|
Je již černé ráno a roku první zima
na křídlech ptáků stoupá dým komínů a lidí
mrtví právě světlem odcházejí z kina
jsem, který je v stínech věcí našich vidí.
A Měsíc je jak srpek jak ustřižený nehet
malý kousek stříbra, který v noci budí
piji kávu černou a hořkou jako dehet
cukr barvy sněhu mne na jazyku studí.
A ztrácím ještě ve tmě moje bílé ruce
svítání je dlouhé jak hodina počtů
a možná jsem i ztratil pin od tvého srdce
a nevím, čeho ještě v očích se ti dočtu.
Výčitek snad dávných let, jež končí podzim
i když listí času v nás dávno opadalo
a pokaždé co říci jako loni nevím
jen, že o krok k hlíně blíž je moje tělo.
|
|
|
