Úvahy nad stezkou levé a pravé ruky 

Motto: Neodkvétám!

LIDSKÉ JÁ, naše individuální podstata, je základem ke všemu. K smysluplnému životu,
lásce, svobodě, tvorbě, práci, vztahům s lidmi, přemýšlení, komunikaci… Pokud nad věcmi
kriticky přemýšlíme a jdeme VLASTNÍ CESTOU, třeba i s pády a chybami, je to v pořádku.
Pokud se necháváme programovat, manipulovat, ohlupovat, stáváme se ovcí, své já ztrácíme
a degenerujeme.

Lidské já může jít dvěma základními směry. Těmi jsou VÝVOJ a DEGENERACE. Pod
slovem „vývoj“ se ale skrývá tak mnoho věcí. CO JE TEDY VÝVOJ? Vývoj je, když
posilujeme své schopnosti, učíme se, stáváme se silnějšími, odolnějšími, zdravějšími,
krásnějšími, když jsme schopni efektivní sebeobrany. Vývoj je regenerace, oživení,
sebepovzbuzení, sebemotivace, schopnost hledat a najít to přínosné, být sám přínosný.
Vývoj je, když dokážeme rozvinout svou empatii / vážit si člověka, který za to stojí /
naučit se (skutečně) naslouchat druhým / vážit si sebe, přírody a života / umět pracovat
nejen se svým světlem, ale i se svým stínem / víc poznat sebe / naučit se sebekontrole /
zbytečně neubližovat / umět se obětovat, pokud chceme a pokud to cítíme jako smysluplné /
umět být s blízkým člověkem v bytostném vztahu já-ty / umět při blízkém člověku stát.
Toto vše může být součástí STEZKY LEVÉ RUKY (left-hand path), tj. souhrnné kategorie
pro duchovní směry orientované na (esoterický) INDIVIDUALISMUS.

Individualismus, to zní v „duchovní hantýrce“ jako sprosté slovo, ale INDIVIDUALISMUS
NEMUSÍ BÝT SLEPĚ EGOISTICKÝ, právě naopak! Když si vážíme sebe, můžeme si
vážit i druhých. Individualismus a sebeúcta jsou přece podmínka opravdové empatie,
opravdového sebeobětování, opravdové pomoci blízkým. K tomu všemu potřebujeme
schopnosti, sílu, chytrost i moudrost, rozum i cit – a to rozvíjíme právě individualismem,
koncentrací na vývoj svého já v různých oblastech, koncentrací na zlepšování svých
schopností. Stezka levé ruky tak nemusí být stezkou bezuzdného sobectví, jak se může
zdát, nemusí být stezkou bezohlednosti k lidem, zvířatům, okolí, přírodě, jak se to
může napohled jevit. Uctíváním sebe (ano, je zázrak být) můžeme pak uctít i ty druhé
i přírodu/vesmír. A právě – a jen – díky sebelásce a sebepochopení můžeme milovat
a pochopit ty ostatní. Lucifer přináší člověku světlo z nebes. Sét daruje černý oheň
individuality, jedinečnosti, inteligence, vůle. Had Geneze dává poznat dobré a zlé
a možnost je od sebe odlišit, a tedy schopnost rozhodování // DUALITA.
Co ano, a co ne. Citem a rozumem. ROZHODOVAT SE VĚDOMĚ SVÝM
BYTOSTNÝM JÁ. Nebýt loutka.

ŽIVOT JE POHYB

A smrt jsou stojaté vody!

MNOHO VĚCÍ VŠAK VÝVOJEM NENÍ A NEMŮŽE BÝT, přesto jsou nám pod
nálepkou „vývoje“ podsouvány. Duchovní směry STEZKY PRAVÉ RUKY (right-hand path),
kterých je naprostá většina a jež jsou anti-individualistické, nám tvrdí různé věci a v různých
kombinacích: Například, že je nutné „osvícení“, kdy je cílem naše já anihilovat a nechat
rozplynout (tedy vymazání osobnosti); že je bezvýhradně nutná slepá a odevzdaná víra
v něco (jsme vydáni na milost a nemilost někomu/něčemu vyššímu); že je třeba bezbřehá
pokora; odosobnění; poslušnost „daným“ pravidlům; nekonečná dobrota a láska (na které
můžeme docela rychle nebo docela pomalu dojet); tolerance ke všemu a ke všem (i k těm,
kdo tolerantní nejsou); odevzdání se osudu, vesmíru, bohu, vyšší moci; dále „pasivita“,
„nezasahování“; takzvaná „rovnováha“ a totální „sebeovládání“, které svými požadavky
devastují přirozený pohyb našich emocí, myšlenek, vůle, stínu, světla, inteligence v nás
– ale pohyb je přece život! MÁ BÝT TEDY „VÝVOJEM“ TO, CO MÉ JÁ LIMITUJE,
OMEZUJE, UJAŘMUJE, ZOTROČUJE? Říkám ne! Pokud jsme aspoň trochu myslící
a cítící bytosti, nepotřebujeme ty „zprostředkovatele pravdy“, kteří nám staletí a tisíciletí
říkají co, jak, kdy a proč máme/nemáme dělat. PLIVÁNÍ NA INDIVIDUALISMUS
A JEHO ZTOTOŽNĚNÍ S „BEZOHLEDNÝM EGOISMEM“ JE PLIVÁNÍ
NA LIDSKOU INDIVIDUALITU, NA ČLOVĚKA. Kdo by neměl svůj stín, kdo je
bez jediné poskvrny, kdo je bez jediné viny? Není však výzvou s vlastními nedostatky
pracovat a třeba i ten (tradičně potlačovaný) stín nepotlačovat, ale zpracovat jej,
a dokonce jej konstruktivně-smysluplně-nedestruktivně využít? O KOLIK SÍLY SE
OCHUZUJEME, KDYŽ SE CHCEME PŘIZPŮSOBIT MĚŘÍTKŮM, KTERÁ

JSOU NEREALIZOVATELNÁ. Není lepší mít tvrdou sebereflexi, být aktivní
a samostatně na sobě pracovat bez toho, aby do toho jakákoli duchovní nauka kecala,
co se má, a co ne? Kolik lidí bylo už zabito a umučeno ve jménu pravorukých
ideologií „dobra“. Kolika lidem zmrzačily tyto ideologie psychiku i životy.

A brát jako argument pro stezku pravé ruky to, že „je přece třeba“ být součástí řádu, vesmíru,
přírody, nevydělovat se, a tedy omezit svou individuálnost? Jsme samozřejmě součástí
přírody, vesmíru, ale copak se to vylučuje s vysoce-aktivní prací na sobě a (esoterickým)
vyhraněným individualismem? I při zachování „maximálního individualismu“ lze přece
žít S ÚCTOU k vesmíru, přírodě, našim předkům, bohům, k sousedce... ÚCTA ALE NENÍ
SEBEPONIŽOVÁNÍ, úcta je to, co vzniká mezi přáteli, kteří se inspirují. Když jdu na silné
místo, třeba keltské hradiště, tak k němu mám úctu. Když přijdu do cizího příbytku, taky tam
jdu s úctou, pozdravím a smeknu čepici. I tohle všechno přece lze v rámci stezky levé ruky.
A NENÍ TOU VELKOU SILOU VESMÍRU/PŘÍRODY PRÁVĚ EVOLUCE – VÝVOJ
ŽIVÝCH ORGANISMŮ V STÁLE ŽIVOTASCHOPNĚJŠÍ? PRÁCE NA SOBĚ A SVÝCH
SCHOPNOSTECH JE TEDY VLASTNĚ NEPŘÍMO I ÚCTOU K VESMÍRU A ŽIVOTU.

A argumenty „pravorukých guruů, učitelů, duchovních“, že je potřeba „absolutní přítomnost“,
takzvané „tady-teď“, „přímý kontakt s vesmírem“? Copak to nejde praktikovat i v rámci
levoruké stezky? Techniky transu, „levorukých“ meditací, koncentrace, fyzická cvičení,
rituály, ale s tím, že podržím své já a zesílím/posílím jej těmito technikami, a ne naopak!
S úctou k tomu, s čím jsem v kontaktu, a také s úctou k sobě. Před vesmírem a přírodou
se nemusím plazit – mohu s nimi „naladit společný kanál“, inspirovat se, naslouchat…

A pravoruká potřeba „nekonečné harmonie“? V rámci stezky levé ruky můžeme pracovat
s disharmonií i harmonií, jak je to potřeba a jak chceme; to je DYNAMIKA, POHYB, ŽIVOT
– TEDY DUALITA! „Pravoruké“ směry obvykle „dovolují“ například jen harmonii,
a ne disharmonii / stejně tak jen světlo, a ne tmu / jen pokoru, a ne hrdost / jen bezbřehý
altruismus, a ne možnost někomu jednoduše nevyhovět / jen přítomnost tady-teď, a ne
efektivní práci i se všemi časy – přítomností, minulostí i budoucností… Podtrženo sečteno
SMĚRY STEZKY PRAVÉ RUKY SVOJÍ JEDNOSTRANNOSTÍ ČLOVĚKA
OMEZUJÍ A MRZAČÍ, JSOU PRO TY, KDO CHTĚJÍ BÝT VEDENI, a směřují
nejen k degradaci, degeneraci a devastaci našeho já, ale i k našemu degenerativnímu vlivu
na okolí. KDEŽTO STEZKA LEVÉ RUKY NÁS OTEVÍRÁ A NABÍZÍ VÝVOJ,
IMPROVIZACI, VLASTNÍ CESTU.

CO SE STEZKOU LEVÉ RUKY NENÍ KOMPATIBILNÍ? Například slepá víra,
slepá poslušnost, hloupost bez sebereflexe, manipulovatelnost, sebeopovržení, sebenenávist,
sebepoškozování, neschopnost kritického myšlení, neschopnost sebekritiky, demotivace,
odpor k životu, touha nechat „rozplynout své já ve všehomíru“, duševní degenerace
a slabá vůle bez touhy ke zlepšení, potlačování sebe místo sebereflexe+sebeintegrace.
STEZKOU LEVÉ RUKY JSOU ŽIVOT A VÝVOJ. A věci, které jdou proti životu
a vývoji (viz výčet výše, doplňte si sami…), v souladu se stezkou levé ruky nejsou
a nikdy nebudou.

Pravoruké stezky jsou široké a jasné, vedou ale do propasti. Levorukých je nekonečno,
protože je často tvoříme právě my sami, a do propasti vede jen část z nich...
VĚŘME PŘEDEVŠÍM SOBĚ, svému srdci, rozumu, svým instinktům,
nepotřebujeme přece k ničemu ty „zasvěcené a moudré“ prostředníky, kteří
nám budou radit a přikazovat, co máme dělat. Klíčovými slovy nejsou cukr a bič,
ale INSPIRACE, EMPATIE, SDÍLENÍ, SOUBYTÍ, SÍLA.

STEZKY LEVÉ RUKY MOHOU BÝT RŮZNÉ; to, o čem píšu, je moje pojetí, volná
inspirace termínem „stezka levé ruky“, ideál, kudy se snažím jít. A NEJDE O TO JÍT
CESTOU POUZE INDIVIDUALISMU, takový život by byl jasně omezující, chudý,
jednorozměrný a neprospěšný. Ale právě individualismus je podmínkou k tomu dostat se
i na jiné roviny (třeba i mnohem hlubší a krásnější). INDIVIDUALISMUS NEMUSÍ
BÝT VŽDY SEBESTŘEDNOSTÍ, BEZOHLEDNOSTÍ A NARCISMEM – aby člověk
nebyl ovcí, nemusí přece jít do opačného extrému a stát se vlkem. Chci, aby individualismus
byl vždy součástí mé cesty.