|
(RNDr. Miloslav Nevrlý)
PROSINEC – MĚSÍC PRVNÍCH STOP
Z olověného nebe přichází na hory nový věk:
všechno staré pomine na půl roku pěkně pod sníh. Dny jsou kratší než ty krátké,
ale radost nad první bělostí je přelíbezná a nezapomenutelná. Neomrzely se
dosud jizerské sněhy a je možno dosud třeštit radostí v čisťounkých
lesích. Hebká bílá voda se pomalu a slavnostně spouští na lesy: nikdy potom již
není sníh prachovější.
Padává sníh v Jizerských horách často již i
v listopadu, první sníh pokrývá lesy občas i v říjnu nebo září, a
viděl jsem ležet sníh na Jizerce i v červnu, ale skutečnou dobou příchodu
sněhů je prosinec. Zvířata poprvé a důkladně otiskují svoje stopy do sněhu a já
jako dítě, kterému se otevírá svět, sleduji vždy nanovo s pocitem
objevitele na okrajích lesů ty památky na neznámá roční rejdění. Obdivuji
čtyřmetrové skoky kuny a s promrzlýma chodidlama se plahočím strom od stromu a
hledám, kde čilé zvířátko opět seběhlo na zem. Vypadá to, že kuna cítila
v noci z čirého, sněhem nabroušeného vzduchu a neporušených závějí
stejnou radost, jakou cítím o několik hodin později i já při sledování jejích
stop. S vděčností pozoruji otisky veverčího rejdění. Stopy těžkého procesí
srnců, kteří se stahují k domům. Až hluboko v lesích nacházím kulaté
stopy koček – koho by v létě napadlo, že se toulají tak daleko od
vyhřátých místností se zárukou lahodné misky mléka.
Při prvním sněhu musím být na Jizerce, nelze jinak.
Druhý den ráno vyjdu a bez lyží, ve čtvrtmetrovém sněhu se vydám
k Liberci. Fičí, vítr honí vločky, ale lesy jsou nesmírně tiché. Kleč na
Malé jizerské louce sníh dosud nesklonil. Přichází nový čas, skutečný zlom
roku. Ticho. Jen několikrát za oněch třicet kilometrů se ozve tiché pískání
králíčků a vábení uhelníčků v omrzlých houštinách. V mléčném světle
přeletí nad lesy hejno křivonosek. Sníh se snáší vzduchem, lehce padá
z oblohy, padá i z větví, bez hlesu víří. Lehounce. Stopy hranostaje
mizí pod sněhem tam, kde končí i něžné stopy lesní myši, cosi skrytého se
odehrálo pod závějí. V lesích utichla práce dřevorubců a já blaženě šlapu
ve vysokém sněhu neporušenými cestami. Únavu necítím. V ruksáčku a
v sáčku přenáším sněžnice, ale nepotřebuji je nasadit do terénu, sněhy
jsou dosud hebké a schůdné. Rašeliniště Na čihadle se změnilo v čistou
bílou pláň: ani památky po jeho temnotou ztvárněných zvrásněných vodách a
ropuchách. Led rašelinných tůní je ale ještě tenký, je nebezpečné opouštět
známý břeh. Přes místo, kde pod sněhem odpočívá největší čihadelské jezero,
vedou zaječí stopy. Za prosincového dne je Kristiánov jako vymřelý; nic se
nepohne. Stromy praskají a z lesů vycházím až v Rudolfově a až tam
také potkávám prvního člověka: dvacet pět kilometrů nepohnuté lesní nádhery je
za mnou. První díkuvzdání mrazu a čistotě.
A přesto znám ještě krásnější jizerskohorský
prosinec! Je mnohem vzácnější, ale vydaří-li se, je možno roky vzpomínat. To
tehdy, mrzne-li celé týdny na holo. Půda zvoní. Ráno při slunce východu bývá na
Jizerce dvacet pod nulou, rampouch jako výstraha městským rozmazleným křupanům.
Nebe je modré a dým stoupá přímo k obloze. Zdaleka nejkrásněji na světě je
tehdy na Velké jizerské louce, byl jsem tam několikrát za takového počasí. Na
vysokých, do červena bordó omrzlých metlicích visí předlouhé a přejemné jíní.
Nad lesy je zase nesmírné ticho, jen jíní pod nohama padá se skleněným nebeským
zvoněním k zemi. Ani se nechce bílými trávami procházet, po poutníkovi
zůstane v louce tmavá stopa. Je prudký jitřní mráz, suché jehličky jíní se
na rukou dlouho nerozpouštějí. Arktický vzduch obepíná celý okolní horský svět:
jsem do daleka jediný tvorem, který v jizerských močálech vyzařuje teplo a
život. Slunce stoupá na obloze, ale mráz se netenčí. Zvedá se lehký pojitřní
vítr a spouští jinovatku s tichým šelestem k zemi.
Nejkrásnější jsou pak rašelinné tůně a mrtvá ramena
Jizery – nejprůzračnější led se klene nad hlubinami. Je čirý, ale nad černými
vodami vypadá zcela tmavý. Vejdu na led a pod ním se ukrývají neznámé světy:
bubliny, úlomky rdestů, tma. Opatrně vodou hledím ke dnu: neopouští mě dávný
pudový strach před černými ledy, nehnutými zelenohnědými khaki hlubinami. Abych
přemohl strach, rozběhnu se po dlouhém mrtvém rameni Jizery. Daleko kloužu po
hladkém ledu; kdyby rupnul, já bych ani nemrkl a litoval svého přešlapu.
Led je ale stabilní, týdny trvající mrazy dokázaly
spoutat i běhutý tok Jizery. Chůze po jejím ledu je sice nebezpečnější, ale kdo
by toho dbal: světlé dno řeky a bystrá voda zahání pocit strachu. U břehů se
drží silný led, ale v polovině toku ho dost ubývá. Rašelinná stěna nad
řekou strmí kolmo do třímetrové výše. Z její černé hnědi prýští na
několika místech bělostný ledopád. Nad Velkou loukou je mráz a ticho. Jím chléb
se slaninou a mezi velkými šupinami jinovatky hledám v rašelině bobulky
zmrzlé klikvy. Severské pokrmy pro duši v těle. Piji vodu z Jizery.
Za takových mrazů jsou nebezpečná pouze živá rašeliniště a jelení kaliště: je
v nich mnoho vzduchu a lodyhy rašeliníku nedovolí mrazu utvořit pevný a
souvislý pokryv. Přecházel jsem kdysi na slezských hranicích takové rašeliniště
za sedmnáctistupňového mrazu a probořil jsem se až po pás do ledové vody. Během
chvíle se kolem mne sklenula ledová obruč. Když jsem večer docházel do Bílého
Potoka, bylo mi velmi chladno. Z úst ale dosud vycházel horký dech a věděl
jsem, že toho dne jsem byl jediným člověkem, který viděl arktickou nádheru
prosincových jizerských rašelinišť.
O
POHÁDKOVÝCH BYTOSTECH JIZERSKÝCH HOR
Mám
nevyhovující svědomí před nadpřirozenými jizerskohorskými bytostmi: Když jsem
se před lety začal zabývat myšlenkou napsat tuto knihu, zdálo se mi samozřejmé,
že v ní budu psát hlavně o nich. A nakonec se pohádky Jizerských hor
ztenčily na jedinou kapitolu. Snad i z ohledu na čtenářky a jejich
případné nářky, neboť hvozdy Jizerských hor, jejich skalnaté stráně, lesní
louky, palouky i horské hřebeny oživovali odedávna mraky skřítků, skřetů,
trpaslíků, pidimužíků, duchů žijících v jalovci, víly, rusalky, lesní
žínky a divoženky, mužíčci šedí, jedloví a lesní, obři bez hlav i s hlavami,
duchové vrahounů i jejich obětí, noční a diví lovci i ohniví muži; černí kozli,
pudlové a kuřata, světélka spásná a bloudivá, bílé paní, babice i hadí králové.
Také vodníci, draci a čerti. Z nebe padaly za deštivých nocí černé koňské
hnáty, mečely nebeské kozy, za mlhy viděli lidé létající umíráček a povětřím se
vznášívala useknutá dlaň třímající lucernu, laternu magika. Na okrajích lesů
viděli lidé hořet hromady peněz, kdekterá skála ukrývala poklady a
v hloubi divočiny lesa pobíhal divý muž, kradl dřevorubcům sekery a dojil
z nich trpké mléčné kyseliny.
Nedopsal
bych se o všech pochmurných místech v horách, která jizerskohorští
domorodci zabydleli těmito pohádkovými bytostmi: hluboké vlhké lesy, adresy
vichrů a mlh jedině snad nad močály přivolávaly spolehlivě nadpozemské tvory.
Jizerské pohádky nevytvořily postavu podobnou Krakonošovi, který ve své
osamocenosti a mohutnosti kraluje nad holými hřebeny a sráznými doly sousedních
krkonošských hor. K jizerskohorským lesům se spíš hodili lesní skřítkové,
kteří bydleli pod zarostlými skalami a kořeny či v bukovém listí, nebo
divý lovec, který štval po noční obloze mezi nízkými mračny nad lesy smečku
svých černých vyjících psisek.
Když
koncem 19. století začali vlastivědní badatelé sepisovat i jizerskohorské
pohádky z mechu a kapradí, obcházeli horaly a pak uveřejnili seznam
lokalit, kde lidé vídávali skřítky i obry, divoženky nebo světýlka. Leccos se
od těch dob již změnilo a nemělo by význam v této knize informacemi
zmrazit veškerá dávná bydliště lesních netvorů a netvorečků. Jednak lidé, kteří
je tam vídávali, již v horách nežijí, a ani hory nejsou tytéž jako před
staletími. Stačí, aby zmizela stará bučina pod Dračím kamenem a lesní mužíčci
již nemají na holé pasece pod skálou co pohledávat, světlo a jas jim nesvědčí a
kdo ví, kam a na jak dlouho zmizí ze scény.
Omlouvám
se tedy jako režisér Miloš Forman lesním bytostem za to, že o nich povím jen
decentně málo pověstí a pohádek, a to jen pokud se vztahují ke skalám, kamenům
a balvanům v Jizerských horách, protože ty jim nabízejí bytelnější úkryty
než pomíjivý les a hned tak ze světa nezmizí.
Žulová
nebo čedičová nitra hor ukrývala na mnoha místech poklady. Starou evropskou
pohádku o matce, která vešla na Velký pátek do otevřené skály a zaslepena
zlatem zapomněla v jejím nitru dítě, které vysvobodila až za rok,
umísťovali jizerskohorští horalé nejčastěji do mohutné skály Hajního kostela
v hřebeni dolních Poledních kamenů. Kromě toho snad každá část Jizerských
hor měla své ukryté poklady. Ležely – a jistě dodnes leží, protože jsem nečetl,
že by je byl kdo nalezl – ve skalách Muchova nad Tanvaldem, v Trništi nad
Janovem, v Poledních kamenech, v Jezdci v Kateřinkách,
v Terezínce, ve Špičáku u Albrechtic, na Bukové u Jiřetína,
v Kočičích kamenech nad Libverdou a hlavně v Bukovci nad Jizerou. Do
jeho kolmé čedičové skály pod vrcholem ukryla svůj poklad princezna Iserina,
když se tam ukrývala před zlým otcem. A zakopané vojenské pokladnice? Mnoho
jich prý dodnes leží v sejfech Jizerských hor. Poklady hlídali šedí
čeledíni nebo divoženky a oni také spravedlivým a chudým nadělovali do nůší
listí nebo šišky, které někdy proměnili ve zlato, nebo opět – když lidé
bohatstvím zpyšněli – ve dřevo a smetí.
Skalnaté
vrcholy hor a hřebeny připomínaly zkamenělé dračí hřbety. Ještě dávno před
profesorem Virchowem, který v roce 1895 objasnil vznik skalních hrnců čili
obětních mís na temenech žulových skal Jizerských hor, věděli horalé bezpečně,
jak doopravdy vznikly ony podivuhodně kruhovité a hluboké mísy v tvrdé
žule – vymáčkli je do nich čerti svými pekelnými zadky. Většinou ze vzteku,
když je zbožní lidé kříži vyháněli z hor a ze skal, a někdy k tomu
ještě rozmlátili skálu i pěstí, jako na Čertově odpočinku na Černé hoře
kristiánovské. V odtokových rýhách ze skalních hrnců viděli domorodci také
čertovo dílo, otisk jeho ocasu. Žluté skalní lišejníky pak považovali za
pekelníkovu síru. Podobně najdeme v Jizerských horách ještě Čertovu skálu
na Černostudničním hřebeni a u Stráže nad Nisou, Čertův kámen na Černém vrchu
jizerském, další u Hraničné i u Vrkoslavic, Čertovu komoru na Bukové u Jiřetína
a Čertův kočár nad Libercem, který mezitím pohltil ruprechtický žulový lom.
Dále i Kotel v Jablonci nad Nisou, ale tím výčet jizerskohorských skalních
hrnců nehasne, v horách jich jsou ještě desítky.
Ďáblu
přičítali lidé i nádherné skalní mísy na skále Vyhlídce čili Finkově kameni nad
smržovským nádražím. Nejhlubší z nich, Čertova studánka, bývá stále
naplněna vodou, ale ta, podle pověsti, již není pekelného původu: Na Vyhlídce
prý bydlel nešťastně zamilovaný skřítek Sklenařík; přestože ho dívka odmítla,
daroval jí velkodušně svatební dar, mísu dukátů, a jejímu ženichovi zařídil
v horách sklářskou pec. Pak ale nad svým neštěstím plakal tak, že slzy
jeho lítosti a žalu naplnily hluboký skalní hrnec.
Prohlubně
skalních hrnců sloužily ale i dobré věci, o některých, například o Ježíškových
kamenech v 65. lesním okrsku harcovského polesí, vlevo od strmé výstupové
cesty z Liberce do Rudolfova, nebo o Andělských kamenech na Harcovském
hřebeni, si horalé vyprávěli, že při útěku do Egypta u nich odpočívala Svatá
rodina, v menším hrnci Panna Maria děťátko koupala a v nejmenší misce mu
vařila kaši. Vypráví se tak i o podivuhodném balvanu Bručounovi v 29.
harcovském okrsku, na hřebeni vpravo nad Harcovským potokem. Jeho skalní hrnec
je zvláštní: je převrácen o devadesát stupňů, jako by z něho někdo právě
vyléval vodu. Skála se v minulých staletích nebo tisíciletích překotila a
vítr, který pak otvory hvízdal a bručel, propůjčil skále její skučivé jméno.
Podobná zvláštnost – obrácený skalní hrnec – je ještě na jednom místě
v Jizerských horách – na skalnatém návrší v 72. okrsku oldřichovského
polesí. Pískavé zvuky, které dříve lidé přičítávali skřítkům, se ozývaly i ze
Skřítčího kamene severně od evangelické kaple v Tesařově–Příchovicích.
Do
některých jizerskohorských skal nebyly zaklety poklady, ale princezny: do
Terezínky na nejzazším východním konci Černostudničního hřebene a do Sokolích
kamenů v Dolním Polubném. Vysvobodit krásnou pannu ze Sokolího kamene,
získat její ruku i veliké bohatství bylo souzeno pouze tomu, kdo nalezl
v oné skále ukrytý meč. Skutečně se stalo, že v sedmdesátých letech
19. století nalezl jeden horal v Sokolím kameni starou vojenskou šavli,
uvěřil staré polubenské pověsti a z vidiny bohatství i urozené nevěsty se
pomátl na rozumu.
Zdá se,
že přízraky a lesní bytosti z Jizerských hor zmizely už po bitvě na Bílé
Hoře, kdy se prý všichni mužíčkové, divoženky i skřítkové vystěhovali zároveň
s vyhnaným majitelem libereckého a frýdlantského panství. Mužíčkové prý
tehdy volali: „Nespatří nás více česká země, dokud nepovládne opět Rederovo
plémě!“ A protože hrabě Reder se z exilu již nevrátil, přišly jizerské
lesy i o své bytůstky a strašidla.
Některá
ale asi přece jen zůstala, protože kvůli nim postavil před několika desítkami
let polesný Lichtenecker kříž při dnešní Vládní cestě z Bedřichova na
Novou louku. Přepadly ho tehdy při nočním návratu z bedřichovské knajpy U
trubače „nečisté mocnosti, víly a strašidla, k smrti jej vyděsily a světélka
ho chtěla svést z cesty“. Hospoda – dodnes se tomu domu u dnešní
autobusové zastávky pod Fučíkovou chatou a reportáží hatmatilkou svérázů říká
„U trompetra“ – stála na kraji lesa a hostinský, otec třinácti dětí, zvečera
daleko vyprovázel své hosty a vyhrával jim na cestu na trubku tak slavnostně,
jako se dnes odehrává závod Jizerská 50 po padesáté v Bedřichově. Polesný
Lichtenecker, který býval v hospodě velmi častým hostem, šel domů toho
večera až velmi pozdě a sám. Hned za hospodou cesta vchází do lesa a vine se jím
přes čtyři kilometry na Novou louku. Vílami omámený polesný se probudil až pod
kamenem u cesty a z vděčnosti nad šťastným zachráněním, a také proto, aby
svatým znamením vyhnal obludy z lesů, nechal postavit na onom kameni kříž.
Stál tam, vlevo na nejvyšším místě cesty mezi Klogertovým křížem a dnešní
odbočkou k přehradě, ještě ve třicátých letech, než jej kdosi vyvrátil.
Autor se narodil 29.10.1933, jeho kolega pábitel Jizerek Gustav Ginzel už
28.2.1931. Kámen v husté smrčině ale zůstal, na něm i pahýl starého kříže
a s ním i závěrečná vzpomínka na nadpřirozené bytosti Jizerských hor a
brčálů a močálů.
O TĚCH, KTEŘÍ
V LESÍCH ZEMŘELI ŘEKNĚME VÍCEMÉNĚ NEZDAREM DOBROVOLNĚ
Prosinec
– měsíc předlouhých temnot: snad bude nejlépe, když v něm navštívíme
pomníčky těch, kteří si sami zvolili jizerské lesy za místo své smrti. Kříže a
pomníčky sebevrahů kryje tou dobou již sníh, ale mnohem víc se najde míst, na
které ulehá sníh bez označení: zemřelo již v Jizerských horách plno
odvážlivců! To když já sepisoval před lety všechny jizerskohorské pomníčky,
dostal jsem dopis i od svého přítele Emila Nováka z Nového Města pod
Smrkem. I jeho tehdy posedla bláhová touha mít v kartotéce zachyceny
všechny jizerskohorské mrtvé. Šel na to důkladněji od lesa prozíravěji než já,
obcházel i letité německé hrobníky z jizerských vesnic a dozvídal se od
nich, kolik mrtvých lidé snesli během let z Jizerských hor. Dopis, ve
kterém mi Emil vypisoval ony staré i nové tragédie, po kterých nezbyly
v lesích ani kříže ani pomníčky, mnou otřásl. Jako by na důvěrně známé
hory padl stín smrti, zavanul tlený dech zmaru: nahlédl jsem marnost i
pošetilost touhy mít sepsáno vše, co se kdy v lesích přihodilo.
V prosincovém
speciálku najdete zmínku tedy jen o těch nebožtících, jejichž dobrovolnou smrt
přímo v Jizerských horách připomínají pocestným pomníčky, ukryté většinou
po houštinách a skalinách.
Z nejskrytějších
je Langeho kříž. Stojí ve skalní změti hustě zarostlé smrčinou na strmém
severním svahu Poledníku, pár desítek metrů pod zeleně značenou trasou
z Oldřichovského sedla na Poledník, severně pod místem, kde cesta již
téměř vychází na vrcholovou plošinu hory. Ten sráz mezi cestou, Červenými
skalami a Kozí jehlou patří k nejstrmějším a nejdivočejším partiím
Jizerských hor. V houštině pod mohutnou skálou tam našel roku 1931 hajný
Jomrich z Dubiny u Raspenavy několik lidských, od lišek ohlodaných kostí.
Dlouho hledal kolem, až v temné a vlhké puklině žulové skály objevil
zbytek kostry, zteřelé fujfuj šatstvo a zrezivělý revolver devítku. Lidé
v Raspenavě si pak vzpomněli, že někdy kolem roku 1904 odešel ze staré
hájovny, v níž od roku 1912 sloužil Jomrich, dvacetiletý syn tehdejšího
hajného Langeho. Odešel z neopětované lásky na věčnost, vzal s sebou
otcovu bambitku a nikdy se již doma neukázal. Podle revolveru také lidé poznali
– rodiče již byli v nebíčku –, že hajný Jomrich našel po dvaceti sedmi
letech ve skalách Poledníku ohlodané a liškami po lese roznesené tělo Langeho
syna. Jeskyňku označuje již asi patnáct roků železný kříž, zapuštěný do nitra
skalní pukliny.
Ten
kříž zasazoval kdysi starý pán Hausmann, vysloužilý hajný z hájovny na
Oldřichovském sedle. Ihned si získal moje sympatie: já totiž nepoznal rázovitější
postavu jizerskohorského domorodce. Mohutný, usměvavý stařec opravoval a
velebil se ženou pomníčky nejen na Hemmrichu a po celých západních Jizerských
horách, ale i daleko na východě. O mnoha pomníčcích jsem se dozvěděl právě od
něho. Jeho nejmilejším místem v horách byla ale skalní vyhlídka pod
Zvonem, těsně při Viničné cestě ze sedla do Ferdinandova. Často zavítám do těch
poutavých míst: žulové podskalí spadá strmě do údolí, ze kterého se již zvedají
svahy Poledníku. Za jasných podzimních dnů jsou odtud vidět statisíce buků na
severních svazích Jizerských hor. Skála je suchá a teplá a vítr jen mírný
frajer. Za takového dne přišel 18. září roku 1964 devětasedmdesátiletý
František Hausmann na svou vyhlídku a na nejbližším stromě se oběsil. Trpěl v posledních
měsících nesmírně bodavými a prudkými bolestmi hlavy. Nalezli jej teprve po
dvou dnech a na strom připevnili na jeho počest nevelkou tabulku.
Podobným
způsobem, jakým hajný Jomrich nalezl kosti mladého Langeho, našel i daleko od
Poledníku v roce 1934 hajný Krause zetlenou, mechem a trávou zarostlou
lidskou mrtvolu v houštině 52. lesního oddělení smědavského polesí. Ležela
v cípu lesa mezi Štolpišskou cestou a Kozí stezkou na horské pláni nad
roklí Černého potoka. Vedle mrtvoly ležel rovněž rezavý revolver. Četníci
zjistili, že mrtvým je Rudolf Hütter z Liberce a že jeho tělo leželo
v houštinách již devět let. Když v roce 1925 spáchal sebevraždu, bylo
mu teprve dvacet tři let. Pohřbili ho pak na hejnickém hřbitově. Ještě před
osmi lety visel starý, původní kříž Hütterovy smrti na suchém, polámaném
stromě, ve smrčině tak husté, že do ní slunce neproniklo. Když se kříž vlhkem
rozpadl, postaral se Emil Novák o nový.
Pomníček
(krvavého neromanopisce) Hanse Beyera na Černé hoře kristiánovské je
bytelnější: hrubě tesaný kámen, k severovýchodu obrácený, leží přímo na
zarostlém průseku mezi 3. a 4. oddělením bedřichovského polesí, nedaleko zeleně
značené štreky z vrcholu Černé hory pod sedlo Holubníku. Útlá kovová
tabulka zvěstuje německou mlátilkou hantýrkou na zub: „Vykoupen
z pozemských útrap a tíhy, nalezl v této samotě lesní náš
nezapomenutelný Hans v květu svého mládí vytoužený věčný klid * 1911 – †
1930.“ Nevím, proč liberecký student odešel tak vysoko do hor, aby tam navěky
vydechl německý důvtip, nikde jsem se o tom nedočetl. Našli jej prý houbaři,
mrtvého, s přeřezanými žilami na rukou. Starý pan Ginzel mi vysvětloval,
že Hans Beyer spáchal sebevraždu kvůli nelichotivému vysvědčení, a proto, že
jej rodiče nutili najít si práci, jaká se ovšem devatenáctiletému klučinovi
nezamlouvala. Nevím, pročetl jsem liberecký deník Reichenberger Zeitung
z léta a podzimu třicátého roku, ale nalezení studenta Hanse a okolnosti
kolem jeho smrti se v nejbližších médiích tutlalo.
Když
nechám stranou kříž, který donedávna označoval smrt šestadvacetiletého Václava
Wildnera z Luhu, jenž se roku 1926 zastřelil v zoufalství nad
nevyléčitelnou chorobou na pravém břehu Štolpichu, vlevo od cesty z Luhu
do Ferdinandova, a nepokusím se hledat ani kámen na Černé Studnici, u kterého
se zastřelil hajný Hucek, zbývá připojit k prosincovým pomníčkům již jen
jediný lidský osud odsud.
Tato
vzpomínka se váže k ferdinandovskému cestáři Václavu Austovi, známému
v širokém okolí pod rodným jménem své ženy jako Rauscheck. Za mlada stavěl
na vojně u salérů silnice a dostal se proto do služby v panských lesích a
nakonec byl jakýmsi jizerskohorským cestmistrem. Postavil i dnešní zeleně
značenou cestu pravým úbočím Malého Štolpichu, zvanou německy Riegelweg, a to
z křižovatky Hvězda za Novou loukou do Ferdinandova. V horách, které
měl nade vše rád, trávil dlouhé dny a nejvíc mu to prospívalo právě ve skalnaté
rokli Malého Štolpichu. Když zestárnul a doma míval všelijaké trampoty, říkával
prý často: „Až bych měl jednou zemřít, tak si se mnou žádnej hejsek starosti
dělat nemusí, páč se vytratím do tajemných sfér matky Přírody a žádnej očko
čmuchal mě už nezmerčí.“ Své chmurné proroctví splnil, jednoho dne se zdejchnul
do lesa a už se k blízkým nikdy nevrátil. Hledali ho lidé bez mobilů hodně
dlouho, lesy procourali, skály prohledali, ale ferdinandovského cestáře ne a ne
vypátrat. Rozšířila se sice na čas pověra, že dole po proudu vylovili lidé
z řeky Smědé tělo neznámého neplavce a že by to mohl být starý Rauscheck,
ale rodina se k utopenému výlovku nehlásila, a tak si lidé
v Jizerkách raději vyprávěli (namlouvali), že kosti sapéra Austa leží
přece jenom v některé z tisíců skalních štěrbin kdesi v údolí
Malého Štolpichu. A protože přesnou lokaci nikdo neznal a nemohl mrtvému
cestáři vybudovat úhledný nápadný pomníček, začali lidé na jeho památku říkat
oné cestě nad vodami Malého Štolpichu Rauscheckova cesta, Rauscheckova šlépěj.
Líbí se
mi vyprávění o starém cestáři, a tak ještě přihodím osobní vzpomínku: Při značení
přírodní rezervace Štolpichy jsem před několika lety náhodou našel v 79.
lesním oddělení hejnického polesí ve skalní změti na strmém svahu pod
Rauscheckovou cestou obrovskou skalní bránu a za ní rozlehlé podzemí: žulové
balvany a desky naskládané na sebe vytvořily klenutou jeskyni, temnou a
dlouhou, vyplněnou vysokou vrstvou suchého bukového listí. Lezl jsem stále
hlouběji, listí pod rukama šustilo lesní serenádu, a tehdy mě za tmy napadlo,
že právě v takovém podzemí by mohly odpočívat zetlelé kosti cestáře Austa.
Za
několik měsíců jsme pak s oddílem dětských kamarádů hráli velkou
pokladovou hru Jizerskými horami. Za předmrazného zářijového dne táhly dvojice
hochů celý den horami, od kříže ke kříži, od jednoho pytláckého pomníčku ke
druhému tak, jak jim to předepisovala hra (i hora Jizerská). Končili
v Malém Štolpichu. Až na konec jeskyně za skalní branou jsem ukryl
přinesenou lidskou lebku, aby „hlídala poklad“. Poslední dvojice ji měla zase
odnést. Oba chlapci pak přísahali, že lebeční poklad nenašli: byl již pozdní
večer a lebka nejspíš klesla při horečném hledání pokladu do hlubších vrstev
starého listí a zůstala tak v Malém Štolpichu. Hledal jsem ji později, ale
nenašel.
Odpočívá
tedy asi dodnes v oné dlouhé černé jeskyni, ve které jsem si bůhvíproč vzpomenul
na dávno zesnulého jizerskohorského cestáře Václava Austa–Rauschecka.
O DĚJINÁCH JIZERSKÝCH
HOR
S laickou
dychtivostí se dozvídám i o dějinách Jizerských hor: čtu, jak archeologové
odkrývali na severu hor sídliště neznámých národů, kteří před tisíciletími
procházeli Evropou, čtu o vesnicích Lužických Srbů, po kterých zbyly na
Frýdlantsku toliko jen názvy obcí a řek, o tom, jak lidí přibývalo kvapem a
lesů ubývalo i jak se říše střídaly a hraběcí rody pod Jizerské hory do map a
do celků územních ekologicky voňavých zacházely, aby zde zazářily i vymřely.
Krásné čtivo! Cítím, že s každým dalším řádkem mám jizerskohorské
pohraničí raději: hlubší znalost zavazuje i k hlubší lásce a náklonnosti.
Vždyť většina občanů prochází krajinami jako stádo puštěné i soustavně zpustlé neohonorace
bazírující jako nevelikonoční utrousek z ječína na láci neošizených supermarketů
namísto superlativů toliko jen hluší a slepí darmodějové, neslyšící hlas času a
klapzub klapající rytmus otisku zubu času.
O
nejstarším, předhistorickém osídlení Jizerských hor vědí archeologové jen
pramálo, lidé tehdy téměř vůbec nevystupovali do hor a stálé pravěké osídlení
je známé až z rovin jižně od Ještědského hřebene. Předválečná německá
vlastivěda frýdlantského bezirku se snažila uvést i přesná data a národnost
lidí, kteří před věky zanechali na Frýdlantsku otisky, ale dnes jsou
archeologové při uvádění letopočtů nebo etnických skupin zdrženlivější.
Nejstaršími důkazy o přítomnosti lidí v přímé blízkosti Jizerských hor
jsou úlomky kamenných sekyr a předmětů od Pohanských kmenů u obce Višňová na
Frýdlantsku. Pod mohutnou skálou je zanechali lidé mladší nebo pozdní doby kamenné,
snad ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. Není-li nic známo o etnické
příslušnosti těchto kamarádů, je nesnadné posuzovat jejich náboženské obřady.
Přesto se v devatenáctém století snažili lidé dokázat, že předhistoričtí
pohanští obyvatelé vyhledávali i jinde podobná nápadná skaliska, kterých je
v Jizerských horách požehnaně, a do jejich vrcholků vytesávali takzvané
„obětní misky“. Jsou to často podivuhodně pravidelné kruhové prohlubně na
temenech skal, mnohdy desítky centimetrů hluboké. Geologové je nazývají
„skalními hrnci“ a nevím, je-li jich jinde v Československu více než
v Jizerkách. Lidé se v nich domnívali shledávat dávná „krvavá
obětiště“ pohanů a zabydleli tak Jizerské hory germánskými kmeny o tisíciletí
dříve. Pohanské kameny u Višňové jsou zajímavé a památné i proto, že právě u
nich dokazoval poprvé slavný přírodovědec profesor Virchow, že skalní hrnce
jsou výlučně přirozeného původu a že vznikaly během desetitisíců let působením
větru, vody a mrazu, které pozvolna vymílaly v hrubozrnné žule větší nebo
menší prohlubně. Na památku tohoto dodnes přijímaného vysvětlení, které podal
Virchow při exkurzi Lužického archeologického spolku ze Zhořelce na Frýdlantsko
v roce 1895, visela na Pohanských kamenech pamětní cedulka.
Z vlastních
lesnatých Jizerských hor je známé jen jedno obdobné archeologické naleziště:
Hruškové skály (Börnbaumfelsen), jeden ze skalnatých vrcholů (999 metrů nad
mořem) Vlašského hřebene. Stranou cest, východně od přehrady na Souši a
jihozápadně od Jizerky, vykopali před 80 lety v zasutých skalních hrncích
i ve výklenku pod skalou střepy i úlomky kamenných nástrojů. Kritický archeolog
z toho může nejvýše soudit, že nálezy pocházejí z nejmladší, takzvané
pozdní doby kamenné čili eneolitu, řádově asi 2000 let před Kristem. Je
vyloučeno dělat jakékoliv závěry o národnosti lidí, kteří sem předměty
bůhvíproč zanesli. Je možno se domnívat, že již tehdy chodili horami primitivní
prospektoři a pátrali po drahých kamenech. Rozhodně nebylo toto místo zasvěceno
celému Olympu germánských bohů, jak se před několika desítkami let domnívali
laičtí archeologové.
Nejvýznamnějším
předhistorickým sídlištěm Frýdlantska byl Chlum čili Hradec, německy Glitzbusch
nebo Hoher Hain – nápadná znělcová kupa mezi Raspenavou a Ludvíkovem. Mohutné
kamenné valy ze znělcových balvanů dávaly tušit mohutné opevnění. Ještě
v devatenáctém století přijížděli na Chlum sedláci a používali zdí jako
velmi komfortního a bezpracného kamenolomu. Nacházeli přitom i památky na staré
obyvatele, železné a bronzové sekyry. Archeologové se domnívají, že tehdejší
obyvatele lze časově zařadit do doby bronzové, snad na přelom druhého a prvního
tisíciletí před Kristem, etnicky snad patřili k lidu takzvané kultury
lužické, tedy k možným prapředkům Slovanů.
Dalších
tisíc pět set let nejsou z Frýdlantska a z okolí Jizerských hor žádné
konkrétní důkazy lidského osídlení. Náhodné nálezy římských mincí u Raspenavy
svědčí jen o tom, že ani tehdy nebyl kraj pustý, ale že až sem se dostávali
obchodníci. Žily-li zde napřed keltské a později germánské kmeny, které jsou
známé ze střední Evropy v prvních polovinách tisíciletí před i po Kristu,
nevíme. První konkrétní důkazy o etnické příslušnosti obyvatel Frýdlantska jsou
zhruba až z let 600–1200 našeho letopočtu, kdy se zde usadilo slovanské
obyvatelstvo. Nebyly to české kmeny, ty tehdy nepřekročily hradbu Lužických a
Jizerských hor, ale patřily ke Slovanům, které dějepisci nazývají souhrnně
Polabskými, a sice k Lužickým Srbům čili Vendům. Shodou okolností přežili
jako jediní z Polabských Slovanů a dnes žijí na jihovýchodě německé
bundesligy, nedaleko Jizerských hor. Na Frýdlantsku bydleli v druhé
polovině prvního tisíciletí a zůstalo tu po nich dodnes mnoho místních jmen,
například Předlánce, Černousy, Řasnice, Smědá, Lomnice a další. Na nevelkém
ostrohu nad potokem mezi obcemi Saň a Loučná odkryli lidé před válkou zbytky
lužickosrbského hradiště a vykopali tam i keramiku. Býval tu snad hrádek, do
kterého obyvatelé prchali v případě nebezpečí. Řada vesnic frýdlantského
výběžku tehdy již fungovala a i němečtí badatelé přiznávali, že například obce
Víska, Ves, Boleslav, Srbská, Háj, Andělka, Habartice, Loučná nebo Saň byly
původně lužickosrbské.
O tom,
jak na tento kraj na severním pomezí Jizerských hor „doléhala státnost“, víme
až od jedenáctého století. Země tehdy patřila německým kaiserkám a císaříkům,
kteří ji střídavě dávali podle svého uvážení jako léno různým vládcům, někdy
českým, jindy německým. Mezi roky 1006–1278 dnešní Frýdlantsko mnohokrát
vystřídalo majitele i své jméno. Tehdy nelze ještě hovořit o Jizerských horách:
jejich severní část patřila až po své hřebeny k ohromnému územnímu celku,
který se nejčastěji nazýval Lužice. V něm se během staletí prolínaly a
různě jmenovaly menší krajinné celky: Horní Lužice, Dolní Lužice; v Horní
Lužici opět země Žitavská, země Budyšínská, země Zhořelecká a nejdál na východ
i bájný Zagost čili Záhvozd, který sahal až po Jizerské hory. Ještě začátkem
11. století byl ten kraj rozkrájen mezi několik hradů a zámečků hrádků – snad
původně slovanských hradišť – a právě tyto zárodky pozdějších panství císař
dával lénem. Prvním z nich byl hrad Ostritz (Ostruzna) na řece Nise,
severozápadně od Frýdlantu, a dostal jej v roce 1006 od císaře Jindřicha
II. míšeňský biskup. Během následujících dvou a půl století se o části Horní
Lužice (zabírala zabíhala na velké území nejvýchodnějších ne nejvýhodnějších
nebo nejlépe vychovávaných Němců, do jihozápadu Polska a frýdlantského výběžku
s přilehlými svahy Jizerských hor v Československu) dělili a svářeli
míšeňský markrabě, míšeňský biskup a česká knížata a později i čeští králové:
knížeti Vratislavovi propůjčil německý císař Jindřich IV. roku 1076 „za pomoc
ve zbrani“ celou lužickou partii takzvané míšeňské marky. Její západní
(budyšínská) část sice za pět let od českých zemí odpadla, ale roku 1136 ji
Češi získali zpět. Již v polovině 12. století patřila Horní Lužice opět
k Míšni a tehdy se také poprvé vyskytuje označení její nejzazší a
nejvýchodnější části: podle hlubokého hvozdu, který ji chránil od západní Horní
Lužice, se nazýval onen široký pruh země v povodí řeky Nisy Záhvozd. Do
něho patřilo i dnešní Frýdlantsko, až po hřebeny Jizerských hor. Roku 1158
daroval německý císař Friedrich Barbar–os–sa českému králi Vladislavovi II.
celou Horní Lužici za pomoc v bitvě o Milán.
Výměna
lenních pánů v Horní Lužici se opakovala ještě několikrát. Kosmas tvrdí ve
své kronice (před rokem 1125), že do českého království patří pouze kraje
ležící v povodí Labe. Zdá se tedy, že dnešní česká území v oblasti
Jizerských hor v povodí řeky Nisy, tedy Liberecko (pozdější panství
grabštejnské a hamrštejnské čili liberecké) a Frýdlantsko (panství frýdlantské)
vyčlenil německý císař z Horní Lužice (přesněji: Grabštejn a Hamrštejn ze
„země Žitavské“ a Frýdlant ze „Záhvozdu“) až začátkem 13. století, kdy dovolil
králi Přemyslu Otakarovi I., aby za vojenskou pomoc „všechna území, která se
zdají k Čechám náležeti a která byla někdy odcizena, náležela jemu a jeho
potomkům“. S tak širokou formulací pravděpodobně v Německu leckdo chamtivě
nesouhlasil, a tak ještě půl století vládly vleklé spory o lužické hraniční
území i mezi pražským a míšeňským biskupem, i mezi panovníky obou zemí. Roku
1253 byla Horní Lužice znovu rozdělena mezi „Čechy a Branibory“ a hranice mezi
českou a německou zemí pod severními svahy Jizerských hor dostala zhruba
podobu, která se udržela až do roku 1938. Později sice patřila „německá“ Lužice
i se sousedním Slezskem znovu do velkého českého státu a tyto tři kraje „zemí
koruny České“ spolu hraničily na vrcholu jizerskohorské hory Smrku, ale tehdy
to již byly pevné zemské útvary s přesně stanovenými hranicemi a jako
takové odpadávaly od českého státu, Lužice L.P. 1635, Slezsko L.P. 1742.
Na
Frýdlantsku – „české Lužici“ – se ustálily poměry v únoru roku 1278, kdy
král Přemysl Otakar II. prodal „hrad Vriedelant“ německému šlechtici panu
Rulkovi Bibrsteinovi a s ním i území, které zahrnovalo i velkou část
Jizerských hor a jejich severní podhůří. Církevně spadalo ale Frýdlantsko ještě
dlouho pod míšeňské biskupství. Bibrsteinové vládli nad tímto nejsevernějším
koutem Čech 273 roků, přikupovali další obce a panství (hamrštejnské na jihu a
závidovské na severu) a stali se jedním z nejmocnějších rodů severních
Čech.
V době,
kdy se Bibrsteinové ujali vlády nad Frýdlantskem, žili v jeho vsích ještě
Lužičtí Srbové. Německé obyvatelstvo se mezi ně do slovanských obcí začínalo
přistěhovávat již kolem poloviny 12. století. Zprvu tu byli jen vysloužilí
služebníci a vojáci německých lenních pánů z Lužice a sami většinou
pocházeli ze selského stavu. Plánovitá kolonizace přišla teprve později a
dosáhla vrcholu v polovině 13. století za krále Přemysla Otokara II. O
původu nového obyvatelstva nemáme vlastně žádné přímé zprávy, ale
z dochovaných urbářů a soupisů ze 14. století, z analýzy jazyka,
zvyků a obyčejů usuzují badatelé, že Němci, kteří tehdy zavítali do bývalého
rajónu Ráje aka Záhvozdu, pocházeli z nejrůznějších koutů německé říše.
Dostávali zvláštní práva a jejich naráz zakládané vesnice se pronikavě lišily
od lužickosrbských osad vzezřením i velkými polnostmi a podíly, které
k nim příslušely. Stejně plánovitě byla zakládána i města, například
samotný Frýdlant (věži jeho hradu se prý říkalo Indica nebo také India či Index
a podle ní bylo nazýváno i město).
Kolonisté
byli povoláváni, aby vzdělávali dosud neobdělanou půdu, a je velmi
pravděpodobné, že již ve 13.–14. století vymýtili a zatlačili les až na jeho
dnešní hranici na úpatí Jizerských hor.
Z roku
1831 jsou již známy téměř všechny vesnice na Frýdlantsku a novější německé obce
se vtlačily až na samé úpatí Jizerských hor. Lužickým Srbům se začalo dařit
chudě, nové obyvatelstvo je utiskovalo, to víte, německá pakáž, nesměli být
například zaměstnáni v nových městech, nepřijímali je do řemeslných cechů.
Ještě v 15. století žili na Frýdlantsku, pak ale Bibrsteinové zakázali
psát do křestních listů lužickosrbskou národnost a nařídili ji nahradit „dobrou
německou národností“. Psanci Lužičtí Srbové tak zmizeli zpod Jizerských hor a
Němci se na několik trapných století stali dominantní národností
v severním a západním podhůří.
Zůstaneme
v tom kraji ještě chvíli – vyvíjel se v novověku mnohem jednolitěji
než jižní část Jizerských hor. Bibrsteinové totiž nakonec vlastnili a svým
nástupcům věnovali tři velká panství, která zaujímala i západní a severní část
Jizerských hor až po jejich nejzazší výspy. Závidovské panství v německé
části Lužice sice od rodového majetku odpadlo v roce 1627, ale zbylá dvě
panství, liberecké a frýdlantské, byla víceméně jednotně spravována až do
zestátnění lesů v roce 1929.
Bibrsteinové
vymřeli roku 1551, také hezká číselná loterie a lotr, katr, ne bratr, sedm roků
pak řídil panství správce, než je koupil rod Rederů. Ti vládli Jizerským horám
z frýdlantského a později i z nově postaveného libereckého zámku až
do roku 1620, respektive 1621, kdy museli jako protestanti a císařovi
protivníci opustit Čechy. O šest roků později ztratili i závidovské panství.
Po dvou
letech válečného bezvládí koupil frýdlantské a liberecké panství velitel
císařských vojsk Albrecht z Valdštejna a stal se nakonec majitelem
prakticky celých severovýchodních Čech. Patřila mu i panství na jižní straně
Jizerských hor, a tím i celé hory doly. Za své vlády v letech 1622 až 1634
zvelebil cílevědomou, ale i bezohlednou hospodářskou politikou jak liberecké,
tak i frýdlantské panství. Z jeho mnohostranné činnosti jmenujme jediný
případ, dnes již dávno zaniklé frýdlantské rybníkářství. Ve frýdlantském
výběžku pod severními svahy Jizerských hor se v minulosti leskly hladiny
desítek rybníků, z nichž se do dneška zachovalo maximálně jenom pět.
Rybník Dubák u Černous je z nich zdaleka nejpřepychovější, rybník pod
Oldřichovským sedlem v Jizerských horách, ve kterém se dnes již opět
zrcadlí severní svahy hory Poledníku (byl desítky let vypuštěn a obnoven lesní
správou teprve roku 1962) poskytl prý ryby pro Valdštejnovu svatební hostinu,
žranici s omastkem na tváři svědků. Finanční zisk z frýdlantských
rybníků se tehdy téměř rovnal vrchnostenským příjmům z lesního hospodaření
v celých Jizerských horách.
Rybníky
ovšem v kraji byly již za Bibrsteinů: roku 1552 mělo frýdlantské panství
dvacet šest rybníků s ročním výtěžkem 230 kop kaprů. Roku 1515 byl na
Frýdlantě oběšen „jistý Čech“, který pytlačil v panských vodách, a o
sedmdesát let později byl o hlavu zkrácen dětřichovský rychtář, neboť „nedbal o
vrchnostenské rybí právo“. Valdštejn na rybnících cílevědomě a promyšleně
hospodařil a věnoval jim hafo důležitých haf haf ustanovení ve svém
hospodářském řádu.
S Valdštejnovou
smrtí 25. února (Klement Gottwald také na
Václaváku téhož dne mrazil svůj proces a projev živáčka údajného boha lesů)
v roce 1634 (314 let před dementem
Klementem) a s pokračující třicetiletou válkou začaly chátrat i
frýdlantské rybníky. Ústřední zpráva z roku 1674 přiznává, že mnoho
rybníků zarostlo, zpustlo a jsou mizerně osazeny rybami. Rybitví. Snad tím
důkladnější bývaly tehdy služební přísahy starých frýdlantských porybných. Zde
je jedna z roku 1660:
„Já,
Matěj Preuner, přísahám Bohu Všemohoucímu, jeho slavné a neposkvrněné matce
Marii a Všem svatým, dále jeho vysokohraběcí Excelenci, mému milostivému pánu,
jakož i jeho vysokohraběcímu úřadu nefalšovanou přísahu, že v mé, mně
svěřené službě polesného a porybného se budu chovati věrně, pilně, poslušně a
svědomitě. Všechny panské rybolovy, lesy, hory, zvěř a cokoli mně bude svěřeno,
budu pilně a často objížděti, prohlížeti, přičemž chci všechny vrchnostenské
užitky dle možnosti fedrovat, všechny škody zamezovati a na střelce, lesní a
rybáře ostražitě pozor dávati, aby oni se zvěří, ptactvem, dřívím a rybami
upřímně nakládali a nic nezpronevěřili, před všemi úskoky a rozkrádáním
chrániti, odstrašovati a případně nalezené přestupníky u panského úřadu ku
patřičnému potrestání důvěrně oznámiti, a to bez ohledu na osobu. Dále chci nic
nezatajovati, o všech mně svěřených věcech, ať se jakkoliv jmenují, bez každé
falše účty skládati. Zvláště pak chci vše to, co je v mně doručené
vrchnostenské instrukci řečeno ze všech svých sil zařizovati a prováděti a o to
dbáti, dále v poslušnosti žíti, nic proti dělati, nedati se ani
v nejmenším žádnými sliby ani dary odvrátiti od svých povinností, nýbrž ve
stálé věrnosti vždy pokračovati, jak se na řádného polesného a porybného sluší
a patří. Tak mně v pravdě pomáhej Bůh a všichni mně milí svatí.“ Zkuste
tohle poněmčit a Velikonočně polechtat, polehčit.
Později
sice ještě došlo ke zvýšení počtu rybníků na Frýdlantsku, v 18. století
dokonce až na sedmdesát dva, ale listina z roku 1713 hlásí, že „jsou
zakládány pouhé louže a ne skutečné rybníky, protože zkušenosti se stavěním
velkých hrází si vzali staří lidé s sebou do hrobu.“ Vrchnost také
přestala praktikovat Valdštejnův systém jednotného rybničního hospodaření,
rybníky propachtovávala a starému frýdlantskému rybnikářství bylo odzvoněno.
V polovině 19. století počet rybníků prudce klesl a do 20. století
vstoupilo Frýdlantsko rybníků pověsti o rybitví téměř zbaveno. I dnešní
největší rybník u Černous byl dlouho jako kraken vypuštěn.
Po
Valdštejnově smrti dostal frýdlantské a liberecké panství maršál a polní hraboš
dvorní válečný rada hrabě Gallas, týž, který prý císaři vyzradil údajné
Valdštejnovo spiknutí a pomohl tak připravit frýdlantského vévodu o život.
Gallasův
rod vládl nad jizerskohorským krajem do roku 1757, a protože chyběl následovník
legrace, předal poslední Gallas veškerý nahromaděný majetek svému švagrovi
hraběti Clamovi pod podmínkou, že zachová starý gallasovský erb i jméno. Od té
doby tedy vlastnili obě panství a s nimi i velkou část Jizerských hor
Clam–Gallasové. Žádný klam, sebeklam a mamlasové. Poslední vládnoucí příslušník
tohoto rodu zemřel, zbaven moci i práva, roku 1930 na frýdlantském zámku.
Jižní,
„česká“ strana Jizerských hor byla v pravěku osídlena lidmi asi později
než právě vzpomínané severní úpatí. Kromě několika nepatrných a neprůkazných
archeologických nálezů nevíme nic o předhistorickém osídlení tohoto členitého
českého pomezí, které ostatně leží ve větší nadmořské výšce než Frýdlantsko,
v polohách, které dávní lidé již nevyhledávali.
Mnohem
později, v 15. století, patřily ony kraje k panství semilskému
s hradem Navarovem a k panství maloskalskému. Obě panství často
střídala majitele nebo měla zase na čas držitele společné. „Civilizaci“ začaly
přinášet do jižního podhůří Jizerských hor až sklářské hutě, a zdá se, že do
14.–15. století byl sever těchto panství jen velmi málo obydlen nebo vůbec
neosídlen; obyvatelstvo bylo české, jak jsme viděli již u sporu o Jizerku
z roku 1539. Obě panství spojil Albrecht z Valdštejna a prodal je
roku 1628 rodu hrabat Desfoursů i s rohozeckým panstvím. Hrad Navarov pak
prodal zvlášť.
Desfoursové
hospodařili v Jizerských horách dlouho. Roku 1662 vyčlenili
z obrovského, východněji ležícího panství semilského jako další samostatné
panství Smržovku a založili v něm v 17. a začátkem 18. století
většinu horských obcí, které dodnes nesou ve svém názvu křestní jméno některého
z Desfoursů: Albrechtice (založeny 1670), Horní Maxov (1670), Dolní Maxov
(1670), Antonínov (1697), Josefův Důl (1701), Karlov (1701), Mariánskou Horu
(1702; severněji ležící Mariánskohorské boudy byly založeny jako pastevecká
enkláva krkonošského typu roku 1705). Od zakladatelů je nepřímo odvozeno i
jméno Hrabětic (1700) a snad i Desné (1691), o níž někteří badatelé prohlašují,
že se původně nejmenovala německy Dessendorf, nýbrž Desfoursdorf. Majetek
tohoto smržovského panství sahal na západ až po Janov nad Nisou, kde sousedil
s obcí případného jména Hraničná, patřící již k panství libereckému.
Jizerskohorské
obce libereckého a frýdlantského panství jsou tedy mnohem starší, jistě i
proto, že k západu a hlavně k severu spadají hory strmě do údolí a
vesnice leží již vlastně v nížince u jejich úpatíčka. Rovněž řada
libereckých a frýdlantských osad vděčí za svoje názvy křestním jménům majitelů
těchto panství, například Bedřichov, Kateřinky, Rudolfov, Filipka, Ferdinandov,
Kristiánov.
Zbytek
semilského panství, který zůstal po oddělení Smržovky, tedy obce Šumburk,
Polubný a Příchovice až po jejich hranice s harrachovským panstvím při
soutoku Jizery s Mumlavou, získali od Desfoursů již v polovině 18.
století jejich příbuzní a po vystřídání několika dalších majitelů je přikoupil
v roce 1824 (= rok narození Benedikta Rœzla) ke svým dalším severočeským panstvím
kníže Rohan ze zámku Sychrov u Turnova.
Západněji
položené maloskalské panství, které do vlastních Jizerských hor zasahovalo
například obcemi Jablonec, Mšeno, Loučná, Jindřichov, Lučany, částí Nové Vsi a
Černé Studnice, prodali Desfoursové bohatým soukromníkům roku 1803.
Ani
tato „česká“ strana hor nezůstala trvale českou. I sem pomalu vnikali němečtí
kolonizátoři, kteří od 13. století, ale i mnohem později (například za
vzrůstajícího sklářského podnikání v 18. století) se vyrojili jako hemžení
vos (vostrých jak žihadlo) z Německa. Prostředníky mezi nejstaršími
kolonizátory a majiteli panství byli takzvaní lokátoři, kteří jim přidělovali
pozemky, určovali místa k pobytu a velikost podílů a byli finančními
ručiteli za úspěch celé akce po dobu, po kterou noví osadníci byli osvobozeni
od daní. Přistěhovalci přivandrovalci káceli lesy a proměňovali je na ornou
půdu nebo pastviny. Již v 18. století probíhala pod Jizerskými horami
zřetelná jazyková a národnostní hranice: Češi zůstávali spíš v nížinách, Němci
zabydlili předhůří. Na jižních svazích Ještědského hřebene hovořili lidé pouze
česky, na severních svazích německy. V jedné zemi, jen pár set metrů od
sebe. Karel Gott mit uns. Die Biene Maja. Nastala neblahá doba poměřování dvou
odlišných kultur, národnostního přezírání, třenic a nakonec i nevraživosti,
která vlastně skončila až po roce 1945 úplným vyhnáním německého obyvatelstva
marsch zum Arsch.
Abychom
na závěr nepropadli snad zbytnělému zbytečnému smutku nad nešťastným vývojem
vztahů mezi dvěma národnostmi, které společně obývaly malebné horské pomezí, a
abychom se veseleji vrátili do starých Jizerských hor, o kterých pojednává
prosincové vyprávění předkládané pro účel tmu vymýtit z totemu na apríla před zubní
kontrolou svaté stoličky u velryby, která není zprofanovaná jako němčour papež
Benedikt 16. dědula kmet kulomet o věku 90 let a žádný Spaß právě 16.4.2017,
uveďme ještě na samotný závěr, jak cítil přechod mezi českým a německým
prostředím německý úředník pražského zemského gubernia. Sám se nazýval „básníkem
a filozofem, prostředník byste naň nevytasili z rukávu“. Vyjel si
v srpnu 1796 do Jizerských hor a popis jeho spanilé jízdy přetiskl před
více než 111 lety časopis Horského spolku jako nejstarší cestovatelskou noticku
o tomto kraji. Když se filozof blížil (plížil) k horám a z turnovské
nížiny stoupal za Hodkovicemi do prvních předhůří Jizerských hor, neuniklo jeho
básnickému bystrozraku, že: „…dřevěné, dobré a pěkně postavené domy nastoupily
na místo bědných, slámou pokrytých hliněných chýší, ovocné zahrady zbujněly a
rozkošatěly a děti již nebyly polonahé či totálně nahé a plny špíny, nýbrž
čisťounké a pěkně oblečené. Zmizely malé kulaté kloboučky výrostků, světle
modrá barva oděvů byla stále více zatlačována tmavomodrou, bílé kožené kalhoty
se změnily na černé, světlé vlasy a modré oči byly stále častější a černé oči
vzácnější, zahnuté nosy jsme pozorovali více než tupé a celá rasa nebyla již
tak malá a rozložitá jako v nížině, nýbrž štíhlejší a vyšší. Pouze
v jednom ohledu tratí Němci, a sice německé paní a dívky, Gertrudy zrnité,
a to pokud se jmenovitě ňader a poprsí týče. Zde by měla Mutter Natur směle a
náležitě přenésti něco z často i přílišného nadbytku českých krásek na
jejich severnější sousedky a odpomoci tak podstatnému nedostatku velké části
německých paní a dívek.“
Karel
Gott Don Juan mit uns. Tiše opouštějme vyprávění o dějinách jizerského pomezí,
o Lužických Srbech, Češích a Němcích. Mír všem, zlatý slavík to řekne pouhou hlasivkou, ne rádobypísní hlaholem.
|
