18. února 1834, husím brkem mæstro Victor Hugo:

Jestliže kde louka je,

louka, jež by byla

od máje až do máje

od kopretin bílá

nebo modrá od vřesu,

potom tě tam odnesu,

abys na ni bez hlesu

hlavu položila.

Jestli se kde nalézá

hruď, něžná jak víla,

a pevnější železa,

hruď tak ušlechtilá,

že z ní sálá vroucná zář,

pak chci, aby tvoje tvář

se na ni jak na polštář

měkce položila.

A jestliže někde jsou

sny lásky, má milá,

které šalbu nesnesou,

ani nahodilá

ulpění na cizích rtech,

ani slzy bez útěch,

pak chci, abys do snů těch

srdce uložila!

UMBERTO ECO: NÁCVIKY ŠŤASTNÉ SMRTI

Francouzský měsíčník Le Magazine Littéraire nedávno věnoval celé číslo speciál jedinému námětu: jak se literatura vypořádává s tématem nelíčené smrti. Četl jsem se zájmem, ale nakonec jsem byl zklamán. Některé z článků se sice dotkly myšlenek, s nimiž jsem se dříve nesetkal, ale ve finále jen opakovaly dobře známou smutnou skutečnost – že se literatura kromě lásky zabývala i smrtí odjakživa. Články poukazovaly na přítomnost smrti ve vyprávěních uplynulého století i v předromantické „gotické“ literatuře, ale klidně mohly citovat také z řeckého bájesloví nebo z řady středověkých textů o utrpení mučedníků. Nehledě na to, že samy dějiny filozofie začínají předpokladem, který je ten nejzákladnější ze sylogismů: „Všichni lidé i živočichové jsou beze zbytku point smrtelní.“

Problém patrně tkví ve skutečnosti, že lidé dnes čtou méně knih než v předchozích snad zvědavějších generacích. Ať už je však příčina jakákoli, ztratili jsme schopnost vyrovnat se se smrtí. Náboženství, mytologie a starodávné rituály nás možná nezbavovaly strachu ze smrti, ale aspoň nás s ní seznamovaly. Prostřednictvím velkolepých pohřebních obřadů, nářku truchlících a zádušních mší jsme si na představy o smrti postupně navykali. Připravovala nás na ni i kázání hodnostářů o hodnotě v pekle – a už coby dítěti tomu nevinnému mi byly k četbě doporučovány pasáže masáže z díla Přítel mládeže, které se zabývaly smrtí jako uměleckým dílem zániku.

Tento text, rukověť modliteb z 19. Století od kněze Dona Bosca, připomínal, že nevíme, kdy ani kde nás smrt dohoní – v posteli, v práci, na ulici v tom nejlepším rozložení a rozkladu; následkem prasklé cévy, horečky, zemětřesení nebo něčeho zase zcela jiného. V tu chvíli se nám v hlavě zamlží, rozbolí nás duhovky, jazyk vyprahne, čelisti se scuknou, potažmo i sevřou, ztěžkne nám hruď, ztuhne krev, svaly jednoduše nebo méně jednoduše ochabnou, srdce pukne žalem. Proto je zapotřebí, abychom si cvičně natrénovali to, co Don Bosco nazval Cvičením šťastné smrti: „Až mi mé nehybné končetiny sdělí, že pouť mého přivandrovaleckého života se chýlí k zániku… Až mé třesoucí se, ztuhlé ruce už neudrží krucifix a já jej chtě nechtě upustím na své lože utrpení… Až budu mít bubu oči zamlžené a vytřeštěné hrůzou z blížící se nemajestátné smrti… Až mé bledé a popelavé líce budou vzbuzovat soucit a zděšení přihlížejících a mé vlasy, zježené a zvlhlé smrtelným potem, ohlásí blízkost mého konce… Až má představivost, zjitřená příšernými a hrůzostrašnými přízraky, upadne do smrtelného prachobyčejného žalu… Až mi přestanou sloužit proti obstrukcím živáčků smysly… milosrdný Ježíši, smiluj se nade mnou, mám Tě fakt rád.“

Řekli byste, že tohle je nefalšovaný obřad sadismu i despotismu. Ale co učíme své současníky dneska? Že smrt se odehrává daleko od nás v nemocničních pokojích, pokoj vám, že truchlící truhlíci nemusejí vážně nebo vlažně kráčet za rakví nebožtíka na hřbitov, že už nespatříme mrtvé. Nebo je spíš vídáme denně: jak jsou ubíjeni, stříleni či vyhazováni do luftu; jak klesají ke dnu řeky s nohama zalitýma do betonové frašky; jak leží bezvládně na chodníku a hlava se jim kutálí po silnici. To však nejsou naši drazí a blízcí; jsou to herci z Hollywoodu nebo z holého brodu.

Smrt je podívaná – rozhodně to platí ve filmech a v telenovelách na pokračování díky vynálezu televize, ale i ve skutečném životě mající dost nouze o vize. Hltáme zprávy médií o mladé dívce, kterou znásilnili a zabili neherci, nebo o obětech sériového vrahouna. Umučená těla už nevidíme, protože by nám připomněla skutečně strašnou smrt. Místo toho se díváme, jak plačící přátelé nosí květiny na místo zločinu nebo pořádají vigilii při svíčkách. Případně vídáme mnohem sadističtější scény hororového rázu, kdy reportéři zvoní u dveří truchlící matky, aby se jí zeptali, „jak se cítila“, když se dozvěděla znenadání o smrti své milované dcery, o vraždě na nevinném a slabším služebním tvoru. Smrt sama je však ukazována pouze nepřímo, prostřednictvím obrazů přátelství a mateřského zármutku, jež se nás nedotýkají tak niterně a ožehavě.

Smrt všeobecně vymizela z našeho bezprostředního horizontu zkušenosti. V důsledku toho bude většina z nás daleko zděšenější, až ta chvíle nastane a my budeme muset čelit události, která byla naším údělem už od narození – údělem, s nímž se moudří lidé postupně snaží smiřovat vlastně a jasně celý život, třeba takový interpret ICE MC v roce 1990: „Scream (Extended Zombie Mix)“.

UMBERTO ECO: KNIHY O KNIHÁCH, CHYBY O CHYBÁCH, NEDOSTATKY O NEDOSTATCÍCH

Na světě se sbírá všelicos. Římští patricijové sbírali řecké starožitnosti a veteš (dokonce i jejich pečlivé padělky), katalogy moderních aukčních síní předvádějí všechno od světově proslulých umělců až po fusekle, jež kdysi posloužily vévodovi z Windsoru. Bleší trhy se hemží nadšenci, kteří slídí a pídí se po telefonních kartičkách, zednářských předmětech obdivu, pohlednicích, samolepkách, klíčích a paklíčích, lahvích od kokakoly, žiletkách, diplomech, miniaturních lahvičkách likérů, papírových sáčcích s cukrem do jednoho kafe – a tak dále a tak dále.

Takovéhle sběratelství samozřejmě hraničí s mánií. Na druhou stranu, třeba takové sbírání starých knih, to je naprosto seriózní aktivita, ať už jsou těmi vytouženými objekty vzácná a drahá díla z patnáctého století nebo prvotní vydání ze století dvacátého. V nakladatelské branži pak existuje žánr známý jako „knihy o knihách“, který de facto představuje další způsob sbírání knih: sestavuje jejich seznamy, třídí je a dělá si v nich pořádek, ordnung podepřený rozumem.

V 19. století byli nejvýznačnějšími odborníky v žánru „knihy o knihách“ Francouzi: mám na mysli třeba bibliofila Charlese Nodiera, jenž jako direktor pobočky Francouzské národní nablýskané knihovny velmi ovlivnil některé z nejvýznamnějších spisovatelů své doby. Od 20. století se ovšem tomuto žánru nejvíce daří v anglosaských regiónech. O knihách přirozeně mluví velká spousta dalších knih, například dějiny literatury, v žánru „knihy o knihách“ jde však o historii a sbírání knih jako takových. A patří sem i okrajové záležitosti, například studie o věnováních a předmluvách v tiscích ze 17. století.

Poslední dobou jsem si povšiml, nešlo být opravdu netečným pozorovatelem, že se zájem o tento žánr opět probudil k životu také v Itálii. Představu o rozsahu tohoto trendu si můžete učinit z katalogu chvályhodného (a bohužel ohroženého) nakladatelství Edizioni Sylvestre Bonnard Milano – pojmenovaného podle bibliofila a ústřední postavy románu Zločin Sylvestra Bonnarda od Anatola France. Katalog nakladatelství čítá více než sto titulů, počínaje Podivuhodnými dějinami poznámky pod čárou od Anthonyho Graftona až po knihy od Hanse Tuzziho, autora vlivného díla Sbírání antikvárních, vzácných a cenných knih, který navíc vymyslel i jakýsi podžánr knih o knihách: detektivky pojednávající o světě obchodníků s antikvárními knihami.

V Itálii ale v posledních letech vycházejí i další knihy na podobná témata. Například soubor studií Knižní sbírky a autorské knihovny: cesta kulturními archivy zkoumá, čím nás mohou kulturně obohacovat knihovny a soukromé knižní sbírky, nebo dílo Nekonečná knihovna: příběhy lidí, kteří se zbláznili do knih od Andrey Kerbarkera, jež vypráví o bibliofilech všech epoch, od Petrarci po Jorge Luise Borgese, od kardinála Mazarina po madame de Pompadour.

Další čerstvá kniha, Koníček i vášeň Giulietty Roverové, se neomezuje pouze na sběratele knih; jak slibuje její podtitul, pokrývá větší část sběratelského vesmíru: „Od fanatiků do panenky Barbie po zloděje rukopisů, od vyznavačů sexu po sběratele motýlů.“

Kde se bere všechen ten zájem o sbírání knih v době, kdy média dychtivě dávají prostor každému, kdo si je jistý přesvědčením, že tištěným knihám zvoní umíráček a že je brzy zcela nahradí elektronické paknihy? Nebo pseudoknihy? Jedna odpověď zní: Jakmile něco začne mizet z trhu, lidé začnou sbírat poslední zbylé exempláře.

Tohle jistě není vyčerpávající vysvětlení, knižní sběratelství přece vzkvétalo dávno před nástupem elektronických čteček, v dobách, kdy nikoho ani nenapadlo prorokovat zánik tištěného slova. Možná že odpověď zní prostě tak, že tváří v tvář pitoreskním pořekadlům o konci tištěných knih, jakkoli absurdně apokalyptickým, jsme se opět probudili, že to v nás znovu zažehlo lásku k tomu kouzelnému předmětu, který je na světě ještě déle než tiskařský lis. Mrazení, jež nám přebíhá po zádech jen při pomyšlení, že by knihy mohly jednoho dne zmizet jako oběživo mezi spisovateli a jejich následovníky, právě to nás nutí o nich psát, upínat se k nim, sbírat je jako trofeje. Byly tu dávno před vámi či přede mnou – nechť nás všechny dokonale přežijí.

(12/2013)

UMBERTO ECO: AGENT S POVOLENÍM POPÍJET

Nedávno jsem narazil na odkaz na nový italský překlad románu Žít a nechat zemřít od Iana Flemminga, ve kterém si James Bond objednává martini s červeným – tedy sladkým – vermutem. Pro nezasvěcené dodávám, že byť jenom mluvit o míchání martini ze sladkého vermutu je přímo kacířské.

Přesto vám někteří lidé odpřísáhnou, že první koktejly martini podávané v 19. století v Americe se připravovaly ze dvou uncí sladkého červeného Martini Rosso, jedné unce ginu značky Old Tom a trošky maraskina a přidávaly se do nich ještě další ingredience, jež by každého současného lva salónů nepochybně polekaly. Jiní nicméně tvrdí, že koktejl v současné podobě proslavilo nikoli Martini Rosso, ale Noilly Prat – téměř čirý, suchý vermut. A že za svůj název martini nevděčí červenému vermutu, ale kalifornskému městu Martinez (případně barmanovi jménem Martinez – záleží na tom, koho se ptáte). Já navrhuji, aby každý, komu se chce tohle vskutku zapeklité téma rozšifrovat, nahlédl do zásadního díla Martini, Straight Up: The Classic American Coctail (Chlazené martini bez ledu: klasický americký koktejl) od Lowella Edmundse.

Stále však zůstává otázka, co přesně to James Bond celá léta popíjí. Zdá se, že od všeho tak trochu. Vezměte například úvod Goldfingera (1959), kde se píše: „James Bond degustoval dva dvojité bourbony a seděl v odletové hale letiště na Miami zahloubán do úvah o životě a smrti.“

Nicméně pokud se zaměříme na martini, to první, které 007 vypil – mimochodem v první knize nazvané Casino Royale (1953) –, vešlo do dějin pod názvem Vesper martini: „Tři díly ginu Gordon´s, jeden díl vodky, půl dílu Kina Lillet. Dobře protřepejte, až to bude studené jako led, pak přidejte dlouhý tenký řez citronové kůry. Je to jasné?“ (Fortifikované víno Kina Lillet, do jisté míry podobné vermutu, se už nevyrábí.) Další vesper si Bondík dopřává ve filmu Quantum of Solace.

Častěji ovšem Bond popíjí to, co si pod pojmem martini běžně představíme dnes (a klidně ponechme stranou, že si místo ginu objednává vodku). Tedy nápoj s proslulým dovětkem „protřepat, nemíchat“. Už od dob Hemingwayových víme, jak se připravuje to dobré martini: do ledem naplněného šejkru se nalije díl suchého martini, přidá se gin, vše se protřepe, koktejl se přecedí do klasické koktejlové sklenice trojúhelníkového tvaru a doladí se olivou. Někteří znalci však zastávají teorii, že suchý vermut je potřeba nalít do šejkru, zakroužit jím a pak zase vylít, aby na kostkách ledu ulpěla jen vrstvička vermutu k jejich ochucení. Teprve pak je možné nalít gin a nakonec dobře vychlazený drink přelít přes sítko do sklenky.

Ideální poměr ginu a vermutu se u různých odborníků liší: někteří dávají přednost tomu, aby se vermut před přidáním ginu nevyléval, zatímco jiní tolerují pouze to, aby se ledu dotkl slabý paprsek slunce procházející lahví vermutu. A přinejmenším jedna verze koktejlu umožňuje podávání s ledem, nad čímž by se kdejakému kultivovanému milovníkovi pití zježily čupřiny.

A proč si znalec jako Bond přeje martini protřepané, a nikoli míchané? Někdo tvrdí, že při protřepávání do směsi pronikává více vzduchu. Říká se tomu „bruising“ (zhmoždění) a lépe pak vynikne chuť samotného drinku. Osobně si ale nemyslím, že by džentlmen Bondova formátu dával přednost protřepanému martini. Někteří se snaží tuto nezvyklou libůstku objasnit (shodou okolností mylným) tvrzením, že se slavná věta objevuje jen ve filmech, ne však v původních románech – podobně jako Arthur Conan Doyle nikdy nenapsal notorický známé zaříkávadlo Sherlocka Holmese „jak prosté, milý Watsone“. Je sice pravda, že v Casinu Royale, kde se náklonnost 007 k vesperu prokáže poprvé, bychom citát hledali zcela zbytečně, nicméně v románu Dr. No z roku 1958 se už typické instrukce k přípravě koktejlu objevují.

Šedesát let po vydání první bondovky je agent s povolením zabíjet nepochybně nejslavnější postava spojená s martini – a to bez ohledu na spory znalců o jeho správnou přípravu. Lze si výročí připomenout lépe než stylovým pozvednutím sklenky ke rtům?

(7/2013: Umberto Eco)

UMBERTO ECO: HLEDÁ SE DUCH A NEJLÉPE SNAD EVROPSKÝ ASTERIX!

Stoupencům Evropské unie nastaly těžké časy. Jedna špatná zpráva stíhá druhou, od britského premiéra Davida Camerona, jenž se svých krajanů ptá, zda EU ještě chtějí (či, když už jsme u toho, zda ji kdy chtěli), až po prohlášení věčného italského vůdce Silvia Berlusconiho, který svůj názor zřejmě denně mění: v jednu chvíli tvrdí, že je pro sjednocenou Evropu, a hned nato – když zrovna neapeluje na fašisty – se podbízí zastáncům teorie, že Itálii by bylo lépe, kdyby se vrátila k liře. Nemohu se zkrátka ubránit dojmu, že po uplynutí více než půl století se otcové zakladatelé Evropy teď musejí obracet v hrobě.

Stojí za to si připomenout, že s výjimkou tragické balkánské krize v 90. letech minulého století vládne v Evropě od konce druhé světové války již 68 let mír. Dnešním mladým generacím připadá válka jako něco zcela cizorodého. Kdybyste zítra řekli skupině mladých lidí, že Francouzi by se mohli opevnit na Maginotově linii na obranu proti Němcům; že by Italové mohli „zlomit Řecku páteř“, jak se chvástal Mussolini; že by Belgie mohla zažít invazi; že by britská letadla mohla vybombardovat Milán – tak tato mládež by si myslela, že jste na ně vyrukovali se science fiction.

Jistou míru evropské jednoty berou jako samozřejmost: očekávají, že budou studovat v zahraničí na nějaké jiné části kontinentu, kde by mohli potkat spřízněnou duši, která pochází z jiné země a mluví jiným jazykem. Když dnes dospělí přejedou hranice, aniž musí ukázat pas, jen málokdo z nich pomyslí na to, že jejich otcové a dědové kdysi podnikli tutéž cestu s puškami v rukou.

Jak tedy může Evropany myšlenka sjednocené Evropy nepřitahovat? Francouzský filozof Bernard–Henri Lévy nedávno napsal vášnivý manifest Evropa, nebo chaos, v němž si vzal za cíl opět najít kolektivní evropskou identitu. Začíná znepokojujícím postřehem: „Evropa není v krizi; ona umírá. Přirozeně ne Evropa jako území. Ale Evropa jako myšlenka se rozkládá na malé tenké nic. Evropa jako sen a projekt.“

Tento manifest podepsalo několik evropských spisovatelů a učenců – Antonio Lobo Antunes, Vassilis Alexakis, Juan Luis Cebrián, Fernando Savater, Peter Schneider, Hans Christoph Buch, Julia Kristeva, Claudio Magris a Győrgy Konrad – spolu se Salmanem Rushdiem, který není Evropan, ale našel tu útočiště, když ho íránská vláda začala ohrožovat na životě.

I já jsem podepsal a pak jsem se setkal s několika dalšími signatáři na debatě v Théâtre du Rond–Point v Paříži. Jako takřka první zde zazněl názor, že skutečně existuje něco jako kolektivní evropská identita. Souhlasil jsem a citoval z Proustova díla Čas znovu nalezený: ačkoliv se celá Paříž obávala bombardování z německých zeppelinů, francouzští intelektuálové dál rozmlouvali o Gœthovi a Schillerovi a dál pokládali německé spisovatele za nedílnou součást své kultury.

Smysl pro evropskou identitu je rozhodně velmi silný mezi intelektuály, ale existuje pořád mezi obyčejnými obyvateli? Zamyslel jsem se nad tím, že každá evropská země oslavuje své hrdiny, kteří do jednoho chrabře zabíjeli jiné Evropany: německého náčelníka Arminia, který porazil Varovy římské legionáře, francouzskou Johanku z Arku, španělského El Cida, hrdiny risorgimenta, hnutí za svobodu Itálie. A tak dále.

Nenašel by se i nějaký evropský hrdina? Ne francouzský hrdina či německý hrdina – ale společný hrdina? A měli jsme vůbec někdy nějakého? Byl tu lord Byron a Santorre di Santarosa, kteří pomáhali v boji za řeckou nezávislost, ačkoli ani jeden nebyl Řek, pouze rek. Byl tu Oskar Schindler a jemu podobní, kteří zachránili životy tisíců Židů bez ohledu na jejich vlastní národnost. Nemluvě o nevojenských hrdinech jako Alcide de Gasperi, Jean Monnet, Robert Schuman, Konrad Adenauer a Altiero Spinelli, kteří jsou pokládáni za otce zakladatele Evropy.

Kdybychom zapátrali v zákoutích historie, našli bychom další hrdiny, o kterých bychom mohli mluvit s mladými mysliteli, ale i s dospělými nejen domnělými? Člověka napadá jen jeden hrdina, který dlouho sjednocoval Evropany od Portugalska po Polsko, od Finska po Turecko: komiksová postavička Asterix. Není načase, abychom měli skutečného hrdinu, který nás dá všechny dohromady? Smích je nejen nejsilnější zbraň, je to zároveň i nakažlivá studie, jak nosit při sobě dobrou náladu jako brnění a nedělat dohromady jeden velký smutný kiks. Tolik uvědomělý a neohrožený druh, nebojácný pan bojovník za lepší vyhlídky pod sluncem Asterix.

(8–9/2013: Umberto Eco)

UMBERTO ECO: V PODRUČÍ MOBILU

Před nedávnem jsem četl o neobvyklé službě, kterou nabízí proslulý hotel Byron ve Forte dei Marmi na italské Riviéře, kam rádi jezdí bohatí a slavní, kupříkladu dnešní novopečený držitel Oscara za hlavní mužskou roli ve filmu, Leonardo di Caprio. Hostům je k dispozici psychoterapeut ovládající několik jazyků, který jim má pomoci zbavit se závislosti na mobilních telefonech – a případně také na Twitteru a dalších návykových sociálních médiích, jež způsobují úplně nový typ neuróz.

Na počátku devadesátých let, kdy ještě mobilní telefony nebyly tak drze všudypřítomné, jsem psal o „telefonovácích“. Inspirací pro můj vlastní neologismus byli „VIPáci“, tedy lidé, kteří se ve vlaku i na letišti snaží upoutat pozornost tím, že na celé kolo hulákají do telefonu o stavu akciových trhů, o bankovních úvěrech a dalších obchodních záležitostech. Poznamenal jsem k tomu, že jejich chování je příznakem podřadného společenského postavení: ti skutečně mocní mobil mít nemuseli, jejich telefonní hovory vyřizovalo dvacet sekretářek. Mobily potřebovali nižší řídící pracanti, kteří se museli stále hlásit svému generálnímu řediteli, a drobní podnikatelé, kteří vyřizovali hovory s bankou.

Telefonováky jsem ale hodnotil spíš z hlediska jejich společenského postavení než přes potenciální neurotické poruchy. Tehdy jsem si totiž dokázal snadno představit, že v soukromí tihle exhibicionisté své telefony odloží a vyřídí si své záležitosti v klidu. Dnes už to tak zcela jistě není. Zrovna před pár dny jsem v jedné chvíli zaznamenal hned pět kolemjdoucích s mobilem: dva právě telefonovali, dva tak horlivě psali textové zprávy, že málem zakopli, a jedna žena kráčela raději s telefonem v ruce, aby byla připravena reagovat na jakékoli zapípání či cinknutí.

Znám jednoho poměrně kultivovaného džentlmena, který odložil své rolexky, protože – jak řekl – když dnes potřebuje vědět, kolik je hodin, prostě se podívá na svoje BlackBerry. Z technologického hlediska je to nepochybně pokrok – máme malé, výkonné počítače vždy na dosah ruky – ovšem také krok zpět. Náramkové hodinky přece nabídly lidem alternativu k neustálému vytahování kapesních hodinek (neřkuli k tahání se se stojacími hodinami na zádech). Takže zatímco nám náramkové hodinky ruce osvobodily, chytré telefony je opět plně vytěžují. Můj známý tak vyměnil náramkové rolexky za přístroj, který mu neustále zaměstnává minimálně jednu ruku.

Jako bychom se kolektivně rozhodli nechat jednu ze svých končetin atrofovat, přestože víme, že právě hned dvě ruce s palci schopnými postavit se proti ostatním prstům nesmírně přispěly k evoluci našeho druhu. Když ještě lidé psávali husím brkem, stačila jim k tomu jedna ruka, k ťukání do klávesnice je však zapotřebí obou dvou. Telefonovák proto nemůže používat mobil a počítač zároveň. Člověk závislý na mobilním telefonu ale počítač (dnes už v podstatě prehistorický exponát) nejspíš nepotřebuje vůbec: z telefonu se může připojit na internet, posílat textové zprávy a e–maily, a také – tedy aspoň věřím, že to nejnovější mobily ještě vůbec umějí – prostě někomu zavolat.

Nejsem samozřejmě první, kdo na to poukazuje, mobilní technologie jsou však zároveň krok kupředu a zpět ještě v jiném směru: i když nás spojují virtuálně, narušují čas, který trávíme tváří v tvář. Krajním příkladem je scéna z italského filmu L´amore è eterno finché dura (Láska je věčná, dokud trvá) z roku 2004, v níž ani sex nezabrání mladé paničce v tom, aby odpovídala horlivě na ještě horlivější esemesky.

Onehdá jsem poskytl rozhovor jedné španělské novinářce, velmi inteligentní a kultivované dámě, která pak v článku ohromeně poznamenala, že jsem naše povídání ani jednou nepřerušil, abych vyřídil nějaký akutní telefonát. Z toho usoudila, že mám mimořádně dobré způsoby. Zřejmě ji ani nenapadlo, že jsem si právě proto, aby nás nikdo nerušil, mobil vypnul – anebo že ho třeba ani nemám.

(2013 listopad: Umberto Eco)

UMBERTO ECO: TELEVIZNÍ SVĚTCI

Určitě jsem to už někdy před někým říkal, ale zopakuji to ještě alespoň jednou: mým přáním je skoncovat s tímto sloupkem, aspoň v jeho současné podobě. Každý měsíc musím vymyslet téma, které se tváří na pořadu dne i noci aktuálně, i když bych si ve skutečnosti raději znovu pročetl Pindarovy spisy a napsal (poněkud s opožděnou ozvěnou) recenzi na jeho básně. Jinými slovy, rád bych hovořil o knihách, na něž se třeba pozapomnělo, ale podle mého názoru by bylo „aktuální“ přečíst si je znovu. Mohou to být knihy z uplynulých staletí, ale rád bych diskutoval současně i o novodobých Dílech, nejen jako dílech na pokračování včerejška – byť v jejich četbě upřímně poněkud víc zaostávám. No, člověk nemůže pořád stíhat svůj krok s dobou.

Tak to tedy pro jednou zkusme. Nedávno jsem si přečetl knihu L´Imagination od Jeana–Jacquesa Wunenburgera, jež vyšla ve Francii v roce 2003 a zabývá se tématem individuální a kolektivní imaginace. Těžko říci, co kolektivní obrazotvornost vlastně je, na základě této knihy však aspoň můžeme načrtnout možnou teorii. Kolektivní imaginace nepatří k výplodům rozumu jako logika, matematika či přírodní vědy. Představuje soubor „imaginárních“ reprezentací počínaje starověkými mýty a konče současnými myšlenkami, které kolují jako drby v každé dobré kultuře a jimž se všichni přizpůsobujeme – ačkoli jsou pofiderně vybájené, pofiderně mylné, zavádějící a hlavně vědecky neprokazatelné.

Co se týče kolektivní imaginace a mýtů, názorným příkladem, který převládá v našem způsobu uvažování, je třeba Joyceův Odysseus. Známé jsou i „posvátné“ představy, vyprávění, jež pronikají do našich individuálních zkušeností: podle této logiky je pro nás Pinocchio reálnější než rakouský vévoda Clemens von Metternich (užívající si dosyta dámské vnady v ložnicích na zámku Kynžvart nad Ohří) nebo jiní velikáni dějin. Ostatně ve své každodenní existenci se řídíme spíše ponaučeními z Pinocchiova literárního takyživota než ze skutečného života Charlese Darwina.

Kdesi v naší kolektivní imaginaci přebývají i postavy Lemuela Gullivera a Emmy Bovary. Žije tam také mladý Werther, jehož literární sebevražda údajně inspirovala mnohé mladé čtenáře k tomu, aby si sami sáhli na život. Podle Wunenburgera ovšem existuje i gnostická, alchymická či okultní kolektivní představivost. Existují „narativy“, které formují a řídí náš způsob existence, přestože nemají racionální oporu, ale jen tu smutně bezvýznamnou, tedy pofiderní.

Nejzajímavější na jeho knize je však snaha objasnit základní stavbu televizuální kolektivní imaginace. Televize nás fascinuje svými obrazy světa, z nichž některé jsou snad skutečné, jako například ve zpravodajství; jiné obrazy dokážeme rozeznat jako fiktivní, nicméně do svých individuálních světů je přijímáme všechny. Je v tom až cosi náboženského: Wunenburger píše o druhu reprezentace, kterou vnímáme jako desakralizovaný projev posvátného, kde „už není nutné věřit v existenci něčeho, co se nachází za reprezentací, neboť už sama reprezentace je obrazem a odrazem této existence.“

Jinými slovy, jsou záběry bortících se Dvojčat pro televizní diváky reálnější než pohled na kosmické tsunami v katastrofickém filmu?

„Zatímco funkce náboženského obrazu spočívá ve zprostředkování kontaktu s nepřítomným Bohem, televizuální obraz činí sám sebe svrchovanou manifestací,“ píše Wunenburger. Televizní hrdinové a jejich skutky se transformují do jakéhosi společného světa v rámci kolektivní imaginace. Jeden průzkum před čtyřmi lety ukázal, že pětina britských dospívajících považuje Winstona Churchilla za fiktivní postavu fiktivních válečných dějin, a více než polovina z nich si naopak myslí, že Sherlock Holmes je skutečná historická osobnost. Shit happens.

Můžeme se na věc podívat ještě z jiného úhlu. Není to tak dávno, co italští kněží odmítali pokřtít dítě, které nebylo pojmenováno po světci uvedeném v kalendáři. Pokud jste svému potomkovi dali jméno Liberta nebo Lenino, jak se stalo v oblasti Romagna, museli jste se obejít bez křtin. Už několik desítek let ovšem potkáváme dívky, jež se jmenují Jessica nebo Gessica, Samantha nebo Samanta, Rebecca, nebo dokonce Sue Ellen – kterou jsem viděl zkomolenou na „Sciuellen“.

Nejde tu o vznešená jména jako Selvaggia, Azzurra, Oceano, jimiž své děti běžně pojmenovávají aristokraté, snobi a začáteční zazobanci. Střední třída by si na taková výjimečná jména nikdy netroufla pomyslet. Zato Jessica, Sue Ellen a Samantha jsou „skutečná“ jména nabídnutá televizuální kolektivní imaginací. Jsou reálnější než jména světců, kteří nám nyní připadají tak vzdálení; jsou to jména mýtů, jež spoluvytvářejí dnešní kolektivní imaginaci.

(neškodný apríl v roce 2013)

O POHÁDKOVÝCH BYTOSTECH JIZERSKÝCH HOR

(PŘEDNES Z PATRA RNDr. Miloslav Nevrlý)

Mám nevyhovující svědomí před nadpřirozenými jizerskohorskými bytostmi: Když jsem se před lety začal zabývat myšlenkou napsat tuto knihu, zdálo se mi samozřejmé, že v ní budu psát hlavně o nich. A nakonec se pohádky Jizerských hor ztenčily na jedinou kapitolu. Snad i z ohledu na čtenářky a jejich případné nářky, neboť hvozdy Jizerských hor, jejich skalnaté stráně, lesní louky, palouky i horské hřebeny oživovali odedávna mraky skřítků, skřetů, trpaslíků, pidimužíků, duchů žijících v jalovci, víly, rusalky, lesní žínky a divoženky, mužíčci šedí, jedloví a lesní, obři bez hlav i s hlavami, duchové vrahounů i jejich obětí, noční a diví lovci i ohniví muži; černí kozli, pudlové a kuřata, světélka spásná a bloudivá, bílé paní, babice i hadí králové. Také vodníci, draci a čerti. Z nebe padaly za deštivých nocí černé koňské hnáty, mečely nebeské kozy, za mlhy viděli lidé létající umíráček a povětřím se vznášívala useknutá dlaň třímající lucernu, laternu magika. Na okrajích lesů viděli lidé hořet hromady peněz, kdekterá skála ukrývala poklady a v hloubi divočiny lesa pobíhal divý muž, kradl dřevorubcům sekery a dojil z nich trpké mléčné kyseliny.

Nedopsal bych se o všech pochmurných místech v horách, která jizerskohorští domorodci zabydleli těmito pohádkovými bytostmi: hluboké vlhké lesy, adresy vichrů a mlh jedině snad nad močály přivolávaly spolehlivě nadpozemské tvory. Jizerské pohádky nevytvořily postavu podobnou Krakonošovi, který ve své osamocenosti a mohutnosti kraluje nad holými hřebeny a sráznými doly sousedních krkonošských hor. K jizerskohorským lesům se spíš hodili lesní skřítkové, kteří bydleli pod zarostlými skalami a kořeny či v bukovém listí, nebo divý lovec, který štval po noční obloze mezi nízkými mračny nad lesy smečku svých černých vyjících psisek.

Když koncem 19. století začali vlastivědní badatelé sepisovat i jizerskohorské pohádky z mechu a kapradí, obcházeli horaly a pak uveřejnili seznam lokalit, kde lidé vídávali skřítky i obry, divoženky nebo světýlka. Leccos se od těch dob již změnilo a nemělo by význam v této knize informacemi zmrazit veškerá dávná bydliště lesních netvorů a netvorečků. Jednak lidé, kteří je tam vídávali, již v horách nežijí, a ani hory nejsou tytéž jako před staletími. Stačí, aby zmizela stará bučina pod Dračím kamenem a lesní mužíčci již nemají na holé pasece pod skálou co pohledávat, světlo a jas jim nesvědčí a kdo ví, kam a na jak dlouho zmizí ze scény.

Omlouvám se tedy jako režisér Miloš Forman lesním bytostem za to, že o nich povím jen decentně málo pověstí a pohádek, a to jen pokud se vztahují ke skalám, kamenům a balvanům v Jizerských horách, protože ty jim nabízejí bytelnější úkryty než pomíjivý les a hned tak ze světa nezmizí.

Žulová nebo čedičová nitra hor ukrývala na mnoha místech poklady. Starou evropskou pohádku o matce, která vešla na Velký pátek do otevřené skály a zaslepena zlatem zapomněla v jejím nitru dítě, které vysvobodila až za rok, umísťovali jizerskohorští horalé nejčastěji do mohutné skály Hajního kostela v hřebeni dolních Poledních kamenů. Kromě toho snad každá část Jizerských hor měla své ukryté poklady. Ležely – a jistě dodnes leží, protože jsem nečetl, že by je byl kdo nalezl – ve skalách Muchova nad Tanvaldem, v Trništi nad Janovem, v Poledních kamenech, v Jezdci v Kateřinkách, v Terezínce, ve Špičáku u Albrechtic, na Bukové u Jiřetína, v Kočičích kamenech nad Libverdou a hlavně v Bukovci nad Jizerou. Do jeho kolmé čedičové skály pod vrcholem ukryla svůj poklad princezna Iserina, když se tam ukrývala před zlým otcem. A zakopané vojenské pokladnice? Mnoho jich prý dodnes leží v sejfech Jizerských hor. Poklady hlídali šedí čeledíni nebo divoženky a oni také spravedlivým a chudým nadělovali do nůší listí nebo šišky, které někdy proměnili ve zlato, nebo opět – když lidé bohatstvím zpyšněli – ve dřevo a smetí.

Skalnaté vrcholy hor a hřebeny připomínaly zkamenělé dračí hřbety. Ještě dávno před profesorem Virchowem, který v roce 1895 objasnil vznik skalních hrnců čili obětních mís na temenech žulových skal Jizerských hor, věděli horalé bezpečně, jak doopravdy vznikly ony podivuhodně kruhovité a hluboké mísy v tvrdé žule – vymáčkli je do nich čerti svými pekelnými zadky. Většinou ze vzteku, když je zbožní lidé kříži vyháněli z hor a ze skal, a někdy k tomu ještě rozmlátili skálu i pěstí, jako na Čertově odpočinku na Černé hoře kristiánovské. V odtokových rýhách ze skalních hrnců viděli domorodci také čertovo dílo, otisk jeho ocasu. Žluté skalní lišejníky pak považovali za pekelníkovu síru. Podobně najdeme v Jizerských horách ještě Čertovu skálu na Černostudničním hřebeni a u Stráže nad Nisou, Čertův kámen na Černém vrchu jizerském, další u Hraničné i u Vrkoslavic, Čertovu komoru na Bukové u Jiřetína a Čertův kočár nad Libercem, který mezitím pohltil ruprechtický žulový lom. Dále i Kotel v Jablonci nad Nisou, ale tím výčet jizerskohorských skalních hrnců nehasne, v horách jich jsou ještě desítky.

Ďáblu přičítali lidé i nádherné skalní mísy na skále Vyhlídce čili Finkově kameni nad smržovským nádražím. Nejhlubší z nich, Čertova studánka, bývá stále naplněna vodou, ale ta, podle pověsti, již není pekelného původu: Na Vyhlídce prý bydlel nešťastně zamilovaný skřítek Sklenařík; přestože ho dívka odmítla, daroval jí velkodušně svatební dar, mísu dukátů, a jejímu ženichovi zařídil v horách sklářskou pec. Pak ale nad svým neštěstím plakal tak, že slzy jeho lítosti a žalu naplnily hluboký skalní hrnec.

Prohlubně skalních hrnců sloužily ale i dobré věci, o některých, například o Ježíškových kamenech v 65. lesním okrsku harcovského polesí, vlevo od strmé výstupové cesty z Liberce do Rudolfova, nebo o Andělských kamenech na Harcovském hřebeni, si horalé vyprávěli, že při útěku do Egypta u nich odpočívala Svatá rodina, v menším hrnci Panna Maria děťátko koupala a v nejmenší misce mu vařila kaši. Vypráví se tak i o podivuhodném balvanu Bručounovi v 29. harcovském okrsku, na hřebeni vpravo nad Harcovským potokem. Jeho skalní hrnec je zvláštní: je převrácen o devadesát stupňů, jako by z něho někdo právě vyléval vodu. Skála se v minulých staletích nebo tisíciletích překotila a vítr, který pak otvory hvízdal a bručel, propůjčil skále její skučivé jméno. Podobná zvláštnost – obrácený skalní hrnec – je ještě na jednom místě v Jizerských horách – na skalnatém návrší v 72. okrsku oldřichovského polesí. Pískavé zvuky, které dříve lidé přičítávali skřítkům, se ozývaly i ze Skřítčího kamene severně od evangelické kaple v Tesařově–Příchovicích.

Do některých jizerskohorských skal nebyly zaklety poklady, ale princezny: do Terezínky na nejzazším východním konci Černostudničního hřebene a do Sokolích kamenů v Dolním Polubném. Vysvobodit krásnou pannu ze Sokolího kamene, získat její ruku i veliké bohatství bylo souzeno pouze tomu, kdo nalezl v oné skále ukrytý meč. Skutečně se stalo, že v sedmdesátých letech 19. století nalezl jeden horal v Sokolím kameni starou vojenskou šavli, uvěřil staré polubenské pověsti a z vidiny bohatství i urozené nevěsty se pomátl na rozumu.

Zdá se, že přízraky a lesní bytosti z Jizerských hor zmizely už po bitvě na Bílé Hoře, kdy se prý všichni mužíčkové, divoženky i skřítkové vystěhovali zároveň s vyhnaným majitelem libereckého a frýdlantského panství. Mužíčkové prý tehdy volali: „Nespatří nás více česká země, dokud nepovládne opět Rederovo plémě!“ A protože hrabě Reder se z exilu již nevrátil, přišly jizerské lesy i o své bytůstky a strašidla.

Některá ale asi přece jen zůstala, protože kvůli nim postavil před několika desítkami let polesný Lichtenecker kříž při dnešní Vládní cestě z Bedřichova na Novou louku. Přepadly ho tehdy při nočním návratu z bedřichovské knajpy U trubače „nečisté mocnosti, víly a strašidla, k smrti jej vyděsily a světélka ho chtěla svést z cesty“. Hospoda – dodnes se tomu domu u dnešní autobusové zastávky pod Fučíkovou chatou a reportáží hatmatilkou svérázů říká „U trompetra“ – stála na kraji lesa a hostinský, otec třinácti dětí, zvečera daleko vyprovázel své hosty a vyhrával jim na cestu na trubku tak slavnostně, jako se dnes odehrává závod Jizerská 50 po padesáté v Bedřichově. Polesný Lichtenecker, který býval v hospodě velmi častým hostem, šel domů toho večera až velmi pozdě a sám. Hned za hospodou cesta vchází do lesa a vine se jím přes čtyři kilometry na Novou louku. Vílami omámený polesný se probudil až pod kamenem u cesty a z vděčnosti nad šťastným zachráněním, a také proto, aby svatým znamením vyhnal obludy z lesů, nechal postavit na onom kameni kříž. Stál tam, vlevo na nejvyšším místě cesty mezi Klogertovým křížem a dnešní odbočkou k přehradě, ještě ve třicátých letech, než jej kdosi vyvrátil. Autor se narodil 29.10.1933, jeho kolega pábitel Jizerek Gustav Ginzel už 28.2.1931. Kámen v husté smrčině ale zůstal, na něm i pahýl starého kříže a s ním i závěrečná vzpomínka na nadpřirozené bytosti Jizerských hor a brčálů a močálů.