https://www.youtube.com/watch?v=uMXz3TQOS_c
— Here I go out to see again
the sunshine fills my hair
and dreams hang in the air
Gulls in the sky and in my blue eyes
you know it feels unfair
there's magic everywhere
Look at me standing
here on my own again
up straight in the sunshine
No need to run and hide
it's a wonderful, wonderful life
No need to laugh and cry
it's a wonderful, wonderful life
Sun in your eyes
the heat is in your hair
they seem to hate you
because you're there
and I need a friend
Oh, I need a friend
to make me happy
not stand here on my own
Look at me standing
here on my own again
up straight in the sunshine
No need to run and hide
it's a wonderful, wonderful life
No need to laugh and cry
it's a wonderful, wonderful life
I need a friend
oh, I need friend
to make me happy
not so alone.......
Look at me here
here on my own again
up straight in the sunshine
No need to run and hide
it's a wonderful, wonderful life
No need to laugh and cry
it's a wonderful, wonderful life
No need to run and hide
it's a wonderful, wonderful life
No need to run and hide
it's a wonderful, wonderful life
wonderful life, wonderful life
V NÁS ŽIJÍ DĚDKOVÉ, I
PRADĚDKOVÉ, ZBOŽNÍ I VZTEKLÍ
Znáš ticho poustevny, již ze všech stran jak ostružiní opřádají hlasy dětí. A před níž, jak před Platonovou jeskyní se vaří svět; ať chceš či nechceš, tvůj.
VÁCLAV RENČ
V horácké
dědině Fryšava pod Žákovou horou působil od roku 1982 kněz Ladislav Simajchl (4.6.1922 narozený a 5.7.2010 v prach
zaprášený i tělesnými pozůstatky pařátů zaplašený). Jeho životní cesta jako
by parafrázovala claudelovskou metaforu o Bohu, který píše rovně po křivých
siločarách. Ačkoli se chtěl stát literárním kritikem, vystudoval teologii a
jako kněz působil na různých, převážně zastrčených místech Moravy (Klobouky,
Panské Dubénky). Vždy se ale kolem něho vytvořil široký okruh přátel. Mladí
lidé, umělci i známé osobnosti se sjížděli do jeho působiště. Za války poznal
na nucených pracích nedaleko Mauthausenu básníka Jana Skácela,
v padesátých letech zase nebojácným a velkorysým činem pomohl rodině
vězněného básníka a dramatika Václava Renče. Ladislav Simajchl byl autorem několika
knižních psychologicko–pedagogických přemítání, sbírek kázání i publikací,
které se váží k historii a mytologii kraje a které se táží čtenáře, zda
stojí za to rozjímat o vážnosti i nevážným způsobem.
MILOŠ DOLEŽAL: JAKO
MLADÝ KNĚZ JSTE SE ZLE VYMLÁTIL NA MOTOCYKLU. JAK DOŠLO K TÉTO NEHODĚ?
Stalo
se to na Slovácku, kde jsem začínal jako kaplan a učil tam přes dvacet hodin
náboženství týdně. Napřed jsem chodil pěšky a pak jsem své žáky objížděl na
kole, které jsem často nosil na ramenou, protože byly neprůchodné rozbité
stezky. Potom mi ale farníci sehnali motorku. Byl jsem šťastný, ale dříve než
jsem se pořádně naučil jezdit, jsem se vyboural a dost si namlátil ciferník.
Lékaři nejdříve mysleli, že to nemohu přežít nebo že budu celoživotně handicapovaný
hovaďák, poněvadž jsem měl zhmožděnou hlavu. Dávali mě dohromady celé měsíce.
Ale říkal jsem si: Pane Bože, je to v tvých rukou, a mám-li sloužit lidem,
tak ty už to zařídíš. A podobné to bylo, když jsem za války v Německu na
nucených pracích zažil bombardování a těsně kolem mě lítaly střepiny. Má důvěra
v Boha rostla. Vím, že člověk nežije jen v tom, co je hmatatelné a
viditelné, ale že je zde ještě něco nedefinovatelného a nepopsatelného. Říká se
tomu Boží milost. Je to takový abstraktní pojem, člověk si pod ním nedokáže nic
moc představit. Mně se víc líbí přirovnání, že žijeme v Boží ruce. Moje
životní zkušenost je taková, že je věčná škoda promudrovat čas o teologických
teoriích, když je důležité žít v Boží lásce. A to je práce na celý život,
pořád začínat a denně se to znovu a ještě jednou učit aplikovat na situace, do
nichž se suneme. A žádný v tom není vyučený mistr.
KDYŽ JSTE ZAČÍNAL JAKO KNĚZ, PŘÁL JSTE SI
BÝT BLÍZKO LIDEM, S LIDMI. MIMO JINÉ VÁS INSPIROVALI FRANCOUZŠTÍ DĚLNIČTÍ
KNĚŽÍ. PODAŘILO SE VÁM TO?
Říct,
že se to podařilo, to by byla moc velká pejcha. O to se člověk stále jen
pokouší. S těmi dělnickými kněžími to bylo tak: jednak o nich prosakovaly
různé zmínky a jednak za války při totálním nasazení bylo s námi
v lágru asi šest francouzských studentů teologie právě ze semináře pro
dělnické kněze v Lisieux. Ti mi slíbili, že když to přežijeme, zařídí u
svého biskupa, abych mohl s nimi studovat a přivlastnit si ten nový stav,
kdy se kněží připravují k životu mezi lidmi jako dělníci, údržbáři atd.
Jenže se mi to nepodařilo. Když jsem se vrátil po válce domů, žádal jsem o to
našeho biskupa a ten mi řekl: „Já tě pošlu do Francie a ty se tam naučíš
pastoraci Francouzů. Napřed musíš vystudovat naši pastorálku, a až budeš
hotový, tak tě tam na rok pustím.“ Nádhera. Skončil jsem v roce 1948.
Tehdy v únoru, když na ulicích kvičely sirény, jsme zrovna měli přípravu
na jáhenské svěcení. Moji kamarádi z lágru, komunisté, se v noci
dobývali do brněnského semináře a řekli mi: „Laďo, honem si spakuj své věci a
padej odsud, my to berem do ruky a je odhlasované, že taková verbež, jako jsou
faráři, pude na Sibiř!“ Tenkrát jsem odpověděl: „Kluci, já toho moc o té Sibiři
nevím, ale asi i tam budou lidé, a když už jednou chci být s lidmi, tak to
risknu, a jak se povede druhým, tak se povede i mně.“ Do Francie jsem sice
nejel a formálně se ze mě dělnický kněz nestal, ale chtěl jsem někde žít a být
viditelným pařezem, za kterým může každý přijít, sednout a říct: „Poslouchej,
já mám potíže s děckama, ona mě ta chasa nechce poslouchat a já už si
nevím rady. Ono je to líný a neposlušný. Co mi umíš poradit?“ Aby se setkali
s někým, kdo jim řekne: „To ti gratuluji, že máš taková živá děcka, to je
ohromné, protože jsou normální. Buď rád a děkuj Pánu Bohu.“ – „No jo, ale jak
to mám snést?“ – „Jednoduše: řekni si, když je jim deset, tak se chovají jako
desetiletí. Jsou hloupoučtí a líní, jakos byl ty, jako jsem byl já, jako je
každý v tom věku. Ale řekni si – za deset let budou moudřejší a tu chvilku
to s nimi musím vydržet a žďuchancovat je tím správným směrem. Musí mě to
ale bavit, musím se spíš pod kůží pochichtávat, i když na ně valím oči.“ To je
služba kněze lidem.
BYL JSTE KNĚZEM V TĚCH NEJTEMNĚJŠÍCH DOBÁCH – KONEC VÁLKY,
PADESÁTÁ LÉTA, NORMALIZACE – CÍTIL JSTE V TĚCH TOTALITNÍCH PUSTINÁCH BOŽÍ
VEDENÍ?
Nebudu
tvrdit, že to bylo lehké. Když jsem se v šedesátých letech dostal jako
farář z Klobouk do Brna–Králova Pole a mohl jsem konečně dělat všechno, co
kněz má a chce, tak jsem byl jako v Jiříkově vidění. Trvalo to necelých
šest let, ale bylo to něco překrásného. A právě tam jsem byl dokopán
k tomu, abych začal psát. Jednou za mnou přišla skupina farníků: „My jsme
se dohodli, že když už si dáváte práci, abyste kázal srozumitelně,
s humorem a bez planého moralizování, tak by to nemělo být jenom pro nás,
co jsme tady. Vy to napíšete a my se už postaráme, aby to šlo dál do světa.“
Nezbylo mi než – váhavě a nerad – slíbit, že se o to pokusím. Básník Václav
Renč byl můj tvrdý kritik. Když byl zavřený, žila jeho rodina na faře
v Kloboukách, a když se pak vrátil z kriminálu, říkal: „Jsem ti něco
dlužen.“ Odpověděl jsem: „Tak tedy dobrá, budeš „platit“. Cokoli na mně uvidíš
poťapaného a nepořádného, přijdeš a vlepíš mi to mezi oči – tohle nám kněžím
schází.“ A tak Václav dostal bojový úkol a poctivě ho plnil. Kolikrát se stalo,
že se po mši nahrnul do sakristie: „Ladislave, dneska jsi řekl pět vět a já už
věděl dopředu, jak bude celé tvoje kázání vypadat. Bylo to plácání, tak jak se
už po staletí v církvi občas zbožně plácá.“ Tato kritika mi velmi pomáhala
a byl jsem za ni vděčen.
ZA VÁLKY JSTE OSOBNĚ POZNAL ČESKÉHO BÁSNÍKA JANA SKÁCELA. JAKÝ
TO BYL ČLOVĚK A JAKÁ BYLA JEHO VÍRA?
Při
totálním nasazení za války v rakouské zbrojovce jsme měli příležitost ke
krásnému hádání. Měli jsme se rádi a to je pak hádání obzvlášť krásné. Lákavé.
Neotřepané. Mezi dvěma mladíky zapálenými pro ideály Dobra, Pravdy a Krásy,
které on viděl zosobněné v marxismu–leninismu a já v křesťanství.
Chutě jsem ho dráždil tvrzením, že on je stejně zbožný a věřící jako já. Že on
věří a vyznává tytéž ideály jako my křesťané. On na to reagoval tvrzením, že my
o ideálech lidství víc mluvíme, než konáme, zatímco oni, marxisté, dobrý a
spravedlivý svět pro lidstvo vybojují. Ale Honzík nebyl drsný bojovník, celou bytostí
byl jemný a citlivý básník.
CO ASI PROŽÍVAL, KDYŽ PRAXE MARXISMU–LENINISMU UKÁZALA PRAVOU
TVÁŘ CELÉMU NÁRODU I JEMU OSOBNĚ?
Jestli
na někoho platilo Rahnerovo označení „anonymní křesťan“, pak to byl nepochybně
Jan Skácel.
STALY SE PRO VÁS ONY „DUCHOVNÍ ŠTACE“ V PANSKÝCH DUBÉNKÁCH
ČI ZDE NA FRYŠAVĚ MÍSTEM VYHNANSTVÍ? NEBO SE NAOPAK ONEN „KONEC SVĚTA“ MŮŽE
V URČITÉ PERSPEKTIVĚ STÁT PROSTOREM SVOBODNÉHO A NAPLNĚNÉHO SOUŽITÍ?
Když
jsem šel z Brna do nejvzdálenější farnosti Panských Dubének, tak jsem se
litoval. Vyhnanství! Co všechno tam nebudu moci dělat! Když už jsem měl sbaleno
a odjížděl, jedna známá mi poslala rezolutní dopis: „Ladislave, všude rostou
stromy, všude je Boží svět a všude jsou lidi, kteří potřebují někoho, kdo by
tam seděl a mohl jim pomáhat orientovat se, když se jim zamotá hlava. Tak
nefňukej a nelituj se, není důležité, kde člověk je, ale jak dobře tam je budiž
co k čemu!“ Ta slova jsem měl vystavená na očích a pomohla mi přestat se
litovat. Už mi nevadilo, že jsem ve Vyhnálově. A ten druhý vyhazov sem do
Fryšavy? To už jsem měl zkušenost, že knězovo působení nezávisí na tom, kde je,
ale jak je ochotný a připravený být lidem k dispozici.
O FRYŠAVĚ JSTE NAPSAL STRUČNOU HISTORII, SEPSAL JSTE I LIDOVÉ
POVĚSTI Z KRAJE. CO VÁM VÝPRAVY DO MINULOSTI, K PŘEDKŮM, VYJEVILY?
Moje
rodiště je kousek odsud, Hamry u Žďáru. To je takový řetěz hamrů na řece, který
tam žďárský klášter nasázel pro zpracování rudy. Když jsme jako malí kluci na
podzim ještě bosi pásli krávy na posečených loukách, za Žďárem na obzoru
svítávaly bílé zasněžené kopečky. Ptali jsme se: „Mami, co to je?“ A maminka
odpovídala: „Děti, to je Fryšava.“ A zjara, když jsme už zase běhali bosí a
pásli housata, zase tam na obzoru svítila ta Fryšava. Takže si ji od dětství
představuji jako Antarktidu nebo Severní pól. A teď jsem se najednou v té
Fryšavě ocitl a potřeboval nějaké lidské sblížení, abych se tady necítil cizí.
Začal jsem tedy shánět pověsti z tohoto kraje. Mnozí prohlašovali, že tu
žádné nebyly. Ale ukázalo se, že zde jsou, kouzelné a originální. Pro mne
znamenaly cestu, jak najít pohled do zdejší krajiny a jak děti učit dívat se
básnivýma očima na přírodu. Vědí, že když jdou potichoučku lesem, občas se za
nimi ozve prásk! A že jedna pověst říká, že na Fryšavě žil nesoucitný hajný
darebák, který honil a pokutoval babky, když si do lesa vzaly tragač na klestí.
Teď tam za trest musí chodit a sám sekat dřevo. Ty pověsti byly takový lidový
katechismus, který poeticky vysvětloval, že za zlé chování se platí, a tvrdě. A
minulost kraje? Dobrým zdrojem jsou matriky a farní kroniky. Vyprávějí o tom,
jak se vedlo předchozím generacím a jak tady lidé bojovali s bídou kraje.
Vytvářet vědomí návaznosti je nesmírně důležité. Že tady nejsem nějaký spadlý
z višně, ale že ti před námi, prapředkové, měli nějaký osud a nějakou
povahu. Dá se to vystopovat. Naši dědkové i pradědkové žijí v nás. Zbožní,
vzteklí, hodní, zlí, kumštýři, lajdáci, vožralkové, svědomití, v celém tom
řetězci není žádná mezera. A s tím dědictvím se človíček rodí a pak nastupuje
to, čemu se říká růst, vychovávání a sebevýchova – co z těch potencí
rozvinu nebo potlačím. Rozvinu třeba dědka, který byl výborný muzikant ve
venkovské kapele. Nebo mohu být líný, a když mi rodiče koupí housličky, tak je
hodím do kouta a šikovný dědek je vyřazený. Je na každém, jestli si vezme to
dobré, nebo nechá rozvinout ty vzteklé, líné a zlé.
JISTĚ JSTE VE FRYŠAVĚ POZNAL TAKÉ STARÉ MOUDRÉ HORALY. VŠIML
JSEM SI, ŽE NA JEDNOM Z MÍSTNÍCH DOMŮ JE PAMĚTNÍ DESKA VĚNOVANÁ POŠŤÁKU
RUDOLFU SMOLKOVI, KTERÝ TU ROZNÁŠEL POŠTU V LETECH 1933 AŽ 1975 A PRÝ
NACHODIL V ZIMĚ V LÉTĚ TÉMĚŘ DVĚ STĚ TISÍC KILOMETRŮ. S TĚMITO
ORIGINÁLNÍMI A SVEŘEPÝMI LIDMI ODEŠEL KUS STARÉHO DOBRÉHO SVĚTA. MÁTE OBAVY O
TEN DNEŠNÍ A BUDOUCÍ?
Rudolfa
Smolku jsem znal. To byl stařeček, kterému úsměv nezmizel z tváře. Neznali
jsme ho jinak než jako špásovného dědka, který – ať bylo jak bylo – všechno
dovedl převést do jemné humorné roviny. Chodíval jsem za ním, když už byl hodně
starý, a nebyl to žádný naříkálek nebo vzdychálek. Pořád s tím úsměvem. To
byli lidé, které drsné prostředí a těžký život zformovaly a něčemu naučily.
Dnes bohužel často reagují jako naše psisko Čudlík, které támhle poštěkává na
chodbě. Když se mu něco nezdá, něco ho překvapí a zneklidní, neví nic chytřejšího,
než štěkat, nadávat a rozčilovat se. A kolik lidí neví nic chytřejšího, když
něco neznají, než zareagovat negativně. Mají pocit, že výchova dětí je jistější
a bezpečnější, když stále něco zakazují a říkají na všechno Ne! U dětí je
potřeba něco víc než jen zakazovat a poroučet. Důležité je, aby mladí lidé měli
v učitelích, kněžích, moudrých strýcích a přátelích příklad, aby kolem
nich byli jednotlivci, kteří dovedou v člověku to lidské a dobré rozvíjet
a pěstovat.
KDYSI JSTE ŘEKL, ŽE V LASKAVÉM HUMORU JE ZNÁT NAŠE
KŘESŤANSKÁ SVOBODA. MYSLÍTE, ŽE LASKAVÝ, OSVOBOZUJÍCÍ HUMOR PATŘÍ KE
KŘESŤANSTVÍ?
Humor
a pohoda duše se v člověku zabydluje a rozvíjí natolik, nakolik se člověk
zbavuje strachu. Já jsem za desetiletí života nabyl přesvědčení, že největší
ohrožení člověka snad ani není v lidech, ale ve strachu. Je tolik věcí,
kterých se člověk podvědomě i vědomě bojí. Člověk, který se bojí, je
přikrčenec. Je důležité naučit se strašákům smát a vidět spíše humornou
podstatu věci. Nebát se, že mi nevyjde výchova dětiček. Koukat na to
s humorným nadhledem, jak ta moje housata zakopávají o svět, protože jsou
ještě mladá a hloupá, a já je musím vést a učit láskyplně humornému pohledu.
Nakolik
totiž člověk skutečně žije duchem evangelia, natolik se dokáže chechtat vlastní
nešikovnosti a hlouposti druhých a dívat se na druhého s láskyplným
humorem. Servire Domino cum lætitia
bylo heslem v klášteřích – služte Pánu Bohu s radostí. Není jiný
způsob, jak sloužit Bohu, než s radostí. A křesťanství je veliká škola,
jak si nezmařit a nepokazit život. Jak skutečně vychutnat ten dar, který jsem
vyfasoval v podobě spermie, hezky, bez úzkosti a bez křeče a hlavně bez
všelijakých strachů. Tomu říkáme smysl a poslání křesťanství: učit lidi, jak si
hezky prožít život. Nějaký učený teolog by nad tím možná zvedal obočí, co to
hlásá ten farář ve fryšavským pralese, ale já si to vzít nenechám, hlásám to
celý život a těším se, že na této bázi bude postavena celá věčnost a celé
nebeské království. Na téhle radosti.
TÍM JSTE MI NAHRÁL NA POSLEDNÍ OTÁZKU. JAK SI FRYŠAVSKÝ FARÁŘ
PŘEDSTAVUJE NEBE A POSMRTNÝ ŽIVOT?
Představami
o nebi jsou zaplněny celé knihovny, učení páni o tom psali. Mně vystačí
představa z knih Terezičky Ježíškovy. Také se jí ptali, když ležela na
posteli a kašlala z posledních zbytků plic, jak si představuje to nebe, co
se tam tak těší! A ona říkala: „Já věřím, že tam kolem mne nebudou žádné
studené tváře…“ Tak tohle poznání jsem koupil ve výprodeji žalu a hojnosti
přebytku. Nebešťan je ten, kdo při vstupu do nebeského království objevil, že
dechem věčnosti je radost. Já jsem si k tomu po zkušenostech celého
života, jak pořád válčím se svými chybami, lajdáctvím a nepodarama, přidal, že
nebe je místo, kde ani já nebudu moci nikoho zarmoutit. Už nebudu mít starost,
abych někomu neublížil a nezarmoutil ho. To u nás kněží není žádná maličkost,
protože mluvíme a musíme mluvit, ať chceme nebo ne, často lidem do života. A
říkáme jim věci, které mohou ovlivnit jejich život, a běda mi, kdybych plácl
něco neuváženě a lehkomyslně jen proto, abych se vytahoval či dělal důležitým.
Místo toho, abych řekl: „Člověče, tohle mi není také jasné, já o tom musím moc
přemýšlet.“ Nebezpečí, že někoho zarmoutíme, ublížíme mu, hrozí nám všem. Tam
už ne. Je to naivní neposkvrněná představa, ale mně se přesto moc líbí. A
k tomu ještě další a nádherné věci – kolik je toho, na co jsem
v životě narazil a nevěděl, jak dál, a říkal si: „Tak počkat, tohle si
musím pamatovat, a až budu Doma, tak se na to hned zeptám.“ Tolik je věcí,
kterým nerozumím, například proč děti mají být trápené, tam se mi to ujasní,
v zrcadle Boží moudrosti. Jak já se těším na to, že si povykládáme
s Honzou Skácelovým, protože si budeme rozumět, a s Janem Husem,
který je mi také nesmírně sympatický, protože mu nebyly lhostejné nepořádky
v církvi. A to je zvědavost, ta třetí věc, na kterou se těším, že bude
podstatou mého nebe. Jsem moc zvědavý na spoustu věcí a těším se, že mi tu
radost nezakaboní ani žádná strašidla a žádné nejistoty. Mnozí to nechápou a
říkají: „Tak pořád kážeš o tom nebi a jak to, že tam nepospícháš? Já na tobě
nepozoruju, že by ses tam vyloženě hnal.“ A musím vysvětlovat: „Člověče, já
tady mám ještě práci, já nemám čas. Tam budu mít celou věčnost, ale tady mohu
být snad ještě užitečný.“ Dokud jsem k užitku lidem, tak jsem tady rád. Já
tam nepospíchám, to mi neuteče. A tak se zatím těším.
CO SE
UDÁLO S JEDNÍM INTERPRETEM OSMI GRAMŮ ŠTĚSTÍ BEZ GRAMMY PŘED 8 LETY?
Daniel
Nekonečný (1966)
Bohové
planet učinili ze Země sídlo Království rozkoše a pověřili Daniela Nekonečného,
aby založil královskou vibrační tlupičku Šum svistu, která má za úkol působit
blahodárnými léčivými vibracemi na receptory blaha všech lidí a zvířat a
vytvářet nekonečné hudební slasti plné radosti pro všechny bytosti vesmíru. Tak
se dělo, děje a bude dít. Navždy.
Před
osmi lety sem, před osmi lety tam ve Filtru a v podobném orientálním i
středoevropském klimatu, v Sýrii tou dobou žádný výbuch teroru hudby
nezněl v pět.
PONDĚLÍ
(RESPEKTIVE UŽ ÚTERÝ) 17. BŘEZNA – 0:31
V této
hodince duchů vytvářím s trumpetisty magický obřad na oslavu boha měsíce,
kouzel a hudby Thovta. Troubíme v mé observatoři na mořské lastury a světelné
nástroje z dob faraonů a pomocí soustavy zrcadel a vodních gejzírů
vytváříme umělou duhu z paprsků Luny. A jelikož to dává našim tělům a
duším afrodiziakální a energickou výživu, natáčíme to a budeme dodávat našim
svěřencům v rámci regeneračního programu péče na webovkách www.sumsvistu.cz.
ÚTERÝ 18.
BŘEZNA – 19:42
Jelikož
je tělo můj hudební nástroj, tak ho dle rady boha harmonie, zdraví a slunce
Apollóna opečovávám. Navštívil jsem Thaifit, kde v náruči masérek
z thajského království probouzím esprit v každém atomu svého těla,
aby mě zvuky a tóny mohly rozeznít jak zvon, který zbaví každou duši smutku a
pohrom a každé srdce rozbuší pohodou a rozkoší.
STŘEDA 19.
BŘEZNA – 21:34
Právě
jsem na sněmu ambasadorů Království rozkoší. Domlouváme termíny iniciací,
zasvěcování nových členů a předávání Nobelovy ceny rozkoše.
ČTVRTEK
20. BŘEZNA – 1:35
Ve
svém chrámu pohody si připravuji koupel plnou kouzel s medem a mlékem.
Jindy třeba s olivovým olejem jako Kleopatra a faraóni nebo s kořením
a bylinkami: šafrán, anýz, kurkuma, heřmánek, máta, růžové květy nebo voda
z růží. Vzpruhu dodá koupel v rašelině. A když si jako bonus dáme
afrodiziakální nápoj Zeus – čaj ze ženšenu, pepře, mrkve, celeru a hřebíčku –
slaví náš organismus nekonečný orgasmus!
PÁTEK 21.
BŘEZNA – 12:03
Dnes
mám tak nabitý program, že bych se potřeboval pohybovat rychlostí světla nebo
aspoň jako Muhammad Ali, který ujišťoval, že je tak rychlý, že když zhasne
v pokoji, je v posteli dřív, než je tma.
Letím
z několika zkoušek, kde jsme vymazlovali každý úder a tón, za svým
pyrotechnikem, veleknězem boha ohně Agni, abychom dopilovali ohnivou
choreografii. Je stará známá věc, že pomocí ohně se člověk zbavuje negativních
energií a pročišťuje se a že kombinací ohně, tónů a rytmů lze uzdravovat ze
všech zrádných nemocí.
SOBOTA 22.
BŘEZNA – 18:42
I
když mám tvůrčí uragán, dovolil jsem si zastavit se na pár vteřin u
borovicového háje a vychutnat voňavý třpyt a esprit vesmíru a nádherný klid, i
když jen zdánlivý, protože i když stojím, tak spolu všichni i s naší
planetou a celou sluneční soustavou svištíme dvěstětřicet kilometrů za pouhou
vteřinu galaxií. Cítíte také ten opojný let současností do budoucnosti? Kocháte
se tou jízdou nebo jste jen přimraženi strachem z něčeho trapně
nedůstojného?
NEDĚLE 23.
BŘEZNA – 16:43
Vychutnávám
si největší bohatství na světě, a tím je pohoda! Je třeba proměňovat každičkou
patrnou vteřinu za rozkoš, protože pobyt obchodníka s deštěm do
suchopárných představ suchozemců na planetě Zemi by se mohl klidně také
přirovnat k zájezdu, který jsme dostali od božské cestovky. Tak si ho
vychutnávejme, aby nás pak v nebi nemrzelo, že jsme byť jediný den
promarnili nebo protrápili kvůli prkotině.
Pokud
nejde o život, jde o kulový ocet s houbami z katalogu prašivek.
Posílám vám nekonečné vnitřní slunce, aby rozjuchalo a rozzářilo každou
molekulu a atom ve vašem výsostném těle a pompézní duši!
(text: VERONIKA KOLOUŠKOVÁ, radar
na vochechule v molekule)
PJOTR
FIALA Z MŇÁGY A ŽDORPU, JEHOŽ PARTA VYDALA NEOBYČEJNĚ
OPTIMISTICKOU DESKU UŽ PŘED OSMI LETY, JEHO TELEVIZNÍ POŘAD LADÍ NELADÍ JE TAKÉ
OBČAS HAPPY ÚKAZ, UVIDÍME, JAK NA TOM BUDE SÁM LEGENDÁRNÍ ŘÍZEK Z VALMEZU.
MARTIN
KRUŠINA, FILTER 2008:
CO MOMENTÁLNĚ NEJVÍC POSLOUCHÁŠ?
The
Cure. Máme všechny alba, různý živáky a výběry rarit, DVD. Hrozně moc se nám
páčil ten pražský koncert a kdyby to vyšlo, zajeli bychom si na ně v létě
do Ameriky. Na pořádnej vejlet all inclusive.
JAKOU PÍSNIČKU SI NECHÁŠ ZAHRÁT NA SVATBĚ / POHŘBU?
Na
svatbě mi hrála Mňága, brali jsme se během koncertu v karlovarském klubu
Rotes Berlin. Pohřeb ještě stále nemám promyšlený…
NA JAKÉM KONCERTĚ JSI NEJUDATNĚJI ZAPAŘIL, VÍŠ TO?
Na
koncertě Slepého střeva, jehož jsem byl členem, v roce 1983 v hospodě
na Dolní Bečvě. Seděl jsem u kamen a chlastal s kamarády z kapely
pivo a vodku. Teprve když jsem se po pár hodinách šel vychcat, zjistil jsem, že
odehrát koncert nebude jen tak a že ve stoje to rozhodně nepůjde. A nešlo.
Jinak
jsem si strašně užil kdysi za komančů na Nico v hospodě za Brnem nebo když
jsem poprvé viděl na nějakém fesťáku Fixu nebo jsem čučel z pěti metrů na
Boba Dylana a sral blahem nebo jsme teď trsali na The Cure a já jsem se bil do
hlavy, jak jsem na ně mohl zapomenout a když se Robert Smith přiloudal na
pódium, ječel jsem: „Jéžiši, to je fakt on, to je on!!!“
JAKÁ HUDBA TI TOTÁLNĚ LEZE NA NERVY?
Mrtvá.
Nudná. Bez názoru. Tupá. Bez nápadu. Recyklovaná. Pseudotakytaktymoderní.
Okopčená do posledního heknutí. Připosraná. Bez rajcu. Odhadnutelná. A ještě
k tomu zbytečně drahá, nadhodnocená.
KDO TI VISEL NA ZDI, KDYŽ TI BYLO PATNÁCT A PŮL?
To
jsem ještě věřil, že naši zemi zachránila Rudá armáda Spásy před
kapitalistickým otroctvím, a znal jsem jen skupiny, které se probily přes
železnou oponu a mou tupost až ke mně. Měl jsem ale z polského časáku
vystřiženou fotku disko kapely Eruption, kterou jsem miloval kvůli písničce I
Can´t Stand The Rain, kterou jsem slyšel na dovolené v Bulharsku
v autobusu cestou z vlaku do kempu a posral jsem se z toho.
MÁŠ OD NĚKOHO PODEPSANÉ CÉDÉ?
Od
Davida Byrne z Talking Heads. Vetřel jsem se na tiskovku v tom
vysokém hotelu u Nuseláku a zíral na svoji modlu, jak s kamenným ksichtem
suše odpovídá na povětšinou ne moc věcné dotazy a otazníky.
KDYŽ SE ŘEKNE DANIEL LANDA, VYBAVÍ SE TI ŠUM HOŘE Z ROZUMU
ČI VÍC SWISTU ŠTĚSTÍ NEŽ ROZUMU…
Daniel
Landa. Rozporuplnej chlapík, kterej se tak motá, až je mi sympatickej. Asi má
na něj dobrý vliv jeho manželka, bych řekl, pozoruje celý ten humbuk jak hamburger
z fakt velké dálky konzumentky popcornu.
KTERÁ ZPĚVAČKA TI PŘIJDE NEJVÍC SEXY?
Chtěl
jsem být vtipný a napsat Alice Cooper, ale nechci se dotknout všech těch fakt
sličných a příjemných holek, které se motají v hudbě…
JAKÝ MÁŠ NEJŠÍLENĚJŠÍ ZÁŽITEK SPOJENÝ S HUDBOU?
Výslechy
na StB a tlustou složku s našima textama na umakartovém stole. Najednou mi
došlo, že dvacáté století je fakt stoletím elektrické kytary a že se jí bojej i
komouši se všema těma milicema, policajtama, obuškama a kontrolou skoro nad
vším.
ZA KTEROU MUZIKU, KTERÁ SE TI LÍBÍ, SE STYDÍŠ PŘED SVÝMI
PŘÁTELI?
Za
žádnou. Mí přátelé mě znají a ví, že jsem blázínek. Mám mnoho hudebních
úchylek, občas ulítnu na brutálním deathmetalu, někdy si do omrzení pouštím
Duran Duran – Vertigo Do The Demoliton (Mantronix Master Mix). Zuzana Labuťová
tvrdí, že všechno, co poslouchám, je pomalé, ale není to pravda. Jsem daleko
větší pošuk, než by bylo patrno z hudby, kterou sám hraju, ale to už je
fakt moje věc, moje sranda navíc :)
|