|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Stál jsem na autobusové zastávce. Objekty pozornosti se staly inzeráty, nápisy, z nudy jsem poté začal chodit sem tam.
Až konečně. Z dálky se blížil můj autobus. Z vnitřku se ozývá smích, pláč, vzrušené rozhovory, přitlumené šeptání, kdosi vypráví zážitek z filmu, jiný dojmy z poslední hudební skladby, najednou se vysoký chlapík postaví a začne tancovat, při prudkém zabrzdění neudrží rovnováhu a prolétne uličkou dozadu, kde sedí několik unavených postav.
Jedna z nich ho vyzve, pojď si k nám sednout, odpočiň si jako my od ruchu světa, cestujeme pátým autobusem, všude nás vyhazují, sedíme vždy vzadu, máme řádně zaplaceno, za chvíli přijde řidič, aby nás vyhodil, prý jsme unaveni, ale jiným způsobem, řidič je také unaven, normálně, jak říká, všichni mu dávají za pravdu, ve vašich očích vidím únavu světa, únavu před smrtí, vy se k ní blížíte,..., a co únava před narozením!?, vykřiknou oni, on zahuláká a všichni s ním, to je něco jiného, tak ještě chvilku, chviličku seďte, než vás vyhodím.
Na všechny se sype zemdlenost z radosti, řidič huláká, že ho postihuje čím dál víc, nedokáže určit míru, jen křičí, že se mu to stalo naposledy před několika minulými životy, nemůže se z toho vyhrabat, dává si již pátou kávu, také autobus je minulý, autobus si to uvědomuje, a já ne,..., lekce uvědomování začala u všech sedadel, bez pasažérů, až skončí, mohou usednout, každý má jiné místo, zády k řidiči a rozkazem dívat se na zadní sedadlo, kde se objevují nejvíce Unavení, jsou tam vůbec?,..., a tak dojíždím na konečnou sám, všichni zmizeli, autobus zastavuje přesně, nabízí svůj volant, chvíli si povídáme, po chvíli jej z nudy vezmu na záda a odcházím.
|
|
