Milníky pocitů
zas jednou bez citu
šumí v korunách
vypráví o něze, kterou nepoznali
očima po runách
slídivě
hledají květiny
na lesku patiny
načmárané štětcem času

Ve stínu javorů
chvějivě
stříbrných příborů
hladím sedmikrásku
prsty modré touhou
snad přivolám lásku
uvadlých kopretin
tkanou na provázku
cizích tváří
spojených
do sítě osudu
semínkem žaludu
zlatou září
podél našich dlaní

Tak lehko se zraní
co člověk touží ctít
v kleku před branou
naději odranou
zdviháme na čestný štít
klíč rukou sevřený
bolestně
mou pýchou zadřený
bojíme se otočit

Tam uvnitř se totiž skrývají naše duše