|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Už nepřemýšlel o tom, jak dlouho je na cestě, nesčítal absurdity, až je vlastně přijal. Staly se nezbytnou součástí jeho cesty. Vzdal se údivu, ten ho jen zpomaloval, nutil k přemýšlení. Jasně, že měl strach. Bál se neustále, protože jeho cesta byla taková, ale zatím nenarazil na nic, čeho ba se bál víc, než toho, že nedojde cíle.
Býval obyčejný kluk a stále jím je, to jen jeho cesta- skládá obyčejné události do neobyčejných souvislostí. Jak to vůbec začalo? Těžko mohl spoléhat na vlastní vzpomínky. Od té doby, kdy ji poprvé spatřil, stala se vstupní branou k jakýmkoli úvahám. Byla první myšlenkou vždy a znovu- Skrze ni se díval, skrze ni přemýšlel, vzpomínal.
Ano, asi, tehdy. Byla nejspíš sobota. Ještě, než se probudil, měl ji před očima. Měl ji tam, než usnul, ale doufal, že mu spánek uleví, že ho vyléčí. Otevřela mu její máma. Vypadá, jako dobrá čarodějka, napadlo ho tehdy. Duši měl maličkou, stlačenou a tvrdou, jako pecku od třešně. Bolestivě ho tlačila uprostřed Já. Bál se, že se mýlí, že na tu bolest není lék, ačkoli byl, jen jeden jediný, v tom se nemýlil. Usmála se na něj, jako by byl očekáván. Pecka pukla a objevil se zelený, svěží klíček. Otevřel ústa a její matka ustoupila ze dveří. „Pojď dál,“ pokynula mu s laskavým úsměvem. Ano, čekají ho.
„Dobrý den,“ řekl znovu, nebo si to pomyslel. Pane Bože, není připraven. Už jen vteřiny, jen bezcenné něco a znovu ji spatří. Nohy mu změkly a jazyk srostl s patrem. Pak se objevil její otec, strýc, teta- sestřenice, spolužák, taky pes… Vnímal rozpačitý úsměv, který na jeho tváři zůstal, jako opuštěný dům. Necítil se tak, jak vypadal. Cesta mu naservírovala první absurdní pokrm, a tvářila se při tom tak všedně. Zatím co jej vstřebával, vteřiny, to bezcenné něco, se rozplizly za horizont.
„Je tam a tam, zrovna tam jdeme…“ Převážně veselí, samý úsměv. Byly tak bezstarostní, samozřejmí. No dobrá, dobrá. Jasně, že půjde s nimi. Konec konců, mají společnou cestu. Popravdě, oni mohou, on musí, stále se dívá skrze ni.
Je šero, neví jak dlouho, kolikátý den. Nedokáže si vzpomenout, kolik toho už vstřebal, dívá se skrze ni. Už nejde s nimi, oni jdou s ním. Sblížili se, věří jim. Nikdy mu nelhali. Pomáhají mu, z celého srdce si přejí, aby ji našel, vlastně ne našel, vědí, kde je. Z nějakého důvodu je pro ně důležité, aby se s ní setkal, možná ještě důležitější, než pro něj. Nedoved si představit monstrositu takové důležitosti, ta jeho byla hraniční, jen to připouštěl. Během cesta se naučil připouštět. Byl ochotný připustit cokoli, kromě jediného.
Kráčeli rumištěm, divokou loukou při kraji města. Kráčeli nezadržitelným tempem odhodlaných poutníků, jejichž cíl je na dohled. Zbývají stovky metrů. Přísně hranatá internátní budova svítila všemi okny. Ona je za jedním z nich. Ani v nejmenším ho nepřekvapilo, když se k nim na okraji satelitní domkové čtvrti přidala vlčí smečka. Pár, šest, nebo sedm vlků obezřetně vystoupilo ze stínu postranní uličky. Byla to jen další překážka na jeho cestě. Avšak, nebýt překvapený, neznamená, nemít strach. Ti vlci byli obrovští. Ještě nikdy vlky na vlastní oči neviděl. Nebylo pochyb, šli po nich. Poutníci se bezděčně semkli, pes se tiše ztratil v lese lidských nohou. Budova internátu, jakoby se vzdálila. Tam někde je teplá, prosvětlená místnost… Viděl její k nevíře krásná ústa, jemné platinové chloupky na tváři, úsměv, co patřil jen jemu. Dívala se na něj jediným možným způsobem. Jen ten jediný z celé škály nesl život, kvůli němu je na cestě. Ty ostatní jsou muka. Muka větší, než je strach z těch šelem. Opatrně jim vykročil vstříc. Kdo jiný? Ostatní, poděšeně semnuti, mlčky čekali.
„Kšá, huš!“ zamával rukama, dupal- směšné. Vlci zpozorněli, začali obíhat neviditelnou hranici. Skláněli hlavy k zemi, jakoby se ji snažili podlézt. Osmělil se, křičel víc, vybíhal proti těm nejsmělejším. Báli se ho, stahovali se na vzdálenější hranici, až na jednoho. Byl mohutný, narezlý, jakoby se vyválel v uhelném popelu. Ten dokonce několikrát proběhl skrz jejich skupinu. Dvakrát se o něj drsně otřel. Vlastně to byla vlčice. Nemohl to říct s jistotou, jen nabyl toho přesvědčení, jak do něj bokem narazila, jak se přitom podívala, výhružně, dunivě zavrčela. Ti vlci, ať jim šlo o cokoli, zdálo se, že jim chtějí zabránit v cestě. Jemu. Neodvážil by se kteréhokoli dotknout. Jistě by ho roztrhali, ale nezastaví ho.
Vykročil k cíli. Lidé a vlci s ním, i pes se pokorně přidal. Čím byli k cíli blíž, tím víc vlci dotírali, zvlášť vlčice. Znenadání se mu stavěla do cesty tak, že o ni přepadával, stále tvrději do něj narážela. Přes veškerou hrůzu, kterou budila, bylo v jejím počínání cosi teskně zoufalého, až měl chuť zajet prsty hluboko do huňaté srsti, proniknout studeným kožichem až na teplou kůži, zahřát rukama její obrovskou vlhkou hlavu plnou divokých, smutných očí. To však neudělal. Nesmiřitelná divokost toho zvířete vysílala jasný signál: „Dotkni se mě a zabiju tě.“
Konečně stanuli před vchodem osvíceným vstupním světlem, na ulici se zaparkovanými auty zalitými oranžovým výronem pouliční lampy. Skupina lidí s batohy a batůžky na zádech, obíhaná vlčí smečkou. Pro kohokoli jiného absurdní, senzační pohled. Její matka se na něj obrátila. Věděl, že zbývají vteřiny, tentokrát ano. Podala mu půlkruhovou, černou krabičku. Byla vážná. Pochopil, že je to poslední a zároveň nejdůležitější věc. Ukázala mu lepicí páskou přelepené víčko. „Dej pozor, abys to otevřel před ní,“ vpila se do jeho očí, prošla branou a on, jako by procitl. Najednou ostře vnímal chlad ulice, vlhké šero, zachvěl se. Celá absurdita cesty na něj dolehla svou plností a on dostal krásný a čistý strach. Pochopitelně se mu vůbec nelíbil.
Visel jí na rtech. „Rozumíš?“ skláněla se k němu, „musíš to otevřít teprve před ní, tak, aby to viděla.“
Jako v transu kýval hlavou. Nechápal, proč to tak musí být, ale věděl, že to přesně tak udělá. Po tom všem, tohle přece nezvorá. Pevně svíral krabičku, aniž spouštěl zrak z jejích úst, bolestně připomínajících ty, kvůli kterým tu byl, navzdory pravděpodobnosti. S pocitem de ja vu, který jeho unavenou myslí proudil v osmičce, brnkal nehtem ukazováku o konec pásky. Lehce ji odloupnul, připravil si ji.
„Ona jí má celý život,“ pokračovala ústa její matky, „neví, co je uvnitř. To spatří teprve s tebou.“
Bezděčně krabičkou zatřepal, zachrastilo to jako bonbóny.
„Poprvé s tebou. Tohle nesmíš pokazit. „
Hleděla na něj tak dlouho, dokud si nebyla jistá. Pak někdo z nich otevřel dveře. Naposled musel zahnat vlky. Ti se ztratili ve stínech. Avšak když procházel dveřmi, vlčice proklouzla dovnitř. To přeci nejde, nemůže do domu plného lidí přivést vlka. „Huš! Huš!“ hnal ji jako vlnu. Obratně mu proklouzla na schodech. Někdo v patře otevřel dveře a k nim dolehl hluk mnohočetného hovoru. V tom lidském hlaholu, pod teplou září žárovek vypadala vlčice tak nepatřičně, jak byla. Takhle přeci nemohou pokračovat. Odhodlal se a drapnul vlčici za chlupy na hřbetu. Byly husté, jako ovčí rouno. Zlostně se po něm ohnala. Nepustil, nemohl si vybrat. Temně zavrčela, ale ani nevycenila zuby. Nechala se odtáhnout ke vchodu a vystrčit ven.
Teď stál dole na schodech a bylo to, jako když poprvé prošel jejími dveřmi. Téměř na vlas stejný okamžik, mezi nimi jen mezera vyplněná neurčitým časem protkaným, jako nádor cévami, absurdními událostmi. Věděl, že bude někde v tom hlaholu. Jeho průvodci stáli v mezipatře a mlčky mu dodávali odvahy. Potřeboval ji. Pevně stisknul krabičku a zkusmo lehce zatahal za izolepu. Dokázal to. Překonal všechna ta neuvěřitelná protivenství, a teď je konečně tady. Najde ji a přímo před jejími zraky otevře tu krabičku. Konec pásky klouzal mezi náhle zpocenými prsty. Najednou mu přišlo absurdní, jak je všechno kolem normální. S šumivým tepem v hlavě vyšel schody. Otevřel dveře do velké jídelny, byla plná lidí. Ti, kteří seděli u stolů blíž ke dveřím, si bez většího zájmu prohlédli a dál se věnovali sami sobě. Hráli karty, deskové hry, koukali do tabletů, notebooků, bavili se, smáli- šuměli.
Pomalu ztěžka vykročil. Klouzal pohledem po hlavách, zádech, postavách. Trhnu s sebou, když zaslechl smích - málem ten pravý. Viděl přicházet poslední vteřinu cesty. Bál se toho okamžiku. Přišel dřív, než si stačil uvědomit. Teprve po chvíli, když si všimnul, že ustrnul, že zírá déle, než je obvyklé, se vzpamatoval. Seděla u stolu sotva pět metrů před ním, bavila se kamarádkou. Viděl ji ze zadu, lehce z profilu. Štěstí z toho, že ji vidí, se mísilo s hrůzou, že se něco pokazí. Ten nesourodý koktejl emocí, jím bez odporu prostoupil a rozkládal jej na prvočinitele. Těch pár metrů bylo, jako horský hřbet. Zmučené, unavené srdce důrazně bilo. Pumpovalo tu šalebnou směs. Strach mu rozmáčel nohy na perník.
Všimla si ho teprve, když odsouval židli. Když s žuchnutím shodil nevelký batoh, otočila se a zvedla oči. Překvapení a radost, jakou v nich spatřil, zažehlo jiskru, která ho zapálila. Hořel štěstí a studem. Plál, jako suchý keř na poušti. Znovu mu srostl jazyk s patrem, ale to nevadilo, protože zároveň tonul v jejích očích, které se na něj dívaly tím jediným akceptovatelným způsobem. V tom okamžiku byl nesmrtelný, nanebevzatý. Přisedl, obřadně položil krabičku na stůl a trhnutím za pásku otevřel víčko. S tichým zachrastěním vypadl malý červený bonbón. Dívala se na něj, jako by před ní položil chcíplou myš.
„Ty troubo!“ vyhrkla.
Bylo by zbytečné, se v něm čehokoli dořezávat, nic v něm nebylo. Prázdnýma očima hleděl do zamračené, tvrdé tváře. Ani pohled na jeho zranění, ji nedokázal obměkčit, ne dost.
„Tos musel zrovna tady?“ dodala skoro plačtivě.
Rozhlédl se po utichající místnosti. Stále víc lidí jim věnovalo pozornost.
„Tos nemohl počkat, až budeme sami?“
Ano, i on ji ranil. Šel už dlouho a zažil mnoho, ale tohle ho ani nenapadlo. Neobratně zavřel krabičku. Pohrdavě se usmála, pohrdavě a zklamaně. Až příliš zklamaně. Nepokaž to, vzpomněl si na varovná slova její matky. Ale přece to nepokazil, vždyť udělal to jediné, co mu kladla na srdce.
Tich se stalo nepřekonatelným. I přes košili viděl, jak v ní tepe život. Ovíval ho její dech. Možná už naposled. Ne! Ne, po tom všem. Jeho cesta končí tady. Celou dobu překonával překážky, které by nevymyslel a překoná i tuhle. Náhle se jazyk uvolnil.
„Odpusť mi to,“ slyšel vlastní sebejistý hlas. Zněl jako někdo, kdo odhodlaně nastoupil rozhodující zápas.
„Celý jsi to pokazil,“ zamítavě zavrtěla hlavou.
Ona trpí, uvědomil si. Nerozuměl tomu, ale věřil jí. Opatrně, něžně ji uchopil za ruku. Nevyškubla se mu. Místo toho na něj vychrlila, co jí tíží.
„To tě vůbec nenapadlo, že to měl být náš okamžik!? Jenom náš, ta nejintimnější věc… To se nemělo stát- tady!“ Volnou rukou obsáhla celý zalidněný prostor, tichý, jako ranní louka.
„Ne,“ řekl po chvíli tiše, ale pevně. „Šel jsem za tebou, prostě jsem šel. Vytrvale a dlouho. Přes… přes…“ usmál se, hořce. „Šel jsem přímo, nic jsem neobešel, nezpomalil. Přímo, nemohl jsem jinak.“
„Jenže když jdeš přímo, něco tě nakonec zastaví,“ oponovala mu tvrdě.
„To je pravda,“ souhlasil klidně. Bylo by nepravděpodobné, kdybych šel přímo a nic mě nezastavilo, byl by to skoro zázrak. Jenže já šel a jsem tady.“ Významně jí hleděl do očí.
Odvrátila zrak. „Kdybys přitom víc myslel na mě, dokázal bys počkat,“ vzdorovala.
„Kdybych víc myslel na tebe, přestal bych dýchat.“
Sledoval její vnitřní boj.
„Pojď, otevřeme tu krabičku ještě jednou, sami.“
„To nejde,“ vzdechla rezignovaně, „kouzlo už je pryč.“
„Ne, není,“ nedal se, „vypadl jen jeden bonbón, ale kdo ví, co ještě je tam? Nebo ji necháme zavřenou a už se do ní nikdy nepodíváme. Cestou k tobě jsem se naučil tolik…“
Strnula, hleděla do stolu. Ruka v jeho dlani odumřela. Nedovedl pochopit. Byl v cíli a dál neviděl. Vzepjal se k poslednímu pokusu.
„Přišel jsem za tebou. Nenarazil jsem na nic, co by mě cestou zastavilo. Našel jsem odhodlání překonat cokoli,“ Odmlčel se, Poslední vteřina všeho, co znal, co chtěl, mu uvízla v krku. „Přišel jsem za tebou- a našel jedinou věc, která mě zastaví.“
S hlasitým zavřískáním odsunul židli, když si stoupal.
„Lásko, podívej se mě…“
Dál klopila oči. Dotkl se ukazovákem její brady. Jen jediný pohled z celé široké škály ho mohl osvobodit. Pomalu zvedla hlavu. Udělala mu to k vůli, pohlédla na něj. Cosi uvnitř jeho hrudi suše prasklo, v ten moment přestal cítit. Ztěžka nahodil batoh přes rameno. Tahle škola pro ně byla malá, možná i planeta. Není čas přemýšlet, je čas jít. Procházel teple prozářenou jídelnou s živými sochami. Dveře hlučně zaklaply, pak se ještě chvíli chodbou nesly šoupavé zvuky kroků na schodech.
Tu noc někteří spatřili absurdní zjevení. Mladý člověk se bezcílně toulal městem a po jeho boku kráčel obrovský zrzavý vlk.
…
…
Probudila se nečekaně, tak nějak naléhavě. Nemohla říct, že se jí něco zdálo. Prostě byla vzhůru uprostřed noci, ani ji nenapadlo zjistit, kolik je hodin. Prudce se posadila na posteli-tma byla neobvykle temná, jako by opuštěná- čekala. Naléhavost v jejím srdci bobtnala. Čekala na další impuls. Oči, jako prázdné skořápky svědivě pálící, hluboké až do půli hlavy. Zamrkala, teprve teď si všimla toho rozdílu. Obvykle vstane a jde se napít, nebo na toaletu. Nic z toho. Teď, nejlépe hned, ale co?
Nervozita, jako provázky pod kůží, za něž někdo tahá. Už klopýtá z ložnice, potmě hmatá po botníku, zatímco automaticky, bez rozmyslu šroubuje bosou nohu do boty. Má je. Tiskne klíče od auta, druhá bota, dveře zaklapnou, a už po schodech, ani si nerozsvítí. Ví, že je v pyžamu, ale když hoří dům, tohle se neřeší. Teď však hoří něco jiného. Co, to vyřeší cestou. Hlavně honem, rychle.
Ulice je prázdná, lampy nesvítí, ani jediná. Když nastartuje auto, je to tak hlasité, ale žádné okno se nerozsvítí. Má strach, bojí se, že tma skončí, že to nestihne. Zachvěje se při pomyšlení, že by se to mohlo stát. Co? Neví. Musí to stihnout a čas se krátí. Přitáhne rozcuchanou hlavu k volantu, aby se podívala na nebe. Měsíc chabě prosvítá hustými, zašmodrchanými mraky. Rozsvítí světla a před ní se objeví cesta. Elipsovitý tunel vyražený do tmy. Ještě pás, pinkání alarmu utichá.
Jede. Míhají se domy, keře, zaparkovaná auta, značky… Světelný tunel ji vede tmou. Cesta se před ní vynořuje, jako vzpomínky. Vítá je, nepoznává je pamětí, ale citem. Ten strom v zatáčce, pak hup a alej. Vzpomíná si, otevírá okno, ještě teplý vzduch babího léta, cítí své mladé, mlaďoučké, dívčí srdce. Bylo to jinde dávno a přece to přišlo tady, jakoby to sem patřilo. Ohně na konci léta. Snad ani neví, které to byly, ale ta esence z nich, Ten sladkobolný pocit… Vede ji to. Neví, kudy jede, ani kam, ale poznává to. Ne pamětí, citem. Ví jen, že čas ubíhá. Nemá nejmenší pochyby o směru. Světlo ji vede neomylně. Do světla, do světla. Jede rychle, cítí, jak se tma chvílemi otírá o auto.
To schodiště mezi domy, pak garáž a terasa… Maminka ji vede za ruku. Dostala injekci a vůbec nebrečela. Hrdě si nese náplast. Jdou na zmrzlinu. Jako by to bylo dnes ráno. Ale je tam ještě něco, to tam tehdy nebylo. Je si jistá a troch ji to mate, protože si vzpomíná. Vzpomíná si na maminčinu něžnou chladivou ruku na čele, když měla horečku, na ten klid a mír, když se nad ní skláněla Bohyně všech Matek, ta jediná pravá, její. Ale cítila i hluboký, dosud nepoznaný soucit, jako součást téže vzpomínky. Je si jistá, že to tam dřív nebylo, a přece ano.
Čas běží, jako provaz na kladce. Jeden vpřed a druhý vzad. V tom míjení se ztrácí. Cesta najednou vypadá, jako něco dávného. Vynořují se vzpomínky na budovy, které dávno vypadají jinak, nebo už nejsou. Vidí asfaltový chodník s dlouhými prasklinami, vybavuje si přesně, jak které drncaly, když jezdila na kole kolem baráku. Vidí ho v té tmě, hned vedle světla. Je už blízko, už chybí jen pár dílků skládačky. Přece to stihne. Domy, auta, stromy, popelnice… Na okraji světla se tvoří zlatá korona. Odpověď je v ní. Vpravo dolu úzkou jednosměrnou, kanály drncají pod koly. Doleva ostře nahoru ještě užší cestou po kočičích lebkách. Vchod-popelnice, vchod-popelnice, strom. Zastaví. Sedí, široké oči upřené na protější dům. Světlo kreslí na fasádu bělomodrou elipsu s roztřepeným zlatým lemováním. Vybíhá z auta. Pamatuje si studenou mosaznou kliku vchodových dveří, ozvěnu dechu a kroků na schodech.
Hledí do nehybných černých očí plyšového medvěda. Stojí v pokoji, ozářeném světly vlastního auta. Stojí v pyžamu, v cizím dětském pokoji s plyšovým medvědem v rukách. Jako tehdy, když táta přinesl odkudsi medvěda. Nechtěli ji budit, tak jí ho položili do postele. Ale ona se v noci stejně probudila. Úplněk ji probral. Vstala s tím medvědem, aby si prohlédla ve svitu Měsíce. V ten moment si ho zamilovala.
Byl to ten samý medvěd. Ty samé, malé ruce, to samé pyžamo. Je zpátky. Rozplakala se dojetím. Dávno prožité polozapomenuté dětství se jí vrátilo v jednom z nejkrásnějších okamžiků. Rozhlížela se po svém pokoji. Viděla ho z trochu jiné výšky a zdál se trochu menší, ale voněl úplně stejně. Znovu sklonila zrak k rukám, v nichž stále tiskla svého milovaného medvěda, už nebyly malé, byly to krásné maminčiny ruce. Opatrně přistoupila k posteli. Zkušeně, jako by nikdy neodešla, se vyhnula rohu peřiňáku. Krásně hajá, andílek, pomyslela si s dojetím a tvář se jí roztáhla něžným úsměvem.
„Jak by tě někdo mohl milovat víc, než já, holčičko?“ zašeptala, když pokládala medvěda vedle ní na polštář.
Teď už ví. Přistoupila k oknu. Samozřejmě žádné auto, to Měsíc svítil do pokoje. Každý, každý se jednou vrátí, až k tomu dozraje.
„Jak jinak by lidé byli celí?“ říkala si cestou do ložnice.
|
|
|
