Malý kovboj

Nejkrásnější chvíle v mém životě byla, když mi oznámili, že mám syna. Nelze vůbec popsat ty krásné okamžiky , kdy mi můj malý rost před očima, jak se mi podobal. Kdy poprvé dětsky vyslovil slovo " táta" ,a kdy poprvé učinil první krok .Od ostatních se nelišil svým zjevem ani chováním, ale tím ať mu kdokoli jak chtěl ublížit nikdy neplakal . Jednoho dne si hrál s dětmi na kovboje u domu. Když přišel domů řekl, že ho bolí hlavička. ,, Je to snd ze hry?" Myslel jsem . Poprvé byl smutný a bledý také jeho oči měli zvláštní lesk. Druhý den, jsem s ním k lékaři . Doktor vyslovil strašné slovo , můj malý kovboj musí zemžít . Má leukémii. Můj malý to cítil. Bylo to jediné dátě, které mi moje milá mladá žena mohla dát.

Večer než zemřel si mě zavolal do svého pokoje. Byl to strašný pocit chlapec jako on byl plný síly a já ho měl radši než svůj život. Sedl si ke mě , vzal mou velkou ruku do jeho malých dlaní , povídal nejprve o tom, jak strašně zbožňuje svého velkého tátu. Potom jak se mu líbí jak kvetou stromy a svítí slunce a jak by si chtěl pod těmi kvetoucími stromy hrát na kovboje. V očích se mu objevily slzy. Poslední slova, která řekl tak potichu, že jsem je sotva slyšel. Řekl : ,, Tatínku prosím tě slib mi, že dětem ani nikomu jinému neřekneš, že malý kovboj plakal."


Druhý den můj malý kovboj zemřel