třeba se Vám to zalíbí jaksi v praxi myšleno volně jarně švarně jako slabikář pro prvňáčky, když má být za měsíc konec školního roku, kdy se naučili číst a psát a počítat? Yeah... berte to jako animaci Josefa Lady pro lady jeho snů... sice viděl špatně, nosil dioptrie, ale přesto všechno maloval jak Bůh...

MADONNA: „JUSTIFY MY LOVE“ (1990)

Chci tě líbat během své exkurze v Paříži

chci se tě dotýkat na vykopávkách point v Římě

chci cupitat a utíkat nahatá před kapkami deště

milovat se v terénním kupé (nebo v kupé vlaku, který uhání celou zemí)

foukneš s parametry nešetřící elaborát do mě

takže co teď, tak co teď přijde vtipného?

Chci, potřebuji, čekám

pro tebe ospravedlnit svou neukojenou lásku

chci doufat, modlit se

pro tebe ospravedlnit svou jarní šarmantní lásku

Chci, abys věděl, že

ne jako že

nechci, být tvá peprná máti

také nechci být tvá sestra

hodlám být tvá milenka

hodlám být tvoje zlatíčko

dej mi pusu, je to správné, dej mi pusu

Chci, potřebuji, čekám

pro tebe ospravedlnit svou neukojenou lásku

chci doufat, modlit se

pro tebe ospravedlnit svou jarní šarmantní lásku

Co podnikneš?

co se mnou podnikneš?

mluv se mnou, vyjev mi své sny

jsem v nich?

řekni mi své obavy

bojíš se?

řekni mi své příběhy

nebojím se toho, kdo jsi

můžeme létat jako kolibříci i pohádkově utkané koberce!

Chudý je ten

jehož potěšení závisí vždy

na schválení od jiných existencí

miluj mě, je to správné, miluj mě

chci být tvoje zlatíčko

Chci, potřebuji, čekám

pro tebe ospravedlnit svou neukojenou lásku

chci doufat, modlit se

pro tebe ospravedlnit svou jarní šarmantní lásku

Jsem otevřená a připravená

pro tebe ospravedlňuji svou lásku

jen ospravedlnit svou lásku

chtít svůj hřích jarně ospravedlnit

čekám, ospravedlňuji svou vášeň

modlím se, ospravedlňuji

ospravedlňuji své živočišné pudy

GIORDANO BRUNO

☼   8.1.1548 NOLA POD VESUVEM JIH ITÁLIE     ۞   17.2.1600  CAMPO DE FIORI, ROMA, IT

Neodvolal, nelitoval, nekál se, dokonce v poslední chvíli života odvrátil pohled od nastavovaného kříže. Vítězství svaté inkvizice se tedy nekonalo. „Vynášíte svůj rozsudek nade mnou ještě s větší dávkou bázně, než s jakou já mu naslouchám,“ řekl svým soudcům. Ráno 17. února roku 1600 vzplála na Campo de Fiori v Římě hranice. Hořela pomaloučku polehoučku. A na ní se smažil člověk řízek, planoucí pochodeň vědecké pravdy, rozněcující přes vzdálenost staletí. Neboť i on předešel svou dobu o celá staletí – filozof, astronom, renesanční myslitel Giordano Bruno. 

MNICH

Domovem Filippa Bruna, jak znělo jeho jméno původně, byla jihoitalská krajina zalitá sluncem, provoněná mořem, se siluetou z oparu vystupujícího Vesuvu v pohodě v pozadí. Narodil se osmého ledna jako rock´n´rollový bavič na plné koule Elvis Presley roku 1548 v rodince vysloužilého důstojníka, který rolničil ve vesničce Nole. Desetiletého caparta poslali rodiče na zkušenou do blízké Neapole, kde se ve škole augustiána Teofila de Varrano naučil základům logiky a dialektiky. Po pěti letech, roku 1563, vstoupil do kláštera dominikánů a přijal jméno Giordano.

Co asi znamenal pro přemýšlivého a neobyčejně bystrého dovedu chlapecký život za zdmi klášterních tajemství? Především vyplnění touhy po vědění. Bohatá přecpaná klášterní knihovna se mu stala východiskem do sfér, ve kterých hltal jednu knihu za druhou. Seznamoval se se scholastikou, hlavně s učením Tomáše Akvinského, ale nejvíc ho ovlivňovali staří řečtí filozofové, Aristoteles, dialogy Platónovy. Giordano nade vše oceňoval svobodomyslné formy myšlení, skláněl se jen před lidským rozumem. Není na 99% divu stoprocentního, že se vysmíval přebujelé až trapné zbožnosti některých spolubratří; když ze své cely odstranil obrázky svatých fousáčů a nechal si tam jen krucifix, dostal se do konfliktu s klášterním řádem. Prozatím byl pouze napomenut (ty, ty, ty černej ovčí barbare; ne beránku). Ale je možné svázat tak pronikavého ducha zkoprněnými zkostnatělými církevními dogmaty? Na čas snad. Roku 1572 mladý mnich dostudoval, byl vysvěcen na kněze a začal působit jako duchovní na venkově. Do dominikánského kláštera v Neapoli se vrátil (zahučel až po uši) roku 1575, ale dlouho tam nevydržel. Svými nakažlivými svobodomyslnými názory se stal ihned okem v trnu a hrozilo mu kárné vyobcování. Nečekal na kastraci svobodného ducha a bez dlouhého otálení vyměnil neapolský dominikánský klášter za římský. Nepomohlo to. Španělská inkvizice, čert aby ji vzal, stejně jako španělskou chřipku s požehnáním přebujelých pejorativních vokalistek pro slepičí kvok, kvokalistek v okruhu pěti metrů, do jejíž pravomoci Neapolsko spadalo, postoupila veškeré dokumenty s vyobrazením excesů do Říma. Součástí podkladů pro proces byla také Giordanova soukromá knihovna, ve které byly zastoupeny i „libri prohibiti“, knihy katolickou církví zakázané. To byly nebezpečné důkazy, proto ani teď neváhal a opustil klášter i „věčné město“.

A tak se rokem 1575 stal z mnicha potulný filozof, filozofický mobilní inventář a eso v rukávu. Prvními zastávkami na jeho téměř dvacetileté trase byly po Římu ještě Benátky, Janov a Padova. Roku 1579 opouští vyhnanec z vlastní vůle Itálii a zamíří na sever.

POUTNÍK

Nedošel daleko, ještě téhož roku se usadil v Ženevě. Zpočátku všechno vypadalo nadějně. Měl z čeho žít, stal se totiž korektorem v místní tiskárně, seznámil se s tamními učenci a jeho společenská prestiž stoupala den za dnem rapidně jako rap v ulicích. Jenže Ženeva byla střediskem kalvinistů a každý, kdo tu chtěl trvale žít, musel přijmout jejich nestydatou zastydlou víru. Giordano Bruno začal uvažovat o konvertování ke kalvinismu. Studoval ho a – nepřijal. Nemohl přijmout něco, s čím se neztotožňoval, co bylo proti jeho přesvědčení. Raději se vydal na další cestu do snu, přes Lyon do jihofrancouzského zapadákova Toulouse s botami toulavými, kde v té době byla významná univerzita (světe, div se). Tady prožil dva spokojené a klidné roky, dosáhl hodnosti profesora a získal široký věhlas svými fundovanými a novátorskými filozofickými výklady, jako když na terč přebujelé fantasmagorie střelí. Asi by tu zakotvil na delší dobu, možná navždy, kdyby ho nevyhnala válka. Utekl před ní do Paříže. Uvítal ho král i univerzita, ale v získání profesury na Sorbonně mu zabránilo jeho exkomunikování z katolické církve. Tlak katolicismu v té době hrozivě nabýval na přesile a kacíř musel zdrhat do bezpečí jako náš Jan Ámos Komenský do lidumilných a neomylných představ o světě Orbis Pictus svět v obrazech svět jako vymalovaný křídou kromě třicetileté války. Kam prchnout před dotěrnými katolíky? Do Anglie.

V Anglii tehdy vládla železná lady královna Elisabeth (= Betty Boop by mohla toliko jen závidět, jsme přeci v době Shakespearově). Stejně jako před nedávnem francouzský Jindřich III. i ona obdivovala Giordanovu abnormální paměť, ráda s ním u čaje o páté besedovala a těšila se z jeho inspirativních postřehů a pronikavého vidění reality. Ovšem Giordano netrávil anglická léta jen povídáním s královnou. Hlavní těžiště jeho činnosti v ostrovní říši kypělo ve spisovatelské profesi. Francouzský vyslanec, který ho sem přivezl, mu ve svém paláci v Londýně věnoval veškerou péči pro pohodlný pracovní poměr; Giordanovi tak odpadla starost o holou ekonomickou existenci a veškeré jeho úsilí se mohlo soustředit na shrnutí toho, co doposud v jednotlivostech vyslovil, obhajoval, na vysvětlení toho, co si myslel. Vznikly jeho DIALOGY a další významná díla.

Kromě toho uspořádal roku 1593 významnou přednášku na půdě Oxfordu. Jasně, přehledně a s velkou dávkou sebejisté drzosti předestřel před univerzitní hlavy pomazané názory Mikuláše Kopernika a své filozofické dotvoření jeho nauk. Kopernik (zemřel jako šedesátiletý nebojsa pět let před Giordanovým narozením) podrobil kritice Ptolemaiovu geocentrickou soustavu, podle níž byla středem vesmíru Země a všechna nebeská tělesa se otáčela kolem ní. V díle O POHYBU NEBESKÝCH TĚLES převrátil Kopernik toto učení jako Kris Kross Jump hoplá elá hop celé na hlavu. Ne Země, ale Slunce je středem vesmíru, Země se pak otáčí nejen kolem něj, ale i okolo své vlastní osy. Giordano Bruno šel ještě sebejistěji dál k výzvám. Ani Slunce není středem vesmíru, je hvězdou, centrem pouze jedné části vesmíru, kterou my nazýváme Sluneční soustava. Vesmír je pak nekonečný a skládá se z nekonečného počtu takovýchto slunečních soustav. „A kde je pan Bůh?“, zeptají se (i reptají) mnozí teologové ještě po desítkách a desítkách let Galilea Galilei. „Nikde, nebo v nás,“ uznale vypoví Brunův mladší současník a pokračovatel a my v jeho slovech cítíme, jak velkou úlohu přisuzoval Giordano člověku. Svou schopností poznávat může člověčí jednotlivec postihnout i nejvyšší zákony přírody, odkrýt tajemství kosmu. Každé lidské poznání je současně sebezdokonalováním a znásobuje možnosti člověka utvářet vlastní život; tak se poznáním a prací člověk může stát bohem na zemi, věř, nebo nech být Káju Gotta v klidu dalším zlatým slavíkem v hlasu lidu. To ovšem byly myšlenky pro oxfordské lordy profesory naprosto nepřijatelné, štípaly je a tím pádem drásaly jejich nervy jako blechy nemytou pokožku mýdlem Dove a vodou z akvaduktu.

Spolu s francouzským poslem dobrých zpráv zpravidla (vyslancem) se Giordano na čas vrátil do Paříže, ale i za tu krátkou dobu se mu povedlo poštvat proti sobě veřejnou přednáškou o aristotelismu také profesory Sorbonny (Sorbonny a klid ten tam). Podobně pokračoval na dalších zastávkách svého putování – v Marburgu se znelíbil vedení univerzity, ve Wittenbergu, kde mu byli luteráni příznivě nakloněni, zase rozzlobil místní kalvinisty. A tak se v neustálých sporech, disputacích a přednáškách dostáváme s Giordanem do roku 1588, k době jeho půlročního angažmá s bydlením na Hanspaulce 19, kde před ním excelovala Mantichora vědeckého mytologického významu (mantichora s perutěmi – s křídly podobnými těm, které vidíme u lva svatého Marka v Benátkách).

Prahu si pět let předtím vybral za své sídelní město Rudolf II. Roku 1588, kdy sem přijel Giordano, bylo císaři šestatřicet a panoval dvanáct sezón, tedy bez dvou 50 ročních období, 12 x Giuseppe Arcimboldo „4 roční období“. Po celé Evropě se rozneslo, že mladý Habsburk je podporovatelem umění a vědy, a Praha se za jeho vlády stala Mekkou umělců a učenců světového významu. Zdá se pravděpodobné, že filozof zabývající se otázkami pohybu nebeských těles mohl mít úspěch u panovníka, který si ze všech vědních oborů nejvíc oblíbil astronomii. Giordano se neobtěžoval nějakým ostychem a v Praze udělal hodně proto, aby se císaři zavděčil. Za šest měsíců, které ve městě nad Vltavou strávil, vydal dvě díla. První z nich byl latinsky psaný spis o kombinatorice, druhé dílo bylo filozofické a autor je věnoval samotnému císaři. Dostal finanční honorář, ale to bylo všechno. Možná měl víc vsadit na Rudolfovu lásku k astrologii, aby získal trvalé postavení u dvora. (Připomeňme ještě, že hlavní éra hvězdářů u císařského dvora začala o jedenáct let později rašit a ne tupě harašit – teprve roku 1599 přijde do Prahy Tycho de Brahe a rok po něm Jan Kepler.) S místem na univerzitě to také příliš nadějně nevypadalo, pražské vysoké učení přece jen dost podléhalo vlivům katolicismu.

Větší naděje Giordanovi svitla v Německu, kam byl pozván, aby se ujal přednášek na univerzitě v Helmstedtu (1588). A znovu se vyskytuje nám už dobře známá recidiva v recitaci skandálů. Giordano Bruno se jako Bono Vox z U2 (ten dobrý šlechetný hlas) rozhodně nenechá umlčet žádnými vyčpělými dogmaty, přednáší svá vlastní hodnocení jednotlivých filozofických názorů a poštve proti sobě univerzitní kolegy i teology, tentokrát luterány, s nimiž ještě ve Wittenbergu vycházel docela fajn bez pěstních narážek na ciferník. Luteránská církev nad ním vyhlásí klatbu, ale ta naštěstí platí jen pro Brunšvicko. Vyhnanec „malérista“ s úctyhodně barevným spektrem inovací jako přední galérista přesídlí do Frankfurtu nad Mohanem a tady se objeví řešení jako kvočna, která vysedí zlaté vejce. Nežije přímo ve městě, aby se neřeklo, že říšské město přechovává ve svých spárech zlověstného pověstného kacíře, fujtajbl pro honorace, ale v nedalekém klášteře, kde má klid k přípravě některých svých děl pro tisk. Má se dobře, nikdo mu nepřekáží v pohybu po městě, z vydaných knih mu kyne jakýs takýs finanční zisk. Přes tyto nesporné klady frankfurtského působení se rozhodne pro návrat do Itálie.

Na podzim roku 1591 se tedy Giordano vrátil do Itálie. Nebylo to riziko, vstoupit na horkou půdu výbušné země, kde byl prohlášen za kacíře? Jistě bylo, ale berme nadále v potaz, že šlo o jeho rodnou a úrodnou výspu, od níž byl už řadu let odpoután. Touhu po domově by v sobě snad dokázal utišit, kdyby možnost jeho návratu nebyla podložena i racionálními důvody. Itálie konce 16. století nebyla jednolitým státním útvarem v rámci Evropské Unie. Na jejím území bylo množství roztroušených prťavých států a státečků, které měly vlastní zákony, často se dost podstatně mezi sebou odlišovaly. Už pár století byly nezávislou středomořskou námořní a obchodní velmocí Benátky a jejich suverenita navenek se odrážela ve značné liberálnosti vnitřních poměrů. Benátská republika byla, dá-li se to tak nazvat, jedním z nejdemokratičtějších států tehdejší Evropy a Benátčané se pyšnili i tím, že omezili na minimum právo páprdy papeže strkat nos do církevních záležitostí »La Serenissima« (nejjasnější republiky Benátské). Na to poslední zřejmě spoléhal Giordano Bruno, když přijal pozvání zámožného benátského patricijce Giovanniho Moceniga, aby ho vyučoval kombinatorice a cvičil jeho fenomenálně obdařenou paměť. Kromě toho spolu často vedli závažné rozhovory o otázkách filozofických a teologických, které se Giordanovi staly osudné. Mocenigo totiž svého mentora vydal do rukou inkvizice a svá udání podložil argumenty získanými právě z těchto debat. O důvodech, které Moceniga k činu přiměly, existuje mnoho domněnek a rozepří. Snad dostal vztek, že se po půl roce chtěl Giordano vrátit do Frankfurtu pracovat na svých spisech, snad se domníval, že mu zatajil tajemství své fenomenálnější a vybroušenější paměti, snad byl figurkou nastrčenou inkvizicí. Pravdu se tak jako tak nedozvíme. Skutečností zůstává, že koncem května 1592 se Giordano stal zajatcem inkvizice.

Benátská inkvizice zahájila neprodleně proces C dur trpkých Procedur. Kdybychom podrobně nastudovali jeho průběh, zjistili bychom, jak mimořádně mírně a povrchně nebo podvodně byl veden! Obžaloba se soustředila jen na Mocenigovo udání, takže se Giordanovi lehce dařilo jednotlivě její body vyvracet, vymluvit se nebo je popřít. Také inkvizitor obžalovanému pomohl; kde to jen trošku šlo, stáčel řeč od teologické problematiky pozemských paskvilů a nešvarů k filozofii, diskutoval s ním a dával Giordanovi dost široký prostor pro tvrzení, že pokud jde o teologii, souhlasí plně s dogmaty katolické církve, pochyboval jen jako filozof v oblasti filozofické. Za celou dobu procesu nepadlo ani slovo o Giordanových spisech, které se důkazy jeho kacířských myšlenek jen hemžily. Že by inkvizitor–dobrodinec? Kousíčkem srdce snad, ale hlavně asi šlo o snahu proces co nejdříve mít za sebou a vyvarovat se případnému vměšování papeže. O každém inkvizičním řízení bylo totiž nutno podávat aport jako pro psa baskervillského raport do Říma, kde jen čekali na příležitost okleštit samostatnost Benátek. Giordano to pochopil, pokorným pokáním uspíšil konec procesu a věřil, že se tak zachrání. Marně. Římské Svaté oficium si nenechalo uniknout arcikacíře, jehož pouhé jméno přivádělo baskervillského demagoga Klimenta VIII. k zuřivosti šelmy a tváře kardinálů dostávaly barvu jejich klobouků. Nejvyšší inkvizitor žádal vydání Giordana Bruna. Benátčané slušně, ale rázně odmítli. Požadavek se opakoval, ovšem tentokrát jej podepsal sám papež páprda a bylo po legraci, bylo v něm připojeno odůvodnění, že Giordano je vlastně uprchlý mnich Elvis Presley v uvozovkách darebák a lump z římského dominikánského kláštera. O vydávání zběhlých mnichů platila mezi italskými státy dohoda a tou se musela řídit i benátská republika. Osud Giordana Bruna byl násilnicky církevně zpečetěn. Elvis Presley by zlostí praštil hudebním nástrojem ve dvacátém století o hlavu papežovu… neřkuli o zem.

Zajatec byl převezen (ano, převezen dvojsmyslně) do Říma a vhozen do cely. Teprve po několika měsících v zajetí ho předvedli k výslechu a mimo jiné se zeptali, jestli něco nepotřebuje. Chtěl ošacení a knihy, dostal obojí, ovšem knihy podle gusta Svatého oficia – dílo Tomáše Akvinského a modlitební knížku. A zase čekání, nekonečné drama dní, týdnů, měsíců v žaláři, který smrdí a vůbec vypadá dost jako posraný slepičinec. Plných šest let připravovalo Svaté oficium inkviziční monstrproces s Giordanem Brunem. Bylo sneseno obrovské množství materiálů.

Dodnes stojíme ohromeni nad tím, kolik času, energie, kolik lidské píle a přemýšlení věnovala církev potírání názorů, které ji ohrožovaly. Tak už to chodí na tom svinském světě IQ papalášů. Nový inkviziční proces se měl zaměřit právě na to, co v Benátkách taktně opominuli – na Giordanovy názory publikované v jeho spisech, a tedy šířené na veřejnosti. Proto tolik materiálu, proto tak dlouhá doba na přípravu vlastního procesu. Svaté oficium bylo důkladné, pátralo všude, kde Giordano pobýval, kudy prošel. Teologové si opatřili všechny jeho knihy, zevrubně je prostudovali a velmi pozorně zaznamenali každičký náznak o nesouhlasu s církevními „pravdami“ nebo jen pochybování o nich.

Během těchto šesti let se sice uskutečnilo několik výslechů, zpravidla však velmi formálních a pro průběh následujícího procesu nepodstatných. Čekalo se na zpracování veškerého získaného materiálu a na vyhotovení komplexního obžalovacího spisu, na kterém se podílel nejschopnější z tehdejších teologů protireformace kardinál Roberto Belarmino.

Svoji do nebe volající zatvrzelost ukázal Giordano Bruno ihned, jak mu byl dán na vědomost obsah obžalovacího spisu, shrnutý pro přehlednost od osmi hlavních bodů. Ve všech bodech svoji vinu popřel, byl ochoten nechat si některé své názory vyvrátit na základě filozofických důkazů. Pro Svaté oficium však byla diskuze s kacířem naprosto nepřijatelná, a tak dostaly události rychlý spád. 4. února 1599 Giordanovi sdělili, že jeho názory, publikované knižně i proslovené ve vědeckých disputacích, jsou KACÍŘSKÉ, protože odporují povrchní a jalové a slepičí katolické víře. Současně mu Svaté oficium navrhlo, aby odvolal, že prý mu bude poskytnuta možnost pokání. Dostal čtyřicet dní na rozmyšlenou a využil je k napsání obhajoby v podobě rozboru osmi bodů obžaloby; a protože se ještě vyskytly nějaké nejasnosti, dostal nových čtyřicet dní. Výsledek je formulován v zápisu výslechu: „Prohlásil, že nemůže a nehodlá odvolat, že nemá co odvolávat, že nevidí důvodů k odvolávání a neví, co má odvolat.“

Jenže katolická církev pro své úplné vítězství kacířovo odvolání potřebovala, kacíř pro ni byl nepohodlný kuří oční zádrhel všech možných kuřích ok. Zkoušela proto další možnosti, jak Giordana přimět k pokání, ale když s ním nepohnuli ani jeho původní spolubratři dominikáni, vyneslo svaté oficium 8. února 1600 rozsudek nad nepohodlným nešťastníkem. Giordano Bruno je zvlášť zatvrzelý jako rock´n´roll proti tupé povrchnosti arcikacíř a jeho spisy jsou semeništěm kacířských myšlenek a jako takové patří mezi „libri prohibiti“. Nastaly poslední dny Giordanova života. Nejdříve musel být zbaven kněžského svěcení, vyobcován z církve a předán k potrestání světské moci. Prosba církve, aby trest byl milosrdný a bez prolití kaluže krve, se rovnala návrhu na smrt upálením, toť ve stavební buňce Autodafè!!!

1. MALCOLM McLAREN – Something´s Jumping In Your Shirt (1989)

2. DNA featuring SUZANNE VEGA – Tom´s Diner (1990)

3. LUCIE – Amerika (1994)

4. CAMOUFLAGE – Love Is A Shield (1989)

5. KARYA – Láska je krásný rituál (1993)

6. ELVIS PRESLEY – Can´t Help Falling in Love (1961)

7. MICHAEL JACKSON – Will You Be There? (1993)

8. MICHAEL JACKSON – Heal The World (1990)

9. COLDCUT & LISA STANSFIELD – People Hold On (1989)

10. MC ERIC & BARBARA – Sen (1996)

11. BELL BOOK & CANDLE – Rescue Me (1997)

12. MARTIKA – Love… Thy Will Be Done (1991)

13. RICHARD SANDERSON – Reality (1980)

14. SNAP – The Power (1990)

15. DEPECHE MODE – Everything Counts (1984)

16. MC ERIC & BARBARA – Keď príde láska (1996)

17. SOPHIE B. HAWKINS – Right Beside You (1994)

18. SNAP – Rhythm Is A Dancer (1992)

19. THE SHAMEN – Ebeneezer Goode (1992)

20. VANILLA ICE – Ice Ice Baby (1990)

21. FRANCE GALL – Ella Elle l´a (1987)

22. BOB MARLEY – Could You Be Loved? (1980)

23. JOHN LENNON – Woman (1981)

24. ČOKOVOKO – Hudba; reportáž psaná na oplatce

25. DAVID GUETTA feat. CÉDRIC GERVAIS & CHRIS WILLIS – Would I Lie To You? (2016)

26. SLZA – Katarze (2015)

27. LENKA FILIPOVÁ – Dobrý Bůh to ví (1997)

28. PETR NOVÁK – Hvězdičko blýskavá (1984)

29. JAROMÍR NOHAVICA & JANA KIRSCHNER – První noc v novém bytě (2006)

30. JEZEŘÍ – Dějiny za přítomnosti Ladislava Smoljaka (1993)

31. JEZEŘÍ – aktuálně za přítomnosti Mgr. Hany Krejčové (2002)

32. THE BEATMASTERS & COOKIE CREW – Rok Da House (1987)

33. HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU – Zimní radovánky na sněhu i na ledě (2017)

34. BLANÍK – Momentka v zimě (1967)

35. LIMUZÍNA S MÍROU HEJDOU – Petr Vondráček (2017)

36. SALVADOR DALÍ – Ukřižování Ježíše Krista (podle výkladů BBC)

37. VEČERNÍČEK – Broučci: A měli se rádi

38. BEASTIE BOYS – Early Def Jam Trends: She´s On It 1985 + Rock Hard live 6.6.85 + (You Gotta) Fight For Your Right (To Party) + Hold It Now, Hit It + No Sleep Til Brooklyn + She´s Crafty 1987 + Hey Ladies + Shake Your Rump + Shadrach 1989 + Pass The Mic 1992 (yeah)