CETINJSKÉ AMBASÁDY

Kdybyste do Cetinje, městečka pod zlověstně vyhlížejícími šedivými skalami hory Lovćen, přijeli bez znalostí černohorské historie, tabulky s nápisy „ambasáda“ by vás nejspíš zaskočily. Diplomaté své úřady již dávno opustili, honosné budovy však stále vypovídají o slavné historii města.

Do dějin vstoupilo v roce 1482, kdy se v Cetinji usadil legendární černohorský vůdce Ivan Crnojević, vybudoval zde knížecí palác a klášter. Ivanův syn a nástupce Đurađ nechal dovézt do Cetinje první tiskárnu na celém Balkáně. Necelá tři desetiletí po Guttenbergově vynálezu knihtisku tak mohla být v Černé Hoře vytištěna první kniha. Z této doby pochází i Octœchos – Kniha osmi hlasů, která je jednou z nejstarších sbírek liturgických písní ve slovanském jazyce. Cetinji připadla role politického a kulturního centra knížectví Zeta a později království Černé Hory hlavně kvůli její nedostupnosti v horské krajině, která ji chránila před útoky Turků. I když město třikrát obsadili, nikdy se jim v něm nepodařilo udržet po delší čas.

Význam Cetinje se ještě zvýšil, když Petar II. Petrović–Njegoš, světský i duchovní guru Černé Hory, považovaný rovněž za jejího největšího básníka píšícího srbštinou a národního poetu, upevnil v devatenáctém století v zemi moc. Za vlády jeho synovce Danila II. Černá Hora u Grahova v roce 1858 vyhrála svou nejdůležitější bitvu s osmanskou říší, proslavila se tím po celé Evropě a posílila svou vojenskou, politickou a diplomatickou pověst. Respektoval to i berlínský kongres v roce 1878, který zemi, v níž tehdy žilo necelých 300 000 lidí, uznal jako samostatný a nezávislý stát. Cetinje se čtyřmi stovkami budov a 2 500 obyvateli se stala hlavním městem a sídlem diplomatických misí. Jejich jepičí éra skončila vypuknutím první světové války a obsazením Cetinje rakousko–uherskými jednotkami. Po válce byla Černá Hora připojena k Srbsku a stala se součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Od časů federativní Jugoslávie je hlavním městem republiky Černá Hora Podgorica.

Bývalé zahraniční ambasády v Cetinji jsou dnes vyhledávaným cílem návštěvníků, pro něž jsou budovy zastupitelských úřadů v malém městě se 17 000 obyvateli raritou. Britská ambasáda v koloniálním stylu s okrovou omítkou a znakem království nad vchodem dnes slouží jako hudební konzervatoř. V bývalé ruské ambasádě v barokním slohu sídlí Fakulta výtvarných umění Univerzity Černé Hory. Stejně reprezentativně vyhlíží secesní francouzská ambasáda, jedna z nejhezčích budov v Cetinji. Podle dodnes vyprávěné historky měla stát v Egyptě, ale chybou úředníků francouzského ministerstva zahraničí se ocitla v černohorském království. Také další budovy někdejších zastupitelských úřadů, vesměs dobře udržované, slouží dnes většinou kulturním účelům, do prostor bývalé srbské ambasády se například nastěhovalo Etnografické muzeum.

Ospalá provinční Cetinje svůj politický význam dávno ztratila, stále však zůstává pokladnicí černohorského kulturního a historického dědictví. Nejstarší historickou památkou je kostel Vlaška crkva. Kdysi nejdůležitější institucí ve městě a stále sídlem černohorského metropolity, hlavy tamní pravoslavné církve, je mohutný kamenný klášter svatého Petra Cetinjského, vybudovaný v roce 1701. Stavitelé do něho začlenili prvky z původního kláštera Crnojevićů, který obránci vyhodili do luftu, aby se nedostal do rukou Turků. Současnému klášteru dominuje zvonice, jeho součástí je mariánský kostel, mnišské cely byly vestavěny do skály. V kapli Ćipur zřídila černohorská vláda v roce 1988 královskou hrobku pro Nikolu I. Petroviće–Njegoše, jenž v zemi panoval mezi lety 1860–1910 jako druhý černohorský král. Ostatky Nikoly I. a královny Mileny Vukotić do ní byly uloženy v roce 1989, když byly převezeny ze San Rema v Itálii. Později byly do Cetinje přepraveny z různých částí Evropy i ostatky dalších členů dynastie, jež vládla v Černé Hoře v letech 1696–1918.

Z prostor působivého klášterního komplexu se panovník i vládní úřady přemístili do Biljardy, jejíž mohutná stavba pochází z roku 1838. Jméno dostala podle biliáru, který si Nikola I. Petrović–Njegoš dovezl pro zábavu z Vídně, byl to tehdy jediný kousek v celé Černé Hoře. Jednopatrová stavba má podobu opevněného zámku, který původně kryla olověná střecha. Když obráncům města docházelo v bojích s Turky střelivo, roztavili na ně střechu spolu s olověnou sazbou ze zdejší tiskárny. Njegošovo muzeum, umístěné v historických prostorách, je věnováno této mimořádné postavičce černohorských dějin.

Z Biljardy Nikola I. přesídlil do nedaleko stojícího paláce z roku 1867, jenž zvenčí překvapuje svou jednoduchostí. Dochovaly se v něm interiéry s výzdobou i vybavením z doby, kdy zde žila královská rodina. V přízemí se nachází studovna krále Nikoly s jeho uniformami a zbraněmi, knihovna obsahuje i vzácné kousky z Crnojevićovy tiskárny. Jednopatrová stavba byla v roce 1926 přebudována v Národní muzeum, jehož sbírka obrazů má nejen uměleckou, ale i historickou hodnotu. Portréty zobrazují členy královské rodiny a jejich příbuzné z dalších evropských královských rodů. Nikola totiž provdal pět ze svých dcer za krále a vévody, a tak získal přezdívku „evropský tchán“. Mezi historickými obrazy se vyjímají i díla českého malíře Jaroslava Čermáka, nadšeného zastánce myšlenky slovanské vzájemnosti. V polovině devatenáctého století v Černé Hoře kreslil skici i maloval monumentální kompozice plné obdivu k statečnému odboji Černohorců vůči Turkům. Známé jsou jeho obrazy Únos Černohorky, Raněný vévoda a četné portréty Černohorců. Při druhé návštěvě země se dokonce sám zúčastnil osvobozovacích manévrů u Cetinje.

Architektura 18. a 19. století, mimo jiné i působivý Zetski dom, královské divadlo, je v Cetinji usazena do zeleně, stromy lemují takřka všechny ulice, obklopují ambasády, zvláště rakouskou a britskou, i další význačné budovy a přecházejí v Městský park a Královskou zahradu. Z vrcholku pohoří Lovćen shlíží na Cetinji mauzoleum Petara II. Petroviće–Njegoše. Sám si toto místo vybral. Kvůli obavám z Turků se jeho přání vyplnilo až v roce 1855, v průběhu první světové války ale Rakušané hrobku v malé kapli zničili a ostatky putovaly zpět do Cetinje. Stavba podle projektu chorvatského sochaře Ivana Meštroviće začala až při příležitosti 100. výročí úmrtí velkého vládce (1951) a dokončena byla v roce 1974. V podzemní kryptě se nachází mramorový sarkofág a obrovská socha Petara II. s otevřenou knihou v klíně. Narodil se v malé vesnici Njeguši, která leží na silnici z Cetinje do Kotoru. Národnímu vůdci je tam věnováno muzeum umístěné v jeho rodném domku. (Jaroslav Skalický)

JAROSLAV ČERMÁK

☼       1.8.1830     PRAHA                   ۞        23.4.1878      PARIS    (NOJO, DOŽIL SE JEN 48)

Když se během červnových nepokojů na ulicích roku 1848 střetali Pražané s Windisgrätzovými granátníky, ještě mu nebylo plnoletých osmnáct pro průkaz totožnosti. Belhal se v té době o berli, neboť si z vlastní dětské hlouposti kdysi dávno přivodil závažný malér, totiž v sedmi letech se jako hrdina pokoušel napodobovat jistého artistu dospěláka. Skočil se zavázanýma nohama a s otevřenýma očima ze skříně na stůl. Přesněji definováno, jen se o to pokusil. A skončilo to hrozivým poraněním kyčle s mnohaletými dohrami bolesti. Přesto nosil s bratry v těch pohnutých a vzrušujících revolučních momentech náboje do Klementina a na barikády pod Mosteckou věží. A bojoval proti parchantům Habsburkům ještě jinak. Také tím, že pro jeden revoluční oddíl namaloval prapor, pod nímž čeští vlastenci bránili národní a demokratickou suverenitu zuby nehty pěstičky a grimasy grizzlyho.

Onen mladík se jmenoval Jarda Čermák a v té době byl žákem pražské výtvarné Akademie. Zůstal i později neohroženým Bondovským bojovníkem, stal se i zasloužilým malířem a především prožil na plné pecky svůj kraťounký život jako čestný příklad rytíře i palety, štětce a programu myšlenek pro ostatní.

*

Kolébka Jardy Čermáka stávala v jednom staropražském domě na Betlémském náměstí. Zamiřte si někdy jít posedět do velmi útulného blízkého podniku rodinné čokoládovny shodit nějaké to kilo z peněženky do prostředí Liliové 4, u Červené židle. Jardu položili do kolébky podstatně dříve, v první srpnový vysluněný den roku 1830. Otec miminka Jan Čermák byl známý medik a také obrozenecký vlastenec. U Čermáků se scházeli už v předrevoluční atmosféře, i potom po porážce povstání, představitelé české pokrokové společnosti, počínaje třeba Františkem Palackým, přes Jana Evangelistu Purkyně, Miroslava Tyrše, A. F. Pinkase až po Božku Němcovou a další ví aj píčka. Tato skutečnost samoskou do značné míry ovlivnila i myšlenkový proces a jednání všech Čermákových dětí.

Jardovi Čermákovi i jeho třem bratrům v triku a jedné sestře v rozhalence se dostalo citlivé a přesné výchovy. A to i navzdory faktu, že doktor Čermák zemřel poměrně mlád, již v roce 1840. Rodině však zanechal tučný účet, který umožnil vdově vytvořit pro všechny děti uspokojivé podmínky pro vstup do života. Dva nejstarší studovali medicínu, Jaroslav se mohl věnovat výtvarnému projevu, sestra Maruška hudební výchově a nejmladší Karlík se stal později knihkupcem.

Až do svých sedmi let prožíval malý Jarda šťastné a bezkonfliktní mládí. Potom ovšem došlo k onomu již citovanému debaklu a ke zhuntování lidské schránky a chlapec tím byl na dlouho vyřazen nejen z obvyklého provozu klukovských radovánek a rošťáren, ale přes několikeré pokusy nemohl pravidelně docházet do školy za poznáním pointy who is who. Jan Čermák i jeho kolegové – lékaři věnovali mladému Jardíkovi veškerou medicínskou záchranu. Ta ovšem odpovídala tehdejším léčebným poznatkům v praxi. Podle nich se na podobné úrazy ordinoval především absolutní klid na lůžku, ba co víc, skoro nepohyblivost. A tak trávil Jarda dny i noci přeležen v jakési vypolštářované truhlici, s nohou zavěšenou na závaží. Tak tomu bylo dlouhé měsíce a okurkové bolestivé sezóny v pekle.

V tomto období docházeli do Čermákovy famílie rozliční kantoři, aby malý student nezůstával ani trošku ve vzdělání pozadu za ostatními juvenilními premianty. Kromě jiných chodíval za Jaroslavem i jistý učitel kreslení jménem Blumauer. Víme o něm jenom to, že pocházel z Chebu, a potom ještě podstatnou vlastnost, že dokázal vštěpit budoucímu umělci nejen základy kvalitního kreslení, ale především u něj prohloubil zájem o výtvarné umění jako takové. Malbě na plátno potom později učil Jardu jeho jmenovec, tehdejší akademické eso, těleso František Čermák.

Hodiny výtvarné výchovy patřily k udíleným lekcím do života, které chytal za pačesy Jaroslav Čermák z celé soukromé výuky nejšťastněji. Jistě i proto, že se mu kreslení a malování neobyčejně dařilo. Už v kresbách se projevoval jeho nesporný talent a práce s olejovými barvami ho potom ještě násobila. Chlapci, nedobrovolně připoutanému na domov a pomoc svých bližních, nahrazovala výtvarná aktivita mnohé z toho, oč ho nešťastný pád na stůl ochudil. Kreslení a malování bylo jeho útěchou, a proto se k této oblasti umění slastně hlásil s celou svou existencí.

Zdálo se, že je mladý Jarouš se svým nelehkým údělem smířen a mnoho už se na něm nepromění ani v budoucnu. Potom se však jeho mátinka čirou náhodou dozvěděla o jakémsi lidovém léčiteli z berounského Pobrdí, který už prý dokázal zahojit (rozpochodovat a rozproudit) mnohá kloubová onemocnění a úspěšně napravuje nejrůznější zlomeniny, fraktury a bestiální zápletky, se kterými si neumějí počít a poradit ani učení doktůrci z Počátků. Paní Čermáková se tedy chytila tohoto stébla naděje, za léčitelem dobrodincem se vypravila a pozvala ho do svého bejváku. Co se potom dělo dál, zachytil ve své „Vzpomínce na Jaroslava Čermáka“ jeho vrstevník a přítel „osmačtyřicátník“ Josef Václav Frič, právě tak jako Čermákův pozdější kronikář František Kožík v románu „Pouta loajality“. Přes některé nepřesnosti ve Fričově studii se oba autoři v pohledu na tuto pozoruhodnou událost Čermákova života shodnou. A protože František Kožík ji nechává vylíčit ústy samotného hrdiny, nenechejme si ujít výmluvnou pasáž:

„Snažil se ji pobavit a s humorem vyprávěl, jak se jednou u nich ukázal lidový doktor, pantáta Klapka z Hostimě, (= Beroun–Hostim je předehrou pro výletní hostinec jedna báseň s výčepní Haničkou v Karlštejnské 12, podnik chalupa U Grobiána, je to směr Svatý Jan pod Skalou), a jak mu jeho svérázné názory prospěly víc než lékařská věda.

– Bodejť by to kluka nebolelo… vždyť Vy mu tu nohu krátíte. A u okna na sever, bez čerstvého vánku… To chce pohyb, cvičení, masáž, léčivé bylinky, slunce…

Klapka nařídil poslat chlapce do vily v Košířích, kde mohl pobývat celý den venku. Otec, který viděl bezradnost expertů, se podřídil pantátovým radám.

– Přes léto jsem byl v Molitorově, tam mě nosívali do lesa, pak u jiného strýce na Skalkách, jezdil jsem na oslíku do Šárky, toho oslíka jsem si namaloval, vůbec pořád jsem čmáral, stromy, krajinu, lidi… Kreslit, to byl tehdy můj způsob vnímání, nářku i nadějí… Však to taky trvalo několik let. Bylo mi třináct, když jsem udělal zkoušku na Akademii, ale nemohl jsem nastoupit, belhal jsem se stále ještě o berlích… To už jsem neměl otce.“

Jaroslav Čermák však se posléze na Akademii přeci jen ocitl. To bylo v roce 1847, kdy mu bylo sedmnáct let. Pořád ještě musel chodit o holi, ale byl už z nejhoršího opruzu venku. Tehdejší ředitel pražské Akademie Christian Ruben byl představitelem historicko–romantického akademismu, proti němuž se bouřila celá česká umělecká obec, v jejímž čele rozhodovali především pokrokoví Mánesové. Jaroslav Čermák vydržel na pražské Akademii pouze jeden semestr. Po svatodušních bouřích už se na tento institut nevrátil. Ne proto, že by mu vadily historické náměty, své výhrady měl proti Rubenovu akademismu a protičeskému vyjadřování. Po poradě s Josefem Mánesem se Jaroslavova matka rozhodla, že odjedou do Mnichova, kde bude syn pokračovat ve svých výtvarných studiích. A také to zařídila.

Ani v Německu však nesetrval Jaroslav Čermák nikterak dlouho. Podle Fričova svědectví můžeme sledovat jeho další pouť za výtvarnou odyseou.

„Jaroslav poznal německou malbu, poznal Kaulbacha, Cornelia i Lessinga; kromě posledního, jemuž byl alespoň co příbuzný duch osobně nakloněn, neuspokojil ho žádný německý mistr. Vbrzku rozpoznal, že v Němcích nenajde, po čem touží, i vyzval matku svou tedy do Belgie, odhodlav se v Antwerpenu pod velmistrem Wappersem vstoupit do akademie Múz…“

Ředitel antverpské akademie Gustav Wappers byl ve své době uznávanou autoritou. S jeho velmistrovstvím to však J. V. Frič ale poněkud víc přeháněl. Wappers vycházel ve své tvorbě především z osvědčené kvality od Rubense, v námětech jeho pláten se však zračil nedávný zápas belgického obyvatelstva za nezávislost. Tím si získal umělec popularitu, která ho vynesla až na přední pozici v Akademii. Svými náměty ovlivnil Wappers i Jaroslava Čermáka. A mladý český výtvarník byl dychtivý po dalším uměleckém vzdělávání. Podle toho také v Antverpách pracoval.

Už zanedlouho po přijímačkách na Akademii si tamější profesoři všimli jeho talentu a přeřadili ho do vyššího semestru. A mladý Čermák kreslil, studoval anatomii, navštěvoval přednášky i galerie, kde se učil pozorovat detaily na mistrovských dílech od Rubense, Brueghelse, Jordænse i od jiných dávných mistrů. Byl pracovitým a ukázněným učněm. Potom však přišel den, kdy se seznámil s jiným belgickým mistrem – Louisem Gallaitem, působícím v Bruselu. Přesněji řečeno, nejdříve jen s jeho plátny. Učarovaly mu a s nadšením o nich vyprávěl své dojmy matce. A ta ve své mateřské obětavosti neváhala ani na moment a zařídila všechno potřebné, aby se stal její synáček miláček právě Gallaitovým učněm a asistentem. Povedlo se jí to. Po ročním antverpském pobytu se pak stěhovali Čermákovi do Bruselu.

Louis Gallaita, později označován za zakladatele moderní historické malby v Belgii, je považován za výrazného Čermákova učitele, který ovlivnil celý jeho další umělecký vývoj. Sám mistr kompozice, kouzelných her světel a stínů, předal vnímavému studentovi většinu z toho, co sám ovládal. Pro Jaroslava Čermáka to byl nepochybně první učitel, kterého naprosto ve všem uznával, vážil si ho a přísně dbal na jeho úsudky a odborné rady. Zanedlouho se proměnil vztah učitele a žáka v kamarádství. To se zpočátku přeneslo i do vztahů ke Gallaitově ženě Hypolitě, po několika letech se však změnilo v hluboký milostný románek. Pro Jaroslava Čermáka to byla osudová láska na celý zbytek jeho života. Ovlivňovala jeho životní běh ba i uměleckou tvorbu.

Brzy po svém příchodu ke Gallaitovi začal Jaroslav Čermák pracovat pod vedením svého profesora na obraze „Rodina slovenských vystěhovalců“. Byl to výjev, jak píše ve vzpomínaném životopisném románu František Kožík, kdy chudá slovenská rodina opouští rodný kraj. V poslední chvíli se na hranici zastaví u božích muk, posazených na nízké skalce, ještě se ohlížejí a mávají pozdravy do údolí. A potom první krok za nejistým osudem, který měl být lepší než ubohá přítomnost. Skloněné tváře, tíha rozhodnutí, vědomí nezbytnosti, to vše se umělec snažil vybarvit do tváří muže a ženy, která nesla malinké dítě. A země pod jejich kroky byla tvrdá, vyprahlá, neživá.

Když Čermák obraz dokončil, konala se shodou okolností v Bruselu velká výstava s více než dvěma tisíci uměleckými díly. Byla mezi nimi taktéž plátna Couberta, Gallaitova a dalších, tehdy už uznávaných malířů. Zásluhou Gallaita mezi nimi visel i Čermákův obraz. A vzbudil pozornost nejen obyčejných návštěvníků, nýbrž i samotného belgického krále. Byl překvapen, když se dozvěděl, že jeho autorem je teprve začínající adept super výstižného kreslení. Nechal si mladého Čermáka představit, a potom jeho dílo koupil. Podle J. V. Friče obraz vyhrál v tombole, pořádané v souvislosti s výstavou. Ať tak nebo tak, jisté je, že pro Jaroslava Čermáka to byla cenná devíza pro jeho další uměleckou pouť. Po pochvalné recenzi v bruselských periodicích začal dostávat nabídky na portréty i malby. A tak mladý malíř portrétoval ženy diplomatů a maloval další obrazy, především s historickými náměty.

Zhruba po ročním působení u Gallaita se potom rozhodl odejít do Paříže, odkud však často navštěvoval Brusel. Stýkal se i nadále se svým profesorem, konzultoval s ním své další práce, které tvořil v pařížském ateliéru v ulici Godeaude–Mauroy.

Z posledních let jeho pařížského působení pocházejí především obrazy s motivy z českých dějin: „Husité, vstupující s Prokopem do Basilejského sněmu“, „Žižka a Prokop na válečném voze“, „Přemysl Otakar II. před bitvou na Moravském poli“, „Protireformace“, „Prokop před Naumburkem“, „Husité brání průsmyk“ a ještě další z kategorie fantazie + masterpieces.

Už z názvů těchto uměleckých děl je patrné nejen to, že se v té době věnoval Čermák historické malbě, nýbrž i důkazem, že navzdory odloučenosti od Prahy zůstával i v metropoli nad Seinou srdcem a cítěním obětavý mladík českým vlastencem. Ostatně právě v Paris se spřátelil u piva s J. V. Fričem, udržoval politické konexe nejen s českými rebely a umělci, nýbrž i se svými francouzskými přáteli. Je například známo, že to byl právě Jaroslav Čermák, kdo ilegálně pašoval z ostrova Jersey do Paříže protinapoleonské pamflety Victora Huga a v pařížské České besedě, jíž nějakou dobu předsedal, náležel k nejradikálnějším odnožím protestu nejen vůči habsburské monarchii, nýbrž i ke lvu salónů Napoleonu. Přitom se dál zdokonaloval v uměleckém snažení.

Když pak v roce 1854 ukončil svou uměleckou průpravu, začal se vydávat na další cesty za uměleckým zráním a působivou tvorbou. Tehdy se již odpoutal od vlivu svého bruselského učitele Gallaita (o to víc začal jako Chuck D. od Public Enemy, lev z vehementního porodu 1. srpna milovat strategicky jeho madam Hypolitu) a odjel na Balkán. Rovněž tato stáž byla motivována vřelým Čermákovým vztahem k Jihoslovanům bojujícím proti tureckému jhu. A plně se to projevovalo také v umělcově tvorbě, charakterizující tuto jeho životní etapu.

Takzvaná Čermákova „jihoslovanská tvorba“ na pěknou řadu let dominovala v jeho umělecké snaživosti. Jeho obrazy „Raněný Černohorec“, „Únos Černohorky“, „Žena psancova“, „Černohorka s miminkem“, „Dalmátská veselka“, „Na odpočinku se zajatými Černohorkami“ a mnohé další se v těch letech rozletěly v reprodukcích skoro do celé Evropy. Mnohé z nich se objevily i v Čechách a burcovaly pozornost veřejnosti k boji malého národa proti mocné osmanské nadvládě a teroru. A vlastně nejen proti bezpráví, páchanému na Černohorci Turky, nýbrž proti násilí jako takovému. Proto měly tyto Čermákovy obrazy značný ohlas i mezi vlastenci u nás.

Kromě svých balkánských cest absolvoval Jaroslav Čermák i nejeden zájezd na Slovensko a do Čech. Také odtud si přivážel četné náměty, které posléze v Paříži ztvárňoval do atraktivních uměleckých pláten. Tato jeho aktivita mu pomáhala neustále udržovat svěží kontakt s rodnou zemí i s dalšími Slovany. Vystavoval svá díla v pařížských salónech, stejně tak jako mnohé z nich posílal přátelům do Prahy. Měl zájem, aby jeho obrazy důvěrněji poznala i v Čechách tuzemská patriotská komunita.

Třetí – poslední etapa – Čermákovy tvorby obsahuje obrazy z bretaňského pobřeží ve Francii. Tuto oblast si umělec oblíbil zvláště v posledních letech svého náročného nasazení do terénu. Pravidelně zajížděl do rybářské osady Roscoff, kde žil s rybáři a námořníky. Z té doby pocházejí olejomalby „Pobřeží u Roscoffu“, „Rybář s dítětem“, „Marina z Roscoffu“, také však nejedno zátiší, z nichž pak nejpůsobivější je to, které nazval „Zátiší s rybkami“. Podle úsudku našich současných uměleckých historiků patří k těm nejlepším kouskům tohoto druhu v českém výtvarném snažení.

Jaroslav Čermák byl všestranným malířem, který dokázal ztvárnit stejně tak dobře krajinu jako zátiší, nebo namaloval atraktivní formou portrét. Při své práci vycházel z belgické školy, mnohé pochytil i od moderních francouzských malířů z doby, v níž exceloval, pokud existoval, jeho díla však nepostrádala ani vlastní osobitou invenci. Proto se řadil k těm umělcům, o jejichž obrazy byl zájem stejně tak ve Francii jako v Čechách i v jiných lokalitách evropských. Vytvořil jich stovky, neboť byl nejen talentovaný, ale hlavně urputný lev činu a zjevných příkladů.

Jeho abnormálně neútočná láska k Hypolitě Gallaitové, později se stejnou vášní opětovaná harlekýnsky medově, vystačila oběma hrdličkám takřka po celý život. Teprve krátce před Čermákovou smrtí se paní Gallaitová rozhodla jejich mnohaletý románek utnout v tom nejlepším. Jaroslav Čermák nesl tento nečekaný rozchod velmi zle psychicky, páč si zaměňoval skutečnou lásku za projevy vlastnického zrna. O to víc se v té době začal upínat k rodné vlasti a uvažoval o trvalém návratu do Prahy. Ještě předtím však se hodlal rozloučit s bretaňským pobřežím.

Na jaře roku 1878 se rozjel do Roscoffu. A jako už nejednou dříve, vydal se i tehdy na moře. Bylo ovšem obzvlášť drsně ledové a Jaroslav Čermák při této vyjížďce komplikovaně nastydl. Nemocný lazar odcestoval silou vůle do Paříže, ale své síly dost přecenil. Těžký zápal plic, proti němuž byl bezbranný i Čermákův pařížský ošetřovatel, byl natolik záludný, že pacienta přelstil. Velký český malíř přišel o vyměřený život už 23. dubna 1878 v Paříži. Pohřbili ho na hřbitově Pére Lachaise, avšak jeho pražští přátelé záhy vyplnili malířovo přání, aby byl pochován s důstojnou pietou v Praze. A tak už začátkem července byly Čermákovy ostatky převezeny do jeho rodného města, vážně někdy zas zabloudíte na Betlémské náměstíčko, vybaví se vám jeho silueta mága mezi nebesy. A sedmý den toho července se ubíral od Týna na Olšany velký smutečný průvod. Stovky Pražanů přišly vzdát hold jedinečnému umělci, který ač značnou část života působil v cizině, nezapomněl zůstat českým vlastencem v krvi.

Za všechny Čechy to vyjádřil mistr slova Jan Neruda: „Jak zní ta pohádka česká o synu vandrovníkovi? Přišel z ciziny Jaroslav náš a klepe na domácí pozemek. Chce si dát oraz po pouti letité. Širý svět mu pomohl arci poskytnout holi poutnické, rakev však musí vlast mu udělit, která kolébku mu uchystala.“

Jaroslavu Čermákovi udělila vlast kolébku i rakev. On se však nemusel cítit dlužným patronem. Vracel své zemi vrchovatě její porozumění i lásku ve svých pečlivých dílech, díl za dílem a dílo za masterpiecem, ve své vlastenecké odpovědnosti pro Čechy a Slovany vůbec. Získal během svého života nejedno uznání za uměleckou činnost v zahraničí i v Čechách, vždycky však přitom patřičně zdůrazňoval, že je synem české matky a českého pantáty. Kromě jiných poct bylo Jaroslavu Čermákovi i v posledním desetiletí jeho života nabízeno, aby se stal ředitelem pražské Akademie výtvarných umění. Podvakrát tuto nabídku zavrhl, především z důvodů své osudové LÁSKY k Hypolitě Gallaitové. Avšak už skutečnost, že mu Pražané tuto nabídku učinili, je důkazem toho, že byl i ve své vlasti vážen a uctíván. Zůstává fenoménem ve svém oboru jako Bořek Šípek i Miloš Forman až dodnes. Třeba na výstavě Riziko Loajality do 17.5.2015 v Galerii 13 v Plzni na rohu ulic Perlové a Pražské. O jeho populárnosti svědčí mimo jiné i úryvek z jeho portrétu, zaznamenaný v naší naučné bichli „Encyklopedie českého výtvarného umění bez okázalosti“:

„Čermák prorážel romantickým rysem osobnosti a života provinciálnost českého zaprděného prostředí a zaměřil své národní cítění evropsky k osvobozeneckým myšlenkám všech malých a znevýhodňovaných národů; tak vyrovnával domácí vývoj s pokročilejším vývojem v západní Evropě. Byl velkou osobností příkladného českého umění, silného realistického cítění, za života se zúženými možnostmi v Čechách, kde byl plně doceněn až zpětně. Čermák si byl vědom, jak jít na věc. Čermák zářil brilantním mozkem a srdcem.“

Je jen hrstka vyvolených umělců Lvů z druhé poloviny 19. století, kterým se dostalo i v naší současnosti velké pochvaly. Bez skrupulí, bez uzardění.

DURMITOREM NA ZÁVRATNOU VYHLÍDKU

Národní park Durmitor je světově nejvýznamnějším chráněným územím v Černé Hoře. Pro své mimořádné přírodní hodnoty byl v roce 1980 zapsán jako přírodní památka do seznamu Světového dědictví UNESCO. Zahrnuje geomorfologicky unikátní území vklíněné mezi hlubokými kaňony řek Tary a Pivy s bohatstvím původních lesů, vzácných druhů rostlin a jinde již vyhubené zvěře.

Poprvé jsme Durmitor navštívili už v roce 1980. Hlavním turistickým střediskem národního parku je Žabljak – dnes dvoutisícové horské městečko na konci světa s kulisou překrásných hor v pozadí. Ani více než třicet let od naší první cesty nesmazalo naštěstí jeho původní kolorit. Snoubí se zde moderní, okolní krajině přizpůsobené (a někdy nepřizpůsobené) stavby s horalskými domy a salašemi, poslední modely automobilů se v ulicích frajersky míjejí s jezdci na koních.

Černohorci se snaží do střediska v nadmořské výšce 1 450 metrů, jednoho z nejvýše položených na celém Balkáně, přilákat co nejvíce turistů, vodáků i lyžařů. Zatím se jim to díky nově vybudovaným vlekům a sjezdovkám lépe daří v zimě. V letní sezóně je národní park Durmitor o rozloze 390 km² vysněným rájem vysokohorských turistů, pro svou odlehlost zatím nepříliš navštěvovaným. Obyvatelé okolních balkánských států mají dost svých hor i jiných starostí. Přílivu turistů z jiných částí Evropy zase brání vzdálenost a špatné silnice. I tady se však situace proměňuje. V posledních letech byla vybudována moderní silnička vedoucí od boky Kotorské přes Risan, Nikšić a Šavnik do Žabljaku, po které se mohou za kouzlem Durmitoru vypravit na výlet návštěvníci jadranských pláží. V cestovních agenturách si lze dokonce zamluvit a zacálovat jednodenní rafting kaňonem Tary za 85 EUR včetně dopravy, vybavení i instruktora.

Najít v Žabljaku ubytování nebývá vůbec dilema, neboť nabídka v hotelech, penzionech i soukromí většinou převyšuje poptávku. Slušný dvojlůžák s polopenzí přijde při troše šikovného smlouvání i na 20 EUR na osobu. Hotely jsou samozřejmě o něčem jiném. I my se ubytováváme a k večeru se vydáváme do srdce národního parku k Černému jezeru. Ještě nás zastavuje náš hostitel a nabízí nám zajištění dalšího servisu. Z nabídky paraglidingu, fotografického safari s místními kamzíky, medvědy a vlky, raftingu, horolezeckého výstupu, celodenní projížďky na koni, lovení zvěře nebo rybaření se nám nejvíce zamlouvá přesun taxíkem na druhou stranu Durmitoru.

„To bychom mohli zítra přejít Durmitor!“ říkáme si a už se těšíme. Cestou k Černému jezeru řešíme, odkud se vzal název Durmitor. V literatuře jsme zaznamenali dva výklady. Podle jednoho jde o slovo keltského původu, které znamená „hory s vodou“, podle jiného pochází název z latinského dormito (dřímat, usínat, daydreaming massive attack na voňavém lučním kvítí) a vznikl, když zde vojáci římských massive attack legií po náročném pochodu upadli do hlubokého chrápání. Chceme se zeptat, které z variant dávají přednost v informačním centru, ale tam už také jdou na kutě, mají po otevírací době.

Před námi se rozprostírá tmavě se lesknoucí hladina největšího durmitorského jezera (délka 1 200 metrů, šířka 800 metrů), na které se zrcadlí okolní jehličnaté lesy i bílé rozeklané vápencové vrcholy se snadno dostupným Mededem (2 287 metrů nad průzračně křišťálovým mořem) uprostřed. Černé jezero (Crno jezero) s překrásným panoramatem v pozadí je nejnavštěvovanějším místem národního parku a hlavním východiskem mnoha turistických tras. S výhledem na jezero usedáme v restauraci Katun a ochutnáváme seljačku čorbu, pikantní sedláckou polévku, na kterou se nezapomíná.

Ráno už se slunce šplhá nad horizont náhorní plošiny, ale taxík furt nikde. Až po půlhodině přijíždí zablácený džíp. Na cestě do nejunikátnějších partií národního parku projíždíme zvlněnou krasovou plošinou s několika jezírky i dočasnými vodními plochami zvanými lokve (louže) přes osady Motički Gaj a Poščenski kraj. Na závěr stoupáme do průsmyku Sedlo v nadmořské výšce 1 908 metrů, ze kterého vede několik turistických tras včetně nejjednodušší výstupové cesty (asi 3 hodinky svižného tempa obyvatele ze sídliště) na nejvyšší vrchol Durmitoru Bobotov Kuk (2 523 metrů nad neumíněným mořem) se skvělým kruhovým rozhledem. Hlavní turistické stezky jsou poměrně dobře značeny terčem s bílým středem a červeným okrajem.

Máme zpoždění, platíme řidiči a hned vyrážíme do krajiny v minulosti výrazně formované vrásněním i tektonickými pohyby a ve čtvrtohorách dotvořené krasovou modelací (škrapy, závrty, polje, jeskyně, podzemní toky) a činností ledovců. Od nevysychajícího plesa Zeleni vir (2 028 metrů nad šumivým mořem) o průměru 40 metrů s údivem shlížíme na svědky vrásnění – kamenné vápencové vlny Šareni pasovi (Pestré pruhy). Zcela fascinováni barevností a kontrastem vlnících se vrstev prostoupených sytou zelení šplháme přes sedlo Samar v nadmořské výšce 2 080 metrů. Otevřel se nám odtud výhled na jednu z nejkrásnějších dolin Durmitoru s ledovcem vyhloubenými zelenomodrými Škrčskými jezery (Veliko a Malo Škrčko jezero). Třistametrový sestup je po ránu v zastíněných místech ještě zledovatělý. Ani se moc nedivíme. Nalézáme se ve výšce nízkotatranských vrcholů a Durmitor je pověstný drsným alpínským klimatem, kdy sníh často přetrvává v nejvyšších polohách dlouho do léta.

Po turistické stezce kličkujeme mezi závrty a škrapovými poli k chajdě Planinarski dom u Škrki. Před námi ční kolmo k nebi různě zabarvené vápencové vrstvy hory Prutaš proslulé nevšední plastičností zvrásněného reliéfu. Zastavujeme se v Planinarském domě, odpočíváme na březích kouzelného Velkého Škrčského jezera a zkoumáme krkolomnou výstupovou stezku ve sluncem vysušeném svahu spadajícím z náhorní plošiny Planinica, po které se budeme za chvíli šplhat o šest stovek metrů výš.

Docela jsme se zadýchali, my kulišáci z kulis paneláku. Z Planinice v nadmořské výšce 2 330 metrů je nádherný pohled zpět i na skalní velikány centrálního hřebene s rozeklanými vápencovými stěnami, suťovými svahy a třpytícími se ostrůvky odtávajícího sněhu. Vyhlídku nám znemožňuje zatahující se obloha. Sestupujeme klečí kolem obrovských slepencových balvanů spadlých odněkud shora. U malého jezírka v Dolní Ališnici se na šťavnaté louce popásají koně. Potkáváme dva pastevce. Počáteční rozpaky rozptyluje vědomí, že naše jazyky jsou podobného rázu a svérázně lze se nějak přibližně domluvit. Varují nás před zmijemi, kterých je tu údajně nadbytek. V travnatých úsecích jsme proto zbystřili, kam to šlapeme. Pohádkovými zákoutími s rozmanitou květenou se dostáváme do lesů s porosty borovice černé, které patří k nejzachovalejším ztepilým keřům a porostům v Evropě. Několikrát postáváme okouzleni pralesními scenériemi a kolem Černého jezera se vracíme do Žabljaku.

Kdo by ale netoužil pohlédnout do 1 300 metrů hlubokého a 80 km dlouhého kaňonu Tary, který je rovněž součástí národního parku? Většina zvědavců se za tímto zážitkem vydává ze Žabljaku na vyhlídku Čurevac vzdálenou asi 17 km. My už jsme si nezapomenutelný pohled do hlubiny sevřené kolmými stěnami před léty vychutnali z Čurevace i odjinud. Znovu nás ovšem láká a chceme si ho opětovně připomínat. Pastevci, se kterými jsme se včera dali do řeči v Dolní Ališnici, nám poradili, že jedinečná vyhlídka se naskýtá z hrany kaňonu pod vrcholem Veliki Štuoc asi 14 km ze Žabljaku. Jen je třeba si nejdříve shora vyhlédnout vhodné místo a dostat se na ně. Brzy ráno vyrážíme po pěších stezkách i po silničce vedoucí z osady Bosača podél kaňonu do odlehlé vesnice Crna Gora. Z vyvýšeného místa na úpatí vrcholu Veliki Štuoc nacházíme nadějnou pěšinu směřující k nejhlubšímu evropskému kaňonu. Nejprve vede travnatými loučkami s pasoucím se dobytkem, posléze kolem hlubokých závrtů i kamenitých strží a nakonec se ztrácí v kleči. Nevzdáváme naši smělou misi. Po půlhodinovém boji s vegetací a těžko průchodným terénem se konečně dostáváme nad svislou skalní stěnu. Už chybí jen málo podniknout. Jímá nás závrať. Nohy nám ztuhly. Pod námi se ukázkově rozevřel uzounký hluboký kaňon se stěnami porostlými vegetací, na jehož dně se vine modrý proužek Tary. Zcela uchváceni, jako z letadla, pozorujeme drobná stavení, stromy, políčka i barevnou tečku auta pohybujícího se na dně obrovského kaňonu. (Zaznamenal Zdeněk Blahůšek)

BOKA KOTORSKÁ 

Boka Kotorská – největší přírodní záliv na jihu Jadranu a jeden z nejpřitažlivějších pro oko i všechny smysly na světě. Hluboko se zařezává do krasového pohoří, jež se za příznivých světelných podmínek odráží na modré lukrativní hladině. Majestátností své horské hradby zvedající se přímo z moře i svým tvarem a velikostí dává vzpomenout na báječné severské fjordy, malebností svého pobřeží a bujnou vegetací slunný pohostinný jih. 

Boka se rozděluje na čtyři menší zálivy: nejblíž otevřenému moři Hercegnovský, za ním největší Tivatský, za úžinou Verige Risanský a nejzazší Kotorský. Přední část zálivu oddělují od volného moře poloostrovy Prevlaka a Luštica, jež poskytovaly ochranu vnitřním částem zálivu před nájezdníky, kteří tudy usilovali proniknout do černohorského vnitrozemí. Obráncům sloužila řada pevností. Rakušané, kteří ovládali tuto oblast více než sto let až do první světové války (proto se psalo od Josefa Holečka v Matici lidu roku 1876, že Černá Hora je pouze vnitrozemský zemský celek), vybudovali opevnění na mysu Mirišta, další na malém kruhovém ostrůvku Lastavica těsně u pobřeží, nazývaném dnes také Mamula podle stavitele opevnění, rakouského generála srbského původu Lazara Mamuly. Do Kotoru, nejvzdálenějšího místa v boce, je to odtud rovných 28 kiláků. 

Naproti Luštici leží Herceg Novi, největší město boky Kotorské. Sídlo založil koncem 14. století bosenský král Tvrtko jako centrum obchodu se solí. Vyniká mimořádnou hojností subtropické vegetace, za což vděčí chráněné poloze pod horským masívem pohoří Krivošije a bohatým vodním srážkám, které toto místo řadí k nejdeštivějším v celé Evropě. Středomořská květena nás tady provázela na každém kroku, nemluvě o zdejších parcích a zahradách, jež návštěvníkům zpříjemňují pohyb a pobyt v parném létě na každém kroku. Proslulá je zdejší botanická zahrada, jež pečuje o dvě tisícovky exotických rostlin. 

Symbolem města Herceg Novi se stala hodinová věž postavená v roce 1667, která se tyčí nad bránou do staré čtvrti. Lákala nás spoustou restaurací a kavárniček, které ožívaly až navečer, kdy se rekreantky s rekreanty a rekruty s reproduktory rapu vraceli od moře odpočatí a dobití z mnoha zaslíbených pláží. Promenáda Pet Danica odtud vede až do letoviska Igalo s termálními lázněmi nabízejícími mírně radioaktivní prameny a léčivé lépe než jen hojivé blahodárné bahno. Z původního opevnění se zachovala jen část, španělská tvrz s válcovou věží Španjola a hrad Kanli–kula, v němž je dnes přírodní divadlo. V předměstí Topla se nachází klášterní komplex s kostely svatého Spasitele a svatého Jirky s cennými ikonami. Když jsme se podle moře vydali z centra města na opačnou stranu, východním směrem, dostali jsme se do stinného lesoparku Savinska dubrava, kde stojí pravoslavný klášter Savina s několika kostely. Pěkný pohled na klášter s mořem v pozadí jsme objevili mezi pomníky místního hřbitova. Na rozdíl od většiny srbských klášterů nevznikla Savina na popud jednoho panovníka, z jeho peněz a za jeho života. Celý komplex se rodil postupně od 15. do 19. století úsilím mnichů a zdejších obětavých lidiček. Těsně vedle sebe tam stojí dva kostely, oba zasvěcené Zesnutí Panny Marie. Okouzlila nás hlavně malá jednoduchá gotická Stara Crkva z 15. století, jejíž největší chloubou je klenotnice, doplňovaná již dlouhá léta cennými liturgickými předměty, ikonami, obrazy a dalšími exponáty. Nový kostel je o tři staletí mladší. V lese nad nimi se skrývá kostelík svaté Sávy, podle něhož se celý klášter jmenuje. 

Do boky Kotorské denně vplouvají velké výletní lodě. Jejich cílem je Kotor, kde několik hodin kotví v přístavu, zatímco si pasažéři prohlížejí starobylé město s hradbami. Když jsme obrovské plavidlo, jež se s občasným pozdravným zahoukáním majestátně pohybuje po hladině zálivu, zahlédli poprvé, zastavili jsme káru, abychom mohli v klidu tuto jedinečnou filozofii v podívané debužírovat a přijít na chuť jak filozofii, tak plavbě na vlnách. Do boky jako by se tím vracely staré časy, kdy jeden z nejlepších přírodních přístavů světa patřil jen námořníkům. Sloužila jako základna rakousko–uherského válečného námořnictva, v němž v rakouských uniformách sloužily i tisíce Čechů. Do českých učebnic dějepisu vešla boka Kotorská jako místo, kde docházelo ke vzpouře proti nelidským praktikám na lodích a nerovnému postavení národů v monarchii. Vypukla 1. února 1918 na pancéřovém křižníku svatej Jirka cirkus Jirkus Sankt Georg, zakotveném před osadou Đenovići v Kumburské úžině, spojující Hercegnovský a Tivatský záliv. Ke vzpouře se připojily posádky dalších 40 lodí umístěných v boce, celkem asi 6 000 nabručených svalovců Pepků Námořníků. Velení rakousko–uherského loďstva ji ale potlačilo a čtyři stovky námořníků postavilo před tribunál. Čtyři vůdcové vzpoury, mezi nimi Čech František Rasch, byli bez pardonu popraveni. Za první republiky byla boka Kotorská i přístavem pro československé lodě. 

Nejspíš nejstarší osada v celém zálivu Risan dostala jméno podle ilyrského kmene Rizontů. Stala se hlavním opěrným bodem říše, přístavem a sídlem panovníků, především vládkyně Teuty ve třetím století před Kristem. Její piráti přepadávali nepřipravené cestovatelky a cestovatele a olupovali římské lodi na Jadranu a z ukořistěného zlatého pokladu pokradeného zlata a stříbra razili mince s portrétem své královny. Později osadu ovládli (zkrotili jako zlou ženu) Římané, jako o Risiniu se o ní zmiňovat neváhá Plinius, podle nějž měla 10 000 obyvatel. V dnešním Risanu poničeném a zplundrovaném v 9. století zemětřesením živoří pouze 1 500 obyvatel. Po starých Římanech tam zůstaly zbytky mozaikových podlah a na mořském dně viditelné stopy zatopených antických staveb. Je to jediné město v boce, jež nemá námořnickou tradici. Podle pověsti Teuta, když před svým skokem ze strmého útesu viděla, jak římské galérky obsazují přístav, uvalila na něj klatbu – nikdy už nebude přístavem pro lodě.  

Dalším historicky významným městem na břehu boky Kotorské je Perast. Město mořeplavců zažívalo největší rozmach v 17. a 18. století. Prosperitu mu zajišťovala především stavba lodí a vlastní obchodní flotila, čítající na sto plavidel, kterou Perast směle a nekonfliktně konkuroval Kotoru. Ve městě působila vyhlášená námořní škola Nautika (nauka od praktika), na níž vyučoval slavný expert taktik Marko Martinović, velký opak k dnešní variantě prodejce neojetých a nezohýbaných traktorů Martina Marka. Důstojníky svého loďstva sem posílal do učení i ruský car Petr Veliký. Doklady zlatých dob se v Perastu dochovaly dodnes v podobě honosných, převážně barokních paláců a domů na nábřeží a v paralelních uličkách ve svahu, k nimž od moře stoupají úzká schodiště. Vlastnili je hlavně majitelé lodí a ještě výstavnějších kormidel. Nejkrásnější je palác a Bujanovićů ze 17. století, v němž sídlí Muzeum města Perastu, v paláci Nautiky zase Námořní muzeum, jdi se vycpat, strašáku na poli Marku Martine. Zemětřesení v roce 1979 řadu domů pobořilo, některé další jsou opuštěné nebo zanedbávané ruiny. Farní kostel svatého Mikuláše z 15. století se pyšní pětapadesátimetrovou zvonicí, jež je nejvyšší v boce. Na paměť vítězství benátské flotily nad Turky v bitvě u Lepanta, kde se vyznamenali i Perasťané, ji postavili (oslavili a alkoholy pokřtili) v roce 1691. 

Perast je pojmenován podle ilyrského kmene Pirustů. Leží na rozhraní Risanského a Kotorského zálivu, naproti úžině Verige, jež je s šířkou 350 metrů nejužším prostorem k proplutí v boce. Verige znamená řetězy, mezi osadami Kamenari a Lepetani je natáhli v roce 1624, aby se již neopakovala historie, kdy se úžinou tajně proplížili severoafričtí piráti, zajali čtyři sta místních lodí a odvlekli je do otroctví. Přes záliv, hluboký v těchto místech 30 metrů, nepřetržitě pendlují trajekty. Perast, ležící na výspě naproti úžině Verige, sloužil jako vysunutá hlídka Kotoru proti tureckým útokům na osady v zálivu. Samotné město Turci nikdy nedobyli, v polovině 17. století jeho obránci údajně odrazili útok šesti tisíc tureckých vojáků. 

V Perastu jsme se nemohli vynadívat na dvojici půvabných ostrůvků, vzdálených jen pár stovek metrů od pevniny. Během dne neustále měnily svou tvář. Zvláště podmanivě vyhlížely za ranních mlh či před bouří, kdy je ještě ozařovaly sluneční paprsky, oblohu za nimi již ale zakrývaly olověné mraky. Z přístaviště jsme se na loďce přeplavili–přepravili na umělý a vůbec ne vykutálený ostrov Gospa od Škrpelja. Vznikl tak, že lidé nejdříve kolem malého útesu navršili vraky potopených lodí a na ně z pevniny navozili v lodích kameny. Na rovné plošině vybudovali v 17. století poutní barokní kapli, rozšířenou později o svatyni Panny Marie s osmibokou kupolí. Zaujala nás bohatou výzdobou, souborem 68 olejů na plátně s výjevy ze Starého i Nového zákona od Tripa Kokolji, místního umělce–frajera–samouka. Muzeum v zadní části kostela líčí historii Perastu, k vidění jsou starověké amfory vědění vyzvednuté ze dna moře, zbraně i nejrůznější relikvie spojené s mořeplavectvím. Vím. Vybudování ostrova si Perast připomíná vždy 22. července na slavnosti fašinada neboli svážení, kdy muži za vyzvánění zvonů vyplují na svých bárkách k ostrovu a vyhazují do moře kamení. Jen o stovku metrů slané vody dál se nachází přírodní ostrůvek Sveti Djordje s benediktýnským opatstvím z poloviny 12. století. Od té doby byl mnohokrát pobořen a vybrakován, vyloupen, zničili ho Turci i zemětřesení, v roce 1667 se strop a apsida zřítily při velikonoční bohoslužbě 17. dubna. Kostel, hřbitov a malý cypřišový háj obklopuje Pink Floyd Montenegro The Wall. 

Nad východním pobřežím Kotorské zátoky se zvedá pohoří Pestingrad, na jehož úpatí leží obec s příjemně znějícím dozvukem i sinusoidou symfonie Dobrota. Tvoří ji řada na sebe navazujících osad na pobřeží. Ve zdejších výstavných palácích sídlily bohaté rejdařské rodiny, známé firmy. Pobřeží tvoří bezpočet kotvišť pro rybářské čluny, ohraničených zídkami. Lidé si na ně pokládají mokré ručníky a opalují se, skákají z nich do vodního ráje mořského výborného opájení se, pokládají na ně košíky s pamlsky, které si donesli až k vodě. Dobrota je dnes dlouhým předměstím slavného Kotoru, jemuž věnujeme také pamlsek: samostatný článek. Vyzkoušeli jsme nad ním i klikatou adrenalinovou silnici na úbočí pohoří Lovćen. Říká se jí Cattarský žebřík podle italského technického termínu pro Kotor Cattaro. Původně tato stezka pro muly i nuly spojovala někdejší černohorské hlavní město Cetinje se světem. Jednu z nejatraktivnějších horských silnic v Evropě projektoval Josip Slady–Šilović z chorvatského Trogiru. Podle pověsti byl stavitel zamilovaný do černohorské kněžny Mileny a trasou nakreslil iniciálu jejího jména. Silnice stoupá 25 serpentinkami od moře k průsmyku Krstac ve výšce 900 metrů nad mořem i ořem mořským koníkem, odkud se nabídne další nenuceně vkusný a jímavý úchvatný pohled přes kotorskou část boky až k Orahovaci. 

Její západní pobřeží lemuje pohoří Vrmac. Stejně jako svahy ostatních hor kolem boky je porostlé piniemi, cypřiši, oleandry, duby a různými křovinami. Při jeho úpatí rostou fíkovníky, citrusovníky a olivovníky, domky krášlí mimózy, kamélie, magnólie, kaktusy nejrůznějších velikostí a další cizokrajné rostliny, které přiváželi ze svých spanilých krasoplaveb námořníci. V největší zdejší osadě Prčanj svítí bílým mramorem mariánský kostel ze začátku 19. století, druhý největší na Jadranu po katedrále v chorvatském Dubrovníku. Chrám Zrození Panny Marie, stavěný 120 let, svědčí o prosperitě této maličké obce v minulosti, kdy byl Prčanj domovským přístavem 30 zaoceánských lodí. Výstavbu chrámu financovali zdejší námořní kapitáni, kteří mimo jiné zdarma přepravovali nutný stavební kámen z chorvatské Korčuly. Chrám je dílem benátského architekta Bernardina Maccarucciho, uvnitř ho zdobí celá galerie obrazů a soch, například od Tripa Kokolji, Ivana Meštroviće a dalších umělců. Na monumentálním schodišti nechybí busta zdejšího rodáka, kapitána Ivo Visina, prvního Slovana, jenž v polovině 19. století na palubě lodi  Splendido podnikl spanilou krasojízdu kolem světa na vlnách. Po sedmi letech se vrátil a vydobyl si bílou vlajku s černou orlicí, kterou mu osobně předával císař Franz Josef. Slavnou plavbu připomíná v Prčanji hotel Splendido a v celé zemi Visinovy příběhy, jež vešly do paměti Černohorců, kteří si je dodnes vyprávějí. Prčanj byl střediskem mořeplavby a obchodování, sídlem několika škol pro námořní kadety. Výstavné domy a vily si tu pořídili bohatí kapitáni, obchodníci a rejdaři. Mezi nimi vynikají domy rodin Floriů, Lukovićů a Beskućů. 

Prčanj, město bohaté námořnické historie, je dnes příjemným turistickým letoviskem s pěknými plážemi, na nichž stejně jako jinde na březích boky v létě převládají cizokrajní playboys s micinkami, většinou přebývající v pronajatých apartmánech. Z toho našeho v Orahovaci, další z četných pobřežních obcí, jsme denně vyjížděli na výlety na zajímavá místa na březích boky a v jejím okolí. Nakupovali jsme na místních tržištích a v malých pekárnách, pozorovali běžný život domorodců a obdivovali jedinečnou krásu boky Kotorské, jejíž některé partie kolem Kotorského a Risanského zálivu byly pro svou přírodní i kulturně–historickou hodnotu zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO jako jedna ze dvou černohorských památek; a vy do třetice budete unešení jejím nakažlivým smíchem letního i příjemného podzimního lenošení, ne-li třeba už i toho jarního?  (Jaroslav Skalický)