POHŘEB

Nemocný dělá zřídka závěť písemnou, protože není písařů husto. Závěť ústní, učiněná u přítomnosti dvou svědků, platí tolikéž a příbuzenstvo i soud hledí ji na puntík vyplniti. Každý je neomezeným pánem svého jmění a může jím svobodně vládnouti až do posledního vzdechu, aniž by se musil báti, že po jeho smrti bude si stát osobovat pod jakýmikoli záminkami část jeho jmění. Učiniv poslední pořízení, loučí se nemocný se vší rodinou. Nejstaršímu synu žehná: „Budiž ti, synku, odpuštěno i blahoslaveno na obou světech i každému stéblu na tvé střeše.“ Přivolán pop, který mu udělí poslední svátost. Když se vidí, že nemocný blíží se k poslednímu tažení, zapálí voskovici a drží ji nad hlavou jeho. Jakmile je svíce zažehnuta, spustí všichni jedním rázem v srdcelomný pláč a nářek, bijou se pěstmi do hlavy a rozdírají si obličej nehty.

Dokonal. Za čerstva jej vykoupají ve vlažné vodě, navléknou mu čistou košili, kalhoty a ženské punčochy, na hlavu posadí čapku, ruce svážou a bradu podvážou šátkem. Oči se zatlačují, aby mrtvý nikoho nevyhlídal. Po skončení této toilety jdou jedni pro popa, aby nad ním odříkal modlitbu, a jiní pro máry.

Rakví nemají. Položí mrtvolu na máry, přinesené z kostela, a bdí u ní střídavě po 24 hodin. Příbuzní stále přicházejí a přestoupivše práh, počínají naříkat, co jim síla stačí: „Lele mene, můj výborný brate, má křídlatá pochvalo, můj křídlatý junáče!“ Kdo přišel, zůstává u mrtvého přes celou noc. Nepijou, nejedí, ale rakiji píti je dovoleno. Prostřed síně zapálí se oheň, který se udržuje po 3 dni bez ustání.

Druhý den vezmou čtyři máry na ramena a nesou jej do kostela. Ostatní jdou v průvodu, nářkem nebesa prorážejíce. Před kostelem průvod zastaví a všichni mrtvolu líbají. Nade hrobem rozvážou mu všechny tkanice a uzly, přikryjou jej prostěradlem a spustí jej dolů.

Nyní teprve nastává ten pravý nářek. Bědují nade hrobem, jakoby se celý svět propadal. Když je hrob zasypán, všichni naň padají, tlukou se pěstmi do hlavy a drápou si nehty obličeje, až se z nich krev roní. Bližší příbuzní dávají si ostřihat vlasy – muži i ženy. Někteří ustřižené copy metají do hrobu, jiní je zasazují do rozkřipců, které zastrkují nad hrob.

Pak jdou do kostela na „panachidu“. Všichni se umyjou svěcenou vodou a líbají kříž. Vyšedše z kostela, přinesou láhev rakije a zapíjejí smutek. Pop jde s nimi do domu a posvětí jim vodu, načež stolují. Ženské z rodiny chodí s nepokrytou hlavou a ostřihanými vlasy, ženské z příbuzenstva mají vlasy spletené do vrkočů jako cívky a hlavy taktéž nepokryty. Sundaly prsteny a náušnice.

Mezi jídlem zdvihnou se dvě ženy z rodiny a chodíce po stavení zpívají žalozpěv, což činí až do konce pohřební hostiny. Ostatní sedí za stolem a „jedí žalostivě“, jak praví Medakovič. Hned po jídle odcházejí všichni cizí; na rozchodu se líbají s domácími a naposledy ještě jednou si pořádně zabědují. Ale smutek trvá po celý rok, který se jeví i na zevnějšku. Bohatší si kupují černé šaty, zvláště pás a čapku, chudí si je pouze na černo obarví, a nejchudší nemohou více, nežli že některé části oděvu obrátí na ruby. Ženské nosí smutek 13 měsíců. Nechť ženská koná cokoli, pořád vzpomíná zemřelého žalozpěvem a při každé práci znova proň naříká, vychvalujíc písní, jak on tutéž práci výborně uměl, tak, že se mu žádný zdaleka nevyrovná atd. Smutek se vztahuje i na celou ves, ve které po celou dobu smutku nesmí se odbývati žádné veselí.

Po pohřbu připraví stůl, který postaví před práh. Na něj nastaví všechen oděv zemřelého v takovém pořádku, jak se vůbec nosí. Vedle oděvu položí jeho pás, dýmku a tobolku na tabák. Na čapku přišijou perčín, který byli mrtvému ustřihli. Tento stůl stojí před prahem 10 dní; v noci se odnáší dovnitř. Nazývá se „mrtvačka trpeza“ – stůl nebožtíkův.

K stolu nebožtíkovu denně přicházejí zástupy lidí, dalších příbuzných (dlužno pamatovati, že členové jednoho plemene jsou všichni dalecí příbuzní) a nářek nebere konce. Muži nesou pušky hlavní dolů obráceny, kráčejí rychle, jakoby je neštěstí pronásledovalo, a nemluví. Dívky se neúčastní. Vrhají se na stůl nebožtíkův a volají jej nesladšími jmény. Odtud jdou na jeho hrob. Když se přiblížili, odhazují pušky, čapky a struky, klesají na hrob, bijou se do čela a drápou si obličeje. Když se dost naplakali, počnou jedni druhé napomínati, aby si nevedli příliš, že už to není nic platno. Tak se znenáhla utišují a rozcházejí.

Toto žalostění zove se „pokajnice“.

Stůjž zde v překladu pohřební žalozpěv.

My jsme vína popíjeli,

dobrý báne,

na zdraví ti nepřipili,

ach pro boha!

ni tvé duši na spasení,

dobrý báne!

Do nebe nám uletěl jsi,

ach zajisté,

tam ti věru lépe bude,

nežli tady.

Kdo tě bude očekávat,

ouve brate,

kdo se bude dotazovat,

ach pro boha!

Ty jim čirou povíš pravdu,

chloubo naše,

o sirotách svojin dítkách,

ouve dítky!

kterés musil opustiti,

trudno dítkám,

o truchlivých roditelích,

ouve rode!

Pozdravuj tam bratra mého,

ouve brate,

a všecko mu vypovídej

o mně siré!

Jak se jeho dítky mají,

ouve děti,

a jak jeho roditelé,

trudno matce!

Sotva hlavu ve hrob složil,

ach pro boha,

již se žena jeho vdala,

nevěrnice,

malé dítky opustila,

ach pro boha!

A ty hlavu neobrátíš,

bědný brate,

do nebe nám uletěl jsi,

sokolíku,

neboť tam ti lépe bude,

břitká šavle!

Podobně se může taková „tužbalica“ vléci do nekonečna.

DODATEK: TŘI PÍSNĚ ZE „SRBSKÉHO ZRCADLA“ OD VLADYKY PETRA II.

PLÁČ TŘÍ VĚZŇŮ

Zakvíleli tři vězňové chrabří,

to v žaláři vezírově v Skadru.

Tři to byli vojvodové brdští:

první Liješ, piperský vojvoda,

druhý pak byl Vasojevič Vaso

a třetí byl Vuksan Bulatovič.

Naříkají nad nevolí svojí:

věrolomně uchvátil je vezír

a je uvrh´ do temnice mračné.

A když jedno krásné jitro svitlo,

krásné jitro svatého Ilije,

všichni měli býti odpraveni.

Pravil tehdáž vojevoda Vuksan:

„Vidíme teď, moji bratři drazí,

že budeme utraceni podle.

Ale pro bůh, pobratimci moji,

prohledejte medle svoje kapsy,

zůstal-li tam groš náhodou, dukát,

pošleme si, bratří, na náměstí,

pro červené pošleme si víno.

Svatého je Ilije dnes svátek,

slušno, bratří, oslavit jej kvasem

a křesťanské dostát povinnosti.

Napijeme na boží se slávu,

by nás milý pomiloval pánbůh

a odplatil vrahům našim stokrát.“

Nikdo neměl dukátu ni groše,

jenom Vuksan, rovanický vojvoda,

ten měl handžár vykládaný stříbrem.

Poslal Vuksan handžár na náměstí

a kramáři tato slova vzkázal:

„O skaderský kupče, bohem brate!

nestanovím za handžár si cenu,

ač je koupen za dukátů třicet,

jenom za něj hojnost pošli vína

co tak stačí třem vojvodům srbským,

a ten handžár za víno si ponech.“

Skadřan jeho nabídnutí přijal,

ponechal si drahocenný handžár

a donesl vína v hojnosti,

třem donesl vojevodům srbským.

Vojvodové zavdali si vínem,

připili si na oslavu boží,

a když byli posilněni dosti,

zahovořil vojevoda Vuksan:

„Vojvodové, moji pobratimci!

Dnes je pátek, turecký to svátek,

shromáždí se před džamijí Turci

a my zhynem přede zraky jejich;

povězme si, co na tomto světě

každému z nás oželeti nejtíž.“

Proslovil se piperský vojvoda:

„Ó Vuksane, bohem pobratime!

Já jsem štíhlý vystavěl si hrádek,

do něho jsem oženil se s láskou;

nyní hrádek ostaven je pustý

a v něm žínka milá nelíbána,

nelíbána, nepomilována –

toho mi dnes nejlítěji, bratří!“

Dal se slyšet Vaso Vasojevič:

„Můj Vuksane, dobrý pobratime!

Mně dnes, bratře, nejlítěji toho,

že mám doma staré roditele,

z nichž beze mne žebráci se stanou;

to jediné před smrtí mne trápí.“

A děl Vuksan, rovacký vojvoda:

„Těžké žaly, pobratimci, máte;

žalno vám je domu, žínky mladé,

žalno vám je starých roditelů –

mně však bratří, nejlítěji toho,

že budeme utraceni bídně,

bez všeliké odplaty junácké.“

Sotva tato dopověděl slova,

kat krvavý před temnici přišel

a zavolal od žaláře dveří:

„Kdo jest Liješ, piperský vojvoda?

Kdo jsi Liješ, vyjdi přede dveře,

neboť tebe vykoupila žena

od našeho pašy skaderského;

jak jen vyjdeš, ku své milé půjdeš.“

Radostně ta vyslech Liješ slova

a pospíšil ze žaláře rychle;

a kat máchnul, hlavu jemu srubnul.

Zas kat druhý jal se ohlašovat:

„Který z vás je Vasojevič Vaso,

nechať vyjde před temnice dveře,

přišli pro něj staří rodičové,

od pašy jej sobě vykoupili;

sotva vyjde, s nimi domů půjde.“

Radostně ta vyslech Vaso slova

a pospíšil před temnice dveře;

a kat máchnul, hlavu jemu srubnul.

A kat třetí před žalářem volal:

„Kdo je Vuksan, rovacký vojvoda,

nechť vystoupí ze žaláře rychle,

nechať vyjde, zrovna domů půjde,

vykoupen jest Vuksan od Rovčanů

u našeho pašy skaderského.“

Cosi Vuksan neblahého tušil,

ze žaláře vystupoval zvolna,

také zvolna dveře pootevřel

a uviděl krvavého kata.

Vuksan si jej pobratřoval bohem:

„Bohem brate, ó krvavý kate!

Viz můj drahý pozlacený pancíř,

svlékni mi jej, bys jej nepotřísnil,

bezcenné je zlato zkrvavené.“

Dalo nebe a junácké štěstí,

že se mu dal kat krvavý přelstít;

rozvázal mu okované ruce –

vzchopiv on se jako sivý sokol,

kata odkop jako prašivinu,

z rukou jemu břitkou šavli vyrval,

zabil jej i druhé katy oba,

a přes bílý upaloval Skader,

všecko seče, kole, ubíjeje,

co mu koli do cesty se vpletlo,

až skrz vrahy prorazil si cestu

a se dostal na most přes Bojanu.

Na něm potkal kadiju a hodžu,

okolo nich třicet lítých Turků.

Volal na něj skaderský kadija:

„Tudy ne, ó vojvodo Vuksane,

tudy věru neutečeš zdravý!“

Odpověděl vojevoda Vuksan:

„Třeba tudy neutekl zdravý,

také nazpět už se neobrátím.

Avšak počkej, turský efendijo!“

I vší silou rozehnal se na most,

a kadiju, rovněž hodžu, proklál,

a z třiceti ještě zbyvších Turků

kdo ve krvi nesvalil se na most,

do Bojany skočil, utopil se.

A tak vyváz rukoum turským šťastně,

zdráv se dostal do hlubokých Rovců.

SYNOVÉ IVAN–BEGOVI.

Víno pijou mladí Černohorci

před Kotorem, před latinským hradem,

mezi nimi Černojevič Ivo.

Když se byli napojili vínem

a junácký zapřádali hovor,

objevil se sokol, ptáče sivé,

před Kotorem, kde jsou právě pili,

a zakroužil sokol nad pazarem.

Uzřeli jej mladí Černohorci,

na lehké jsou poskočili nohy,

na tenké se opírali pušky

a na puškách vznášeli se vzhůru,

kdo že lapí sokolíka nejdřív.

Jak však zočil sokol, ptáče sivé,

že se mladí snaží Černohorci,

kdo by první polapit jej mohl,

ulekl se, a ne bez příčiny,

že mu zlaté poškubají peří,

i zdvihl se opět pod oblaky,

pod oblaky nad Kotorem hradem.

Když to viděl Černojevič Ivo,

bál se Ivo, nebylo mu divu,

by mu sokol neodletěl sivý,

neuletěl ku cizímu pánu.

Rozehnal on bratry Černohorce,

plášť kosmatý rozeprostřel s plecí,

a sokola, sivé ptáče volal.

I zakroužil nad pazarem sokol

a na rámě se mu snesl levé,

podav jemu zpod perutě lístek.

Tázal se ho Černojevič Ivo:

„Můj sokole, černý zprávonoši!

Zdaliž nejsi z hradu Cařihradu?

Či li´s mého Stanišu tam viděl

a s ním druhé bratry Černohorce,

kteří tam šli na carovo slovo?

Jest–li pak je car přivítal slušně

a krásnými obdaroval dary?

Přijde-li nás navštíviti brzy?“

Ptáče křikem odpovídá Ivu:

„Včera kletý ostavil jsem Stambol,

dnešní noc jsem na Cetyni strávil,

na Cetyni, na tvém dvoru bílém;

řekli mi tam, že jsi před Kotorem,

proto jsem už pospíšil si ráno,

abych jemný doručil ti lístek

od Stanišy, rozeného syna.“

Pravil jemu Černojevič Ivo:

„A sokole, pro bůh, sivé ptáče,

o mém synu co víš Stanišovi?“

Opět jemu odpověděl sokol:

„Přede cara Staniša tvůj přišel

a car vlídnou vybídl jej řečí:

„»Poturči se, Černojevičů Stanko!

Poturči se, učiním tě pašou,

učiním tě pašou Skenderie.«“

A Staniša caru odpověděl:

„»Já bych se ti, care, nepoturčil,

já bych, care, neproměnil víru,

kdybys vlastní za to dal mi prestol.«“

Načež opět car děl Stanišovi:

„»Slyš mě dobře, Černovičů Stanko!

Buď se na tom poturčíš mně místě,

aneb odtud neodneseš hlavy

ani s jedním bratrem Černohorcem,

neb zhynete v Stambole mém bílém.«“

Mučno bylo Stanišovi volit;

volil život a pašalík turský,

nežli meč a krvavého kata.

Poturčil se Stanko Černojevič!

Ihned sultán jmenoval ho pašou,

daroval mu zemi Skenderii

i tvou zemi až k sinému moři.“

Když to slyšel Černojevič Ivo,

klesl jako poražený bleskem,

a proklínal cara otmanského:

„Běda, care, zlá tě stihniž rána!

Živa tebe rozsekali Srbi!

Na smích budiž pronárodům všechněm!

Moskvané tvé rozdělili carství! –

neboť jsi mi víry zbavil syna,

dada jemu kletý titul pašy,

dada jemu mou skalnatou zemi!

Proč mi dítky vraždíš, nečlověče?“

Vidouce to bratří Černohorci,

na cetyňské odvedli jej pole.

Málo odtud uplynulo času,

málo času, jenom rokův sedm,

a car dobyl na moři Bagdádu.

Na Bagdád i Staniša byl táhl,

zhynulo tam třicet jeho bratří.

A když Stanko navrátil se nazpět,

před sultána předstoupil a pravil:

„Sultán–caři, milý hospodáři!

Víš-li, caři, co´s mi přisliboval,

když jsi mne svou věrou poskvrňoval?

Nyní vyplň, caři, slovo dané,

anebo se navrátím k své víře,

škodu tobě napořáde čině,

jako činí na Přímoří Muso

a Králevič ve Přílepu Marko.“

Na ta slova ihned sultán povstal,

Stanišovi bílý napsal ferman,

poturčené dal mu Černohorce,

s nimi ještě něco málo vojska.

Zpráva došla Černoviči Ďuru

na Cetyně rovné před chrám bílý,

když jsou právě pohřbívali Iva,

že Staniša od Stambola táhne,

aby zemi otcovu mu odňal.

Dávno bylo, co řeč byla o tom,

myslil Ďuro: již se zapomnělo.

Avšak nové přicházely věsti,

jedna byla strašlivější druhé,

tutě splakal trojnásobným pláčem,

jal se psáti na vše strany listy,

rozesílat po vší Hoře Černé.

Svolal všechny bratry Černohorce

a jim sdělil zlověstící zprávy:

„Co nám nyní, Černohorci, činit

proti našim poturčeným bratřím,

co nám činit proti Stanišovi?

Ejhle, táhnou s přenáramným vojskem,

chtějí mukou zjinačit nám víru.

Kdyby přišli po dobrém co bratří,

my bychom je, bratří, přivítali,

po bratrsku řadou objímali.

Brat je bratem s nejzadnější věrou,

jenom-li se po bratrsku chová;

ale oni nejdou jako bratří,

avšak jako krevní nepřátelé!

Co nám činit, zaklínám vás bohem!

Já jsem brata zapřísahal v listu,

aby nechal násilí a vojny,

aby dostoup´ na otcovo místo,

že s radostí ostavím je pro něj,

abych bratské neproléval krve –

ale nechce, zle mu ďábel radí!“

Černohorci na to jedním hlasem:

„Kdo má s ďáblem, nechať jeho bude,

my jsme tvoje vojsko, hospodáři.

Obraňuj nám čest a světlé líce,

jinak naše roznesou tě střely

a rozdrobí zelené palaše!“

Když to slyšel Černojevič Ďura,

vydal rozkaz bratřím Černohorcům,

a na rovné Leškopole vytáh.

Tu se dvojí seřadilo vojsko,

velkým na se udeřilo hněvem,

a tu Ďuro bratra Stanka přemoh,

mnoho vojska pohubil a poklál

a zarobil mladých Černohorců,

kteří se s ním byli poturčili,

usadil je ve předešlé vlasti.

Stanko utek do bílého Skadru.

Po vítězství Ďuro psaní napsal,

s psaním poslal svoje posly hbité

k sultánovi do Stambola města:

„Poslyš, caři, praneštěstí synu!

Když jsi mého poturčil už bratra,

moh´ si pro něj více učiniti

a lepší mu osud připraviti

v rovné Bosně či Hercegovině –

ale ty ho na Cetyně pošleš,

do stolice nebožtíka otce!

V ní se, věziž, neusadí Turci,

neb jí brání lítí Černohorci,

kteréžto jsi věrolomně zklamal!“

ZPLENĚNÍ ŽABLJAKU

V snění snila Dizdar–aginice,

věrná žena Dizdar–Jakup–agy,

na Žabljaku, městě pohraničném,

snila, že se hustý pozdvih oblak

od krvavé srbské Černé Hory,

že se vznesl a hrad Žabljak pokryl

a jej skropil divným deštěm–krví;

že ten oblak v záři planul blesků

a vysílal hromovité hřmění;

že bleskové Žabljak zapálili

a hromové v trosky rozvalili

Dizdarovy dvory a saraje;

že dvanácte zakrákalo orlů

z vysoké a pevné hradní hradby,

a z nich jeden že se dolů snesl

a ji pokryl šátkem zkrváceným;

že počali rychle přilétati

sokolové ode strany srbské,

a kroužíce ve velikých hejnech,

nad Žabljakem vznášeli se tvrdým.

Každá ženská poplaší se snadno.

Aginice vzbudila se ze sna,

vysmykla se z podušek a lože,

na němž spala s Dizdar–Jakup–agou,

křesadlo a troud si vyhledala

a voskovou zapálila svíci.

Ale aga pořád spal klidně,

pokojně si na podušce hověl,

neboť Turčín byl se zmořil velmi,

projížděje čtyřletého hřebce

a metaje kopí v závod s panstvem.

Nesměla ho paní probuditi,

neb jest aga zhorka nakvašený

a moh´ by ji mrzkou řečí znectít.

Aginice nade ložem stojí,

hojné slzy po líci ji kanou

jako perly na bělostný hedváb.

Stojí, pláče – až tu jedna slza

na agovo ukrápnula líce.

Skočil aga, zlobiti se počal:

„Počkej, hrade, kéž jsi opustošen!“

Loni jsem tě teprv vybudoval,

taškami tě crmnickými pokryl,

a po roce již mi promokáváš!“

Kaduna mu děla na to krásná:

„Ago, pane, živote můj drahý!

Nepromoká, pane, hrad tvůj pevný,

ale moje promokává oko.“

Agovi pak všecko vypravila,

jak to byla předtím ve snu zřela,

načež jemu takto hovořila:

„Mladý ago, drahý hospodáři!

Může-li se spoléhati na sen,

křesťané ti vydrancují Žabljak,

naše dvory ohněm změní v trosky,

tebe raní, neb dokonce zhubí

a mne mladou v robství odvedou.

Avšak vzhůru, ago hospodáři!

Vzhůru pane, na vysokou baštu,

která trčí nad železnou branou,

braň se, střílej, až se bude blýskat

a rozléhat po dalekém světě!“

Aga vřísknul jako poběsnělý:

„Mlčiž, paní! Hloupé jsi ty hlavy,

a mluv tišej, by tě neslyšela

moje čeleď rychlá, vítězivá!“

Mníš snad, že řeč je hedvábný šátek,

jenž se svine, do záňadří schová?

Není, paní? – tulačka je jedna,

která od úst stěhuje se k ústům!

Družina má zaslechne tvá slova,

roznese je po kafírnách, krčmách,

donese je vítězivým Turkům,

uslyší a smích si ze mne ztropí,

aneb aspoň rouhati se budou,

že se bojím v hradě pevnozděném

kaurské chátry srbské z té krajiny,

kteráž nemá ni děl smrtonosných,

ni granátů a pum hradoborných.

Neplaším se na Žabljaku hradě,

dokud na něm ohnivá jsou děla;

jedna rána – ku pomoci přijde

deset tisíc mojich venkovanů!

druhá rána – a přirazí ke mně

na Bojaně Skader s Malesií.

Co je světa odtud do Dunaje,

od Dunaje do siného moře,

všemu mi je ubránit se hračka,

a což potom Černé Hoře samé!

Proto mlč a neplaš se mi, paní.

Snové lže jsou, jenom bůh je pravda;

nedobře tvá spočívala hlava –

prostý výklad nedobrého snění.“

Kaduna mu hovořila opět:

„Tak mi nemluv, agoušku můj drahý!

Včera, pane, navštívit jsem byla

na chvilenku paní Dervišovou,

a ona mi vyprávěla mladá,

jak se kletí Černohorci chlubí

mezi sebou ve obžerných krčmách,

že udeří na turecký Žabljak,

že jej spálí, zplení, vydrancují,

že se pomstí za porážku kučskou.“

„Mlč, má paní! – obořil se aga –

unaven jsem, nech mne podřimnouti.“

Hlava jeho do podušek klesla,

Kaduna však nemůž oka zavřít,

pročež bere jehlu křišťálovou,

aby drobně na rámečku šila.

V tom se jitro z minaretu hlásá

a dennice v okno svítí jitřní.

Zavolala Orfanu si hbitou,

podala jí lesklou měděnici,

aby skokem přinesla jí vody

k umývání z hluboké cisterny.

Skokem mladá chopí měděnici,

skokem kvapí k hluboké cisterně,

provaz dolů s měděnicí spustí

a zadívá ku bráně se města,

Jusuf–aga kde spí obyčejně,

dozíraje na strážníky bdělé,

kteří střehou hrad krvavý Žabljak.

Má ti na co, pobratime, patřit!

Od srdnaté srbské Černé Hory

vpadlo dovnitř dvanácte junáků,

Jusuf–aga uchvátili zaživa,

svázali mu pevně ruce nazad.

Když to mladá očima viděla,

pohodila lesklou měděnici,

utíkala do harému k paní.

Kaduna se velmi rozlítila:

„Co to, čubko, uštknula tě zmije!

Z minaretu jitro hlásá hodža,

tebe ještě noční straší přízrak!“

Orfana jí odvětila mladá:

„Ó má paní, Jakup–aginice!

Mám já, paní, věru proč se plašit:

když jsem chladné nabírala vody,

zaletělo k bráně města oko,

kde dozírá Jusuf–aga na stráž –

ach, má paní, kéž jsem oslepnula, –

černých dvanáct přiletělo orlů

od krvavé Černé Hory lomné,

Jusuf–agu jali mladistvého,

bílé ruce spoutali mu nazad,

tak jej vláčí po ulici města.“

Rozkřikla se paní na Orfanu,

by neslyšel mladý Jakup–aga,

dokud pravda nezjeví se čirá.

Přistoupila k oknu, otevřela,

na vlastní se oči přesvědčila,

že je pravda, co Orfana praví.

„Ó Orfano, uštknula tě zmije!

Nezřela jsem strašlivějších Srbů

od těch, co se dostali nám v město!

Jeden stojí na vysoké baště,

nad ním prapor hedvábný se vije,

přeložil si hbité nohy hrdě,

v ruce drží ze zámoří pušku,

puškou hrozí v naši stranu strašně.

Nad ním druhý na temeni bašty,

v rukou chová vykládanou pušku,

naproti nám hlavní obrácenou

a má kníry jako havran křídla.

Od nich nelze dobrého se nadát.

Ach, kdybys, Orfano, vše zřela!

Osadili dvůr i baštu města.

Jeden z nich je vysokého vzrůstu

a má rusé do ramenou kníry,

zdá se věru, jakoby sivý sokol

křídla spustil ke kolenoum dolů;

i on v rukou neblahou má pušku.

A ten další, jenž dle něho stojí,

širokých je prsou, ramenatý,

na plecích mu kosmatý plášť visí,

zpod pláště dvě karabíny čnějí,

za patama vleče se mu palaš,

po dláždění mramorovém břinká.

Ach, kéž vidíš, křesťanko to kletá!

Uchvátili švagra Jusuf–agu,

dva jej střehou těžce spoutaného,

jeden v pasu dvé má pušek krátkých,

na ně pravou podepřel si ruku,

bez dýky je, rovněž bez handžáru,

a křesťanku levou drží mladou,

s Jusuf–agou vážný vede hovor;

a ten druhý křesťánek dle něho,

na rtu se mu jemné chmýří černá,

krásnější je nežli každá dívka,

tenkou pušku přiložil si k líci,

čeká, až můj z lože vstane aga

a přistoupí rozespalý k oknu.“

Málo paní hlavu vystrčila,

by viděla šest junáků druhých:

na prachárny všichni sedí vratech,

klidně drží namířené pušky

čekajíce okamžiku k ráně.

Viděvši to, u postele sklesla,

a mdlým služce hovořila hlasem:

„Vypověz mi, Orfano, vše řádně,

kteří jsou tu Srbové, jak slují,

neboť znáš je, krajanka jsi jejich.“

Orfana se vyložila z okna,

všecko řádně pověděla paní:

„Ó má paní Jakup aginice!

Dva Srbové na temeni bašty,

kteří prapor povznášejí s křížem,

to jsou, paní, bohem pobratimi,

ze krvavé župy arambaše:

první sokol Miloš praporečník,

z vítězného Jankovičů domu,

druhý pak je Džukánovič Petro,

kterýžto jest jediným své matky,

avšak za čest nelituje žití;

dva junáci, paní moje, druzí,

již se volně procházejí dvorem

nejlepší jsou hrdinové Rěky,

jeden z nich je Radovič Periša,

který vše zná klance, stezky tajné

od Bojany do krvavé Zety

za půlnoci jako za poledne,

druhý pak, ten ve kosmatém plášti,

za kterým se palaš břinče vleče,

pop jest, jménem Vraňanín se zove;

Turci jemu chatrč rozbořili,

vzali jmění, zbraň i roucho zdobné,

sotva mohl vysvobodit život

a dvě ony karabiny krátké,

palaš musel vypůjčiti sobě,

jakož i plášť chundelatý tmavý,

aby se ho více báli Turci.

Nyní Tobě vyložím, má paní,

kdo jsou ti, co Jusuf–agu střehou.

Jeden z nich je Stankovičů Keňo,

junáctvím i radou rozmyslnou

v tisíci mu nenajde se roven –

šťasten aga, mladý Jusuf–aga,

snad jej dobrý vysvobodí Keňo! –

dle něho ten ušlechtilý junák,

to je, paní, Ivanovič Prele,

jenž prý chvíle nepropase vhodné

k dokázání svého udatenství.

Oněch Srbů šest tam před prachárnou,

to ti, paní, šest je lítých draků,

jeden Ivan, Nikola je druhý,

vodobrodci, krvaví junáci,

jimž je rozkoš krve břísti řekou;

dále dva jsou z jedné matky bratří,

dva Kostiči, siví sokolíci,

jeden Miloš, Mališa je druhý,

zle je matce, nasadí-li pušku,

neboť bude oplakávat syna!

Dále jsou dva junákové dobří,

jeden jménem Králevič je Čilo,

Nikola pak Otaševič druhý,

kterým nikdo neodolá nikde,

kde se jedná o čest černohorskou.“

Když Orfana tu řeč dokončila,

probouzela paní Jakup–agu

hedvábným jej dotýkajíc šátkem

zvolna, jemně po turecké tváři.

Skočil Jakup jako šelma z lože,

obořil se na kadunu svoji:

„Co zas, paní, že mi spáti nedáš,

za svítání spánek nejmilejší?“

„»Ach jak ptáš se, agoušku můj drahý!

Srbové již osvobodili Žabljak,

zmocnili se dvora, bašty, brány,

Jusuf zajat, prachárna je vzata.«“

Jak ta slova z úst kaduny vyslech´,

vskočil aga, na svou chasu volal:

„Oj, na nohy, moji sokolové,

Srbové nám obsadili Žabljak!“

Načež chvátal na vysoký harém,

k nejvyššímu postavil se oknu,

do rukou vzal pušku postříbřenou,

na níž dvanáct stříbrných je kruhů,

která by i pancíř prolomila,

a což potom junákova prsa.

Sklenné okno pootevřel zvolna,

a obrátil pušku převýbornou

na sokola Stankoviče Keňa.

Jistě by jej do smrti byl ubil,

avšak lek´ se, věru není divu,

by Jusufa neusmrtil bratra.

V tom zahoukly srbské pušky líté,

Jakup–agu poranily těžce,

v koleně mu poranily nohu.

Chasu volá poraněný Jakup –

a co žert ten protahovat v lokte!

po městě se řádná strhla řežba.

Srbi drží dvůr a hradbu pevnou,

i nad hradbou pozdvižené bašty.

Do harému stisknuli se Turci,

bráníce se lítým pušek ohněm.

Tu na pomoc přiskočilo Turkům

sto a třicet křesťanů a Turků

a před nimi aga Derviš–aga.

Ruče ke zdem trámy přistavili

a ze všech stran na hrad útočili.

Však se mužně brání Černohorci,

po zdi hradní míhají se letem,

jakoby to dvanáct orlů sivých

těkajících po jedlových větvích.

Bijou Turky a krev prolévají,

nedají jim oka otevříti,

neřku potom do hradu vejíti.

Od hradu se Turci stáhli nazpět,

aby v městě oddychnouti mohli.

Krátko jen, a celá Podgorica

na vyzvání přinesla jim pomoc,

vedena jsouc všemi pohlaváry,

jež ti mohu vyjmenovat jménem.

První byl tu Lekič velemožný,

po něm byl tu kadija Bibezič,

po tomto dvé Osmanagovičů,

tož begové Sulejman a Smail;

dále byli dva bratří Krniči,

Ibro Aljov a s ním Jusuf aga,

za nimi šel Smail–aga Bešlič;

za Smailem Abdul Džečevičů,

za Abdulem Ussejin Adžičů,

a za tímto beg byl Avdovičů,

a za tímto praporečník grudský

Bac Vuksane a s ním Hak Šabáne.

Z každé strany jeden silák bral se

tož Kinkovič a Bajram Drickovič,

kteří pro svou nehoráznou sílu

nechtěli se s ostatními míchat,

ani s nimi ve pořádku jíti,

žeť se měli za junáky lepší.

Pěšky kráčel Drickovičů Bajram,

Kinkovič pak na myšáku klusal.

Jeden víc se holedbal než druhý,

kolik že on hlav porubá svatě.

Turské vojsko jako vzteklí běsi.

Za těmito rudý prapor nesa

Draganič si vykračuje silný.

Za praporem celá Podgorica,

počtem šest set krvavých junáků

a Grudčanů ještě nad to tři sta.

Za vším vojskem tři se nečistové

asi na dva puškomety vlekou,

Avdo Kufak, za ním Achmet Baša,

za Achmetem Džukica Murate.

Právě slunce ustoupilo noci,

když před hrdý dorazili Žabljak.

Posedali turští pohlaváři,

večeří se nasytili panskou,

kolem města seřadili vojsko,

aby stálo pohotově k boji.

Myslili už v městě Černohorci,

že poslední hodina jich bije.

Ej, jací jsou černohorští orli!

Zničehonic přispěla jim pomoc,

značná pomoc rijecké nahije,

počtem tři sta lítých úbojníků,

Filip Serdar je do boje vedl

a starosta Grujica Lopičič.

Pohlaváři čety roztřídili.

Jednu dali Lěševiči Vuku,

by udeřil od východní strany

a prolomil pevnou bránu hradní;

druhou dali popu Gradžanskému,

by udeřil od severní strany

a se probil směrem brány hradní

a se setkal s Vukem Lěševičem;

třetí sobě četu zůstavili

pohlaváři a s ní obsadili

těsné klance a ulice úzké.

Útočili zevšad Černohorci,

na sta pušek houkalo a hřmělo,

nikdo neznal, co se děje s druhým,

zahynul-li, či-li dýchá ještě.

Vítězové Černohorci mladí

probili se Turky po ulicích,

dokřepčili na vrch bašty hradní.

Vuk Lěševič, sivý sokol švarný,

první byl tu a s ním druhů deset.

Černohorci zavřeli se v hradě,

v městě dolním sebrali se Turci.

I nastalo prolévání krve

po Žabljaku hradu hrdopyšném.

Turci couvli do bašt nade zděmi,

ale marno, drahý pobratime!

Řetězem je Srbi obklíčili,

přinutili uzamknout se v baštách.

Z jedné strany pobíjeli Turky

pumami a ohňosršným dělem,

z druhé strany útokem se hnali

na krvavé bašty bez přestání.

Tři dni tak je pobíjeli v jednom,

nejen ve dne, také ve tmě noční.

Čtvrtého dne udeřili prudce

na saraje Omerčechajiče,

ve sarajích plenem vzali zboží,

hedvábí, sukno, drahocenné zboží,

a potom je v popel položili.

Na to s větší útočili chutí

na vše město i na bílé bašty.

Popálili baštu Pašoviče,

Pašoviče, taktéž Zenoviče,

a v nich mnohé zahladili Turky

a velikou uhrabili kořist.

Jen se bránil aga Perkočevič,

Perkočevič, a s ním Maminovič,

kteříž byli utekli se v žalář,

kdež se byli pevně ohradili.

Srbi sena, slámy nanosili,

podpálili, Turky vykouřili,

vypuzené všechny zahubili.

Tak Srbové poplenili Žabljak.

Mnoho Turků v boji posekali,

mnoho také do zajetí vzali,

mezi nimi Dazdar Jakup–agu.

Zapálili Jakupovy dvory,

i vše bílé nad hradbami bašty,

a dobyli mnoho děl a pušek,

načež slavně vraceli se domů.

A když byli v městě Podgorici,

propustili všecky jaté Turky,

by se volně navrátili domů,

odňavše jim prvé svrchní roucho,

čibuky a zbraně drahocenné,

aby každý, kdo je potká, poznal,

že jsou robi, uchváceni v boji.

Však v tom boji zahynuli, bratře,

Černé Hory mnozí sokolíci!

Nechať hynou, ráda může být matka,

neb jich duše budou carovati,

že jsou život položili za čest,

aby mstili na bezvěrném Turku

nevinnou krev povražděných bratří.