KAREL ČAPEK:

NORD & SUD EXPRES

Tak řečené mezinárodní expresy nabyly za našich časů velikého komunikačního významu jednak z praktických příčin, které nás zajímají méně, jednak z důvodů básnických. Co chvíli se na vás v moderní poezii vyřítí transkontinentální expres a tajemný portýr vyvolává štace, Paris, Moskva, Honolulu, Cairo; sleeping–cary skandují dynamický rytmus Rychlostí a letící pulman připomíná veškeré kouzlo dálek; neboť vězte, že básnická fantazie si libuje jenom v prvotřídních spojích. Přátelé poeti, dovolte, abych vám podal svědectví o pullmanech a sleepingách; vězte, že nekonečně dobrodružněji vypadají navenek, když záříce proletí ospalou staničkou, nežli zvnitřku. Je sice recht, že si to hasí nádhernou rychlostí; ale je neméně pravda, že přesto jste nuceni v nich vysedět nějakých čtrnáct nebo třiadvacet zatracených hodin, což obvykle stačí na agónii nudy. Lokálka z Prahy do Řep ovšem uhání rychlostí méně impozantní; ale aspoň víte, že za půl hodiny z ní vylezete a můžete se ubírat za nějakým jiným dobrodružstvím. Člověk v pullmanu se neřítí rychlostí devadesáti šesti kilometrů za hodinu; člověk v pullmanu sedí a zívá; omrzí-li ho pravá tvář, posadí se na levou. Jediná polehčující okolnost je, že sedí pohodlně. Někdy se netečně podívá oknem; tam ubíhá stanička, jejíhož jména nemůže přečíst, mihne se městečko, ve kterém nelze vystoupit; nikdy nepůjde po této cestě vroubené platany, nezastaví se tam na tom mostě, aby hodil svůj vzkaz ze slin do řeky, aby plavala dál v klidu, a nedozví se ani, jak se ta řeka ráčí jmenovat; k čertu s tím vším, myslí si člověk v pullmanu. Kde to jsme? Hrome, teprve Bordeaux? Kristepane, to se to vleče!

*

Pročež chcete-li cestovat aspoň trochu exoticky, vsedněte do lokálky, která si to funí od staničky ke staničce. Tiskněte nos k okenní tabuli, aby vám vůbec nic neušlo: tady nastupuje modrý vojáček, tady malé dítě mává za vámi ručkou; francouzský sedlák v černé hazuce vám dává zunknout svého vlastního vínečka, mladá maminka podává děcku mléko v přírodním a nezávadném balení, ten prs má bledý jako světlo měsíční, chlapi hlučně povídají, pokuřujíce štiplavý tabák, ušňupaný páter si říká v breviáři; země se rozvíjí, stanice po stanici, jako kuličky na růženci. A pak přijde večer, kdy lidé, smutní únavou, usínají pod blikajícími světly, podobni emigrantům. V tu chvíli zarachotí po druhé koleji zářící mezinárodní expres se svým nákladem unylé nudy, se svými sleepingy a diningy –

Jakže, teprve Dax? Pane na nebi, to to trvá!

*

Četl jsem nedávno chválu Kufru; ovšem nikoli kufru obyčejného, nýbrž Kufru Mezinárodního, polepeného hotelovými vinětami z Cařihradu a Lisabonu, Tetuanu a Rigy, Saint Moritze a Sofie; kufru, který je pýchou a cestopisem svého majitele. Prozradím vám strašné tajemství: ty viněty se prodávají v cestovních kancelářích. Za mírnou diškreci dostanete na svůj kufr Cairo, Vlissingen, Bucurest, Palermo, Athènes i Ostende. Kterýmžto prozrazením, jak doufám, jsem zasadil smrtelnou ránu Mezinárodnímu Kufru.

*

Možná že by jiný na mém místě při tolika tisících kilometrech zažil onačení dobrodružství; třeba by potkal Mezinárodní Venuši nebo Madonu spacích vagónů. Nic takového se nestalo; stala se jen srážka vlaků, ale za tu jsem opravdu nenesl ani nejmenší vinu. V jedné staničce se náš expres vrhl na nákladní vlak; byl to nerovný zápas, dopadlo to, jako by si pan Oskar Nedbal sedl na něčí výstavní cylindr. Nákladní vlak si to odnesl ukrutně, zatímco na naší straně bylo jen pět raněných; bylo to naprosté vítězství. Když se v takovém pádě pasažér vyhrabe zpod kufrů, které mu sletěly naráz na hlavu, běží se nejdřív podívat, co se vlastně přihodilo; teprve když ukojil svou zvědavost, počne se ohmatávat, je-li celý. Zjistiv, že je v hrubých rysech nepoškozen, ohledává s jistou technickou rozkoší, jak se ty dvě lokomotivy do sebe zaberanily a jak mohutně jsme zdrtili ten nákladní vlak; inu, neměl si s námi začínat. Jen ranění jsou bledí a jaksi roztrpčeni, jako by se jim dostalo osobního a nespravedlivého příkoří. Pak se do toho vloží úřady a my jdeme zapít své vítězství do trosek jídelního vozu. Na celé další jízdě nám všude dělají volnou cestu; patrně z nás dostali strach.

Jiné a složitější dobrodružství je, jak se dostat ve spacím voze do hořejšího lůžka, zejména když v dolním už někdo podřimuje. Je poněkud násilné šlápnout na hlavu nebo na břicho jednomu, kterého vůbec neznáte ani co do národnosti, ani co do povahy. Jsou různé pracné metody, jak se dostat nahoru: vzpěrem nebo švihem, nadskokem, roznožem, po dobrém nebo násilím. Když pak už jste nahoře, hleďte, abyste nedostali žízeň aniž co podobného, abyste nemuseli slízat; odevzdejte se do rukou božích a pokuste se spát jako nebožtík v rakvičce, zatímco venku ubíhají neznámé a podivné kraje a doma básníci píší o mezinárodních expresech.

D. R. (Německo), BELGIQUE, FRANCE

Kdybych měl dosti prostředků a kdyby v té věci panoval volný trh, pořídil bych si rozhodně sbírku států. Shledal jsem, že hranice států nejsou pro kočku; nemám sice rád celníky a pasové revize mě nudí, ale zjišťuji pokaždé s novým okouzlením, že přecházeje hranice státu vpadám do nového světa, kde jsou jiné domečky a jiná řeč, jiní četníci, jiná barva půdy a jiná příroda. Po modrém konduktérovi přijde konduktér zelený; za pár hodin bude vystřídán hnědým; říkám vám, je to jako Tisíc a jedna noc. Po českých jabloních přijdou braniborské borovice na bílých písčinách, větrník mává křídly, jako by někam běžel, země je rovně natažená a plodí hlavně reklamní tabule cigaret a margarínu. To je Německo.

Pak skály zarostlé břečťanem, hory vydlabané lidským kutáním, hluboká a zelená údolí řek, hutě a pece oceláren, železná žebra těžných věží, haldy šutru podobné čerstvě vyvřelým sopkám, směsice bukolické přírody a těžkého průmyslu, koncert, kde šalmaj a carillon doprovází tovární sirénu: celý Verhæren, Les Heures Claires i Les Villes Tentaculaires. Celé Flandry starého poety: země, která se nemohla roztáhnout se svými poklady a má je všechny v jedné kapse; milá Belgie; maminka s dítětem na rukou, vojáček napájející koně, hospoda v údolí, komíny a strašné věže průmyslu, gotický kostel a železná tavírna, stádo krav mezi šachtami; všecko tu mají narovnáno jako ve starosvětském krámku, – bůh sám ví, jak se jim to vejde.

Tak, a teď zase volnější prostory: to je Francie, země olší a topolů, topolů a platanů, platanů a vinic. Stříbřitá zeleň, ano, zeleň stříbřitá je její barva; růžové cihly a modravé břidlice; lehounký závoj mlhy, víc světla než barvy, Corot. Ani človíčka na polích; snad lisují sklizené hrozny, vínečko z Touraine, vínečko z Anjou; vínko Balzacovo a víno pana hraběte de la Fère. Garçon, une demi–bouteille, a na zdraví, věžičky údolí Loiry! Černovlasé ženy v černých šatech. Jakže, teprve Bordeaux? Pryskyřičná vůně dechne nocí; to jsou Landy, země borovic. Pak jiná vůně, ostrá a rozjařující: moře.

Hendaye, přestupovat! Četník s tváří mladého Caliguly v lesklém tříroháku čmárá na kufry magické znamení a veličenským gestem nás pouští na perón. Už je to tak: jsem ve Španělsku.

Camarero, una media del Jerez. Už je to tak. Čertovská Španělka s nehty malovanými henou. Kdepak, člověče, to není nic pro tebe. Ale aspoň toho četníka kdybych si mohl vycpaného odvézt domů!

CASTILLA LA VIEJA

Ano, byl jsem ve Španělích; mohu se na to zadušovat a mám na to i řadu svědků, například nálepky hotelů na kufru. A přece země španělská je pro mne zastřena nepronuknitelným tajemstvím, z toho vážného důvodu, že jsem do ní vstoupil a z ní zase vycházel po aktu za černé noci; bylo to, jako by nás převáželi se zavázanýma očima přes řeku Acherón nebo skrze Hory Snů divokých. Pokoušel jsem se něco rozeznat v těch temnotách venku; viděl jsem cosi jako nakrčené černé skvrny na holých stráních; snad to byly skály nebo stromy, ale mohla to být veliká zvířata po potravě lačnící. Ty hory měly stavbu strohou a podivnou jako kancelář jen stavební buňka na klíč; umínil jsem si, že si přivstanu, abych se na ně za úsvitu zaměřil pohledem. Přivstal jsem si skutečně; podle mapy a času jsme měli být někde v horách, ale viděl jsem jen pod rudým pruhem úsvitu hladinu hnědou, holou a těžkou; bylo to jako moře nebo vidina paty, pata morgána. Myslel jsem na špičku achilovky, že mám horečku, protože takovou rovinu jsem doposud nezažil; i spal jsem dál, a když jsem se znovu probudil  a vyhlédl oknem, shledal jsem, že nemám horečku, ale že se nalézám v jiné končině, a ta země že je Afrika.

Já nevím, jak bych to popsal; ona tam je zeleň, ale je jiná než naše; je temná a šedivá. Je tam hněď, ale je jiná než naše; není to hněď ornice, ale hněď kamení a spraše. Jsou tam rudá skaliska, ale jejich rudost je jaksi patologická pateticky ornamentována. A jsou tam hory, které nejsou udělány ze skal, nýbrž z hluboké hlíny a balvanů. Ty balvany nerostou ze země; vypadají, jako by na ni napršely. Ty hory se jmenují Sierra de Guadarrama; bůh, který je stvořil, musel být velmi mocný, neboť jak by jinak mohl zařídit tolik kamení na jednom plácku? Mezi balvany rostou temné duby křemeláče, a pak už skoro nic, leda tymián a trní. Je to pusté a veliké, vyprahlé jako poušť bez fontány štěstí, tajemné jako Sinaj; já nevím, jak to vylíčit: je to jiný kontinent; není to Evropa. Je to přísnější a hroznější případ než Evropa uvnitř; je to starší než Evropa. Není to pustota melancholická; je slavná a podivná, drsná a exaltovaná. Černě odění živáčkové obyvatelé, černé kozy, černí vepři na horce hnědém pozadí. Tuhý a do černa vyuzený život mezi rozpáleným kamením. A právě někde tady natáčeli „Personal Jesus“ 1989 Depeche Mode. Nové pokračování „Personal Jesus“ se natáčel sám se štábem u Svaté pany Marie Sedmibolestné a na historickém mostě v Rabštejně nad Střelou.

Tu a tam ty holé balvany jsou říčka, to holé kamení je rovina a ty holé zdi z kamene je kastilské pueblo. Hranatá věž vížka a kolem zeď; je to spíš hrad než úřední vesnice pěstující slepice. Srůstá to s tou kamennou půdou, tak jako staré hrady srůstají se skalou, na níž stojí. Domky se k sobě mají, náruživě se tlačí jeden do druhého, jako by čekaly útok Bristolu, massive attack; z jejich středu vystřeluje věž jako hradní hláska. To je tedy španělská vesnice. Lidské bydliště tu splývá se zemí z kamene.

A na hnědé a kamenné stráni jako zázrak: černě zelené sady, aleje černých cypriší, hluboký a temný park; ohromná, suchá a pyšná kostka, zježená čtyřmi věžemi, monumentální samota, poustevna o tisíci hrdých oknech: El Escorial. Klášter španělských králů. Zámek smutku a pýchy nad suchým krajem, spásaným pokornými oslíčky osly.

PUERTA DEL SOL

Já vím, zajisté: měl bych na tomto místě přehledné publikace vylíčit mnohé jiné věci, například dějiny Madridu, vyhlídku na Manzanares, zahrady potěšení v Buen Retiro, královský palác s červenými gardisty a s chumelenicí řvoucích a pěkných prcků na dvoře, řadu kostelů a muzeí a jiných hlavních pozoruhodností. Pokud vás to zajímá, přečtěte si to jinde a neiritujte se; já vám nabízím jenom Puerta del Sol, a že jste to vy, přidám vám Calle de Alcalá a Calle Mayor zároveň s vlažným večerem a veškerým lidem madridským.

Jsou na světě místa posvátná; jsou nejkrásnější ulice na světě, jejichž krása je iracionální a tajemná jako zrozený mýtus. Je Cannebière v Marseille; je Ramba v Barceloně; je Alcalá v Madridě. Kdybyste je vyřízli z jejich okolí, vyvařili, zbavili jejich pulsujícího života a takového toho místního odéru a pak je postavili někde jinde, nenašli byste na nich nic zvláštního; inu, řekli byste, je to docela pěkná a široká ulice, a co dál? Co dál, vy malověrní! Což nevidíte, že toto náměstí je slavná, ba co dím, světoznámá Puerta del Sol, Brána Slunce v překladu znalého cestovatele, střed světa a pupek Madridu? Což nevidíte, jak se tudy nese páter, důstojnější a statnější než jiní páteři světa, s pláštěm stočeným pod paží jako podkasaný voják? A tady ten španělský hidalgo, přestrojený za četníka v lesklém a vzadu překlopeném klobouku; jiný caballero, nejspíš markýz či co, s orlím nosánkem a hlasem křižáckého vojevůdce, kdepak škůdce, vyvolává El Sooól nebo které noviny; a tuhle nějaký dobyvatel, opřený o koště, předvádí skulpturálními gesty jakousi alegorii, snad Čištění Města. Nechte to být, jsou to pěkní lidé: suší a hnědí sedláci ze sierr, přivážející na oslech čerstvou zeleninu a melouny; uniformy červené, modré a zelené, že by se z nich dalo vystrojit na tucet výpravných her; limpiabotas se svými stojánky –

Počkat: tohle je kapitola sama pro sebe, která se jmenuje čištění zaprášených bot. Čištění pohodlných bot je národní španělská živnost; přesněji řečeno, čištění bot je národní španělský tanec nebo obřad. Jinde na světě, dejme tomu v Neapoli, se takový čistič bot vrhne na váš střevíc s jakousi vehemencí a drhne jej s kartáčem, jako by šlo o fyzikální pokus vyvolat třením teplo nebo elektrickou jiskru. Španělské pucování je tanec hygieny bot, jenž, podobně jako tance siamské, se provádí jen rukama. Tanečník před vámi klekne na znamení, že toto představení se pořádá na počest Vaší Urozenosti; elegantním pohybem vám vykasá nohavici, graciézním máznutím natře příslušný střevíc nějakou vonnou mastí nebo čím, načež upadne v taneční trans; vyhodí kartáč, chytne jej, přehazuje jej z ruky do ruky, až to pleská, dotýkaje se jím vašeho střevíce uctivě a lichotivě. Smysl toho tance je logický: vyjadřuje se jím jakési uctívání; jste již dlouho vznešený grand na jednom místě, přijímající obřadný hold rytířského pážete; i rozhostí se ve vašem nitru vznešené a příjemné teploučko, stoupající od nohou; což zajisté stojí za tu půl pesety…

Oiga, camarero, una copita de Fundador. Slyšte, caballeros, tady se mi zalíbilo; tolik zdravých lidí, hluk, který není vřava ublížených, veselá zdvořilost, ochota a slušnost, půvab; všichni tady jsme kavalíři, šupák i guardia, já i hovnometař, všichni jsme urození, pročež ať žije jižní rovnost! Madrileñas! Vy krásné a nosaté ženy v černých mantilách s černými kukadly, jak důstojně se nesete a promenádujete ve svém polozahalení; señoritas s černookými maminkami, maminky a jejich niños s malými a kulatými hlavičkami, podobné loutkám, tátové, kteří se nestydí za svou lásku k dětem, babičky s růženci, dobráci s tváří loupežníků (zdání klame na celém světě), páni žebráci, páni se zlatými zuby, páni kolportéři, samí caballeros; jasný a hlasitý dav, který se baví a poflakuje v dobromyslném allegru.

Ale pak nastane večer, vzduch je prosycen ostrým dusnem, a celý Madrid, pokud má nohy, se prochází, tlačí a vlní od Calle Mayor po Calle de Alcalá; caballeros v uniformách, caballeros v civilu, v sombrerech i čapkách, děvčata všech denominací, tedy madamisolas, doncellas y muchachas, señoritas y mozas y chulas, madamas y señoras, dueñas, dueñazas y dueñísimas, hijas chicas, chiquitas y chiquirriticas s černýma očima za černou mantilou, s rudými rty, rudými nehty a černými pohledy stranou, jedinečné korzo, svátek všedního dne, demonstrační průvod lásky a flirtu, zahrada očí, alej věčného milostného čarování.

Cannebière, Rambla, Alcalá: nejkrásnější ulice světa; ulice, jež přetékají životem jako číše vínem.

TOLEDO

To máte hnědou a vyhřátou rovinu, posetou puebly, osly, olivami a kupolovitými studnami; z té roviny se zničehonic vysune granitová skála, a na ní to všechno stojí natěsnáno jedno na druhém; a dole v propasti hnědých skal teče hnědý Tajo.

Pokud se však týče Toleda samotného, nevím věru čím začít: zda starými Římany nebo Maury nebo Katolickými králi; ale protože Toledo je město středověké, začnu tím, čím se středověké město doopravdy začíná, totiž branami. Je tam například brána, která se jmenuje Bisagra nueva, stylu trochu tereziánského, s habsburským dvojhlavým orlem velikosti rozhodně nadživotní; vypadá, jako by vedla do našeho Terezína nebo Josefova, ale proti všemu nadání ústí do čtvrti, která se jmenuje Arrabal a vypadá podle toho. Načež jste před druhou branou, jmenuje se Brána Slunce a vyhlíží, jako byste se octli v Bagdádě; ale místo toho vás ta maurská fortna uvede do ulic nejkatoličtějšího města, kde každý třetí barák je kostel se zkrvaveným Ježíšem a extatickým retáblem Grecovým. I putujete klikatými arabskými uličkami, nakukujete mřížemi do maurských dvorečků, které se jmenují patios a jsou vykládány toledskou majolikou, vyhýbáte se oslům s nákladem vína či oleje, mrkáte na krásné harémové mřížoví oken a celkem si to šlapete jako ve snách. Jako ve snách. Mohli byste se zastavit při každém sedmém kroku: tuhle je vizigótský pilíř a tamhle mozarabská zeď; tady zázračná Panenka Maria, která každého ožení nebo provdá, a tady ten mudejarský minaret a renesanční palác, podobný pevnosti, a gotická okénka a krumplované průčelí v estilo plateresco a mešita a ulička tak úzká, co by prošel osel s rozpaženýma ušima; průhledy do stinných majolikových dvorečků, kde zurčí fontánka uprostřed květináčů; průhledy do těsných uliček mezi holými zdmi a zamřížovanými okny; průhledy do nebe; průhledy do chrámů horečně vyzdobených vším, co se dá tesat, řezat, odlévat, vykládat, tepat, malovat, vyšívat, vykroužit cosi magického ve filigránu, pozlatit a posázet drahokamy. Tedy můžete se zastavit co krok jako v muzeu pod širým nekonečným a přívětivým nebem; nebo můžete jít jako ve snách, neboť toto vše, narobené tisíciletím, označené plamenným písmem Alláhovým, křížem Kristovým, zlatem Inků, životem několikerých dějin, bohů, kultur a ras, je nakonec něco fantasticky jednotného; co dějin a civilizací se vejde do tvrdé dlaně toledské skály! A pak v jedné nejužší uličce se vám ze zamřížovaného okna lidské klícky zjeví Toledo z ptačí perspektivy: jediná vlna plochých střech pod modrými nebesy; arabské město, svítící v hnědých skalách; zahrádky na střechách a sladká, lenošná patia s životem důvěrným a sličným.

Ale kdybych vás měl vzít za ruku a provádět vším, co se mi zjevilo v Toledě, předně bych asi zabloudil v těch klikatých a chudých uličkách, ale nelitoval bych toho; neboť i tam bychom míjeli osly, tikající po dlažbě něžnými kopýtky, viděli otevřená patia a schody z majoliky a vůbec potkávali lidi. Snad bych našel tu mudejarskou kapli, bílou a chladnou, s krásnými podkovovitými oblouky; kousek dál je skála, která spadá rovnou do Taja a otvírá pohled skvělý a přísný; a sinagoga del Transito, vystlaná křehkým, podivně zjemnělým maurským ornamentalismem. A kostely: třeba ten s Grecovým Pohřbem hraběte z Orgazu; nebo ten s tou překrásnou maurskou křížovou chodbou, podobnou snu. A špitály s palácovými dvory. Jeden je před branami, jsou v něm chudé jeptišky v ohromných křídlatých čepcích a spousta malých sirotků, kteří se drží za ramena jako dlouhý had a cupitají do kostela, zpívajíce „Antonio“ nebo „Santo niño“ nebo co; a je tam pro ně stará lékárna s pěkně smaltovanými hrnci a džbány, na kterých je psáno Divinus Quercus nebo Cærusa, Sagapan či Spica Celtic., léky staré a probátní.

A katedrála, o které si nejsem jist; byl jsem tam, ale jelikož jsem předtím okoušel vína toledského, vína z roviny Vega, vínka tak tekutého, že samo uhání krkem, a vína hustého jako léčivý olej, nemohu se zaručit, zda se mi to nezdálo nebo nějak nepopletlo. Bylo toho příliš mnoho; vím, že tam byly skvostné miniatury a šílená ciboria, mříže sahající až do nebes, řezaná retáb`a s tisíci sochami, balustrády z jaspisu, kanovnická křesla vyřezávaná svrchu, zespodu, ze stran i zezadu, obrazy od Greca, varhany burácející v neznámém prostoru, kanovníci tlustí i vysušení jako treska, kaple vykládané mramorem, kaple malované, kaple černé, kaple zlaté, turecké korouhve, baldachýny, andělé, svíce a ornáty, vášnivá gotika a vášnivý barok, platereskní oltáře, churriguereskní, bláznivě vzdutý Transparent pod klenbou vznešenou a temnou, směsice věcí nesmysluplných a úžasných ve stejném momentu, planoucích světel a děsivé tmy, dobrá, – snad se mi to jen zdálo; snad to byl jen hrozný a zmatený sen na slaměné kostelní židličce; to snad není ani možno, aby nějaké náboženství potřebovalo tohohle všeho.

Tož jdi, caballero, a vyvětrej se z toho plastického obžerství v uličkách toledských. Vy pěkná okénka, obloučky gotické a maurské ajimez, vy tepané rejas, domy s cimbuřím, patia s dětmi a palmami, dvorečky z azulejos, uličky Maurů, židů a křesťanů, karavany oslů, zahálko ve stínu, pravím, ve vás a v přemnohých věcičkách je stejně mnoho dějin jako v takové katedrále; nejlepší muzeum je ulice živých lidí. Málem bys řekl, že si tu připadáš, jako bys zabloudil do jiného věku; ale není to pravda. Pravda je o kus ještě podivnější: není jiného věku; co bylo, je. A kdyby tady ten caballero byl opásán mečem a tam ten páter vykládal písmo Alláhovo a ta dívka byla Židovka toledská, nebylo by to o nic divnější a vzdálenější než zdi uliček toledských. Kdybych přišel do jiného věku, nebyl by to jiný věk; bylo by to jen strašně krásné a hluboké dobrodružství. Jako Toledo. Jako země španělská.

POSADA DEL SANGRE

Hospoda U (hektolitrů) krve. Tady bydlel i krvácel Don Cervantes de Saavedra, pil, dělal krvavé dluhy a psal své Příkladné povídky. V Seville je jiná hospoda, kde také pil a psal, a vězení, kde marnil čas pro dluhy; v tom vězení je dnes ovšem hospoda. Na základě vlastních výzkumů mohu komukoliv dokázat, že zatímco v Seville pil manzanillu a chroustal k ní langostiny, v Toledu si popřál vína toledana a přikusoval k němu paprikovaný chorizo a jamon serrano čili šunku černou a syrovou a jiné věci, jež podněcují žízeň, talent a výmluvnost. Dodnes pak se v posadě del Sangre pije ze džbánů víno toledano a žvýká chorizo, zatímco na dvoře caballeros vypřahují osly a špásují s děvečkami, jako činívali za časů Dona Miguela. Z čehož je vidět nepomíjející genialitu Cervantesovu.

Ale když už jsme v hospodě, oiga, viajero: musíš se projíst a propít dalekými zeměmi, abys je koštnul; a čím jsou země vzdálenější, budiž bohu poručeno, musíš toho spolykat a vypít tím víc. I poznáš, že všichni národové světa až na Sasíky a Braniborce hleděli různými cestami a způsoby, jakož i různým kořením a přípravou uskutečnit ráj na zemi; pročež jali se péci, smažiti a uditi nejrůznější recepty tak, aby došli časného blaha. Každý národ má svůj jazyk, dokonce svůj smyslně mlsný jazýček. Poznej jeho jazyk; jsi-li Zdeněk Pohlreich i jeho následovník, tedy jez jeho jídla a pij jeho vína. Otevři se dokořán harmonii jeho rybiček a sýrů, oleje a uzenin a chleba a ovoce, v orchestrálním doprovodu jeho vín, jichž je tolik jako hudebních nástrojů. Jsouť vína pronikavá jako baskické píšťaly, drsné jako vendas, hluboké jako guitarry; tož zahrejte poutníkovi, vínečka zahřívající organismy a zvučná! À la salud de usted, Don Miguel! Jak vidíte, jsem tu cizí; přišel jsem přes tři země, ale snad bych se tady spřátelil. Dobrá, nalejte mi ještě. Víte, vy Španělové máte s námi ledacos společného; například máte stejné č jako my, a krásné, jadrné rrr jako my, a zdrobňujete výrazivo jako my; à la salud de usted. Měl byste přijet k nám, pane Cervantes; připili bychom vám pivem s bílou pěnou a nandali vám na talíř jiných krmiček, neboť každý národ má sice svůj jazyk, ale srozumí se u věcí dobrých a podstatných, jako je dobrá hospoda, realismus, umění a svoboda ducha. À la salud.

VELÁZQUEZ Ó LA GRANDEZA

Za Velázquezem musíte do Madridu, jednak proto, že ho tam je nejvíc, jednak proto, že právě tam vypadá skoro samozřejmě uprostřed pyšného života ve střízlivém rámu, mezi tou panovnickou okázalostí a lidovým halasem, v tom městě palčivém a chladném zároveň. Kdybych měl vyjádřit Madrid ve zkratce, řekl bych, že je to město dvorské parády a revolučních přeháněk; povšimněte si, jak tu lidé nosí hlavu: je to napůl grandeza a napůl paličatost. Mám-li vůbec nos pro města a lidi, řekl bych, že v madridském vzduchu je cosi jako lehké a drobet rozčilující napětí, kdežto Sevilla si blaženě hoví a Barcelona poloskrytě vře.

Tedy Diego Velázquez de Silva, rytíř z Calatravy, královský maršál a dvorní malíř toho bledého, studeného a divného Filipa IV., patří do Madridu španělských králů dvojím právem. Předně je vznešený: je tak svrchovaný, že už ani nelže. Ale to už není kyprá, zlatá vznešenost Tizianova; je v ní břitký chlad, pozornost jemná a neúprosná, strašlivá jistota oka a mozku, jenž vládne rukou. Myslím, že jeho král ho určil maršálem ne proto, aby ho odměnil, ale proto, že se ho obával: že ho musely vyvádět z míry Velázquezovy upřené a pronikavé oči; že nesnesl tuto rovnost s malířem, a proto ho povýšil na granda. Pak už to byl španělský palatýn, kdo maloval blednoucího krále unavených víček a ledových očí nebo bledé infantky nabarvených tvářiček, maškary sešněrované a ubohé. Nebo dvorní trpaslíky vodnatelných hlav, palácové šašky a ničemy, naparující se groteskní důstojností, mrzácký a idiotský potrat lidu bezděky karikující vznešenost dvora. Král a jeho trpaslík, dvůr a jeho klaun: tu konfrontaci provedl Velázquez příliš ostře a zřetelně, než aby to pozbývalo svůj divný význam. Královský maršál by stěží maloval dvorní čeládku, kdyby se samotnému do díla nechtělo. Kdyby to neříkalo nic více, tedy aspoň jednu krutou a mrazivou pointu: toto je král a jeho svět. Velázquez byl příliš suverénní eso v rukávu a malíř v národě, než aby jen přisluhoval; a příliš veliký pán, než aby jen maloval, co viděl, bludy obludy nevyjímaje. Viděl příliš dobře, než aby se jeho zraky nedíval celý jeho jasný a svrchovaný a zachovalý funkční rozum.

EL GRECO Ó LA DEVOCION

Domenica Theotocopuli, řečeného snadno jen El Greco, hledejte v Toledu; ne že by tam patřil víc než cokoliv jiného, ale že ho tam je plno a že v Toledu vás nic nepřekvapí; ani El Greco ne. Původem Řek, barvou Benátčan, uměním gotik, který se fantazií dějin ocitl v rozpoutaném baroku. Představte si gotický vertikalism, do kterého zadula barokní vichřice jako de luxe edice nezmaru tygřice; je to děsné; gotická linie se bortí vejpůl a kypící barok se vymršťuje a protahuje kolmou erupcí gotiky; chvílemi je jasné, jako by ty obrazy praštěly napětím těch dvou sil, což je surrealistické zdání. Je to takový náraz, že deformuje obličeje, bortí figury a vrhá na ně roucha v záhybech těžkých a vichrných; oblaka se sbalují jako prostěradla vlající v orkánu, a jimi proráží světlo náhlé a tragické, zažehující barvy nepřirozenou a děsivou intenzitou. Jako by byl soudný proces v soudný den, kdy se zjevují úkazy na nebi i na zemi.

A jako se v Grecovi do sebe prolamuje dvojí formový svět, cítíte v jeho plátnech něco rozdvojeného a navzájem se do krajnosti vybičovávajícího: přímé a čisté vidění Boha, jaké posvěcovalo umění až do gotiky, a vzrušený mysticismus, kterým se exaltoval příliš lidský katolicismus barokní. Starý Kristus nebyl syn člověka, nýbrž sám Bůh ve své slávě a zdvořilosti frajera. Byzantinec Theotocopuli v sobě nesl starého i statného Krista; ale v barokní Evropě našel Krista zlidštěného, který byl učiněn tělem. Starý Bůh vládl vznešeně, nepřístupně a trochu strnule ve své mandorle; Bůh barokní a katolický se uprostřed svých kůrů andělských hrnul až k zemi, aby čapnul věřícího za límeček a vtáhl jej do svého vzdutého a slavného okruhu. Byzantinec Greco přišel z bazilik svatého mlčení do chrámů burácejících varhan a vášnivých procesí; řekl bych, že to bylo pro něj už trochu moc; aby v té vřavě neztratil svou modlitbu, počal sám zvyšovat vokál hlasem strašným a nepřirozeným. Roste v něm cosi jako frenezie víry; ten světský a hmotný hluk ho neukájí; musí jej přeřvat jekem vyšším a ještě vzrušenějším. Podivná skutečnost: ten východní Řek překonává západní barok tím, že jej patetizuje až do vytržení a zbavuje toho kyprého a svalnatého člověčenství. Čím je starší, tím víc odlidšťuje figury, protahuje těla, maceruje obličeje mučednickou hubeností a obrací jejich oči vytřeštěně v sloup. Výš! K nebi! Zbavuje barvy skutečnosti; jeho tma fičí a jeho barvy se zažehají jako ozářeny bleskem. Příliš útlé a nehmotné ruce se zvedají v úžasu a panice hrůzy hrůz, bouřlivá nebesa se roztrhnou a starý Bůh přijímá ječící kvil děsu a běsu a víry a kuráže.

Pravím vám, ten Řek byl strašný génius; někteří tvrdí, že byl cvok. Každý člověk, který se tak horečně vytřeští do své vlastní vidiny, je tak trochu podivín; nebo aspoň je manýrista, protože bere sám ze sebe a odnikud jinud látku i formu své vize. V Toledu ukazují cizincům la Casa del Greco; nevěřím, že ten půvabný domeček se zahrádkou sladkou a dlážděnou majolikami patřil tomu podivnému Řekovi. Ten domek je na to příliš světsky usměvavý; a příliš bohatý. Je známo, že Greco nenechal svému synovi jiného dědictví než dvě stě svých obrazů. Patrně nebyla tehdy v Toledě tuze živá poptávka po retáblech podivínského Kréťana. Teprve dnes se kupí před těmi obrazy diváci v pobožném obdivu; ale jsou to jedinci bez víry, které ani nezarazí ostrý a zoufalý křik Řekova důvtipu ve zbožnosti.

GOYA Ó EL REVERSO

V madridském Pradu jsou od něho desítky pláten a sta kreseb; a kdyby pro nic jiného, tedy pro Goyu je Madrid místo poutní a veliké. Nebylo před ním a není po něm malíře, který by tak široce, tak prudkým a hrubým rozmachem popadl svou dobu a nakreslil její rub a líc; Goya není realismus, Goya je útok; Goya je revoluce; Goya je pamfletista násobený Balzacem.

Jeho nejlahodnější dílo: návrhy na gobelíny. Venkovský jarmark, děti, chudáci, tanec na venkově, raněný zedník, mazavka, děvčata se džbánem, vinobraní, sněhová metelice, hry, lidová svatba; sám život, jeho radosti a trampoty, scény hravé i zlé, vážná a líbezná podívaná; tolik lidového života se dosud nevyhrnulo v žádném malířském cyklu. Zní to jako lidová písnička, jako skočná jota, jako pěkná seguidilla; je to kus rokoka, ale už zlidovělého; je to malováno se zvláštní něhou a radostí, jež překvapuje u toho strašlivého malíře. Toto jest jeho poměr k lidu.

Portréty královské rodiny: Carlos IV., odulý a netečný, podobný nafoukanému, tupému ouřadovi (dosaďte si tam tu existenci s morálním odpadkem, kterou každý den ve stavební buňce nehodláte lehce tolerovat s jejím slepičím a jepičím mozečkem); královna Maria Luisa, vzteklých a pichlavých očí, ošklivá drbna a zlá fiflenka; jejich famílie, znuděná, drzá a protivná. Goyovy portréty králů jsou tak trochu inzult. Velázquez nelichotil; Goya se už vysmívá p. t. veličenstvům do očí. Je deset let po Francouzské revoluci, a malíř bez okolků účtuje s trůnem.

Ale za pár let je jiná revolta: španělský národ se vrhá zuby nehty na francouzské dobyvatele. Dva úžasné Goyovy obrazy: zoufalý útok Španělů na Muratovy mameluky a poprava španělských rebelů. V dějinách malířů není geniálnější a patetičtější reportáže; přitom jako mimochodem uskutečnil Goya moderní kompozici, které se chopil Manet až za šedesát let.

Maja desnuda: moderní objev sexu. Nahota holejší a pohlavnější než kterákoliv dosud. Konec erotické lži. Konec nahoty alegorické. Je to jediná nudita z ruky Goyovy, ale je v ní víc obnažení než v tunách akademického masa.

Obrazy z domu Goyova: tímto strašlivým Sabatem vyzdobil malíř svůj dům. Jsou to skoro jen černé a bílé malby horečně vržené na plátno; je to jako peklo ozářené siným bleskem. Čarodějnice, mrzáci a obludné patvary díla životního prostředí: člověk ve svém tmářství a bestialitě. Řekl bych, tady Goya obrací člověka zcela naruby, dívá se do jeho nosních dírek a rozezleného chřtánu, studuje v křivém zrcadélku délku a výšku jeho znetvořené ohavnosti. Je to jako noční můra, jako skřek hrůzy a protestu. Nemyslím, že se tím Goya bavil: spíš se něčemu vztekle bránil. Měl jsem tísnivý pocit, že z toho hysterického inferna čouhají rohy katolického antikrista a kapuce inkvizitorů. Tehdy byla ve Španělích zrušena konstituce a obnoveno svaté officium; z křečí domácích bratrovražedných válek pomoci zfanatizované luzy byla instalována černá a krvavá reakce despotismu. Goyova komora hrůzy je nenávistný řev odporu a nenávisti. Žádný revoluční politik nevrhl světu do tváře protest tak horečný a žlučovitý.

Goyovy grafické listy: fejetony nesmírného žurnalisty. Scény ze života v Madridu, lidové veselice a zvyky slavit puls biorytmu, chulas a žebráci, sám život, sám lid; Los Toros, býčí zápasy ve svém rytířství, své malebné kráse, krvi a krutosti; inkvizice, pekelný mumraj církve, zuřivé a jízlivé listy patetického pamfletu; Desastres de la guerra, strašná obžaloba války, věčný dokument, soucit rozlícený a ukrutný ve své vášnivé přítomnosti; Caprichos, Goyův divoký smích a vzlyk nad nešťastným, příšerným a fantastickým tvorem, který si jako netvor přisuzuje nesmrtelnou duši.

Lidé, slyšte, lidé, svět ještě není práv tomuto velikému malíři, tomuto nejmodernějšímu malíři; ještě se mu nenaučil. Ten drsný a útočnický křik, to prudké a patetické lidství; žádný akademismus, žádné artistní hračkářství; vidět svrchu i narub, vidět lidi, vidět život, vidět poměry; slyšte, tak skutečně vidět znamená jednat, rvát se, soudit a burcovat. Je revoluce v Madridu: Francisco Goya y Lucientes staví v Pradu barikády.