|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Společný výlet do hor - horská chata Ondráš 20. 1. - 22. 1. 17
Autor: Koťátkkko (Občasný) - publikováno 9.4.2017 (13:33:22)
|
|  |
David mi odsouhlasil asi v nějakém momentálním omámení smyslů zimní třídenní pobyt na horách. Snad se nechal unést mými malovanými představami jak se ráno probudíme v lůně přírody a z okna budeme koukat na hory ozářené sluncem a nikdo nikde nebude, jen my a horská chata. O výšlapech a námaze s nimi spojené jsem se z bezpečnostních důvodů nezmínila.
Dovolenou jsme si naplánovali na tři dny, já si v práci brala neděli a David pátek. Po pečlivém výběru příhodné horské chaty, kdy jsem sesumírovala všechny své dosavadní zkušenosti a poznatky, vyhrála horská chata Ondráš na vrcholu Goduly a to z více důvodů. Cena, zvíře, volné místo, v podstatě po výstupu už je člověk na hřebeni a obchůdek dole ve vesnici Komorní Lhotka, takřka těsně před 3 km stoupáním. Příjemný a ochotný pan majitel na telefonu při potvrzení rezervace týden dopředu...tak aby byl i ve skutečnosti a teď už být jen zdraví, abychom nepodlehli nějaké chřipce, když kolem dokola prý řádí. Mé léčitelské okénku hlásalo polykat hodně vitamínu C, tak jsem sypala ze své zásoby poctivě i Davidovi...pod rouškou svého loga: úkolem ženy je, aby byl její muž zdravý a sytý, úkolem muže, aby jeho žena byla šťastná a očekávala jsem, že si mi to za tu poloprázdnou pikslu a pevné nervy nějak vrátí :-).
Zdraví přálo, vše vypadalo nadějně.. ale aby to nebylo tak jednoduché, 5 dní před odjezdem mi chlapci z práce v telefonu oznámili, že mám v pátek školení..no to snad ne, mám volnoo, jedeme přece na hory, říkala jsem to...no tak dobrá, budeš ho mít ve čtvrtek, jak jsi v práci..ha, první krok, umět říct ne a stát si na svém přináší růže, školení budu mít placené a navíc pracovní den bude pestřejší :-)...Vyřešno...následoval telefonát od Davida, že náhle onemocněl jeho kolega a že mu mistrová to volno nakonec nepovolí, pokud jeho kolega za dva dny nedorazí...tak a to vypadalo vážně..čelíčko na stůl a smutek. Kdo by chodil nemocný na jeden den do práce, že..A navíc to David beztak jen uvítá jako vysvobození ..beztak..ale to jsem se škaredě pletla...už jsem si formulovala poslední smutný telefonát panu "Ondrášovi", když tu náhle telefon číslo dva, že Davidovi volno mistrová odsouhlasila, Fakt?? Takže jedém, jupí. No a pak tu byl čtvrtek v práci a já se proškolila spíše čekáním na neustálé oddalování toho školení..ale dočkala jsem se a až někdy po 15 h jsem do 17h trčela se dvěma klukama z ochranky a poslouchala jak správně reagovat na mrtvolu :-). A místo oběda dva banány přímo tam a kafe zalité horkou vodou z vodovodu taky přímo tam, co víc si přát :-) a už byl večer a já se mohla vrátit na svůj infostánek a rozprostřít se k těšení, když tu hle, telefon od objekťáka, že mu musím nutně zítra v pátek přinést výpis trestního rejstříku...tak to ne, a moje NE bylo rezolutní, že dobrý, tak ne...ale pak si to zařiď jak chceš..Tak jsem si chvilku lámala hlavu, jak to teda chci a přišla na to, že nejlépe hned a tak jsem znovu zvedla telefon a volala, ať mne opět na mém infostánku někdo vystřídá, že zaskočím na hlavní poštu a že to stíhám do zavíračky, kde mají do 19h. Tak že jooo, že dobrý nápad :-) Tak trochu v poklusu, v mrazu -7 st, možná i více, jsem pelášila večerním centrem města ostravského, které jsem od svých školních let, kdy má zábava spočívala převážně v návštěvách různých klubů, kin, pizzerií a hospůdek, sotva takto procházela. Při návratu do zaměstnání s čistým trestním rejstříkem :-), jsem už jen sundala čepici a kabát a jala se úřadovat ve svém civilu, na který jsem hodila jen sáčko, aby pak večer byla rychlovka. Brnkla jsem managerovi Jožinovi, že to má v kanclu a byla jsem o spokojenost těžší a o stovku lehčí.
Dvě hodinky jsem ještě trošku pracovala a pak už dle svých harmonických měřítek návratu z práce, jela domů trochu se pobalit a hlavně hodit nohy na stůl a udělat si pohodový večer, poněvadž těch stresů bylo trochu dost. Většinu balení jsem nechávala i na druhý den ráno, protože jsem chytře vymyslela, že horám bude jedno, zda dorazíme ve 12:14 nebo 13:14 a navíc se pan domácí v telefonu tvářil, že by byl i raději, kdybychom dorazili klidně i později...no a plusy jako snídaně v podobě mého zmrzlinového smoothie a dalších pochutin v klidu, žádný spěch v obchodě při nákupu nezbytného piva do vlaku a zásob jídla na neděli, kdy se vrátíme a spánek, delší než 6 h a v neposlední řadě spokojený člověk s vousama, hrály jasně že cestování o hodinu odložit. Odjezd se Svinova byl tedy stanoven na 11:52.
A pak asi desettisíc přestupů, ale ve dvou to nevadilo a cesta utekla rychle, jen v Hnojníku nám málem ujel autobus do Komorní Lhotky, protože se Verun pořádně nepodíval odkud odjíždí. Co jsem cestovala v tyto směry před dvěmi léty, odjížděl vždy od nádražní budovy..tak jsem automaticky zakotvila u cedule a minutu po minutě se mlčky udivovala stále většímu počtu lidí odcházející z nádraží dál na křižovatku a tvořící se hlouček u jakési budky a tak si dál vesele s Davidem stojíme a já už ne mlčky, ale nahlas se divím a mé divení se setká s účinkem a to takovým, že ve vteřině nabíráme rychlost a míříme k přijíždějícímu autobusu. Vousatý člověk pro změnu mlčky zuří, ale kačeří běh na ledu a s krosnou na zádech zvládl, aniž bych se mu smála příliš nahlas. Za pár minut jsme konečně byli na místě výstupu a obchodu u gotického kostelíčku. Že jsme mohli nakoupit v síti Hruška, bylo super, ale to teplo na prodejně a tunový nákup paní před náma, bylo jako za trest. Docela z nás lilo, když jsme se vypotáceli z prodejny, ale hlavní jídlo k snídani a svačinám jsme měli a byl čas se pustit do 3 km výstupu do našeho horského domova :-). Čekala jsem to horší, ale David stejně přestal mrmlal, až když jsem mu vzala tu jeho strašně těžkou krosnu, kterou jsem pak nesla naschvál, jako by to nic nevážilo a po tom, co jsem za chvilku vybrala skvostné místo k prvnímu posezení s výhledem na kopečky a vesnici dole. Tam mi spadla elektronická cigareta do sněhu a mrmlat jsem začala já a že jsem poprvé letos sníh ochutnala, jsem si nechala pro sebe a při postupu dál už Davídek vesele skotačil se svoji krosnou a měl v zápřahu navíc psa :-).
Po cestě nahoru nás ještě přistavil džíp jedoucí dolů se dvěma pány a se slovy: " Dobrej, na chatu Ondráš? " a já odpověděla: " Jasně, to musíte ale zpátky nahoru " :-) Tak se trošku podezřele zatvářili a David do mně šťouch, že se pán neptá na cestu, ale zda budeme u něj dvě noci spát..AHA :-) Joo, jasně, to jsem já, co jsme spolu mluvili, jak jste to poznal :-) No, prej v pátek nahoru moc lidí s krosnama nechodí :-) a že až dojdem, že se ubytujem pomocí paní uklízečky a on pak dorazí z města později.
Táák a za chvilku už jsem poznávala obrysy hotelu, kolem kterého jsem často chodila a říkala si, jaké to musí být fajn tady bydlet a taky jsem se tam jednou schovala pod přístřešek jak jsem jela v dešti na hory..( to jsem ještě měla takové stavy, že mně táhly hory a já tam musela třeba i v dešti :-p), Navíc penzion s cedulí hospody působil vždy tak nějak opuštěně...tak jsem se velmi divila, když jsem při vyhledávání ubytování narazila právě na něj a telefon mi potvrdil, že fungují...A ceny za noc příznivé - 390 Kč za noc a pan Ondráš nám to pak ještě slevnil na 370 Kč, bůh ví v čem měl černé svědomí anebo byl prostě jen tak milý :-), navíc tam mohl pes a vaří... A tak jsem zazvonila na onu nedobytnou pevnost a staré prosklené leč masivní dveře se otevřely rukou hubené ženy středního věku v teplákách, která nás s plachým úsměvem odvedla do poschodí po dřevěném schodišti do osamocené dřevěné chodby a ukázala nám náš pokoj. Ještě jednou se usmála a zmizela za vrzající podlahou do útrob rozmanitého objektu. Tak a celé to bylo našeee :-) Pokoj byl moc pěkný, byla jsem nadšená, povlečené postýlky, s ručníkama a šamponem, televize, sedačky a terasa. Výhled byl sice na opačnou stranu do lesa a nad vchod do restaurace, ale to byl detail. Vždyť jen stačilo vylézt ven o jedno patro níže a otočit se...a vidět hory, město dole v dálce a nebe... jupíí, můj sen.
Ale na pokoji se zatím netopilo a netekla ani teplá voda...a my začali pomalu osychat ze svého propoceného oblečení, když jsme dostali změnami teplot zabrat už ve vlaku, který byl přetopený, pak extrémní teplo u Hrušky a při výstupu. Ale kdybychom se uvnitř více hýbali, tak by to šlo, ale při vyndání pár věcí z báglu a prošmejdění skříněk, se člověk moc nezahřeje a jakmile se David převlík ( já neměla ani moc do čeho a jen jeden rezervní svetr ) a vyvalil se do křesla se salámem a chlebem, jsem málem vrostla do podlahy..chtěla jsem jít rychle prozkoumat okolí než zapadne sluníčko a honéém, bez těžkého báglu.. jak si může dovolit teď svačit, uáá :-). Ale musím ho přece nechat najíst, že..můj vnitřní boj asi byl trochu vidět, tak sem se i vymlouvala na zimu a tak a slib, že jakmile vyjdem ven, tak se vrátí pan Ondráš a zatopí, ale musíme odejít z pokoje, že jinak by to nefungovalo :-) ..tak salám zmizel v dutině člověka a jupííí, jdeme, tak jsem svým nadšením ze zlého člověka s vousama udělala zázrak, protože jak jsme vyšli ven, i David si začal veselit, navíc, když jsme zahlédli slabý proužek dýmu a supicího "pana Ondráše" po našich šlépějích vycházejícího nám v ústrety./Veselý horal/
Podali jsme si tedy konečně ruce, slíbili si večeři na 18 h a ujistili se, že má pivo desítku a spokojeni se jali prozkoumávat při pomalém zapadání sluníčka okolí chaty. /jinak bych samozřejmě nemohla usnout, jak jsem si kdysi v dětství ověřila na našich rodinných cestách do krajů neznámých/
Podle mapy jsem tušila někde kousek od chaty jistý bod, asi památník, nebo nějakou vyhlídku..tak jsme pátrali, leč půl značka skončila ve vysokém sněhu a u strmého kopce zarostlého navíc nějakou křovinou, tak jsme se ještě vydali na druhou stranu, prohlédnout si cestu, kterou půjdeme zítra..trochu jsem se začala bát, že David začne ofrňovat z představy, co ho zítra čeká, ale nezačal a cesta byla pěkně prošlapaná a zavedla nás na krásnou nečekanou vyhlídku. Pod námi bylo v lehkém oparu město v dálce a slunce v červánku za černým kopcem a příhodné posezení ve sněhu. Protože bylo teplo, opravdu, bála jsem se mrazů, které panovaly den předtím, cca -14 a pod, ale ne, na horách bylo cca 0 st, aspoň pocitově. Už jsem se těšila, jak se po večeři vydám na to samé místo, už jen sama se psem..za svitu měsíce, hvězd a světel v dálce.
No a pak se blížila 18 h a byl hlad, teda já ho měla dost, neboť jsem nepropadla kouzlu "pokojového salámu" v zimné místnosti a vydali jsme se na chatu na slíbenou večeři. Po schodech do restaurace jsme minuly dupajícího pana Ondráše, řítícího se ve chvatu do své obytné části v podkroví chaty. Jen na nás pokřiknul, ať deset minutek počkáme a bylo ticho. Sešli jsme dolů skoro po tmě k zamčeným dveřím restaurace, usedli v dřevěné předsíni na staré gauče a čekali..a čekali..a nic..netrpělivě jsem přecházela po ztemnělé chatě a odvažovala se dál a dál zkoumat naše teritorium. Zjistila jsem, že horská chata je docela členitá a má více chodeb a pokojů...leč všechny prázdné :-) Nicméně, žádného kostlivce ve skříni ani ducha za rohem jsem nenašla a asi po 20 ti minutách jsme se dočkali našeho domácího a já se napomínala, abych se pana Ondráše nezeptala co ho zdrželo, jelikož jsem měla podezření na střevní záležitost :-). Ale neodpustila jsem si decentní otázku, zdalipak je již vše v pořádku.. :-) A už se mohla vařit večeře, nějaký zdravý steak a k tomu zelenina...
Avšak jídelní tabule s pobledlými křídovými nápisy pěti jídel, ze kterých tři nebyly a vůně guláše, mi vzala trochu úsměv na rtech. Co teď...změnit myšlení a nekecat Ondrášovi do jídelníčku a dát si prostě ten segedín s něčím jiným, než klasicky bývá, s knedlem a věřit v zázraky :-). A že pan Ondráš byl gentleman, nabídl mi chléb. A že toho chleba bylo více než ta porce guláše a že Davidův smažený řízek s dětskou porcí brambor mohl zasytit tak polovičního Davida, bylo to báječně dobré. David šalamounsky dosytil druhou půlku sebe ještě česnečkou a samozřejmě jej jistil i ten salám. A když se to zapilo pivem, zasytilo to i nenasytného Veruna.
Po večeři jsem nechala Davida Davidem, vyzvedla si z pokoje psa a šla stezkou, tmou, bílou tmou, na vrcholek, na kterém jsme před soumrakem vítali západ slunce. Nyní tam bylo ticho, jen sníh křupal, ale potichu a v dálce dole byla vidět jen probleskující světla města. A pak už jen lesní stíny a moje vrzací deka v igelitu a usednutí do té tmy a kochání se tím vším. Zvedla jsem se, až mi začala být trochu zima a vracela se za mužem. Nějak mi splynul čas, tak jsem si nebyla jistá, zda ho nenajdu někde s lahví rumu pod stolem :-), ale naštěstí časová smyčka byla jen pro mně a já byla pryč něco málo přes půl hodinu a Davídek si vesele telefonoval před restaurací s kamarádem a očividně se mu to zatím všechno líbilo, protože jsem slyšela poslední věty rozhovoru.Byla jsem ráda, dala si s ním ještě jedno pivo a šlo se na telku "domů". A spinkat, abych si ráno mohla vyběhnout....
Do mlhy..nééé, jakto, říkali přece, že v sobotu má být jasno a očividně nebylo. Tak jsem s trochu nabraným obličejem vyšla s Ronem z chaty, ale bylo příjemně, bezvětří a les se tvářil tak trochu nepřístupně. A byl sníh a bylo bílo a bylo ticho a klid a hlavně, první ráno na horách. Jak se pes vyřádil ve sněhu, hodil bobek do hroudy za cestou a já vyfoukla jahodový dým na mlhavé údolí, vrátili jsme se do chaty na snídani a taky násilně vzbudit Tota. ( Davida, který se od jisté doby přezdívá Tot :-) ) Vydupali jsme po dřevěných schodech a mně po včerejší pidiporci už pořádně kručelo v břiše. Těšila jsem se na svoje čokoládové rýžové chlebíčky s jogurtem a krekry se sýrem a jabkem a okurkou, poněvadž to byla má horská snídaně a hodlala jsem toho sníst hodně, doufaje o zasycení.
Zatřásla jsem bílou housenou, která se pomalým brbláním probouzela a k mému údivu docela rychle, na své poměry tedy, vylezla z postele. Totí houseně jsem začala barvit krásy našeho výletu trochu s obavami, jelikož jsem své malé zklamání ze zataženého počasí neskryla, ovšem na toho tvora to mělo opačný význam, začal se těšit, asi jak se mi ztratí v mlze...pak si dal i on něco svého salámového a šli jsme dolů ještě na kafčo. Naštěstí byla už hospůdka otevřená, jakožto byla sobota a dokonce už byla i nečekaně zpola obsazená velkou povykující rodinkou. Takže chata Ondráš přece jen žije a my nebydlíme v domě duchů.. :-).
Pak už se vinula prošlapaná pěšina před našimi kroky a kráčeli jsme si to směr Ropička. A já si stále trochu brblala, jaká že to je mrzutost, že není jasno, až se před výstupem na Ropičku opravdu ta mlha udělala a to tak, že nešlo vidět na pár kroků. A bylo. Byla jsem smutná, protože jet na hory kvůli tomu, aby David viděl jen větvičky stromů a kopec před sebou. Chtěla jsem, aby měl zážitek a hory si oblíbil, jelikož je moc nevyhledává. Ale tak šli jsme, stoupali, mlčky a trochu sveřepě. Normálně by nás oblažoval krásný výhled na protější pohoří a údolí, teď nic, jen mléčná stěna...a všechny předpovědi mluvili jinak a ono houby. Pak jsme začali potkávat pomálu turistů, kteří se nám před stále zavřenou chatou Ropičkou, ztratili v mlze. Turistická dřevěná chata na Ropičce je krásné stavení, s historickým charakterem, ale v rekonstrukci a to už pár let. A tak jsem zavelela, že je načase utříbit si myšlenky a plány a možná tak trochu počkat, zda se mlha nerozestoupí...a vyšli jsme kousek mimo vyšlapanou cestu, já si bucla do sněhu a David na pařez a popíjeli na posilněnou trochu vyčpělého piva, co nám zbylo v PET lahvi, ble. A byl to David, kdo mně utěšoval, jak je mlha na horách vlastně pěkná..a nějak jsme se shodli, že to na tu Kotař risknem, i přes chabé zásoby. A šli jsme cestou necestou, trochu prošlapanou, takže jsme mohli klást své stopy do stop předešlých, z kopečku chvilku a do kopečku...v duchu jsem se modlila, ať to dobře dopadne, poněvadž čím více cesta klesala, tím se chytrý David více kabonil, protože předvídavě si dokázal vyvodit, že zpátky to bude do kopce a nepřeji nikomu vidět Davidovu tvář, když ví, který kopec bude muset vylézt, navíc když si ho ještě sleze a navíc s velkou nejistotou o otvírací době chaty, která byla jediným motivačním bodem :-). Přidala jsem do kroku, protože jeho tvář mlčky řvala :-). Chtěla jsem vidět první tu hroznou skutečnost zavřené turistické chaty a již jsem rozeznávala lidi, stojící před ní a bylo jasné, že je zavřeno, ale přesto jsem hnala, abych zkusila zavřené dveře vzít za kliku..a hle, ony povolili a já vešla do místnosti plné hostů a sluníčka. Protože jako zázrakem se protrhala oblaka a začalo zářit slunce.
Tak jsem vybrala místo, mezitím přišel David, jehož obličej sice nezměnil na výraze, ale já věděla, že už je to všechno ok. Dal si česnečku a pivo, já si dala pivo a koupila si na cestu zpátky lemona v plechu a pak už rychle na sluníčko a dopít to pivo venku a pak si ještě za chatou bucnout do sněhu a pozorovat padající běžkaře, kteří hromadně nezvládali krkolomný sjezd k hospodě a za bujarého veselí z těch pádů, se s němi zdravili. Mně to bavit nepřestalo, Davida po chvilce ano :-). No a pak se stoupalo, ale nebylo to tak hrozné a David mi smířlivě navrhl, ať si jdu, že on má své tempo a chce se kochat. Navíc mi to s tahacím psem šlo opravdu trochu rychleji. Počkala jsem ho po pár kilometrech ve sněhu, už opět před Ropičkou a vyhřívala jsem se na sluníčku. Přišel celkem brzy, až jsem byla překvapená a už vysmátí jsme překlenuli Ropičku, abychom se ocitli opět v mlze, začarovaná půle :-(. Nicméně nevadilo, fakt už ne, scházeli jsme k našemu Ondrášovi víceméně už jen po rovince nebo z kopce.
Blížila se i hodina večeře tak nastaly plány, co si tak dobrého dáme a zda nám pan Ondráš opět nabídne dětské porce. Opět nabídl dětské porce a dokonce mně strašil s borůvkovýma knedlíkama, ale vzápětí se vytasil se svou gurmánskou specialitou pouze pro mne a to s tvz. dietní kuřecí směsí s bramborem a zeleninou. Dietní to bylo asi jenom tou porcí, třemi kolečkamai okurky a mým razantním upozorněním, že nechci na brambory máslo. A tak jsem se bála, že hlady nedospím rána...A David se klasicky nacpal česnečkou a já z nejistých důvodů a z předsevzetí nejíst polívky před hlavním jídlem, tak neučinila. Po večeři byl opět čas vzít psa z pokoje a jít někam ven, ale byla větší zima než včera a já se šla jen projít a Davida donutila opět na mně počkat v hospůdce, abychom si mohli spolu dát ještě čepované. Pak jsme se zas koukali na telku s velmi špatnou zvukovou kulisou a povídali a David si šel znaven lehnout dříve a já pak taky usla, abych se ráno ve 4 h probudila s kručením v břiše. Ach jo. Ale ještě jsem usnula a probudila se do rána zalitého sluncem, tak jsem rychle vyskočila, což je u mně a u rán zalitých sluncem už zvykem a spěchala ven a vůbec mi ten spěch nevadil, protože to vlastně ani nebyl spěch, ale jen velmi rychlé tempo způsobené sluneční energií. Člověk je vlastně taková jedna sluneční elektrárna a když se paprskům otevře a dokáže je přijímat, neuvěřitelně nabíjí. A venku byla zima a bílo a byla neděle a já věděla, že už je náš poslední den tady, ale že máme před sebou ještě dlouhou cestu do Hnojníku na vlak, protože Davida jsem přemluvila, že když se vlastně už půjde z kopce, tak si můžem těch 5 km navíc klidně ujít a čučet na hory, no jupíí :)
A pak už mně čekala konečně snídaně, já si nalámala své zbytky rýžových krekrů do jogurtu a dole ještě kafe se smetankou, kdyby děti mohly pít kafe, tak dětské kafe, ale já to vyřešila dolitím vody a byla jsem spokojená a pak už jsme s báglama na zádech opouštěli naši chajdu a mně bylo smutno, protože to byl krásný víkend a utěšovala jsem se ještě dlouhou cestou před námi a spousty posezeních, která nás ještě čekala.
A dolů se šlo spokojeně, trochu padavě a první posezení posledního dne bylo z nostalgie na stejném místě jako první posezení dne prvního a tentokrát trochu v jiné náladě, takové plné a taky se odněkud zespoda zjevili dva rozveselení pánové a dali Davidovi napít meruňkovice. Mně tedy nabízeli jako první, ale já destiláty nemusím, tak jsem slušně odmítla a dál si potutelně popíjela své maskované načepované pivo z plastové lahve od cocacoly :-). A pak jsme doklouzali z kopečka do Hrušky, abychom si koupili nějakou sváču do vlaku a šli dál po rovince, pak už jen mezi poly a lesíky a já se často otáčela na hory, ze kterých jsme sešli a tak se nám to líbilo, že jsme si nechali ujet vlak a šli ještě prozkoumat jeden pidi lesík za nádražím. A tam si David snědl svoji slaninu do vlaku a já si tam vypila svoje pivo do vlaku a pak už byl tedy čas se zvednout a zamávat a vydat se motovidlem do Frýdku - Místku, kde jsme čekali na vláček do Kunčic a tam se nasedlo na přípoj do Svinova a pak už jsme byli doma a já byla ráda, že jsme doma a spolu, že jsem se nemusela s nikým loučit a že tím, že jsme si to všichni tři užili, přinesli jsme si tak trochu ty hory ssebou.
|
|
|
