Dva vlaky ve stanici a kolem davy jak na ranní mši,
spěchají pryč, pryč hlukem anonymity,
kamelot vnucující zadarmo barevné lži,
aby se rozplynul i poslední závan dobré nálady
- pohoda všedního rána uprostřed Prahy
Sedám si vytahuji a osahaného Hraběte,
jen tak přejedu očima patro ramen a tváří
než se utopím v řádcích ...
Jsi naproti a otáčíš listy obézní knihy,
zřejmě poprvé a asi naposled v životě,
tě vidím..
přivírám oči padám časem dolů
a ptám se tě, zda by nešlo si zajít na pohár do Alfy
a náhodu mám dva lístky do Semaforu...
Tvé “v kolik?” zrušilo míjení vlaků,
prolnul se nám jízdní řád
a nevadil ani
šedivý chlad či čerstvý smutek z rozpadu Abby
Teď je pátek, já od tebe kousek, ty ode mě staletí
Ještě chvilku, než se zavřou dveře..
tebe jen pramen neposlušných vlasů donutil zvednout oči