ZVUK MEČE
Robert Šustr
Hradba se strašlivě hroutí,
stromy se ve větru kroutí .
Nasáta země krvi válečníků se zármutkem rmoutí.
A Já mám strach ,že moje tělo a duši žal také brzo zkroutí.
Vnitřně strachem hnán,
smrtí obelhán.
Tváří obrácen ,
životem poražen,
ležím v bahně.
Nevidím, neslyším,
pouze bolest ,
bolest nad porážkou
nad ztrátou, nad neúspěchem
v sobě cítím kvést.
Nemůžu se hnout nemůžu utéct.
Nemůžu bojovat , nemůžu tuto bolest unést.
Jako zlomený zbabělec vypadám.
Jako zničený zoufalec se jevím vám.
Duše a tělo přesvědčují mě , že naděje a víra
opustila mě.
Část mého já však odmítá se s touto pravdou srovnat právě dnes.
Smrt volá mě do svého náručí.
Já však ,,ne” říkám ji.
Protože z dáli slyším hlas,
že dnes ještě nepřišel můj čas.
Za svitu hvězd ,
já slyším zdáli ozvěnu zvuku mého meče větrem se nést.
Rázem vím, že s tímto mečem v ruce ,
bojovati měl bych dnes přece .
Najednou v sobě odvahu, čest a sílu cítím za pádu dešťových kapek kvést.
Vlastnosti , které každý bojovník měl by ve svém srdci nést.
Sám vím , že na každém dnes otázka jest.
Zda vstaneme a bojovati budeme či lehneme a víckrát se nezvedneme.
|
