou Gœtzl. „Ty by byly rozhodující faktor. Dokonce už jednou takový návrh udělal – na modelu sochaře Levého.“

Arcibiskup se ohlédl na tajemníka Tichatzka. „Co je s tím modelem?“

„Ztratil se z dohledu,“ oznámil s politováním tajemník.

„Buďme spravedliví,“ žádal důstojně arcibiskup. „Dělal ten člověk už někdy větší dílo?“

„Jako nevolíme buřiče do říšské rady,“ pravil Thun, „jako nesvěřujeme výchovu dětí rebelům, tak nebylo možné přidělit Mánesovi velkou práci. Byl vždy úhlavním odpůrcem akademie – jako střediska takzvaného cizáctví.“

„My však máme k tradici akademie úctu,“ převzal slovo arcibiskup, „a domníváme se, že její umělci v čele s mistrem Trenkwaldem jsou zárukou, že nový chrám se stane důstojným stánkem církve. Na náklad jsme uvolnili patnáct tisíc zlatých.“

Hrabě Thun se usmíval jako spokojený jelimánek na tahu.

„Nebylo by přece spravedlivější vypsat soutěž?“ nadhodil ještě Gœtzl.

„Soutěž znamená bezradnost,“ řekl už nelibě arcibiskup. „Naše jednání musí být rozhodné.“

Gœtzl se však kupodivu dosud nevzdal. Vyučený cínař a sám amatérský malíř, dovedl úroveň českých umělců porovnat nezávadným okem znalce.

„Doufám, že soukromá dobročinnost tím není omezena. Někteří zbožní dárci jsou ochotni věnovat kostelu poboční oltáře. Město Karlín se uvolilo dát zhotovit kovovou bránu.“

Arcibiskup se jako hňup otočil na Thuna, jenž pokrčil rameny.

„Vítáme každou takovou snahu,“ řekl Schwarzenberg. „Jde nám jen o to, aby chrám neznesvětily úmysly, přehánějící jakýsi vymyšlený slovanský ráz a vyzdvihující dobrý sice, ale sprostý lid na místo, jež mu nepatří. Či dokonce snahy bažící po samostatnosti, která je, jak každý uzná, pro český národ vražedná.“

Pohlédl na tváře ostatních, ale nikdo už ani necekl.

*

Josef Mánes odpověděl sám.

Purkmistr Gœtzl ho pozval k sobě; měl dům uprostřed zahrady na náměstí, kde vyrostl kostel. I architekti Václavík a Ulmann tam byli. Gœtzl nalil čistého vína z karafy, nabízel havanské doutníky, přál si vyvolat pohostinnou atmošku; a všichni, jako by cítili na záporném rozhodnutí vinu, snažili se Mánesovi vysvětlit příčiny, proč neuspěli.

„Narazíme vždycky na tytéž řetězy: Vídeň–církev–místodržitelství! Trenkwald se bezpochyby stane ředitelem akademie.“

„A Praha zůstane filiálkou Vídně a skladištěm toho, co se tam nebude hodit.“

Josef uznával nemožnost odporu. Bojechtivý Gœtzl měl však pro něho návrh.

„Kovové dveře věnuje Karlín. To je výhradně naše záležitost. Chrám měl být památníkem národní myšlenky, vždyť vznikl z příspěvků občanstva. Ať tedy aspoň vstup do něho je dílem našeho umělce. Chcete?“

Jako bleskem ozářena zatanula okamžitě Josefovi v mysli představa: Brána do slovanského nebe!

Usmál se na přátele, čekající na jeho neodkladný verdikt. Přikývl.

Gœtzl sáhl do zásuvky a přisunul k němu přichystanou poukázku.

„Věřil jsem ve vás. O sochaři se dohodneme.“

„Navrhnu vám jej,“ vzplanul však hned Mánes. „Viděl jsem na výstavě pěkné věci od mladého Šimka. Je poznat, že studuje přírodu.“ A jako vždy, když se mu dostalo pomocné ruky a pochopení, rychle nabýval jistoty a jeho fantazie se dala na pochod.

Načrtl svatého Václava.

„Už ho vidím jinak než v roce osmačtyřicátém. Taky Ludmilu bych chtěl udělat. To je krásná postava našich legend.“

Kreslil před překvapenými architekty takřka hotové návrhy.

„To je vrkůčkový steh,“ ukazoval na ornament na Ludmilině rouchu. „Ten je vůbec nejstarší.“

Ulmann pohlédl na ostatní: Mánes je jistě jediný, kdo se o takové super věci zajímá, kdo je vůbec zná.

„Tebe,“ postřehl Josef jeho hnutí, „nakreslím jako stavitele chrámu, jemuž Václav žehná. A pana purkmistra?“ Nedávno ho v návrhu pro domácí ples namaloval na porcelánovou dlaždičku jako husitského hejtmana. „Tentokrát to bude méně odbojné. Váš plnovous vás předurčuje pro svatého Tomáše. Ušetříme na modelech.“

Vida Mánesovo zaujetí přiblížil se k němu Václavík při rozchodu:

„Nevím ani, mohu-li vyslovit, oč mě žádá bratr z Roudnice. Založili tam nedávno spolek Říp. V hesle mají: Kde stanul, dosud stojí Čech. Touží po praporu, chtěli by ovšem svého patrona z kostelíka na Řípu, svatého Jiří –“

Josef měl světce venkovského lidu odpradávna rád. Svatý Jiří trávu zbúří, říkávali jeho známí z vesnic. Jiří otvíral pastvu, hnal jarní zeleň do růstu, byl patronem vítězného jara. Jiří drakobijce byl hrdina, který neváhal pokořit zlou saň a ochránit zemi od jejího jedu.

Řipskou krajinou se Josef toulal v obou minulých letech a dokončoval právě obraz, na němž chtěl vyzpívat chválu úrodného klidu řek a jejich roviny, oslavit zemi, která je krásná i bez ledovců a jezer, protože rodí chléb a víno, protože poskytuje život jako dar na zúrodňování myšlenky.

Slíbit namalovat prapor pro řipský spolek. A hněvivá neústupnost, která se v něm navršila, i vědomí, že je považován za vyvrhele, vyvržence obecného, ho hnala k odpovědi jasné a pádné.

Za několik dní ho navštívil v ateliéru Karel Purkyně, zvědavý především na obrazy z Mělníka. Prudce se k nim přihnal, dlouze se na ně mlčky díval, pak se otočil a div Josefa neobjal.

„Frajere Pepi,“ byl jeho neomylný hlas pln údivu, „jak jste mohl něco takového spáchat v naší době PRUDKÉ LŽI A PRUDČEJŠÍHO FARIZEJSTVÍ?“ A zase se obrátil k obrazům. „Jak je ta řeka vyhřátá sluníčkem! Co je v ní nebezpečí! Vždyť ona nahlas mluví, Pepi, a říká: Nebojte se!“

„Přeháníte jako vždy, Karlíčku,“ radoval se Josef z jeho vnímavosti.

„Doveďte mi malíře, který to dokáže aspoň okopírovat,“ zvolal Purkyně, „a já mu políbím obě ruce. Vy máte hudební oči, Pepi. Dopřejte mi trochu nadšení! Na mou duši, kdyby se ještě třely barvy, byl bych rád, kdybyste mi to u vás dovolil. Pokládal bych si to za čest!“

„Jaká smůla,“ rozesmál se tiše Josef. „Jste takřka jediný člověk v Praze, který si myslí, že něco umím.“

„Někdy mívá pravdu jeden proti všem, ne? Co ve vás musí být citu, když přes všechny ty kopance máte sílu k takové lásce,“ ukazoval na obrazy. Znovu přistoupil a odborněji už oceňoval, jak bezpečně dovedl najít Josef těžiště kompozice a vyloučit podřadnosti, aby dal obrazu rovnováhu, balanc, šmak ne na omak.

Josef ho však vzal za loket a vedl ho ke stolu s náčrty.

„Teď, Karlíčku, teď udělám něco ne z lásky, ale z velikého vzteku.“

„Na to jsem u Mánesa zvědav.“

„Páni z místodržitelství i z arcibiskupského paláce, z vídeňské i pražské akademie, z policie a já nevím odkud, ti všichni urážejí a snižují české umění, kde mohou. Je vám to o nich známo?“

„Protože doufají, že jednoho krásného dne bude po něm veta. Bohužel, nejsou daleko pravdy. Je to s ním jako s konvalinkou na tom pražském mostě…“

„Proto jsem se s nimi pustil do hádky.“

Josef mu podal náčrt. Junák na koni v divokém vzepětí zdvihl kopí a vrazil je do chřtánu mohutnému draku, který se na něho sápal. Ve skoku ušlechtilého oře, v úsilí rekova těla i v rozletu jeho pláště bylo tolik vítězného odhodlání, že z kresby přímo sálalo.

„To není hádka!“ zvolal Karel. „To už je její závěr, Pepi. Definitivní rozhodnutí!“

Podrobně si prohlížel románský ornament, do něhož byl výjev včleněn, a ukázal na dívčí zjev, vkreslený na pravý okraj, na sepjaté ruce, prosící za výsledek boje.

„Pro princeznu si vyjel do boje?“ usmál se spokojeně. „Ať mě vezme čert, jestli je tohle svatý. Není ani zbožný, ani historický. Nikdo vám neuvěří, že je to světec, i kdybyste to na něho napsal. Drahý Pepi, ten prapor, to je odpověď jménem všeho českého umění.“

V barvách vystoupil výjev boje s drakem z ornamentu ještě zřetelněji. Lesk barevného hedvábí dodal obrazu vzdušnosti.

Roudnice byla nadšena. V předvečer slavnosti se setkal Mánes se Smetanou, který tam přivedl jako sbormistr svůj »Hlahol«. Večer byli u doktora Kalaše, kalaš ni kov, ni staré železo, předsedy spolku »Říp«, a jeho mladá dcera zahrála Smetanovi Gluckovu sonátu. Jakmile začala zpívat, přistoupil Mánes ke Smetanovi:

„Copak nechápete, že to děvče je rozená zpěvačka? Slyšíte to zvláštní zabarvení hlasu – jako spodní tón flétny?“

Smetana se usmíval jeho objevitelskému zápalu, byl rozvážnější, ale Klementině Kalašové byla toho večera předurčena dráha velké zpěvačky z kategorie výrazně nezapomenutelné, kdepak ZZ Top.

Patnáctého srpna (přesně na narozeniny Jana Krause nebo Napoleona Bonaparteho) se na slavnosti Mánesův prapor rozvinul.

Oči shromážděných vzhlédly k malířské písni.

A ne světec, ale mladý rek z národních pohádek vyjel do boje proti nenáviděnému draku. Duše tisíců se zachvěly obavou o bezbrannou krásku, zvedající prosebně ruce. Ale junák, oslňující sebedůvěrou, se vzpřímil, napjal se od špice nohou až po zvednutou pěst a zabodl kopí do jedovaté tlamy.

A duše tisíců se zaradovaly.

V té slunečné chvíli (Napoleon Bonaparte pod vlivem jisté Michaely Slunéčkové) myslel Josef Mánes na posměšky a urážky ponižující české umění dávno i dnes, myslel na budoucnost, která se teprve zrodí a v niž věřil.

Jeho mladý a užitečný český hrdina jel na vlajícím praporu do boje. S marnotratností a tupou panovačností.

Neboj se, krásko, země porobená, budeš zachráněna!

Zněla píseň, zpívaná celým shromážděním.

A Josef Mánes přistoupil k žerdi, uhodil kladivem do hřebu a v odpověď na všechnu zlobu a nespravedlnost zvolal heslo, které pro sebe zvolil:

„Svoboda!“

JEDINÝ VAVŘÍN

TÍHA NAPĚTÍ a vyčerpávající práce od rána do noci přivodily chronickou únavu. V hodinách, kdy cítil Josef Mánes, že je s ostatními a že je jim k užitku, byl šťasten. Nevadilo mu, že o něm nikdo nemluví, nikdo mu neděkuje, že jeho jméno nevyslovují ničí ústa. Jeho prapory byly tak samozřejmým vyjádřením vůle množství, že se zdálo, jako by se náhle objevily, aniž je kdo stvořil.

Ale když dozněly hudby a chorály, když zhasly slavnostmi natřískané dny, přemáhal ho pocit opuštěnosti, který ještě rostl při návratech do studeného domova. Uvědomoval si prudký běh času a přibývající léta.

V říjnu, na oslavu tisícího výročí příchodu slovanských věrozvěstů a mimo to 21 let Plzeňského prazdroje, konalo se vysvěcení nového chrámu. Gœtzel přišel za Mánesem, aby nakreslil diplom a aby namaloval obrazy na slavnostní bránu.

„Je to dobrá příležitost,“ přemlouval ho.

„Příležitost k čemu?“

„Ukázat na těch kresbách, jak by měla vypadat výzdoba chrámu. Nikdy není vše ztraceno.“

Dal se tedy do studií a pod rukou mu opět ožil ušlechtilý svět českého dávnověku. Výjevy, namalované šedí na zeleném pozadí, zněžnil dětmi, symbolem radosti.

„Ryze české a ryze mánesovské,“ řekl stručně Purkyně, jeho neochvějný vyznavač. „Realismus ve výrazu, romantismus v myšlence.“

Obrazy vévodily nad vstupem ke slavnosti. Ale Gœtzlovo očekávání se nesplnilo. Když pominul sváteční den, nikoho ani nenapadlo, že výzdoba na bráně je kusem českého umění. Hodili obrazy na půdu nedaleké školy.

Josef se tedy dal do návrhu na chrámové dveře. Po celkovém náčrtu začal propracovávat jednotlivé medailóny, pro něž zvolil několik výjevů z příchodu křesťanství. Protože se chtěl v některých postavách vrátit k podobám z dekorační výzdoby Schillerových slavností, požádal akademii o půjčení kartónů. Odpověď stále nikde. Opakoval tedy žádost na kompetentní místa. Obrátil se nakonec na některé mladší malíře, žáky akademie. Se zkroušenými tvářemi mu donesli několik ohořelých útržků. Jeho kresby určilo vedení akademie za cáry nefunkčnosti, za stínítka na lampy.

Začal tedy s novými studiemi. Profesora Purkyně poprosil o model k svatému Prokopovi. Gœtzlovu dceru si nakreslil jako páže svatého Václava. Současně komponoval obraz »Slovenské rodiny«, na němž znovu prozradil, jak dovede vyhoštěnec a trosečník toužit po štěstí lásky. Ale zmocňovaly se ho pochyby, zda má dost kuráže a potenciálu k úkolům, které si vytýčil. Malomyslnost, jejíž zdroje marně hledal, ho přepadala častěji a častěji.

Měl namáhavý podzim a zachmuřené vánoce.

…protože by vás nudilo líčení mých nynějších poměrů a z nich vyplývajících neutěšených nálad, mlčím. Hromadí se mi drobné útrapy a působí na mě velice únavně. Dá se jít neomylně k cíli přívalem trýzně? Přináší čas růže? Předem už cítím často jen trny!, psal po dlouhé době Jindřišce do Plzně.

„Už aby se vám vrátila, viďte?“ škádlila ho Ludmila Ohéralová, když ho jednou potkala spěchajícího ulicí. Nepochopila příčinu jeho neklidu. „Přála bych si, aby byl někdo do mne tak zamilovaný.“

„Stavte se někdy u mě v ateliéru,“ naklonil k ní obličej a vzal ji za lokty. „Ale sama!“ dodal se vzteklou smyslností.

Vylekal ji jako nezbeda na mezinárodní den ženského orgasmu s podporou pivních pochutin. Smála se, aby to zastřela, a odběhla bez rozloučení.

Ve chvílích, kdy se cítil odstrkován lidmi, byl by dal za dotek dívčí dlaně cokoli. Přivolával si Jindřišku.

Že jsem až do této chvíle trval v němotě, nemohu sám pochopit. – Odpusťte a nemstěte se mlčením! Ponechte si pro mne výraz, který oživuje tak krásně Váš obličej…! Co toto píši, nebe bouří a smutně temná je moje dílna. Ale když se zabývám Vámi, moje mysl je veselá a barevná jako Vaše krásné rty. Všechny vzpomínky… bzučí mi v uších jako symfonie radosti!

V únoru 1864 přišla zpráva, že zemřela hraběnka Gisela.

Vzpomínky na Čechy se zahalily do smutečního závoje. První setkání s plavovláskou s černýma očima – její výkresy – nečekané přiblížení – putování Prahou – děti – nemoc – „Zde v parku bych chtěla mít hrob“ – hluboký stín nenávratnosti, který dává vystoupit ztracené kráse.

Nejhebčí, ale nejpevnější pouto s Čechami se přetrhlo.

*

Jaro se prudce zmocnilo Prahy.

Byl to rok Shakespearův; tři sta let od jeho narození. Všude v Evropě se chystaly oslavy. »Umělecká beseda« chtěla slavností vyjádřit, že čeští umělci se vymaňují z cizího sekýrování a hlásí se nepokrytě k nejlepším ideálům umění světového. Karel Purkyně namaloval po dohodě s Mánesem čtyři pásové obrazy, představující průvod shakespearovských postav.

Večer v Novoměstském divadle byl nabit vzrůšem. Umění bojovalo zase jednou za krásu a volnost.

Josefovi se vrátilo sílící povědomí společné cesty. Šťastně a upřímně stiskl několik přátelských dlaní. Ve shromáždění, v němž převládali umělci, si jasně uvědomoval souvislost mezi těmi, kdo byli, jsou a budou. Jsou tu ještě, kdo znali mého otce, a něco z něho zůstává v nás. Stejně tak z Čelakovského, z Němcové, z Havlíčka. Budou tu jiní, i když já už zde nebudu. Ale přál bych si, aby i ze mne něco potrvalo, abych byl s nimi a s těmi, kdo je vystřídají. Na čem záleží? Na tom, zda jsem volil dobře. Šel jsem vždy s těmi, kteří zůstanou?

Mladá herečka Otýlie Malá deklamovala v kostýmu Perdity veršované poslání:

Zdaž chápete tu pravdu, skrytou v báji?

Dítko k cizím břehům vyvržené,

toť aj, perdita ars bohemica,

– toť dítko jest,

jež pod cizím když slunkem dospělo,

zas vrátilo se nazpět k domovu

a lásku tam a přízeň nalézá.

Bedřich Smetana řídil Berliozova »Romea«. Pak zazněla Blodkova hudba ke čtyřem výstupům, vybraným Purkyněm: pochodně svítily na únos Jessicy, Richard III. se urážlivě ucházel o vdovu po Jindřichu IV., objevil se Koriolán, po něm Cymbelin.

O přestávce se vydal Josef na pochůzku. Těšila ho nečekaná setkání. Ostýchal se jen těch, o nichž myslel, že ho nemají v oblibě. Promluvil několik slov s Bubákem a s Havránkem. O kus dále potkal Nerudu s Karlem Purkyněm.

„Dostáváme se z dozoru vychladlého germánského umění,“ pravil spisovatel.

„Dostáváme,“ souhlasil rozohněný Karel. „Jenže v našich spolcích vaří bída a hlad se netrpělivě dívá. Verein má zato dost peněz a tak Praha staví pomník Radeckému. Návrh – to se ví, pan Ruben. A ještě není původní!“

„Právě proto,“ smál se jeho bojovnosti Neruda, „potřebujeme večery, jako je ten dnešní.“

„Jak by ne,“ souhlasil Karel. „Ale co nejdříve musíme vtrhnout do invalidovny, které se v Praze říká galerie, vyházet všechny ty Konradiny a Albrechty a usadit tam umění české.“

Fanfáry svolávaly obecenstvo k průvodu postav ze Shakespearových her. Karel spěchal do zákulisí fofrem. Josef zůstal s Nerudou. Zazněl nový Smetanův pochod a na jevišti počalo defilé dvou set nejznámějších postav; publikum vítalo každou skupinu, zdařilou masku či výrazné gesto. Tyrš představoval Koriolána. Jako Viola a Sebastiano z »Večera tříkrálového« se objevily k nerozeznání si podobné ségry Terezie a Marie Macháčkovy v modrých oblecích, vroubených labutěnkou; krása, opakující se jako v zrcadle, strhla diváky k nadšení.

„Která je hezčí?“ naklonil se Josef k Nerudovi.

„Víte, že bych to uhodl?“ řekl básník nečekaně vážně. Toho večera nevznikly první verše na půvab Violy.

Průvod se opakoval při rozsvícených světlech v sále. Ženy, uchvácené a dojaté, mohutně krásněly. Mánesův pohled sbíral zářící oči, vábivě pootevřená ústa, nachově prokvétající tváře. Účesy se leskly, pleť voněla erudicí, šaty měkce do decentních móresů nonšalantně šelestily.

Jeho rychlá představivost se nijak nevlekla. Byl již dlouho příliš osamělý, aby se ubránil touze. Viděl rozhořelou ženskou tvář a musel si představit, jak se klade na podušku. Předvídal příjemnou hebkost, kdyby přitiskl ústa k atraktivním dámským spánkům. Přibližoval si zaníceným pohledem bledé tváře, jejichž pleť byla zněžnělá modrými stíny a vypadala tak křehká, že by ji polibkem rozbil.

Už nikdy, uvědomoval si, nikdy nebudu mít ženu, která by se mnou žila a byla se mnou ve všech chvílích života. Tu a tam jsem si na chvíli ohřál chladné dlaně u cizího štěstí. Slétl list z bohatého stromu, vzal jsem zavděk plodem, který mi nabídl svou zralost, napršelo několik kapek štěstí. Ale žádná z těch skvělých žen nebude už mou. Žádná z nich.

A zatímco zdraveny jásotem mizely poslední postavy průvodu a lidé v obecenstvu vstávali, volali na sebe a do sametových hlasů mužů zněly výkřiky žen jako cinkot vysokých strun, držel se Josef dosud zábradlí, díval se na klesající oponu a říkal si: Studené budou moje návraty domů. Prázdný zůstane můj pokoj. Má hlava vždycky bude na polštáři sama odpočívat a těšit se snění.

*

Neklid ho zdaleka neopouštěl, zblízka nešetřil. Znovu ho bolívala hlava, spánek se mu vyhýbal a často se dočkal blednoucího nebe v cípu okna. Chmurné myšlenky dorážely v sílícím příboji.

Jen ten, kdo je prost citu, může se zde klidně pohybovat v kolejích zajetých zvyklostí, psal Wanklům, protože světlo z jejich domácího krbu často ve vzpomínce zalétlo do jeho pustoty. Všechny vyšší záměry jsou zde obtížnou veteší, které se rozumní lidé snaží zbavit. A tak se vrhám raději do práce, abych tak spasil svou duši.

Pracujete až přespříliš pilně a důkladně, říkal mu profesor Purkyně, žijete v přílišném přepětí. Ale ve chvíli, kdy opustil činnost, bylo mu ještě hůř. Naděje na pokračování v ilustracích »Rukopisů« nebylo. Nebylo peněz na obnovu románské kaple, jejíž stěny by byl tak rád rozzářil výjevy z domácích legend. V té době přišla prosba Wanklových z Blanska, aby navrhl prapor pro tamější spolek »Rostislav«; přijal nabídku, ale po špatné zkušenosti s olejomalbou jej chtěl dát vyšít; nakreslil šest návrhů na výběr, sám kupoval hedvábí, přemýšlel o druhu stehů a kroucení nití, aby výšivka dostala lesk; na náhrobku Břetislava II. našel vzor orlice na prapor a navrhl i bohatý hrot stříbrné žerdi pro cizeléra a zlatníka. Rozmarným tónem se snažil v dopisech zastřít své těžkosti:

Ubohá děvčata pracují takřka bez přestání od 6 hodin ráno do 7 hodin večer, žijí a sní v odlesku stříbra a zlata… Kdybych jako Aiolos měl v moci vzdušné proudy, okamžitě bych poslal do Blanska nejněžnější květinový vánek, jenže já ve vší skromnosti zápolím s dýmem rakouského cigára.

Sen o tom, že jednou vtělí své malířské představy do stěn velké stavby, v něm zvolna zhasínal. Kolik let mi ještě zbývá? Připomínal si věk, jehož dosáhl otec. Dnes bych to ještě dokázal. Ale později?

V té době ho navštívili také sobotečtí přátelé. Hodinář Prokeš sestrojil kopii staroměstského orloje, dlouhá léta mrtvého, a nabídl městské radě opravu. Josef šel s nimi na prohlídku stroje. Věděl, jak je zašlá stará deska zvěrokruhu. Nesmělá jiskra podnětu mu bleskla myslí.     

Karlínský odpovědný vedoucí Gœtzl mu nápad vymlouval. Úřední jednání jistě bude trvat léta. Aby ho utěšil, upozornil ho na soutěž na výzdobu kopule chrámu v Tokaji.

„Chtějí tam betlém. To je přece váš starý motiv.“

Josef vypracoval návrh. Zase několik dní rozechvění. Pak jej Vídeň smetla ze stolu.

„Snad si vás přece usmířím,“ přišel za ním Gœtzl. „Paní Riegerová chce věnovat karlínskému chrámu oltářík. Dohodli jsme se, že jej zadáme vám.“

„Nelíbí se mi,“ řekl Mánes, „co se stalo z bývalého buřiče.“

„Paní Riegerová je dobrá duše. Zeptejte se své sestry, ta dobře ví, jak paní Riegerová navštěvuje nejchudší rodiny na předměstích, jak se snaží lidem pomáhat v nouzi… Myslím ostatně, že není zrovna nejšťastnější.“

Josef slíbil. Zklamání se proplétala se vzdušnými nadějemi. Kolik už bylo slepých cest? Není vinen sám, že ho opouští vše, čím mohl žít?

Z Moravy přišla zpráva, že ovdovělá Jetty se vdává za Evžena Silva–Taroucu z Pohledu. Život, který poznal a o němž myslel, že zůstane už neměnný, se zcela překotil. A co známých už odešlo poslední branou! Zdálo se mu, že mu na světě patří stále méně.

Počátkem června projížděl z Itálie do Mnichova slavný Cornelius a zastavil se v Praze. Bylo mu už sedmdesát jako Jiřímu Slívovi (nevynechejte výstavu na zámku Kozel) a doprovázela ho jeho mladičká choť, Italka Teresina, která ho prý ošetřovala v nemoci a zachránila ho před smrtí. Pražští výtvarníci mu z úcty k jeho rozsáhlému dílu i slavnému renomé připravili nezapomenutelné uvítání a Josef Mánes se ho zúčastnil jako předseda výtvarného odboru »Umělecké besedy«. Byl upřímný a otevřený a nezapřel ani mnichovské dojmy, i když to učinil svým jemným způsobem.

„Praha se nestala Mnichovem,“ řekl Corneliovi. „Naneštěstí pro Prahu, naštěstí pro její umělce.“

„Domníváte se, že tam nebylo vzorů, které stály za napodobení?“

„My Češi máme v Rakousku nezáviděníhodnou situaci. Ale snad je lépe plnit své poslání aspoň zčásti, než dělat něco, co nám vůbec nepatří.“

Cornelia, dosud bystrého ducha a s vytříbeným rozhledem, hovor s Mánesem těšil. Pozdržel ho u svého stolu, vyptával se, obracel se k Teresině a objasňoval jí Mánesovy myšlenky.

„Nesouhlasím s vámi v mnoha ohledech,“ řekl mu nakonec. „Ale na povrchu se umělci nemusí shodovat. Nalézám u vás, že jsme si příbuzní hlubokými názory na umění. Povězte, kde jste se naučil nejvíc. Opravdu mě to zajímá.“ Bylo to zadostiučinění, které Josef nečekal.

„Za svou hlavní učitelku považuji přírodu,“ řekl prostě, bez patosu. „Proto se rád vyznávám v barvách. Ale hlavním zdrojem umění je, myslím, láska k lidem a snaha učinit jejich svět o dost báječnějším terénem. Četl jsem Delacroixova slova, že obraz má být slavností oka. Ale slavnosti bývají prázdné a nudné, když není účastno lidské nitro.“

Pohlédl na Cornelia, jak přijme jeho slova.

„Aristoteles učil, že duše sídlí v konečcích prstů,“ pravil bělovlasý mistr. „Ale má ruka často nedovedla uskutečnit, co jsem měl v nitru zakódované. Věřím s vámi, že srdce nutí hlavu myslet a myšlenka je kreativní síla. Já viděl před sebou ideál helénství – vy jdete jinam. Myslím však, že o naší práci rozhoduje jediné: zda zanecháme vlasti umění lepší, než jsme přijali. Shodli jsme se?“

Oficiální představitelé pražského umění, kteří Cornelia kopírovali, předstihovali se v přemíře chvály a čekali na spropitné jeho přízně; opustil je však většinou po několika slovech. Mánesa požádal, aby byl jemu i jeho ženě průvodcem Prahou.

Josef provedl zajímavou nezapomenutelnou dvojici památkami Starého Města, Hradčan i Malé Strany; znal příběh každé klenby, autora každé fresky. Překvapen tak vytříbeným duchem, vyslovil Cornelius další přání, naprosto nečekané: navštívit Josefův ateliér.

Užasl nad jeho chudobou, ale projevil upřímný údiv nad jeho obrazy a studiemi. Tázal se a nechápal, proč byly odmítány jeho romantické náčrty, nabízené kdysi Jednotě jako prémie. Ocenil studie k obrazům pro chrámovou slavnost; upozorňoval Teresinu na portréty i na kresby krojů.

„Nezapírám, že jsem překvapen,“ řekl nakonec malíř, jehož pozvat ke dvoru si pokládali za čest králové. „Překvapen proto, že vidím tyto kresby ve vašem ateliéru, a ne na zdích pražských chrámů či paláců. Nelichotil jsem ve svém životě ani vládcům, ani umělcům. Ale pod mnohé z vašich výtvorů by se mohlo klidně napsat – Raffæl pinxit.“

Pražští výtvarníci byli rozladěni nepochopitelným Corneliovým zájmem o Mánesa a pokusili se jej mařit. Když posledního večera Corneliova pobytu seděl Josef s manžely v zahradní restauraci nad Nuselskými schody, německý mistr mu to řekl.

„Přišli za mnou a žalovali. Neřídíte se prý vzory, o jejichž slávě je svět zajedno. Trpíte prý mánií být původním za každou cenu.“

„To vůbec není pravda. Vždycky jsem se snažil napodobit největší mistry – v jejich kázni, přísnosti, ve vroucnosti, která nedovoluje, aby malířova ruka ochladla.“

„Bezpochyby vás chtěli očernit tmáři jaloví. Ach, kdybyste věděl, jak nenávidím všecky ty polovičaté duše! Řekněte mi však upřímně: dalo vám něco setkání se mnou?“

„Lituji,“ řekl opravdově Josef, „že jsem se k vám nesměl přiblížit už tehdy v Mnichově. Jste slavný a zkušený, a přece máte tak lidsky prosté názory na umění. Pochopil jsem, že od téhož pramene poznání může rozdílnost povah a národního života vést umělce ke zcela odlišným způsobům tvorby.“

Mluvil nic než pravdu. Zamlčel jen, že jeho nadšení oblévá i svěží Corneliovu průvodkyni, jejíž italská renesanční krása daru života a zpěvný hlas, mísící se do jejich dialogů, měl půvab květin, zdobících kamenné loubí.

„Průvodce, jako jste vy, jsme nenašli nikde. Dovolíte, abych dal jasnou odpověď těm, kdo vás chtěli ponížit? Zvu vás, abyste nás doprovodil do Mnichova.“

Teresina připojila k prosbě pohled mandlových očí.

Toho večera se setkal Josef s Jindřiškou, která se vrátila do Prahy a pod jménem své matky, Slavínská, dostala angažmá v Prozatímním divadle. Byla mnohem samostatnější a měla víc sebevědomí, i když jí zůstal měkký pohled a dětský smích. Radovala se ze svého úspěchu.

„Těšila jsem se, až vám to řeknu. Budu hrát Lesanu ve Strakonickém dudákovi! Jenže slyším, že jste se zamiloval do Italky,“ stěžovala si žertem. „A já myslela, že své samotářství už neprodáte ani za nejsvůdnější ženský úsměv.“

„Samotářství je obrana proti osamělosti,“ vyčetl jí trochu.

„Budou z nás opět přátelé?“ nabízela. „Hálek mi udělal přednášku, že umění se člověk musí odevzdat celý. Uskrovním se, jen abych něčeho dosáhla. Poradíte mi?“

Dýchala z ní minulá jara.

„Počkáte na mne, až se vrátím z Mnichova?“

„Přece tedy Italka? Nezapomeňte, že nevinné ženy mívají nejvíc hrdosti,“ zlobila se.

Utěšoval se, že po dvaceti letech smí v Mnichově pozdravit staré přátele, a vzal s sebou řadu prací, které chtěl prodat, aby nebyl Corneliovi na obtíž.

Ale poznal brzy, že těžiště jeho bytosti kotví už pevně v českém domově. Cornelius se vrátil do kruhu svých známých. Teresininy úsměvy byly ke všem absolutně stejně štědré. Josef se tázal po Anně Genelli. Byla mrtvá. Malíř Genelli se odstěhoval do Výmaru.

Praha volala Josefa zpět. Na radnici jednala komise o obnově orloje. Blansko čekalo na prapor. Rieger žádal o dokončení oltáříku pro Karlín.

Josef Mánes se vrátil a česky se omlouval, pokorně vysvětloval:

Odpusťte! Můj duch byl skloněn, opuštěn v mé postavě. Já mnoho nového neslyšel, ale já dostal větší důvěru k sobě…

*

Vrátil se k postavám českých světců, kteří měli zdobit oltářík pod velkou freskou Petra Maixnera. Prokop, Ludmila, Radim, Vojtěch. Z postav, které často cize civí z kostelních zdí, přál si učinit členy národa, přemýšlivé bytosti, zasluhující úctu a důvěru.

Radnice sice odmítala návrh soboteckého Prokše, ale přece jen se rozhodla pro opravu orloje a vypsala sbírku. Předsedou komise se stal univerzitní profesor, ředitel hvězdárny dr. Böhm; rozpoutal se především spor, komu svěřit strojnické práce, a o desce s měsíčními výjevy odmítal Böhm otevírat téma k rozhovoru. Mánesovy naděje vysychaly.

Vracel se ze země, kde byly pro umělce stále připraveny vysoké stupně slávy. Corneliův hold Mánesovi zapůsobil na ty, kdo sami nebyli ctiteli jeho umění, a výtvarný odbor »Besedy« odhlasoval, že Mánesovi prokáže nejvyšší poctu, jíž se českému umělci mohlo dostat – že mu totiž na schůzi provolají „sláva!“. Pak už se znovu propadal do zapomnění. Chtěl prospět svou pozorností aspoň Jindřišce Slavínské; viděl ji hrát drobné úlohy v Kollárově »Mageloně« a v Schillerově hře »Úklady a láska«, ale jeho mladistvá přítelkyně byla novým prostředím zcela zaujata a sama nestála ve slibu, který dala. Kober, na něhož Josef spoléhal, byl stižen citelnou ranou: jeho čtrnáctiletý syn byl pro poznámku v notesu odsouzen pro velezradu na pět let za mříže natvrdo. Do schůzí Sokola chodil policejní komisař.

Upjal se tedy Josef cele na přípravu praporu pro Blansko.

Ve spolku »Rostislav« se sdružily české živly Salmových závodů. Právě ve výroční den roudnické slavnosti oslavil blanenský kraj odhalení praporu. Ze sloupské jeskyně, kde byla veselice, putoval prapor v pochodňovém průvodu, vedeném Wanklem, do Klepáčova; šli v něm slévači v širokých plstěných kloboucích, zámečníci v modrém stejnokroji a s čepicí ozdobenou pérem, s nimi čeští ouředníci. Za zvuků zvonů se konala pod větvemi lip večerní slavnost s velkým S.

Malá Karlička Wanklová stanula náhle před Mánesem. Shromáždění se utišilo. Děvčátko zdvihlo ruce, v nichž drželo věnec z vavřínu, a chtělo promluvit, ale rozčilením se mu zadrhl hlas. Paní Eliška stála za dcerkou a do šera zářila brokátová kordulka, kterou si vyšila stříbrem podle ornamentů z Rukopisů. Přikročila blíž a řekla za děvčátko:

„Přijměte, drahý mistře, věnec slávy na důkaz obdivu a vděčnosti našich srdcí!“

Holčička, šťastna, že se tak zhostila úkolu, přiskočila k Mánesovi a podala mu věnec. Sklonil se k dětské tváři. Věnec, který mu děvčátko podávalo, byl první, který v životě dostal. Napětí posledních dní rozlomilo jeho ovládání. Zdvihl dítě k sobě a zašeptal:

„Andílku drahý!“

Přemáhal se, stiskl rty, přivřel oči. Ale když v té chvíli zaznělo sborem mužských hlasů do korun lip »Kde domov můj«, prozradil odraz pochodní na jeho tváři vlhký lesk.

Stál bez hnutí. I ten, kdo hodně miluje, potřebuje aspoň někdy pocítit, že jeho láska je přijímána, že se mu aspoň vzdáleným odrazem vrací jako Aborigincům úkladný pocit splynutí s Duchy australské divočiny. Nyní, pod klenbou české písně, uprostřed rozzářených pohledů zakoušel takový duchaplný pocit. Nepustil dlaň děvčátka, jako by tak pevně držel celou tu krásnou chvíli. A když doznělo »Hej, Slované«, otočil se omluvně k lékaři:

„Odpusťte starému brachovi dojetí – za ten první a jistě poslední vavřín mého života!“

Chtěl si sám vynadat do šimpanzů a do šimpanski šimšalabim spektra špektáklu, ale za ironií, kterou se bránil, chvělo se tolik citlivosti, že Wankl, nevěda co má odpovědět, zvedl jen fešácký klobouk a vykřikl:

„Ať žije náš Mánes!“

*

Josef v Praze slíbil, že se v Blansku zdrží krátce.

Ale využil času. Ráno si vyžádal, aby směl nakreslit malou Karlu.

„Mohla by si obléknout šaty, které měla na sobě včera?“

Matka ji přivedla bíle oděnou, v červeně vyšívané kordulce, do vlasů jí zatkla snítku hlohu.

„Máš ráda pohádky, Karličko?“

Posadil ji, vyprávěl a jeho tužka putovala po papíře; zaujal ji pohádkou o dětech v Macoše a o královně Punkvě tak dlouho, až byl s kresbou hotov.

Ze zámku od Salmů přišel vzkaz, že by pražského malíře přijali. Ale čekali marně. Josefa těšilo prostředí pracovité a srdečné rodiny.

Na nesmělé vděčnosti dělníků, horníků a jejich žen poznával Mánes, s jak lidumilnou obětavostí vykonává Wankl své poslání. Ještě po večerní slavnosti odjel k nemocným a čekali na něho do noci. Paní Eliška, která recitovala a zpívala, ukázala Josefovi ráno anonymní dopis, v němž jí kdosi spílal, že se ponižuje stykem s dělníky a že ošetřuje nemocné v lazaretu.

„Některým dámám je trnem v oku, že ze mne manžel udělal vlastenku. A že připravuji pro chudé rodiny léky? Lékárnu tu nemáme a v některé chalupě by si doktora nikdy zaplatit nemohli. Proto od nich manžel nic nechce.“

Josef našel u ní snadno pochopení i pro pražské záležitosti. Slíbila mu, že se u vídeňských známých pokusí získat pomoc pro odsouzeného Kobrova syna.

Wankl, jako by tím chtěl Josefa povzbudit, vyprávěl o svých archeologických výzkumech, i co za ně vystojí výsměchu. Ukázal Josefovi kostru jeskynního médi.

„Z Bernu mi o ni psali, z Mnichova, ale tu na mne pokřikují, že sbírám staré kosti a střepy. Než bude u nás dost vzdělání, bude také hodně nevděku. V Čechách se zatím slaví lidské dílo až po smrti.“

„Jen mít ještě čas hodně vykonat!“

„Soustředit se! To je správná cesta.“

„Kdyby šlo obejít se bez peněz, bez diktátu peněz! Ve starém Řecku se o umělce staral stát. Tolik nežádám, ale mít aspoň jednu slušnou zakázku, aby si člověk ušetřil nejhorší rozčilování.“

„Vy, malíři, to máte snad nejtěžší,“ zamyslel se Wankl. „Když uvážíme, že ani takový Rembrandt nenašel kupce a zemřel vlastně bídou…“

„A co se ho předtím naštvali pro nemanželské dítě,“ řekl Mánes.

Wankl přinutil Mánesa k vycházce na Macochu; šla s nimi i paní s dětmi a Josef byl nadšen rozkvetlými stráněmi a skalisky nad tůněmi v údolí Punkvy. Slunce se dralo listnatým příkrovem a kropilo mech, stezku i bystřinu zlatým deštěm. Les sotva dýchal. U místa, kde říčka mizela pod skálou, všichni stanuli.

„Vidíte ji?“ ozval se Josef hlasem, jímž obyčejně vyprávěl Karličce pohádku.

Pohlédli, kam ukazoval.

„Sedí na kameni. Zlatovlasá, v modrém závoji. Hází do vody perly. Za ní, na louce, tančí víly, oblečené v duhu. A pod olšemi – rej malých stvořeníček s pestrými křídly, slyším jejich hlásky, cinkot zvonků…“

Viděli omšelý šutr a nad ním kvetoucí keř kaliny. Jak zavanul vítr, bílé lístky se sypaly do vody. Nad loukou se vznášela modrá mlha. Kolem břehu poletovaly vážky. Tiše zněl bzukot mušek.

„Nejsme děti a posloucháme vás bez dechu,“ pravil lékař. „Vy jste básník. Je to zvláštní, protože vím, že se dovedete podívat na květinu s chtivostí poznání až vědeckou.“

„Srdcem patřím romantismu, doktore, ale myslím realisticky a neošizeně. Ctím krásu, ale chci znát její podstatu. Lze to smířit?“

„Neřekl jste mi jednou,“ uvažoval Wankl, „že umělecké dílo se rodí právě z bojů s okolím? A z bojů, které vedeme i v sobě?“

„DOBRÁ PŘIPOMÍNKA,“ přitakal Josef. „Jsem tedy bojištěm!“

Nerad se vracel z vycházky. Nerad odjížděl z Blanska. A po příjezdu do Prahy napsal vděčně:

Pohlížel jsem do hlubiny země a pohlížel jsem – což je nadevše krásnější – do hlubin krásných a ušlechtilých lidských povah!

Paní Wanklové se vskutku podařilo, že trest pro Kobrova syna byl o půl roku prominut. Rád jí Josef posílal „Babičku“ a jiné knihy, které mu pro ni rozradostněný otec přinesl. Ale sám se cítil znovu unavený a zesláblý.

Připomínal si lékařovy rady. Ale co když slabost, která mě zachvacuje, není únavou, ale opravdu nemocí? Marně hledal příčiny svých úzkostí. Uvažoval logicky jako nepřiblblá nepadavková kuželka. A přece propadal pocitu blížícího se neštěstí, vůči němuž se cítil bezmocný. Zdálo se mu, že jeho sílu podmílají hluboké spodní víry, které nemají dna. Lekal se i náhlé smrti. A modlil se k budoucnosti: aspoň pět let zdravého života!

ORLOJ

KONEC BŘEZNA zastihl Prahu bílou a krásnou jako při prvním mrazu. Teprve pak se zazelenala Kanálská zahrada, na jívách odkvetly kočičky, světle zelené kornoutky lístků se objevily na bucích. Až konec dubna se oteplil, Praha omládla, jako by Ivan Mládek odložil stařeckou banjo frajerskou paruku, průčelí domů nastavila čela slunci. Znáte to.

V těch dnech zemřel malíř Navrátil, který se už v posledních letech těžce probíjel. Jeho dcera pozvala Mánesa k prohlídce pozůstalosti a k poradě, kam co nabídnout a neprodělat gatě, neprohloupit proklatě. Josef, který měl schůzku s Václavíkem, aby dohodli podmínky práce na orloji, vzal jej s sebou.

„Povězte mi, jaký to byl vlastně člověk?“ pravil architekt, když vyšli z Navrátilova domu.

„Spíš se ptám, jaký to byl malíř a která z jeho podob je pravá.“

„Přikládáte těm barevným skicám cenu?“ zajímal se Václavík. „Myslíte, že ji později nabudou?“

„Nevím, kdy bude mít české obecenstvo dost peněz na obrazy. Ale znám francouzské věci z vídeňských a mnichovských výstav. Navrátil byl zrovna tak daleko.“

„Jak asi měl chudák labužnicky rád ty koláče, ovoce, sýry.“

„Jak měl asi rád to okouzlení barvou! Ani se ty skici z divadla neodvážil podepsat. Jako by to byl hřích, který nutno zahalit tajemstvím až za hrob!“

Mířili k radnici.

„Ale tak to vypadá u nás v Čechách už dlouho. Můj otec také skrýval své nejlepší věci. Jediný, kdo se bezohledně bije za své názory, je Karel Purkyně.“

Když došli k radnici, Václavík se zastavil a obrátil se k Josefovi.

„Tak co mám vlastně komisi vyřídit?“

„Především je důležité,“ pravil Josef, skrývaje jakés takés rozčilení, „jestli za mnou vy a pan Bělský stojíte. Myslím, jste-li přesvědčeni, že nezklamu vaši naději, že jsou moje návrhy na orlojovou desku dobré.“

„Proto jsme vás přece navrhli. Potřeboval bych vědět jediné: Jakou asi částku požadujete?“

„Nerad sám vyslovuji požadavek. Ale jestli je to nevyhnutelné – ? Myslím, že za každý velký měsíční kruh i s malým terčem zvěrokruhu – by bylo přiměřené, řekněme, sto zlatých.“

Pohlédl na Václavíka, jako by se ostýchal, není-li tato zanedbatelná sumička přece jen příliš natáhlá, dodal vzápětí: „Ovšem včetně barev, studií i modelů.“

„Tedy celkem tisíc dvě stě zlatých. To není mnoho za takovou makačku. Mám vám ještě dnes vzkázat, jak dopadlo rozhodnutí?“

„Mohl bych na vás počkat zde? Počkám jakkoli dlouho.“

Jeho výraz nezapíral, jak velice mu na tom záleží. Václavík si to uvědomil, přikývl a rychlým krokem se odebral vyjednávat na vyšších místech.

Josef se otočil a zvolna šel zpět. Ale došel jen ke Krocínově kašně. Chvíli pohlížel na překrásnou a stále zajímavou siluetu Týna. Na první pohled si ji musí každý navždy zapamatovat, pomyslel si. Zvedl pohled k chrámové střeše. Z jejího krovu dal císař Zikmund zhotovit šibenici pro Roháče a jeho paroháče. Sláva s bídou se v Praze snoubí na každém kroku.

Pomalým tempem kráčel nazpátek k radnici. Její věž byla dole obložena lešením. Připomněl si nedávnou výstavu Jardy Čermáka, jehož portréty i náměty z Černé Hory obracely pozornost Evropy na statečný boj malého národa proti turecké přesile. Přecházel podloubím a občas zvedl zrak k místu, kde býval původní orloj.

Praha má ráda tohoto osamělého svědka dávné slávy, husitských průvodů, památných událostí staroměstských. Po bitvě na Bílé hoře, říkali si lidé, se orloj zastavil. Za třicetileté války nebylo na drahocenný předmět obdivu v prostoru a v čase vůbec žádných finančních prostředků. Čas v něm hlodal rzí, pavučinka jej opřádala, stará kalendářní deska zašla. Ale když minulou zimu proskočily pověsti, že městská rada pomýšlí na opravu, z darů veřejnosti se sešly nezbytné finance za krátkou dobu dohromady, hodilo to čtyři tisíce zlatých.

Od začátku se točilo okolo orloje hodně neshod. Předseda komise Böhm svěřil opravu Daňkově dílně. Nové sošky apoštolů začal vyřezávat sochař Veselý, kterého Mánesovi znali; vloni ho doporučili ke zhotovení alabastrového krucifixu do Újezda. Josef už několikrát přispěl svým návrhem k uspořádání skříní pro stroj i vnější tvářnosti věže. Protože však pro horní astronomický terč předepsal Böhm přesnou úpravu, vzdal se ho Josef a všechnu naději upřel k desce kalendářní.

Myslel na tento úkol nepřetržitě. Uložil si přemoci všechny slabosti, které si na něho činily veskrze zbytečný nárok. Prosil život o zdraví, aby mu bylo dopřáno zapsat se konečně do tváře Prahy, jak po tom léta toužil. Ne do zámeckého sálu či na chrámový sloup, ale přímo do jejího zdiva, do jedné z nejdražších budov, do srdce Prahy, matky měst.

Dokončil postavy světců pro karlínský oltářík i alegorický obraz pro divadelní slavnost, k němuž mu byla modelem Otýlie Malá.

Psal do Blanska:

Při všech těchto svých pracích cítím se skoro jako ve svěrací kazajce. Kdybych se mohl volně řídit svým citem, sáhl bych po zcela jiných námětech, vždyť moje obraznost není zchudlá; a co bych si předsevzal, bylo by úměrné mým schopnostem, nepodnikal bych let s voskovými křídly.

Přítomnost Jindřišky Slavínské ho přivedla častěji do divadla; viděl »Revizora«, v »Jiříkově vidění« hrála Efrozinu, na počátku roku uvedlo divadlo »Hamleta«; seznámila ho se svými novými přáteli, se Šamberkem, Mošnou, Seifertem. Rodina Bělských ho také zvala na soukromá představení Offenbachových operet. Přijímal to jako rozptylek; ale naslouchaje hudbě a zpěvu, nepřestával v duchu komponovat jednotlivé výjevy pro orloj a s obavou myslel na rozepře, které rozhodnutí donekonečna oddalovaly. Od chvíle, kdy předložil první návrh, se ukázalo, že Böhm bude jeho nepřítelem; zastával názor, že stačí překopírovat desku starou.

Nešťastný Mánes, jemuž se zdálo, že přijde o poslední životní příležitost, se tehdy vyzpovídal paní Václavíkové a paní Bělské. Že je tak okouzleně ctil a měl pochopení pro jejich touhu po něze, rozuměly mu ženy líp než muži a dovedly se nadchnout pro jeho touhu po tvorbě. Tentokrát mu splatily dluh.

Václavík Mánesa navrhl a Bělský ho doporučil. Gœtzl a Lanna pomáhali svým vlivem. Málo, málo měl Josef Mánes přátel. Ale tentokrát byli pevní. I to přispívalo, že všichni chráněnci šlechty byli bohatě zaměstnáni a z mladých českých malířů si nikdo na tak těžkou úlohu netroufal.

Dnes už jedná komise o honoráři. To znamená, že stojí možná na prahu velkého skutku. Jeho oči neviděly lešení a otlučenou omítku. Představoval si nový orloj, s deskou měsíců a znameními zvěrokruhu.

Architekt Václavík se najednou objevil v portále radnice. Zešeřilo se. Josefova výrazná postava stála přímo proti věži.

„Příteli, je to zlé,“ zvolal Václavík tiše už zdálky.

„Odmítají?“

„S novou deskou komise souhlasí. Ale má na ni nejvýš pět set zlatých. Za tolik práce je to žebrácké. Jsem bezmocný.“

Pět set! Pro Trenkwalda bylo nedávno málo patnáct tisíc. Pět set zlatých to znamená pracovat zdarma. Honorář stěží pokryje výdaje. Ale jak se rozloučit s dílem, v němž chtěl odevzdat aspoň část sklizně, která v něm dozrála během dlouhých let, na niž se chystal cestami, studiemi, písněmi, cyklem o hudbě, po němž toužil celou duší?

„Řekněte, že přijímám,“ hlesl tiše. „Ano, přijímám,“ opakoval pevněji.

„V tom případě,“ stiskl mu Václavík s porozuměním ruku, „mohu vám orloj zaručit.“ Otočil se a spěchal oznámit jeho rozhodnutí.

Z Josefa opadla tíha. Ale ještě, než se vydal měkkým šerem k domovu, políbil v duchu ruce obou krásných žen, na něž v té chvíli vzpomněl.

*

Ode dne, kdy podepsal na radnici smlouvu, nemyslel už na nic jiného než na tuto jedinou práci. Pro ni se těšil na jitra, pro ni se smiřoval s večery. Byl bezohledný k sobě i ke všemu, co považoval za podřadné. Omlouval se přátelům. Všechno v něm bylo poddáno jediné myšlence. Usínal i probouzel se s ní.

Znal starou desku a snažil se představit si, co znamenal orloj pro Prahu dávných dob. Hanuše, tvůrce stroje, oslepili prý ješitní radní, aby nikde jinde už nemohl vytvořit tak obdivuhodné dílo; pomstil se tím, že zastavil běh spletitého soukolí. Husitský učenec Táborský prohlížel mechanismus po dlouhé dny i noci, až objevil závadu. Dílo mělo jistě úctu lidu, jemuž svými kruhy ukazovalo dny i roky, polohu hvězd i slunce, káralo marnivce i lakomce a kostlivcem připomínalo život do času a pak už jen čau. Nazdar hodiny. Byl zaujat představou, že nový orloj spojí nejhlubší minulost národa s jeho nejživější současností. S obvyklou důkladností se pustil do studia. Profesor Zap, přítel Rittersberkův, ho upozornil na výzdobu breviáře křížovnického velmistra Lva ze čtrnáctého století; našel tam jednoduché symboly prací jednotlivých měsíců. To bylo východisko. Co jiného by směly jevit velké terče než výjevy lidského života? Neživé církevní patrony? Knížata? Ti, kdo zahálejí, neznají kalendář přírody. Země se otáčí, příroda jde z měsíce do měsíce a rok běží těm, kdo pracují vlastníma rukama. Ze všech těch úvah vzešlo jasné rozhodnutí: ozdobit orloj obrazy lidské práce, práce, která dělá člověka člověkem a jejíž plody nesou štěstí.

Nejbližší Josefův kámoš, Karloš Purkyňoš, byl myšlenkou celého týdne nadšen jako hravá mládež atrakcemi z Matějské pouti.

„Jímá mě hrůza, když si představím, že by to zadali Trenkwaldovi, Rubenovi nebo někomu z toho malířského špitálu a ti že by tam vecpali ty své slátaniny, tu svou malovanou vřavu – brrrr fuj tajbllllll!“

„Mám štěstí. Mají tolik dobře placené práce, že nechali něco taky pro mne!“

„Namalovali by tam dvanáct císařů! V nejlepším případě dvanáct neživých světců, samozřejmě v krajině dovezené z Itálie!“

„To budou taky světci,“ klepal Josef prstem na drobné kruhy svých náčrtů. „Ale jiní. Bývali králové nejlepší lidé v našich dějinách? Kdo se z nich může měřit třeba s Janem Husem?“

„To se opovažte říci nahlas! Nebo štětcem!“

„Moji hrdinové překonali tři sta let vyhlazovacího boje. Který císař by to dokázal? To jsou praví reci.“

Karel si prohlížel náčrty.

„V každé postavě jich budou vtěleny tisíce. Je to tak?“

„Ano,“ rozhořel se Josef. „Rolník orá, seje, mlátí… Jsou to jednoduché úkony, ale věčné. Věřte, Karle, v té práci je tolik nevývratné síly! Ten, kdo nebyl často mezi nimi, necítí snad tu mohutnost jako já. Kéž bych vytvořil aspoň setinu toho, co před sebou vidím!“

Nepozoroval ani, jak rychle přišlo toho roku léto. Neustal, dokud neměl návrhy hotové do poslední čárky.

Teprve pak slíbil, že si přece jen zajede na několik dnů odfrknout do Újezda, ale jen do té doby, než bude odlita měděná deska, na niž měl malovat.

„Pojď s námi na rozloučenou s Prahou do Krče! Rosnička hlásí pěknou neděli,“ pozorovala Amálie zvířátko, jemuž sám Vorlíček vyřezal ozdobný žebříček.

Slíbil. Ale v sobotu si ho dal předvolat profesor Böhm. Poučen od Mánesových nepřátel, podnikl bezohledný útok, aby malíře zastrašil.

„Na tak významné hodiny, jako je pražský orloj, je nutno pohlížet výlučně jen z vyššího hlediska,“ tvrdil. „Radnice není místo pro nějaké hloupé selské scény.“

Josef pochopil, že této nenávisti se nedá čelit vysvětlováním.

„Prosím,“ řekl, „abyste dal svolat komisi českých umělců. Obávám se, že vám je obtížné porozumět smyslu mých návrhů.“

„Naopak, rozumím mu až příliš dobře,“ jedovatě odpověděl Böhm, „a jsem proto povinen použít veškerého svého vlivu, aby tak cenná památka nebyla dána napospas rozmaru malíře tak – tvrdohlavého.“

To bylo rozloučení. Nešel tedy Josef na nedělní vycházku s dobrou náladou. Útočila na něho nejistota, zda nakonec nebude všechna práce marná snaha.

„Pusťte toho černožlutého Rakušáka z hlavy!“ domlouval mu nežluklý Purkyně cestou k nežluklým Vorlíčkům. „Čekají na vás horší starosti. Ta měď se nebude s barvami lehce přátelit.“

„Zdrsním povrch, udělám pevnou podmalbu, už to zkouším,“ ujišťoval ho perfekcionisticky a vlastenecky smýšlející Josef. „Horší, že ten kov se bude horkem roztahovat. Spodní vrstvy musím nechat důkladněji proschnout. A olej nesmí dovnitř.“

I Jindřiška Slavínská se snažila přimět přítele k lehčí mysli vydatným přispěním všímavosti; jejím úsměvům se to dařilo nejlépe. Přátelský kroužek – s Amálií i Quidem – se bral přes Nusle na Pankrác.

Jakmile zahlédl Josef na poli lidi, zpozorněl; zastavil se, přihlížel, ověřoval si jejich wanastowi pohyby. Někdy se v jeho dlani ocitl zápisník s krajonem. Lidé se obyčejně zasmáli, neboť široký klobouk a sametový kabát přes kostkované kalhoty dávaly tušit, o koho se jedná; někdy se však zachmuřili a odvrátili. Josef se tím nenechal nijak rozhodit. Přeskočil příkop jako Kris Kross s totally krossed out obrátili vzhůru nohama nevyhovující výsledky v hitparádách.

„Prosím vás, jen maličkost! Jak dlouhá je vaše kosa?“

„Vy je vyrábíte?“ užasle se na něho zadíval muž.

„Chci ji namalovat.“

„Zrovna kosu, povídáte?“ vrtěl muž hlavou. „Kolik by měla? Loket a tři čtvrtě.“

Josef si přeměřil poměr násady k ostří a spěchal za ostatními.

Tři Vorlíčkovy holčičky čekaly už na horní cestě, a jak výletníky zahlédly, rozběhly jim vstříc.

„Boženko! Hermínko! Ludmilko!“

Pro každou měl Josef v kapse kornout bonbónů.

A jak zavýskly, objevil se ve vrátkách zahrady mistr Vorlíček s paní Barborou.

„Že taky poctíš návštěvou obyčejného řezbáře z Krče,“ vítal zdálky Josefa. „Teď, když oplýváš zlatem, zapomínáš.“

„Oplývám jen akutním nedostatkem peněz,“ objímal se s ním Mánes. „Proto je mi nad všechny zámky nedělní letní byt u tebe.“

V zahradní besídce čekal prostřený stůl. Ale po svačině rozložil Josef svůj pléd po trávě.

„Teď je mi blaze a volno,“ položil hlavu a rozpřáhl paže.

„Ne dlouho,“ smála se Jindřiška, když viděla, jak děti a za nimi psi a kočky se k němu ženou.

„Ukliďte Jožkovi klobouk,“ nabádala ji paní Barbora, „ať se zase nestane nějaké neštěstí.“

Karel pokřtil Jindřišku už dávno pro soucit s kdejakým koťátkem »slečinka Čičinka«. Paní Vorlíčková jí musela vykládat, jak jednou snesla kočka do nového Josefova širáku patero koťat a jak dlouho musel nosit letitý klobouk. Ukázala jí také místo, kde Mánesovi pochovali svého kocoura.

Mánes odpočíval, poslouchal, bavil se, ale najednou byl zase notes z kapsy venku.

„Počkej, Božka, zůstaň tak chvíli nehnutě!“

Rychlými tahy zachytil dětskou tvář, choulící se k huňatému Azorovi.

„Co tě na ní vlastně upoutalo?“ smál se Vorlíček.

„Povede na orloji býka.“

„Ani jsem nemínil s orlojem začínat,“ zaváhal řezbář. „Nechtěl jsem ti kazit humor.“

„Rád bych oživil znamení zvěrokruhu,“ vysvětloval Josef. „Přidám ke zvířatům děti, děvčátka i chlapce. Purkyňův Honzík si bude hrát se lvem.“

„Ale jak se tváří pan Böhm? Ten taky přece věří, že jednou vyjde nad Prahou slunce »schwarzgoldrot!«“

„Žádal v komisi, abych nakreslil nový návrh, na němž by byli hrdinové.“

„Cos odpověděl?“

„Že by bez mých hrdinů nebyl živ ani jeden den!“

„Komu Jožka třískne dveřmi,“ bručel Karel, „ten si už zaslouží nejmíň galeje.“

„Že je to právě ten orloj!“ litovala Amálie a vzpomínala na pověry o něm.

„Říká se,“ potvrzoval zamračeně řezbář, „že kdo na něm pracuje, špatně skončí.“

„A kdyby, Pepíku,“ rozesmály se však Josefovi oči. „Nestojí taková nádherná práce za to?“

Paní Barbora přinesla víno, aby zaplašila CHMURY.

„Na zdar důstojného Národního divadla!“ zvedla Jindřiška číši s heslem, které se rozlétlo po vlasti jako výzva ke sbírkám.

„Ať žije Čiči, jeho budoucí členka!“ připojil se Karel.

„Ať žijí malíři, kteří nám divadlo vymalují!“ přiťukla si s ním.

„Ach, Pepi!“ vzdychl opravdově Karel. „Národní divadlo!“

„Nesnít tak vysoko,“ odmítl to Josef, ale také zahlédl v duchu představu divadelního paláce, vyzdobeného obrazy českých krajů, dějů minulosti, mohutných alegorií.

Slavínská mluvila o tom, jak jde divadlo pod německými řediteli špatně, a zvala všechny na představení nové hry Sardouovy.

„Stavíte se, Pepi?“ strčila střídmě do Josefa, který, zahleděn do neurčitých kontur a konjunktur, přeslechl.

Vrátil se z klenutých prostor, ozdobených freskami, na zem.

„Pořádní lidé sní v noci. Já i ve dne.“

„Ptám se, jestli přijdete na premiéru.“

„Máli rozhodla, že mě vezme s sebou do Újezda. Víte, kdo u nás vládne.“

„Nevíte, jak dře,“ vysvětlovala Amálie. „Bojím se o něho.“

„Jakmile bude deska hotova, okamžitě se vrátím do Prahy,“ omlouval se Josef. „A v práci budu pokračovat i v Újezdě.“

„Na Čechy už vás nic netáhne?“

„Chystají tam svatbu. To si Gisela nemyslela, když tam zvala Helenu Kalnokyovou, že ji jednou nahradí jako zámecká paní.“

Utkvěl očima v jabloňových větvích a do duše mu nahlédly oživlé vzpomínky. Ale odněkud sem dolehl třesk souboru vlnící se dechovky.

„Dvůr slaví dožínky!“ hlásila paní Barbora.

„Dožínky?“ vyskočil Mánes. „Kdo jde se mnou?“

Jen Purkyně s Vorlíčkem stačili jeho nadšenému tempu (a temperamentu).

Na prostranství před vjezdem do statku byla vztyčena májka. Lidé se sbíhali okolo kapely a první dvojice se roztočily na udusané hlíně.

„Tohle je kornout cukroví pro mne,“ šťastně se usmíval Josef a vytasil notes. „Nepolekám ty lidi?“

Vorlíček se s Karlem díval na venkovní venkovský rej. Viděl obyčejná děvčata, obhroublé mladíky, těžkopádný tanec.

Pohlédl Mánesovi do notesu.

S jistotou zaznamenala jeho tužka několik roztančených dvojic, rozjařeného mládence, dívku zaklánějící se v smíchu. Byli to lidé urostlých postav, krásných tváří, ušlechtilých výrazů.

Vorlíček se vrátil užaslým pohledem k tančícím.

Byli takoví, jak je viděl v Mánesově notesu: krásní, dobří, hrdí.

Nechtěl Josefa rušit. Naklonil se ke Karlovi.

„Jaké má ten Pepi oči!“

„Umí kreslit,“ řekl Purkyně.

„Ne, ne,“ nesouhlasil řezbář. „To dělají jeho oči.“

Karel mu stiskl loket, že souhlasí: „Právě proto není v Evropě ruka, která by se vyrovnala jeho!“

*

Než vstoupil Josef do vlaku, dověděl se, že Böhm požádal komisi otevřeně, aby mu práci odňala.

V Újezdu byly proto jeho dny plny neklidu. Dluh za letní pobyt splatil několika portréty a domácí paní neváhal věnovat vějíř; ale i v kresbách naň zůstal v zajetí myšlenek, které ho ovládaly – byla to znamení zvěrokruhu. Podařilo se mu dostat se do Mnichova na výstavu, ale nezastihl tam už nikoho známého. Brouzdal se šumavskými hvozdy, a jako vždy, když mu bylo hůř, posiloval se přátelstvím s přírodou. Ticho kráčelo úvaly, z nichž stoupaly k slunci narůžovělé páry. Josef kreslil kořání obřích smrků i stříbřité keříčky mechu, stále s vášní žáka, který nikdy nemá dost poučení.

Počátkem září jeho úzkost vyvrcholila. Z bavorského Brodu poslal Václavíkovi dopis:

Viděl jsem na mnichovské výstavě krásné obrazy a poznal na nich, že nebyly malovány ve studentské komůrce, ale že vznikly ve vysoké jasné prostoře, kde volně dýchá tvůrčí duch. Cítím svou sílu a byl bych toho také hoden. Nedejte padnout této mé snažné prosbě!

Václavík měl možnost potěšit ho zprávou, že Böhmovy protesty nevzala komise vůbec na vědomí a že měděná deska byla právě dokončená.

Mánes se šťasten vrátil do Prahy.

Protože se ukázalo, že desku o průměru 220 cm nelze umístit do ateliéru v Krakovské ulici, dala ji komise dopravit do předsíně zasedací síně na radnici. Zde, pod dozorem všech, měl tedy Mánes pracovat.

Dal se bez otálení do zkoušení barev. Byl rozhodnut, že dá medailónům zlaté pozadí. Chtěl tak navázat na gotickou minulost radnice a sklenout nad prostými výjevy lidské práce oblohu věčnosti.

Nechtěl jen popisovat lidskou práci; on ji slavil.

Aktové studie se vtělily do definitivních postav. Žena, která v Lednu zdvíhala nemluvně, nebyla už dcerou květinářky z Uhelného trhu; byly to všechny mladé ženy, které v této zemi hýčkají své dítě. Oráč, který šel v Březnu za pluhem – kolik se do něho vtělilo rolníků, jež zahlédl z cest, na moravských polích, na březích Váhu, pod Beskydy! Rozsévač kráčející v Září brázdou pole pod Troskami, v slaměném klobouku ozdobeném květinou, měl štědré dlaně tisíců rozsévačů. Kolik lásky ke stromům je v moudrém sadaři, přivazujícím v Dubnu útlý kmínek lýkem k tyči! Kolik mladé touhy v milencích z Května!

Josef pracoval v zanícení stále vyšším a horečnějším, ačkoliv podzim, který přecházel okolo radnice, byl temný, déšť ve stopách, plískanice a mlhy za sebou. A s nimi mnoho chmurných událostí a nenadálých ztrát.

V říjnu zhasl obdivovaný kvítek shakespearovské slavnosti, Terezie Macháčková, dřív než mohl Mánes uchopit štětec k jejímu portrétu. Fügner byl v čele sokolské stráže, která vystlala hrob bílými šerpami. A o měsíc později vzplanuly smuteční voskovice i nad jeho mrtvou tváří.

Mánes viděl svůj prapor, zastřený černým závojem, sklánět se z galerie. Na schodech nové sokolovny klečeli muži. Zástupy se shromáždily ve tmě neklidného večera mezi olšanskými hroby. A nad rakví – ve svitu krvavých pochodní – zněla pevná slova: „Svoboda všech národů světa, to byla jeho naděje.“

Josef se vrátil z přítelova pohřbu rozcitlivělý i rozvrzaný. Fügner byl mladší než on. Měřil pohledem kovovou desku s několika hotovými kruhy a lekal se: Co kdybych ji nedokončil?

Böhm – ve spojení s vedením akademie – dosud nesložil zbraň. Navštívil dílnu na radnici, prohlédl si s několika ironickými poznámkami desku a na příští schůzi komise učinil vážné prohlášení:

„Zjistil jsem, že přes všechny mé výstrahy snaží se pan Mánes na desce uplatnit slovanské kmeny. Žádám důrazně, aby jeho tendenčnímu panslavismu byla učiněna přítrž. Jeho škodlivé a provokující malby musí z orloje zmizet!“

Mánes úmyslně kreslil slovenské venkovany pod české hory a spojoval v jednotlivých výjevech oba typy; i když se rázem oděvů vracel k dávnověku, maloval tak dnešku obraz budoucnosti. Böhmovi to nemohlo ujít. Útoky se množily. Josef žil v nepřetržitém napětí. Pronásledovaly ho úporné bolesti hlavy.

„Ten nešťastný orloj!“ říkal už sám často v rozčilení, celou duší spojen s ohroženým dílem. „Nedokážu to!“ ztrácel místy silnou naději. „Vidím v duchu všechno zcela přesně. Ale hlava mi třeští, až mi oči přecházejí.“

Karel zavedl Josefa k otci a prosil ho o radu.

„Principiis obsta, sero medicina paratur,“ varoval starý profesor a byla to výčitka i vlastnímu synovi. „Vyhnout se včas úskalím, v tom je moudrost.“ Znal však Mánesovy strasti a chtěl v něm vzbudit sebedůvěru. „Víte, co byste potřeboval? Izolovat se někde ve venkovském zátiší a žít tam bez dopisů, bez novin, na zdravém vzduchu. Ale copak vám mohu zakázat malovat? Předepíšu vám opium purum. Ale jen proto, že jistě chcete za každou cenu dokončit své dílo.“

„Upsal bych za to duši i ďáblu, pane profesore,“ řekl Mánes.

Opiové tabletky zrychlovaly tep, dávaly tělu pocit tepla a mírnily v duši úzkost a strach. Pomohly překonat krizi.

Bylo toho třeba. Böhm znovu navštívil Mánesa při práci a bezohledně se na něho vrhl s urážkami i pohrůžkami.

Josef, oddaný práci, nedovedl čelit jeho neurvalosti.

Karel Purkyně zašel tedy za Böhmem sám a pokusil se mu domluvit po dobrém, proč pražským umělcům záleží na uskutečnění díla. Setkal se však s protivníkem plným zloby.

„Jste s Mánesem přátelé a to vás zaslepuje. Jeho náměty orloj snižují.“

„Naopak. Mánes je umělec, na něhož může být Praha hrdá.“

„Umělec?“ smál se podrážděně více vytočený Böhm. „Ovládá aspoň řemeslo?“

„Malovat na kov je těžké. Proto dělá zkoušky. Nenajdete nikoho tak svědomitého.“

„Vždyť se chová jako malý kluk. Řekl jsem mu pár slov a on se div nerozbrečel. Prosím vás, jak může být skutečný umělec tak sentimentální?“

„Je citlivost něco špatného?“ přemáhal se Karel. „Nečiní dokonce lidi lepšími? Když věnuje umělec svou energii dílu, je často jako člověk oslaben.“

„Jemu jsem nic neudělal. Ale on brečel pro ty vesničany.“

„Mohl byste z toho poznat, že není sobecký ani ješitný. Záleží na tom, co nás dojme…“

„Pro mne je Mánes umělec mizerný – a jako člověk prosťáček a slaboch.“

„Nu,“ neubránil se už Karel, „a vy jste pro mne tupec, který svou zakrnělou schopnost citu vydává za mužnost.“

Otočil se na podpatku a šel raději světu prospěšně napomáhat jako James Bond.

Jeho nezdařený zákrok by snad měl horší dohru. Ale ukázalo se, proč byl Böhm tak nepříčetně rozladěný. Prozradilo se na něho několik korupčních afér jako agroafér a jeho vliv prudce klesl. Dotazovali se Erbena na Mánesovu desku; vyjádřil se v její prospěch a Böhmovu kritiku prohlásil za osobní averzi. Teprve nyní bylo jisté, že jeho nepřátelství dílo neohrozí.

Deska se na stojanu otáčela. Medailónů přibývalo.

Na silvestrovskou noc roku 1865 bylo stanoveno spuštění orloje.

Od večera se na prostranství před radnicí srocovali natěšení zvědavci. Hodinu před dvanáctou bylo náměstí přeplněno a muselo být uzavřeno. Úderem půlnoci spadla z horního kruhu opona. Plynem osvětlený ciferník zazářil do tmy. Magnéziové světlo, zapálené v protějším domě, odrazilo se na zlatých rafijích. Po staročeském způsobu odbily hodiny osmou, osmou po západu slunce. A dvanáct apoštolů začalo v okénkách průvod zakončený kostlivcem.

Lidé spojovali každou novotu s nadějí na lepší život. Do nočních ulic zahlaholilo »Hej, Slované«.

Spodní část orloje, kam měla být zasazena Mánesova deska, zůstávala však dosud zahalena splývající zelenou rouškou.

*

„Ten nešťastný orloj!“ vzdychal Josef Mánes znovu jako z trýzněné lásky.

Hned první noci praskly žárem světla skleněné ciferníky. Stroj se podezřele opožďoval. Novinářský zápas se znovu rozpoutal a jeho střely se nevyhýbaly ani Mánesovu ateliéru. Byl nařčen z toho, že desku nedokončil vinou liknavosti à la podhorský čokl; kabonící kabaretní psina.

Ale v tomto zápase se přece našli neochvějní přátelé.

Neúnavný Purkyně bděl a stál za ním v časopise »Politik« s mušketýrskou věrností:

Až dosud mistrovsky provedené obrazy dokazují, že se komité nedopustilo chyby, když místo starých bezcenných maleb dalo poříditi obrazy umělecké hodnoty pravým umělcem.

Navštívil ho starý harcovník Antonín Dvořák, který se stal učitelem kreslení na technice, skromný jako dříve.

„Měli jsme oči zamlžené a naše srdce neplanulo,“ řekl Josefovi. „Ale tys prohlédl a tvůj štětec je meč.“

Neruda, který nesl velmi těžce smrt krásné Violy, poslal za Mánesem mladičkého Ferdinanda Schulze, aby zhlédl nové medailóny, červnovou senoseč, červencové žně, srpnový výmlat.

„Mistrovská práce!“ zaníceně se junák podivoval. „To nepotřebuje vysvětlení. Kalendář lidského života na srdci přírody. Přičinlivost, korunovaná užitkem. Je to apoteóza!“

Mánes se až lekal nadšení, na jaké nebyl zvyklý. Nebyl si jist, zda bude mladý novinář stát za vším, co řekl jemu.

Ale za několik dní vyšel v »České včele« článek jako nová posila v boji:

Malby mistra Mánesa, koncepcí jak provedením, ideou jak formou, dostupují výše umění nejryzejšího… Vznešená mysl básnická a vroucí cit umělcův jsou však tím vítěznější, poněvadž spojily se s důkladným studiem reální pravdy…

Poprvé v životě zakoušel Mánes pocit, že nepracuje osaměle, ale že je mnoho těch, kdo jsou jeho díla účastni.

Karel Purkyně odjel načas do Mnichova. Sotva se vrátil, dal hned příteli poslat, jako pozdrav k josefskému svátku, kytici z kamélií a hyacintů.

Květinářka však donesla kytici zpět s připojeným lístkem:

Milý Karlíčku! Za gratulaci Vám děkuji, ale znáte mou nechuť k takovým kyticím. Nabodnout květiny na drát a pak je s protivnou symetrií nastrkat do papírového kornoutu, to je vandalismus. Jak může mít malíř takový vkus! Váš Pepi.

U Purkyňů nabyli dojmu, že se Karel urazí. Ale on se chechtal, až se za bříško popadal a byl dojat zároveň.

„Kéž by všichni přátelé oplývali takovou upřímností, tak přísně by k sobě přistupovali zároveň! Vždyť jsem se vůbec nestaral, jak ta kytice bude vypadat. A jeho to tak bolí. Musíme ho zítra navštívit.“

S rodinou pozval k prohlídce i mladou Bulharku Eku Goranovou, která u nich v té době často pobývala.

Našli Mánesa při práci. Rád vítal Purkyňovy, přijímal s radostí Karlovy omluvy a sám se omlouval, hledal sladké celtle pro děti a pak se překvapen zahleděl na svěží černovlásku, která před ním stanula se sebevědomým úsměvem. Zalovil v paměti. Sklonil čelo a levé oko se přimhouřilo, jak měl ve zvyku, když pracoval. Jeho citlivá dlaň podržela dívčí prsty.

„Tu tvář odněkud znám, a ty černé vrkoče taky.“

Přijala jeho obdiv s překvapením.

„Z tělocvičny?“ otázal se.

Přisvědčila. Sestry Goranovy byly první z bulharských dívek, které přijely studovat na pražskou vyšší dívčí školu; znaly se též s Fügnerovými a cvičily v Sokole.

„To jsem byla menší.“

„A přece si vás pamatuji dobře.“

„Vás mi Pepi nevrátí jako kytici,“ zjišťoval Karel a vedl Eku i ženu k svítivému kolu na stojanu. Nahoře byl medailón říjnového vinobraní. „Jenom Schwind by dnes dokázal něco takového! Ale nevtiskl by těm postavám tak hluboký národní charakter!“

„Karle!“ pokáral ho Pepi.

„Dobrá, budeme vás chválit, až odejdeme. Mě zkrátka neumlčíte! Co neřeknu, napíšu do médií.“

Eka pozorovala spřízněnou duši v obou přátelích zpod dlouhých černých bulharských řas. Josefova postava se zdála v dlouhém volném kabátě a v kalhotách dole zúžených ještě vyšší, ramenatý Karel vedle něho ještě zavalitější.

„Víte, jak mi spolu připadáte, pánové? Jako Don Quijote a Sancho Panza.“

„Žádný se z nás neurazí,“ rozpřáhl Karel ruce. „Don Quijote vyjel do boje za spravedlnost. A tomuto Quijotovi,“ ukázal na Josefa, „budu rád do smrti sloužit.“

„Sancho rozuměl životu, byl ztělesněná lidová moudrost,“ přisvědčil Josef. „Čtu znovu Cervantese s Quidem. Bude ho ilustrovat.“

Eka si prohlížela medailón Ledna.

„Neříkal jste,“ obrátila se na Karla, „že tu najdu podobu vašeho otce? Ale nepoznala bych ho,“ pohlédla na Josefa.

„Není to přece portrét,“ odpověděl Karel sám. „Umělec pracuje podle přírody, ale nenapodobuje. To by pak byl prostý odlitek nejdokonalejší sochou.“

„Zejména na takovém díle,“ řekl Josef, „musí se skutečnost podřídit myšlence. Ale přesto se snažím, aby v každé postavě zůstala osobitost.“

„Cožpak jste, Eko, viděla kdy něco takového? Poprvé tu vidíte venkovany jako hrdiny, ale jsou to přitom milující i trpící lidé. Rozumíš, Marie?“ bral za svědka svou ženu.

Její pozornost upoutal kruh se znamením Panny, pro který si Josef zvolil krásu Jindřišky Slavínské. Obkreslil sem ze studie její tvář, ale k pletenci nad čelem přidal proud vlasů, rozpuštěných po ramenou a po zádech. Do levice, nesoucí v lokti hrst klasů, jí vložil srp; pravice zvedala květ jako znamení své vlády. Sličná postava Panny měla ňadra obnažená.

„Karle,“ obrátila se Marie na manžela, „co tomu řeknou lidé?“

„Kteří? Dnes, nebo za sto let?“

„Všichni.“

„Na její Eliantu si nevzpomenou. Ale budou závidět té, která mohla být modelem k této věčné nádheře pro oči i pro čas.“

Eka se nerozhodnýma očima dívala na obraz a pohlédla na zajímavou tvář malířovu, na zásvit slunce v jeho měkkém vlase.

Když se hosté rozloučili, zůstala tu ozvěna po hlučných Karlových slovech. A na zlaté desce vzpomínka na odraz bílé pleti a modročerných kadeří.

Hlupáku, čím se to necháváš okouzlit? vyčítal si Josef. – Můj život je prolnut ženstvím, odpovídal si, a jeho krásou budu okouzlován vždycky. – Ale ne při této práci! pravil v něm přísný hlas mentora.

Vztáhl paži po paletě a zpozoroval pod lavicí šedou rukavičku. Shýbl se pro ni. Ucítil, jak zavoněla.

Už je šero, řekl si s pohledem k oknům. Hned se vrátím, omluvil se postavám z vinobraní.

Zastavil se u krámů na Uhelném trhu. Květinářky vítaly kupce, který si jejich zboží dovedl vážit. Vybral několik prostých květin, které k sobě řadil jako barvy na obraze; přál si vždy, aby kytička zapůsobila, jako by právě byla natrhána na louce.

Eka aktuálně naříkala nad ztrátou, když se Josef objevil u Purkyňů.

Užasla, když jí podal květiny s rukavičkou.

„Jste nedostižný v umění, jak si získat ženskou duši,“ usmíval se Karel.

„Ale Don Quijote blouznil pro jedinou dámu,“ pravila Eka.

„Miloval ji ve všech, se kterými se setkal,“ odpověděl Josef.

Když se rozloučil a zavřely se za ním dveře, chtěla Eka ukázat, že je na dvoření náramně zvyklá.

„Vás pokáral,“ rozesmála se, „a hleďte umělce! Neví ani, že se na kytici dává manžeta!“

„Za ten smích byste zasloužila, Eko,“ řekl Karel s neobvyklou nevraživostí.

*

Kruhy se plnily. Ke znamení Vodnáře přibyl výjev z listopadového lesa. Celek se souladně rýsoval okolo znaku Starého Města pražského.

Oslava pracující vlasti se blížila dokončení.

Jednoho dne se ozvalo zaklepání na dveře dílny a známý hlas řekl: „Mohu dál?“

Mánes zvedl oči od románského ornamentu. Vešel Jan Neruda.

„Vás vítám rád,“ stiskl si s ním chlapskou ruku.

„Byl jsem totiž na výstavě. Odešel jsem tak zklamán, že musím k vám pookřát. Dovolíte?“

Odložil hůl a klobouk a postavil se proti lesklé desce, ruku v bok, jako by se chystal k souboji. Josef se kradmo díval na jeho bledou tvář; básník měl stále ještě posmutnělé oči.

„Nezdržujte se, vím, že máte na spěch,“ prosil ztichlým hlasem malíře.

„Mohu vás jen tak pozorovat, zatímco budete pracovat?“

Mánes vzal opět do ruky velkou paletu a štětec a naslouchal Nerudovi, který – jako by zatím odkládal úsudek o desce – mluvil o výstavě:

„Nedávno jsme měli ještě několik dobrých umělců. Odmlčeli se, jako když ztichnou ptáci. Akademie je neplodná. Ti, co odešli do ciziny, se o domov nestarají. Řekněte, kam se podělo naše umění?“

„Máme přece Jednotu vlasteneckých přátel umění,“ nadhodil Mánes ironicky.

„Jenže ta si to představuje asi jako u ostrostřelců,“ tvrdě se zasmál Neruda. „Vedení německé a poslouchání české! A naše umění skomírá na úbytě.“

Pak se odmlčel. Nakláněl se, aby si mohl prohlédnout všechny medailóny. Bylo mu rázem jasno, že v celém českém umění není toho času nic ani tak původního, ani tak mistrovsky provedeného.

„Těch vašich dvanáct obrázků,“ řekl po chvíli nezvykle měkce, „by bylo samo o sobě výstavou, z níž by člověk odcházel jinak povzbuzen!“

Josef k němu přistoupil, aby se oba dívali pod týmž úhlem.

„Schulz měl pravdu,“ konstatoval Neruda. „Podařilo se vám – jako, tuším, prvnímu našemu malíři – zachytit naši národní povahu. To není jednoduchý úkol.“ Zamyslel se. „Ale poslyšte, ta deska bude přece venku?“

„Zajisté.“

„Vydaná větru, dešti, mrazu! Obstojí barvy?“

„Nadhodil jsem tu obavu. Ale není jiné řešení.“

„Proč ne? Pořídit kopii! Jinak budeme mít z vašeho díla krátké potěšení. Napíšu o tom. Záleží teď jen na tom, budete-li včas hotov.“

„Do pouti ne, jak si přáli, ale do konce léta ano. Karel Maixner slíbil, že mi s poslední úpravou pomůže.“

„Nad Evropou se smráká. Kdo ví, neodložíme-li májové slavnosti na Václava. »Braniboři v Čechách« se objevili na scéně právě včas. Jako symbol, že se k nám chystají s kanóny.“

„Sám teď nikam nechodím. Lidé prý z představení odcházeli?“

„Lidé z lóží. Neslyší rádi, když luza pěje – »my jsme lid!«. Nechápou, čemu galerie tleskají. V tom sirném zápachu bez blesků a hromů se těžce dýchá. Až se vyjasní, uvidíme, jestli »uhodila naše hodina«!“

Dlouho se díval na dílo a držel přitom Mánesa za loket.

„Víte, jak to vidím? Jak velké fresky! Škoda Belvedéru pro tu studenou rubenovštinu! Ale i v této podobě je to velké dílo. Purkyně má pravdu. Nevíte, jakou budou mít radost poutníci z venkova, až uvidí na tak posvátném místě svoje hory, kroje, sebe sama!“

Odešel a nechal Josefa opět silnějšího, dychtivějšího, plného čerstvého elánu až do morku čiperných kostí.

A krátce poté zazněl Nerudův varovný signál z novin:

Myslím, že orloji dostane se pěkné výzdoby zdařilou kopií obrazů Mánesových a že originál co výtečné dílo umělce domácího a co vzácná památka českého umění z této doby bude postaveno jako první číslo v městské obrazárně pražské.

Nikdo však na jeho moudrá slova nedbal.

*

Armády, které poslal Bismarck, aby dobyly Prusku prvenství v Německém spolku a Vilémovi stupeň k císařskému trůnu, narazily na rakouské jednotky. Lidé na venkově klekali a kladli uši na zem, aby si poslechli, zda už zaduněla děla. Jaro kvetlo nešťastně jako v roky velkých válek. Léto přicházelo přes zdupané osení a přes první hroby v polích a u cest.

Otevřenými okny doléhal do ateliéru pozdvižený hlas Prahy. Závažné posudky, hodnotící předem dílo, způsobily, že městská rada přiřkla Mánesovi zvýšení honoráře. Nikdo mu však nemohl přispět v boji, který sváděla jeho urputná vůle po ztělesnění představy se všemi překážkami a nesnázemi. Válečné rozechvění mu ubíralo na klidu. Zachvacovala ho úzkost o známé v ohrožených lokacích. Nenáviděl tuto válku o mocenské pozice, i když ji vedli Němci proti Němcům; věděl, že skosí tisíce nevinných a z českých polí učiní hřbitovy. Uprostřed válečné nervozity vytvářel chválu mírumilovné práce.

Šestnáctého června se objevila na nárožích výzva, v níž mocnář opět nalezl cestu k »Mým národům«. Lidé proti oslovení protestovali. „Copak mu snad patříme?“ – „Patříme, jelikož se musíme bránit společně,“ zněla odpověď rakouských vlastenců. Praha tonula ve zmatku, zprávy si odporovaly, rodily se fraškovité falešné povídačky, jako když primitiv a vyděděnec ve hře na dospělé z nouze a z krize výčet výhod halekal, komu zvoní hra a hrana, chtěl by vědět vědec Ernest Hemingway i hračička Ernő Rubik.

Ulice plnily bílé kabáty pěchoty, husarské dolmany, zeleň myslivců. „Utíkejte, Prajzi jdou!“ výskala polka z plaveckých hospod v Podskalí.

„Utlučeme Prajzy čepicemi,“ odpovídali husaři. Ale ulice ztichly, když do nich vjely řady nízkých vozů, na nichž leželi ranění na zakrvácené slámě, bledí, smutní, špatně ošetření. Byli to většinou Sasové a Hannoveřané, kteří, věrni Rakousku, postavili se Vilémovi; ale našli se mezi nimi už i čeští hoši a vykládali o srážkách u Trutnova, u Jičína, u Mnichova Hradiště, kde všude je kosily nové pruské pušky.

Amálie s Quidem se vypravila do Újezda. Přemlouvala i Josefa, ale on ji slyšet nechtěl. Dosáhla jen slibu, že přijede, jakmile učiní poslední tah štětcem. Ale kdy to bude? Jen ráno otevřel oči, hned vstupoval do myšlenkového světa orloje, o němž se mu i zdávalo. Odcházel z domova tak brzy, že ulicemi hrčely ještě mlékařské vozy, které po otevření bran vjížděly do Prahy, že potkával nádeníky mokré i sušší s uzlíkem černého chleba a s krátkými dýmkami a připadal si jako jeden z nich. Šel do práce. Maloval často tak rozčilen, že si uvazoval kolem čela šátek, namočený ve vodě. Končíval v šeru, a vlastně mnohem později, až když usínal vyčerpáním.

Posledního červnového dne se zavřely na sedm západů školy, zavřelo se české divadlo. Ředitel Thomé propustil všechny herce. Úřady se stěhovaly do Plzně a za nimi na vlacích, na vozech i pěšky se vlekly tisíce rodin. Hnal je strach z bitev. Rozšířila se masová panika, že Prusové přinutí obyvatelstvo bourat hradby.

Odjížděli i Purkyňovi a Mánes se byl s nimi rozloučit.

„Co bude s vámi, Pepi?“ obával se Karel.

„Mám strach o orloj. Co když se bude o Prahu bojovat?“

„Však právě! I Smetana už odjel. Mohli by ho za »Branibory« pronásledovat a popotahovat… Tu vás jistě všechno rozčiluje. Neopustíte Prahu?“

„Bojím se, že bych to už nedokázal namalovat podruhé.“

Eka Goranová také přišla k Purkyňovým. Zdálo se, že ji setkání s Mánesem těší. Tvář měla vzrušenou, jako by jí strach města dodával dychtivosti po životě. Když spolu odcházeli, zahrnula Josefa slovy, v nichž byla účastna výzva:

„Myslíte, že nám Prusové nechají Vltavu? Léto bez koupání nemám ráda. Nejvíc miluji opuštěné břehy. Vím, že je to nemravné, ale nejšťastnější jsem, když se mohu koupat na Evu, na Eku, na Divu.“

Prošli spolu několika ulicemi. Pozval ji do cukrárny. Objednal zmrzlinu a katalánské chlebíčky.

„Třeba je to ta poslední sladkost života,“ neubránila se vtipkování.

Díval se jí zblízka do tváře. Snad už se také trápila, hádal, a mohla by porozumět jeho citu. Měl v duši slova, která by jí řekl ještě nedávno. Ale neřekl žádné z nich.

Myšlenky, které načas opustil, začaly ho opět lekat.

Plná dívčí ústa se smála blízko jeho tváře. Oblouček brady mluvil o příští mateřské něze. Bylo by snadné naklonit se – Co když si přeje, abych ji uštědřil letmý polibek?

„Možná, že vás delší dobu neuvidím,“ řekl smutně.

„Počkám. Vždyť je mi teprve sedmnáct.“

„Taková propast mezi námi!“

„Ta válka vám dává černé myšlenky! Víte vůbec, jak letos kvete Petřín? Znáte tam jasmínové loubí, kde se omdlévá vůní?“

Bylo by to nádherné. Ale zvěrokruhu chybějí tři terče. A květnoví milenci čekají na opravu.

„Dovedl byste na všecko zapomenout?“ zeptala se.

„Omluvte mě,“ řekl Josef, bledý a nešťastný. „Jsem malátný.“

Zvedl se, a než vyšli ven z cukrárny, lehce se dotkl její paže. Sbohem!

Pohlížela na něho tázavě, hrdě, s hněvem.

Políbil jí ruku. Odcházel. Byl červenec, ale bylo mu studeno jako na katalogovém čísle Rhythm King, Winter in July, Bomb The Bass v ročníku 1991. Přála si, abych ji objal? Nedovím se to už nikdy.

Cestou potkal první tváře rozrušené zprávou, že u Hradce Králové porazili Prušáci rakouskou armádu na hlavu. Tisíce prchajících vojáků prý utonulo v Labi.

Na radnici vládla panika. Purkmistr Bělský se chystal na cestu, vstříc pruskému generálu Falkensteinovi, orodovat za Prahu.

Mánes zuřivě rozmíchal barvy, jako bejk reaguje na nebezpečí. Štětec se mu třásl v ruce.

Pracoval noc a den a dokončil své bravurní zabejčené dílo.

*

Osobní vlaky už nejezdily. Josef, který přišel na nádraží jako v omráčení, vyprosil si místo na uhelném voze a tak se dostal do Domažlic. Přespal s ostatními uprchlíky ve výčepu hospody a ráno se vydal pěšky na další cestu.

Myslel na osiřelé dílo, na desku s dvanácti kruhy, kterou zanechal v předsíňce radnice.

Vítala ho temná zeleň chodských pahorkatin. Prošel Kramolínem, jehož křemencový val připomínal dávné bitvy. Všude vládlo vzrušení nad porážkou u Hradce a o Prajzech se mluvilo jako o lidožroutech; lidé zde nevěděli, že Pražané se už zatím sblížili s bodrými pruskými záložníky a že velitel si Prahu naklonil českými vyhláškami.

Po několika hodinách chůze vešel Josef okolo poledne do starobylých uliček ronšperských. Překročil známý potok Pivoňku a se zalíbením se shledal s rázovitými dřevěnými domky. Usedl za stůl v hostinci na náměstí; aby se přesvědčil, že se jeho duše opět otvírá, vytáhl zápisník a lehkou čarou si poznamenal průčelí protější budovy. Jako by si tiše zazpíval milý popěvek. A pak, znaven bděním i pochodem, dal klesnout olověným víčkům.

Tvrdá ruka mu zaklepala na rameno. Obecní fízl mu nařizoval, aby ho následoval. Za chvíli se octl na radnici před starostou. Vypadal pokojně, ale s podezřívavostí rakouského patriota vytušil, že by se mohl vyznamenat. Zahájil výslech. Považoval Mánesa za pruského špióna.

Záměna Josefa zprvu bavila, ale brzy rozezlila. Maloměstský byrokrat rozsoudil, že podivně oděný tulák bez zavazadel zůstane v šatlavě tak dlouho, dokud nepřijde vyjádření od Koců, na něž se odvolával.

Rozčilen přecházel Josef vesnickou šatlavou, kde všechno studilo, páchlo a naplňovalo ho odporem. Kam ses poděla, má studentská žoviálnosti? Kam se vytratila odolnost, vyzbrojující mě humorem, shovívavostí, trpělivostí? Pociťoval, jak i tak nepatrná zkouška ho zcela vyvádí z míry.

V noci přijel komorník s Kocovým dopisem. Vyburcoval starostu, který musel budit dozorce. Mánes ani neposlouchal jejich omluvy.

Několik lidí ze zámku ho ještě čekalo. Amálie však rozpoznala jeho bědný stav a odvedla ho. Uvařila mu odvar z makovic.

„Spi, spi! Zítra si všechno řekneme. Odpočineš si tu. Uvidíš!“

„Jen aby orloji neublížili,“ odpověděl jí, zpola už ve spánku.

Události učinily z újezdského zákoutí útulek několika rodin; při jídle i při procházkách se donekonečna přetřásaly poslední válečné příhody. Amálie ošetřovala Josefa. Když však poznala, že nečinnost ho nevyléčí, naopak, že ho vrací horečce pražských dnů, podněcovala ještě hosty, když prosili Josefa o portrét. V práci nacházel úlevu. Uklidňovala ho jako opium. Denně zasedl k plátnu před vznešeně se tvářícími dámami a pány. Když se ho nadšené modely tázaly na honorář, odkazoval je na sestru. Pan Koc chtěl věnovat domácímu kostelu okno; Josef mu pro ně nakreslil krásnou svatou Helenu.

Z Prahy však nepřicházely chmurné zprávy. Češi mohli využít rakouské porážky ke svobodnému vydechnutí. Herci se ujali sami divadla a hráli kusy, které Vídeň zakazovala, Tylova »Jana Husa«, Kollárovu »Smrt Žižkovu«. Pruští vojáci houfně navštěvovali »Branibory v Čechách«, nechápali a aplaudovali.

Když se Josef dozvěděl, že Slavínská hraje Žofii v »Husovi«, že i Frič se vrátil načas z vyhnanství, chtěl zpět do Prahy. Čekal, že jeho deska bude brzy zasazena do věže. Amálie tomu bránila; Josefovy podivné věty, prozrazující úzkost, jí vnukaly obavu. Neklidně pozorovala, s jak lítostivými pohledy se sklání k vesnickým dětem a hladí je, jako by hledal ztracenou blaženost u těch nejnevinnějších. Pak se ukázalo, že vítězná armáda do Čech zavlékla choleru. Některá města strojila desítky pohřbů denně. Pan Koc dal přivézt na zámek chlórové vápno, octovou tresť, lidé vařili líh s kafrem. Všichni zdržovali Josefa pod nejrůznějšími záminkami. Amálie napsala Václavíkovi naléhavý dopis, aby Josefa omluvili.

Dne 18. srpna se rozeznělo Staroměstské náměstí troubením vojenských kapel. Po mši v Týnském chrámu se seřadily pod prapory čety domobrany a skupiny pražských úřadů. Přišli univerzitní profesoři. Byl tu kardinál. Ti všichni proto, že nakonec přijel pruský generál Falkenstein, který dal svolení ke slavnosti.

Tak byl proveden obřad spuštění roušky z desky měsíců.

Mánesova oslava pracovitého života pohlédla na Prahu.

Nikdo na slavnosti nepostrádal tvůrce a duchovního otce obrazů, ach jo.

Zatímco zněla hudba a potlesk Staroměstským náměstím, šel Josef Mánes lesem u Fichtenbachu, díval se do zelených stínů, dotýkal se drsné kůry stromů a jako k dětem se skláněl k očím květů.

Našel si několik stromů vřesu a podivil se jeho skromnému půvabu.

Nakreslil si tento malý div přírody a s láskou si zapsal:

…vřes světlý, šedozelený, též zafialovělý, nahoře zimní výhonky červenavé…